LXXIX
Budu teď hovořit pro tebe, jež jsi sama. Neboť toužím vlít do tebe světlo.
Odhalil jsem totiž, že tě lze v tvém tichu a samotě živit. Neboť bozi se zdem a mořím smějí, l ty jsi obohacena. jestliže kdesi existuje vůně vosku. Třebaže není naděje, že bys ji kdy ucítila.
Avšak hodnotu potravy, kterou ti přináším, nemohu posoudit jinak, než posoudím-li tebe. jakou ses dík té potravě stala. Chci, abys s potemnělým zrakem mlčky sepjala ruce jako dítě, pohlcované už pokladem, který ode mne dostalo. Ten dárek dítěti též nebyl pouhý předmět. Jestliže někdo dovede vystavět ze tří oblázků válečné loďstvo ohrožené bouří, promění i toho dřevěného vojáčka, kterého jsem mu daroval, v armádu, kapitány a věrnost říši, v tvrdou kázeň a ve smrt žízní na poušti. Stejně tak hudební nástroj není jen nástroj, nýbrž hmota pasti, do které polapíš kořist. Jež nikdy není téže podstaty s pastí. A tebe rovněž osvítím, aby byl tvůj podkrovní pokojík pln jasu a tvé srdce aby bylo obydleno. Neboť hledíš-li z okna a slyšelas ode mne, že pod popelem je oheň, město už není stejné. Ani pro mého vojáka na hlídce není obchůzka stejná, jestliže voják v tu chvíli kráčí po výspě říše. Dáváš-li sebe samu, přijímáš více, než dáváš. Neboť jsi nebyla ničím a teď se uskutečňuješ. A málo na tom záleží, jsou-li tu slova svárlivá.
Budu teď hovořit pro tebe, jež jsi sama. neboť tě toužím obydlet. Máš možná chromé rameno či vadné oko a je ti obtížno pojmout do svého domu tělesného manžela. Jsou však silnější přítomnosti, a já si jednoho vítězného rána povšiml, že ani malomocný na svém bídném loži nebyl týž jako dříve, a třebaže zvuk polnic nemohl tlustým zdivem proniknout, byla jeho světnice jakoby naplněná. Co jiného tu prošlo zvenčí dovnitř nežli vítězství, ten uzel věcí. který se zdem i mořím směje? A proč by tedy neexistovalo božství ještě palčivější? Které tě uhněte horoucí srdcem a věrnou a plnou nádhery?
Neboť skutečná láska se nikdy nevyčerpá. Čím více dáváš, tím více ti zbývá. A když se obrátíš k té pravé studni, bude tím štědřejší, čím více z ní budeš brát. Vůně vosku je pravdivá pro všechny. A může-li jí někdo jiný dokonce i okusit, vůně tím získá i pro tebe.
Kdyby se však doma tvůj tělesný manžel usmál na jinou, cítila by ses okradena a láska by tě přestala těšit. Proto tě navštívím já. Aniž potřebuji dát se ti poznat. Jsem uzel říše a složil jsem pro tebe modlitbu. Jsem klenbový svorník, jenž věcem dodává určité příchuti, l tebe svazuji. A tvé samotě je konec.
Jak bys také mohla nejít za mnou? Stal jsem se nyní tebou a nic jiného nejsem. Jako když v tobě vybuduje hudba určitou palčivou strukturu. Ta hudba není pravdivá ani nepravdivá. Ty ses však uskutečnila.
Nikterak na tobě nežádám, abys ve své dokonalosti byla opuštěná. Opuštěná a zatrpklá. Probudím v tobě opět horoucnost, horoucnost. která dává, aniž kdy okrade, neboť se nedožaduje vlastnictví ani přítomnosti. Báseň je krásná, ale důvody té krásy nemají co činit s logikou, neboť jsou z jiné roviny. A je tím jímavější, čím lépe tě ustavuje v prostoru. Neboť jde o to, abys ze sebe vydala určitý tón, a ty to můžeš, tón však není pokaždé stejné hodnoty, je i špatná hudba, která ti v srdci otevře jen skrovné cesty. A chabá je moc boha, který se ti zjeví. Jsou však i navštívení, po nichž upadneš v spánek, znavena takovou přemírou lásky. Pro tebe. jež jsi sama, jsem proto složil tuto modlitbu.
i PDF 
.