LXXXVII
Nezapomeň, že tvá věta je čin. Ale snášením důvodů mě k činu nepřiměješ. Či snad myslíš, že by mi stačily? Našel bych si proti nim lepší.
Jestliže opustíš ženu, může tě snad získat zpátky hádkou, při níž ti bude dokazovat, že má pravdu? Hádka jen přileje oleje do ohně. Nezíská tě zpátky ani tím, když se ti bude ukazovat taková, jakou jsi ji miloval, neboť už ji takovou nemiluješ. Znám jednu nešťastnici, s níž se muž oženil pro jednu smutnou píseň, a když pak mělo dojít k rozvodu, začala ji zpívat znovu. Ale muže ta smutná píseň rozčilila. Možná, že by ho získala zpátky, kdyby v něm uměla probudit člověka, jakým byl, když ji miloval. Ale k tomu je třeba tvůrčího ducha, neboť jde o to, čímsi člověka obtížit, tak jako do něho vkládám já ono tíhnutí k moři, a je z něho stavitel lodí. A strom pak roste a postupně se člení. A manžel opět zatouží po smutné písni. Chci-li od tebe dosáhnout lásky, probudím v tobě člověka, který je pro mne. Nebudu ti říkat, jak se trápím, tím bych se ti leda zprotivil. Nebudu ti nic vyčítat: právem by tě to rozčililo. Nebudu ti snášet důvody, pro které mě máš milovat, neboť ty žádné důvody nemáš. Důvodem k lásce je láska. Ani se nebudu ukazovat takovým, jakým jsem byl, když jsem probouzel tvou touhu. Neboť už mne takového nechceš. Jinak bych tvou lásku probouzel dosud. Ale vychovám tě pro sebe. A pokud jsem dost silný, ukážu ti takové krajiny, že se mi staneš přítelem. Bylo to pro mne jako šíp do srdce, když mi řekla žena, na niž jsem zapomněl: "Slyšíš svůj ztracený zvon?"
Neboť co ti mohu koneckonců říci? Často jsem usedal na temeni hory a hleděl na město. Nebo jsem v tichu své lásky procházel mezi lidmi a naslouchal jim, jak hovoří. Pravda, slyšel jsem slova, po nichž následovaly činy, například když řekl otec synovi: "Běž a naplň tu nádobu u studánky", nebo když řekl desátník vojákovi: "O půlnoci nastoupíš na stráž ..." Ale vždy se mi zdálo, že tato slova netlumočí žádné tajemství, a kdyby nějaký cestující, neznalý jejich řeči, viděl ty lidi takto svázané s užitkovým, nepřivedli by ho v úžas o nic víc než mraveniště, v jehož kterémkoli pohybu také není nic nejasného. Stejně tak jsem já při pohledu na všechny ty stavby, povozy a péči o nemocné a průmysl a obchod svého města nenalézal nic, co by nepocházelo od živočicha, jen trochu odvážnějšího, vynalézavějšího, chápavějšího než jiní živočichové, ale bylo mi zřejmé, že když je pozoruji v této užitkové činnosti, nehledím ještě na člověka.
Člověk, pravidly mraveniště nevyložitelný a pro mne nezachytitelný, pokud bych neznal smysl slov, vyvstával přede mnou tehdy, když se sesedli do kruhu na náměstí a naslouchali vypravěči legend. Pokud v něm byl kus génia, pak mohl dovyprávět a vstát a jimi následován zapálit město.
Také jsem v životě poznal, jak se poklidný dav zvedl pod hlasem proroka a střemhlav se za ním vrhl do výhně bitvy. To, co tu přinášel vítr slov, bylo zřejmě tak neodolatelné, že to dav přijal, zavrhl chování mraveniště a proměniv se v požár, sám se nabídl smrti.
A ti, kdo se navrátili domů, byli proměněni. A mně se zdálo, mám-li uvěřit v kouzla, že není třeba hledat je v kejklích kouzelníků, neboť tu pro mé uši existují skupenství zázračných slov, která jsou schopna mne donutit, abych opustil domov, práci i všechno, čemu jsem zvyklý, a zatoužil zemřít.
Vždycky jsem proto pozorně naslouchal a hleděl rozlišit řeč účinnou od takové, která nic nevytváří, a snažil se poznat, co je tu přenášeno. Neboť význam nespočívá ve vysloveném. Jinak by mohl být básníkem každý. A vůdcem lidu by se stal každý, kdo by řekl: "Následujte mne do útoku, za vůní spáleného prachu ..." Ale zkus to a uvidíš, jak se ti vysmějí, Tak je tomu i s kazateli dobra. Ale také jsem viděl jak se to některým podařilo a jak proměnili člověka, a prosil jsem tedy Boha. aby mne osvítil. A bylo mi dáno, že jsem se naučil rozpoznat ve větru slov vzácné břemeno semen.
i PDF 
.