XC
Jevilo se mi stále zřejměji, že mám-li porozumět lidem, nejde o to, jim naslouchat. Neboť v těch lidech ve městě před mýma očima je pouze slabé vědomí města. Vidí v sobe jen stavitele, zedníky, biřice, kněze a tkalce a domnívají se, že jim jde o prospěch či o štěstí, a necítí svou lásku, stejně jako ji necítí člověk, který pobíhá po domě pohlcen starostmi dne. Ve dne se manželé hádají. V noci však ten, kdo se hádal, opět nachází lásku, protože láska je víc než vítr slov. A pod hvězdným nebem se vykloní z okna, už zase odpovědný za ty, kteří spí, za budoucí chléb, za spánek manželky, jež leží kousek od něho, křehká, něžná a pomíjivá. O lásce nelze uvažovat Láska prostě jest.
Tento hlas však hovoří jen v tichu. A stejně jako s tvým domem je tomu i s městem. A jako s městem je tomu i s říší. Stačilo by, aby se rozhostil klid, a spatřil bys své bohy.
Během denního života nikdo neví, že jednou zemře. A slova, která by mu hovořila o městě jinak než skrze obraz jeho prospěchu či štěstí, by se mu zdála falešně patetická, neboť nebude vědět, že z nich hovoří město. Ubohá slůvka pro příliš velkou věc.
Zahledíš-li se však na město z výšky a poodstoupíš v čase, abys viděl, kam kráčí, snadno odhalíš za vším tím zmatkem a sobectvím a lidským hemžením zvolna a klidné putující loď. Neboť když přijdeš po pár stoletích a budeš hledat brázdu, kterou po sobě zanechali, najdeš ji v básních, v kamenných sochách, v pravidlech poznání a v chrámech, dosud se vynořujících z písku. Užitkové bude setřeno a ztraceno, A pochopíš, že to, čemu říkali prospěch či touha po štěstí, bylo jen ubohým odleskem veliké věci. Zjistíš, že tu kráčel onen člověk, o němž jsem hovořil. Podobně i má tábořící armáda. Zítra ráno s ní v žárovišti pouštního větru vyrazím proti nepříteli. A nepřítel se pro ni stane čímsi jako výhní, jež ji roztaví. Poteče její krev a tisíce jednotlivých štěstí, tou chvílí zničených, tisíce osobních zájmů, tou chvílí zklamaných, odhalí pod ranou šavle své meze. Přesto se armáda nevzbouří, neboť v jejím pohybu nejedná jednotlivec, ale člověk jako takový. I když však vím, že zítra přijme smrt, nečekám, že bych v předvečer boje, kdy kráčím v tichu své lásky pomalým krokem mezi stany a táborovými ohni a poslouchám, jak lidé hovoří, nečekám, že bych uslyšel někoho, kdo by chtěl zemřít.
Naopak, tady si tropí z kohosi žerty pro křivý nos. Tam se zas hádají pro čtvrtku pečeně. A tady sedí přikrčená skupina, celá zježená ostrými slovy, která jako by útočila na toho, kdo vede armádu. A kdybych někomu z nich řekl, že je opojen touhou obětovat se, vysměje se mi do očí a řekne, že jsem nabubřelý a jeho, který se má za tak důležitého, si nevážím, neboť ho ani nenapadá, aby umíral pro svého desátníka. Není to jeho povinnost, ani ho to není důstojno a desátník si takového daru ostatně ani nezaslouží. A přesto zítra za svého desátníka zemře. Nikde tu nespatříš onu velikou tvář, která se neleká smrti a umí se odevzdat lásce. A kdybys bral vážně vítr slov, vrátíš se do stanu s příchutí porážky na rtech. Neboť ti lidé žertovali, reptali proti válce a útočili na své velitele. A byl bys jako ten, kdo viděl, jak lidé myjí paluby a vytahují plachty a kují hřebíky, hleděl však příliš krátkozrace a majestát lodi mu unikl.
i PDF 
.