LXXV
Nerozumíme jeden druhému v tom, co je vlastně skutečnost. Já nenazývám skutečností to, co se dá odměřit na váze (takové vážení je pro mne k smíchu, neboť já přece váha nejsem a na skutečnostech určených k vážení mi nezáleží), ale to, co na mne naléhá. A naléhat na mne může něčí smutná tvář nebo píseň či horoucnost někoho v říši, anebo soucit s lidmi, určitý postup, způsob života, bezpráví, lítost, rozloučení či společenství při vinobraní (daleko spíš než sklizené hrozny, neboť i když budou odvezeny někam na prodej, to podstatné jsem z nich už získal. Tak jako člověk, který měl být vyznamenán králem a účastní se slavnosti, těší se ze svého lesku, přijímá blahopřání přátel, a tím už prožívá svůj hrdý triumf --- a král pak spadne z koně a zemře ještě předtím, než může zavěsit na jeho hruď onen kovový předmět. Řekneš snad, že ten člověk nic nezískal?).
Pro tvého psa je skutečností kost. Pro váhu je skutečností váha litiny. Ale tvá vlastní skutečnost je jiné povahy. Říkám proto o finančnících, že jsou bezvýznamní, a o tanečnicích, že jsou rozumné. Ne že bych prací prvních pohrdal", ale pohrdám jejich domýšlivostí a jistotou a sebezalíbením, neboť se považují za cíl a konec a podstatu, zatímco jsou jen sluhy a slouží především tanečnicím.
Nesmíš se totiž klamat, pokud jde o smysl práce. Určité práce jsou nutné. Jako kuchyně v mém paláci. Neboť bez potravy nejsou ani lidé. A je správné, aby lidé měli potravu, šaty a střechu nad hlavou. Aby mohli prostě být. Takové služby jsou nutné. Ale to významné v nich nespočívá: to spočívá jen v hodnotě lidí. A pouze to, co je na vyšší rovině a co je onou kuchyňskou prací umožněno, tanec a básně a práce ciseléra, geometra či hvězdáře, pouze to člověka povznáší a dodává mu smyslu.
A proto tomu, kdo zná jen kuchyně, kde se věci opravdu dávají na váhu a kosti psům, tomu zakazuji hovořit o člověku. Neboť stejné jako poručík, který v člověku oceňuje jen jeho schopnost vládnout zbraněmi, i on přehlédne to podstatné.
Proč by se mělo ve tvém paláci tančit, když je možné poslat tanečnice do kuchyně, a bude více jídel? Proč ciselovat zlaté konvice, když je možné poslat ciseléry do dílen, kde budou vyrábět konvice z cínu a vyrobí jich víc? Proč brousit diamanty, proč psát básně, proč pozorovat hvězdy, když stačí poslat všechny mlátit obilí, a bude více chleba? Ale v takovém městě se ti pak bude čehosi nedostávat --- ne pro oči a smysly, ale pro ducha --- a nezbude ti, než zase vymyslet nějakou potravu, ale falešnou, která nebude mít cenu. A budeš hledat řemeslníky, kteří vyrobí básně, automaty, jež budou plodit tance, kejklíře, kteří nahradí diamanty broušeným sklem. A lidé budou mít iluzi života. Avšak život v nich bude pouze karikaturou. Neboť skutečný smysl tance, diamantu a básně --- které tě živí svou neviditelnou částí jen tehdy, když jich namáhavé dobudeš --- bude tu zaměněn za píci pro žlab. Tanec je válka, svod, vražda a pokání. Báseň je výstup na horu. Diamant je rok práce, proměněný v hvězdu. Bude jim chybět to podstatné. Jako při hře v kuželky: baví té porážet kuželky protivníka, a tak se tedy věru pobavíš, když si jich srovnáš do řady celé stovky a sestavíš si stroj, který je bude porážet ...
i PDF 
.