LXXXVI
Chci ti otevřít oči nad klamným obrazem ostrova. Domníváš se, že uprostřed svobody stromů a plání a stád, uprostřed nádherné samoty širých prostor, uprostřed bezuzdné milostné vášně porosteš zpříma vzhůru jako strom. Ale nejpříměji se nezvedají vzhůru stromy, které rostou volně. Takové stromy s růstem nespěchají, zvedají se jen líne a rostou celé pokroucené. Kdežto v pralese, svírán nepřáteli, kteří mu ukrádají jeho podíl slunce, v pralese se strom vzepne k nebi kolmým výtryskem, naléhavým jako výkřik.
Nenajdeš totiž na svém ostrově ani svobodu, ani nadšení či lásku.
A když jsi na delší dobu pohroužen v poušti (je totiž něco jiného odpočívat zde od zmatku měst), znám pouze jeden způsob, jak ji pro tebe oživit jak tě tu udržet čilým a proměnit poušť v půdu pro tvé nadšení. Musím tu napnout strukturu silokřivek. Ať už to budou silokřivky přírody nebo říše.
Vytvořím tady natolik řídkou síť studní, abys k nim prostě jen nepřicházel, nýbrž aby se ti každá stala cílem. Neboť když se blíží sedmý den, je třeba s vodou v měších šetřit. A všechny síly soustředit k studni. A pak jí vítězně dosáhnout. A při překonávání toho prostoru a této samoty třeba i ztratit tažná zvířata, neboť studna bude za tu oběť stát. Svědectvím její slávy jsou pískem zaváté karavany, které ji nenalezly. A ona září v slunci nad jejich kostmi. Když potom ve chvíli odjezdu znovu přehlížíš náklad, když taháš za provazy, aby ses přesvědčil, zda je zboží dobře vyvážené, a znovu ověřuješ zásoby vody, odvoláváš se k tomu nejlepšímu, co v tobě je. Kráčíš pak ke své vzdálené zemi, obdařené tam kdesi za rozlohami písku požehnáním vody, za rozlohami, které zmáháš od jedné studny ke druhé jako po stupních schodiště, a díky tanci, který musíš tančit, a díky nepříteli, kterého musíš potřít, jsi zajat v obřad pouště. A spolu se svaly ti buduji i duši.
A budu-li chtít, abys byl ještě bohatší, aby té studny, podobny pólům, ještě víc přitahovaly či odpuzovaly a aby se tak z pouště stala stavba pro tvého ducha i srdce, zalidním ti ji nepřáteli. A studny budou v jejich moci, a aby ses napil, budeš muset být lstivý a bojovat a vítězit. A podle toho, budou-li ony porůznu utábořené kmeny kruté či mírnější, duchem ti bližší či zcela neznámého jazyka a lépe nebo hůře vyzbrojené --- tvůj krok se zrychlí nebo zpomalí, stane se opatrnějším anebo hlučnějším a urazíš tak za den pokaždé jinou vzdálenost, ačkoli poušť bude na pohled po všech stránkách stejná. A její zprvu jen žlutavá a jednotvárná nesmírnost se zmagnetizuje a rozčlení a různě zbarví a nabude pro tvého ducha a pro tvé srdce výraznější tváře, než jakou mají ony šťastné kraje, v nichž leží svěží údolí, modravé hory, jezera sladké vody a širé louky.
Neboť tu kráčíš jednou jako na smrt odsouzený, jindy jako vysvobozený, jednou jako přepadený, jindy jako ten, kdo z přepadeni vyvázl. Jednou pronásleduješ a jindy se jen opatrné kradeš, jako bys šel pokojem, kde spí tvá milá a nechceš ji probudit.
A je pravděpodobné, že se ti většinou během cesty nic nepřihodí. Stačí totiž, aby ty rozdíly pro tebe platily a aby obřad, který z nich vznikne a dodá hodnoty tvému tanci, byl zdůvodněný, nutný a absolutní. Zázrak pak bude v tom, že když k tvé karavaně připojím někoho, kdo nezná tvůj jazyk a nebude s tebou sdílet tvé obavy, naděje ani radosti, ale prostě se bude jen pohybovat jako se pohybují vodiči spřežení, nespatří takový cestující nic jiného než pustou poušť a celou dlouhou, nekonečnou cestu se bude nudit a zívat a poušť ho v ničem nepromění. Studna pro něho zůstane jen obyčejnou dírou, z níž bylo třeba odhrabat písek. A jak by také mohl poznat nepřítele, když vlastní povahou nepřítele je právě jeho neviditelnost: jde jen o hrstku zrnek hnaných větrem, která však tomu, kdo je s nimi svázán, dokážou všechno proměnit, tak jako hostinu promění sůl. A i kdybys byl třeba člověk zcela všední a sobecký, zamračený a skeptický, pocházející odněkud z předměstí či ze zahnívající oázy, stačí, abych ti jen jednou ukázal pravidla hry, abych tě nechal jen jednou vykonat cestu pouští, a poušť se tě zmocní takovou silou, že se v tobě náhle proloupne člověk jako zrno ze slupky a tvůj duch i srdce se rozkošatí, A vrátíš se mi proměněný, nádherný a vybudovaný, abys žil životem silných. Stačí jen, když té učiním účastným její řeči --- neboť podstatné nespočívá ve věcech, ale v jejich smyslu --- a tak jako slunce, i poušť ti dá vzklíčit a růst.
Projdeš jí jako zázračnou lázní. A až pak se smíchem, mužný a úchvatný vystoupíš na druhém břehu, ženy tě poznají, poznají, žes ten, na koho čekaly, a stačí ti na ně jen z výšky pohlédnout, a budou tvé.
Jak pošetilý je ten, kdo si myslí, že lidem poskytne štěstí, když uspokojí jejich touhy. Vidí totiž, že lidé jdou, a domnívá se tedy. že je pro člověka nejdůležitější dosáhnout cíle. Jako by nějaký cíl vůbec byl.
Říkám ti, pro člověka je důležité především napětí silokřivek, v než je ponořen, a jeho vlastní vnitřní hutnost, která z toho plyne, a ozvuk jeho kroků a přitažlivost studní a tvrdý výstup po horském svahu. Nebudeš přece tvrdit, že radost člověka, který se dokázat vyšplhat na horskou špici, který ji zmohl vlastníma rukama a s rozedřenými koleny, se může rovnat přízemnímu potěšení lenivce, který v den odpočinku dovlekl rozměklé tělo na lehko přístupný vršek oblého kopce a válí se tu v trávě.
Ale tys rozvázal ten božský uzel, který svazuje věci, a všechno ztratilo svou magnetickou sílu. Viděls lidi, jak se ze všech sil plahočí ke studním, a v domnění, že tu jde o studny, vyvrtal jsi jim studny. Viděls, jak lidé tíhnou k sedmému dni jako dni odpočinku, i poskytl jsi jim více dní odpočinku. Viděl jsi lidi, jak touží po diamantech, i podělil je střepy diamantů. Viděls, jak se lidé obávají nepřítele, i potřel jsi jejich nepřátele. Viděls, jak lidé touží po lásce, i postavil jsi pro ně vykřičené čtvrti, veliké jako velkoměsto, v nichž si lze každou ženu koupit. A tak ses ukázal hloupějším než ten hráč kuželek, který, jak už jsem ti říkal, sklízel kuželky, jež za něho poráželi otroci, a marně se v tom snažil najít potěšení.
Ale nemysli si, tím nechci říci, že si máš touhy uměle pěstovat. Kde se nic nehýbe, tam nejsou ani silokřivky. Jestliže umíráš žízní a studna je blízko, samozřejmě, že po ní toužíš. Když je ti však z nějakého důvodu nedostupná a ty od ní nemůžeš nic získat ani jí nic dát, pak je to stejné, jako kdyby nebyla. Jako žena, kterou jen potkáš a která nemůže být tvou. Je nablízku, a přece vzdálená, jako by byla z jiného města a kdesi jinde provdaná. Mohl bych ti ji proměnit, kdybych ji pro tebe učinil prvkem napjaté struktury. A ty bys mohl například snít o tom, jak za ní v noci přijedeš, postavíš pod okno žebřík, uneseš ji, hodíš na koně a pak se z ní budeš ve svém úkrytu těšit. Nebo kdybys byl voják a ona královna, mohl bys doufat, že pro ni zemřeš.
Avšak chabá a ubohá je radost, kterou získáváš z falešných struktur, vymyšlených jen ve hře. Neboť pak by stačilo, jestliže miluješ diamant, abys za ním šel drobným a čím dál zdlouhavějším krokem, a už tím bys žil život plný vzrušení. Když je však zdlouhavá cesta za diamantem součástí určitého obřadu, který tě svazuje a brání ti krok zrychlit, když se za ním pachtíš ze všech sil, avšak narážíš na překážky, jimiž tě brzdím, abys nemohl jít rychleji, a když není dosažení diamantu zhola nemožné --- neboť tím by pro tebe ztratil význam a změnil by se v nezávaznou podívanou --- avšak ani snadné, neboť pak by z tebe nic nevydobyl --- ani zas nesnadné jen z hloupého výmyslu, který by změnil život v karikaturu ---, když tu jde prostě o silnou, hodnotami obdařenou strukturu, pak jsi bohatý. Neznám nic, co by tě mohlo vybudovat lépe než nepřítel, a také nevím, proč by tě to mělo překvapovat, neboť tím prostě říkám, že k boji musíte být dva. Tvé bohatství je totiž právě v tom, že hloubíš studny, že tíhneš ke dni odpočinku, že dobýváš diamant a usiluješ o lásku.
A ne v tom, že máš studny, dny odpočinku, diamanty a volnost v lásce. Ani v tom ne, když jenom toužíš a ničeho se nesnažíš zmocnit.
A stavíš-li slova toužit a vlastnit do protikladu jakožto svárlivá, pak vůbec nerozumíš životu. Nad těmi slovy totiž stojí tvá lidská pravda a v té nic rozporného není. Touha se musí plně vyjádřit, nesmíš narážet na překážky, které by neměly smysl, nýbrž naopak, překážkou ti musí být sám život, ten druhý, tobě nepřátelský tanečník --- a pak se zrodí tanec. Jinak by ses choval stejně hloupě jako člověk, který by hrál "hlava---orel" proti sobě samotnému. Kdyby bylo v mé poušti příliš mnoho studní, musely by být některé z nich na boží příkaz zapovězeny. Abys však nalezl svá napětí, své sklony a směry, musí ti silokřivky vládnout z větší výšky a musí se podobat čemusi, co není k tvému pochopení. Proto říkám, že v poušti existuje obřad studní.
Nic proto nečekej od šťastného ostrova, který je pro tebe sklizní jednou provždy hotovou, podobnou sklizni oněch zporážených kuželek. Změnil by ses tu leda v tupé dobytče. A kdybych chtěl znovu pro tebe rozeznít ony ostrovní poklady, které sis představoval plné ozvěn, a teď, když jsi jich dosáhl, tě nudí, vymyslím pro tebe poušť a rozprostřu ti je do širé pláně podle rysů tváře, která naprosto nebude z podstaty věcí.
A kdybych chtěl pro tebe ten ostrov zachránit, nabídnu ti darem obřad ostrovních pokladů.
i PDF 
.