Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XCV

A byla noc a já chtěl v tichu své lásky opět vystoupit na horu a pozorovat město, které pode mnou ztichne a znehybní --- ale uprostřed cesty mě zastavil soucit, neboť jsem zaslechl, jak z kraje stoupá nářek, a zatoužil jsem mu porozumět.

Vycházel od dobytka ve stájích. A od zvířat polních a nebeských i od zvířat na březích vod. Od těchto jediných, jež mohou během životní pouti vydat určité svědectví, protože rostlinstvo jazyk nemá a člověk, zpola žijící duchem, se už pozvolna naučil mlčet. Neboť když na někom pracuje vřed, pohleď, jak takový člověk zatíná zuby a mlčí a jak se bolest proměňuje nad jeho rozrušeným tělem v duchovní strom, který vyhání kořeny a větve do říše, jež není říší věcí, ale jejich smyslu. Proto tě také mlčící bolest naplní větší úzkostí než bolest, která křičí. Mlčící bolesti je plný pokoj. Plné město. Neutečeš jí na žádnou vzdálenost. Jestliže bude tvá milá daleko od tebe trpět a ty ji miluješ, potom jsi v moci jejího utrpení, ať budeš kdekoli. Slyšel jsem tedy nářek života. Neboť život ve stájích, na polích a na březích vod pokračoval dál. V chlévech bučely krávy, které právě slehly. Z močálů zpitých žabím skřehotáním stoupal hlas lásky. Slyšel jsem také hlas prolité krve, pískání tetřeva, kterého chytila liška, mečení kozy, obětované pro tvůj pokrm. Občas se ozval řev šelmy a krajina rázem umlkla, proťata náhle tichem, v němž vyvstal na všem živém úzkostný pot. Neboť šelma jde za ostrým pachem strachu, který je přinášen větrem. Jakmile zařvala, všechna kořist se pro ni rozzářila jako světélkující dav. Strnutí zvířat na zemi, na nebi a na březích vod pak zase povolilo a znovu začal nářek šestinedělí a lásky a prolité krve.

"Ach," řekl jsem si, "to všechno jsou zvuky jízdy, neboť život je předáván z pokolení na pokolení a tento pochod časem je jako těžký vůz, jehož náprava skřípe ..." A tehdy jsem také konečně pochopil cosi z úzkosti lidí, neboť i lidé se takto předávají, vystupujíce pokolení za pokolením sami ze sebe. A toto dělení, jako kdyby se vždy protrhla a opět zcelila tělesná tkáň, se neúprosně opakuje dnem i noci, v městech i po venkově. Pocítil jsem tu pozvolnou a neustálou proměnu ve vlastním nitru jako ránu.

"Ale ti lidé," řekl jsem si, "nežijí z věcí, nýbrž z jejich smyslu, a jistě si tedy předávají nějaká hesla. Proto také, sotva se dítě narodí, hledí je naučit své řeči. jako by je učili tajnému kódu, který je klíčem k pokladu. Aby přenesli do dítěte to zázračné dědictví, usilovně se snaží v něm otevřít průjezdní cesty. Neboť je těžká k vyjádření, obtížná a křehká ona žeň. jež má být předána od jednoho pokolení k druhému.

Pravda, ta ves je plná světla. A tento vesnický dům je plný jímavosti. Kdyby se však nové pokolení usadilo v domech, o nichž by nevědělo nic krom toho, jak jich užívat, co by si počalo v takové poušti? Má-li tvým dědicům poskytnout strunný nástroj patřičné potěšení, musíš je naučit umění hudby, a mají-li se stát lidmi, kteří budou cítit jako lidé, musíš je (...)

(......)