LXXXV
Vyjadřuješ se zajisté ve vztazích. Rozezníváš zvony jedny o druhé. Předměty však, které rozezníváš, význam nemají. Ty jsou jen stavební hmotou pro past k polapení kořisti, a ta není nikdy téže podstaty s pastí. A jak už jsem ti říkal, věci musí být svázány.
Tanec či hudba se odvíjejí v čase, tady se ve tvém poselství tak lehko nezmýlím. Zde jsi protáhlejší, tam pomalejší, tam stoupáš, tady klesáš. A jinde zase opakuješ v ozvěně sebe sama.
Kdežto tam, kde mi poskytuješ všechno najednou, tam je mi třeba určitého kódu. Protože když tu nebude nos ani ústa, ani ucho či brada, jak poznám, cos protáhl či zkrátil, zhutnil či nadlehčil, narovnal či pokřivil, prohloubil či nadul? Jak mám zachytit tvůj pohyb, rozeznat tvá opakování a ozvěny? Mým kódem bude tvář, neboť mám představu určité tváře, dokonalé a banální zároveň. Pokud mi ovšem nabídneš pouze tu dokonale banální tvář, nic jsi tím nevyjádřil, daroval jsi mi prostě jen kód, vzorek, akademický model. Ten je mi dobrý jen k tomu, aby mi pomohl vyčíst tvé poselství ke mně, ale vzrušit mne nemůže. A když mi nabízíš samotný model, potom tu žádné poselství není. Milerád naopak dovolím, aby ses od modelu vzdálil, abys deformoval a mátl, ale jen potud, pokud mi zůstane klíč. A nebudu ti vytýkat, ani kdybys třeba vsadil oko do čela.
V takovém případě si jen pomyslím, žes neobratný, že se podobáš člověku, který nadělá spoustu hluku jen proto, aby bylo jeho hudbu slyšet, anebo který provokuje v básni určitým obrazem, jenom aby ten obraz bylo vidět. Neboť když jsi dohotovil chrám, sluší se podle mne odstranit lešení. Tvé prostředky nemusím vidět. A jenom pokud je nenajdu, je tvé dílo dokonalé. Nezajímá mne totiž právě tenhle nos, a není proto třeba posazovat ho do čela, abys mi jej co nejvíc ukázal. Ani slovo samo o sobě, a proto není třeba hledat je tak silácké, aby jím byl pohlcen obraz. Ani ten obraz, nebo jím bude pohlcen styl.
Co od tebe čekám, to je jiné podstaty než past. Tak jako ticho v kamenné katedrále. A právě tys to byl, kdo tvrdil, že pohrdá hmotou a hledá podstatné, a na základě této krásné snahy mi teď pro svá nesrozumitelná poselství stavíš obrovskou, křiklavou past, jež mě drtí, takže nevidím ani tu mrtvě narozenou myš, kterou jsi chytil. Pokud mi totiž připadáš pitoreskní, brilantní nebo paradoxní, nic jsi mi neposkytl, neboť se pouze ukazuješ jako na trhu. Zmýlil ses v předmětu tvorby. Neběží o to, ukázat sebe, ale docílit, abych se já uskutečnil. Ale když přede mnou máváš tím strašákem na vrabce, zamířím jinam. Když mne však někdo dovede, kam chtěl, a pak se vytratí, uvěřím v ten nové odhalený svět a uskutečním se v duchu jeho touhy.
Ale nedomnívej se, že taková nenápadnost prostě znamená uplácat kouli, na níž se bude matně vlnit nos, ústa, brada jako na rozteklém vosku; podceňuješ-li totiž tak velice prostředky, jichž užíváš, pak musíš v první řadě zrušit samotný mramor, jíl či bronz, neboť jsou ještě hmotnější než prostý tvar rtu.
Nenápadnost spočívá v tom, nezdůrazňovat příliš, co mi chceš ukázat. Budeš-li však chtít vymazat nos, na první pohled to postřehnu, neboť vídám řady tváří celý dlouhý den, a stejné tak nenazvu nenápadným, postavíš-li svůj mramor do temného pokoje.
Tvář vskutku neviditelná, která už mi nic nedává, je pak tvář banální.
Z vás se však stali hrubci, kteří musí křičet, aby je bylo slyšet.
Strakatý koberec mi ovšem vymalovat můžeš, ale ten má jen dva rozměry, hovoří sice k mým smyslům, k mému duchu a srdci však nehovoří.
i PDF 
.