LXIX
Viděl jsem tedy, jak lidé ničí vlastní dědictví, neboť se dali svést falešnými pojmy jazyka a také zjistili, že k získání znalostí je plodné předmět rozložit a že to je metoda drtivě účinná. Co je však pravdivé, jde-li o hmotu --- a ani tady patrně ne absolutně ---, to je falešné pro ducha. Ty, člověk, jsi totiž ustaven tak, že věci jsou pro tebe prázdné a mrtvé, jestliže nepocházejí z království ducha, a dokonce i když jsi tlustý a chamtivý, toužíš po určitém předmětu, který ti připadá krásnější než jiný, jen kvůli smyslu, který ten předmět pro tebe má. Láká tě například zlato, neboť ti připadá jakoby plné neviditelných pokladů, a když tvá žena touží po určitém šperku, není to proto, aby si jím obtížila vlas, ale protože v určité řeči znamená ten šperk určitou konvenci, určitou hierarchii a tajné poselství a známku svrchovanosti.
A tak jsem objevil onen jediný pramen, který je s to nasytit ducha i srdce. Onu jedinou potravu, která ti odpovídá, jediné dědictví, které je třeba chránit. A znovu budovat, když jsi je promarnil. Vždyť jinak bys seděl uprostřed trosek rozpadlých věcí, a může-li být spokojeno zvíře, člověk v tobě bude ohrožen hladem, aniž bude vědět, po čem hladoví. Neboť jsi ustaven i tak, že se tvá potřeba potravy rodí z potravy samé, a pokud v tobě zůstane z nedostatku výživy či cviku určitá část neduživá a polospící, nebudeš se toho cviku ani výživy dožadovat
Pokud k tobě někdo nesestoupí ze své vlastní hory a neosvítí tě, nepoznáš cestu, která tě může spasit. A kdyby se ti vysvětlovalo nevímjak učeně, jaký člověk se v tobě potom zrodí nebo probudí, ty tomu neuvěříš, neboť ten člověk dosud není. Mé násilí je síla stromu, která osvobozuje z vězení skal.
A tak tě mohu vést od jednoho stupně k druhému, abys obcoval s poklady čím dál bohatšími. Neboť krásný je už poklad lásky a domu a panství a říše a chrámu a baziliky, v nějž se ti promění rok skrze dny svátků. Ale když dovolíš, abych tě vedl a pomohl ti zdolat i tu nejvyšší horu, potom ti nabídnu poklady tak těžko dosažitelné, že se mnozí onoho vzestupu vzdají, neboť ukrádám pro ten nový obraz kameny z jiných chrámů, na nichž jim záleží. Ale v těch několika jedincích, u kterých se mi to zdaří, probudím takové pohnutu že jejich duše vzplane. Jsou totiž stavby, které dokážou zapálit duši jak oheň. O těch několika pak řeknu, že vzplanuli láskou. Pojď tedy, ať tě vybuduji, a vyjdeš odtud pln světla.
Bůh se však ztrácí. Už jsem to říkal o básni. Ať je jakkoli krásná, po celé dny z ní nemůžeš být žív ... Ani má hlídka, která přechází sem a tam, nemůže cítit k říši po celé dny a noci horoucnost. Božský uzel, který svazuje věci, se v duších často rozváže. Pohleď na sochaře. Jak je dnes smutný. Potřásá nad svým mramorem hlavou: "K čemu ten nos, ta brada, to ucho ..." říká si, protože ztratil kořist z očí, A pochybnost je výkupné, jež odvádíme Bohu, neboť v takovou chvíli se ti Bůh ztrácí a působí ti bolest.
i PDF 
.