Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XCVIII

Zvedl se písečný vítr, který k nám zanášel zbytky z daleké oázy, a naše tábořiště bylo plné ptáků. Žili s námi pod každým stanem a vůbec nebyli plaší, naopak nám krotce usedali na ramena, ale z nedostatku potravy presto denně po tisících umírali a vkrátku byli suší a chřupaví jako vyschlá kůra stromů. Aby nezamořili vzduch, nechával jsem je sbírat do velkých košů. Muži je potom vysypávali do moře jako smetí.

Když jsme poprvé zakusili žízeň, vyvstala před námi v hodině nejprudšího slunce fata morgána. V klidných vodách se zračilo město geometricky čistých linií. Jeden muž z toho zešílel, vykřikl a rozběhl se směrem k městu. Uvědomil jsem si. že stejně jako výkřik stěhující se divoké kachny najde odezvu v celém hejnu, i výkřik onoho muže otřásl ostatními. Byli hotovi pomateného následovat a propadnout se za ním v onen přelud a nicotu. Přesně namířená puška ho srazila k zemi. Když zůstal mrtev ležet, konečné jsme se uklidnili. Jeden z vojáků plakal. "Co je ti?" řekl jsem. Myslel jsem, že pláče pro toho mrtvého. Ale on nasel u jeho nohou jeden z těch kousků chřupavé kůry a plakal, protože z nebe zmizeli ptáci. "Když nebe ztrácí peří," řekl, "je lidské tělo v nebezpečí."

Z nitra studny jsme vytáhli dělníka, který omdlel, ale ještě nám stačil naznačit, že studna je vyschlá. Pod zemí totiž bývají jezírka sladké vody. A voda po několik let směřuje k studním na severu. A ty se opět stanou pramenem pro lidskou krev. Ale tato studna nás přibila na místo jako hřeb zaražený do křídla.

Všichni mysleli na ony veliké koše, plné suché stromové kůry.

Ale druhý den navečer jsme přesto došli ke studni El Bahr. Nastala noc a já svolal vůdce.

"Neodhadli jste správné stav studní. El Bahr je prázdná. Co mám s vámi udělat?"

V hlubinách noci, hořké a zároveň nádherné, zářily překrásné hvězdy. Namísto potravy jsme měli diamanty. "Co mám s vámi udělat?" opakoval jsem vůdcům. Marností je však lidská spravedlnost. Což už jsme nebyli všichni proměněni v suché roští?

Vyšlo slunce, vykrojené písečnou mlhou do tvaru trojúhelníku. Pro naše těla to bylo jako rána bodákem. Muži, zasaženi do hlavy, se hroutili k zemi. Mnoho jich zešílelo. Ale už nebylo přeludů, které by je zvaly do průzračných měst. Nebylo faty morgány a neexistoval už ani čirý obzor a ani jediná pevná linie. Obklopoval nás písek jako bouřlivá výheň cihlové peci.

Zvedl jsem hlavu a skrze viry jsem spatřil bledý oharek, jímž byl ten požár udržován. ,.Boží pečeť," pomyslel jsem si, "která nás značkuje jako dobytčata." "Co je ti?" zeptal jsem se muže. který vrávoral. "Jsem slepý."

Každým dvěma ze tří velbloudů jsem dal otevřít břicha a pili jsme vodu z jejich vnitřností. Na zbylé velbloudy jsme potom naložili všechny prázdné měchy, já jsem se ujal vedení karavany a vyslal muže ke studni El Ksour, v níž snad ještě byla naděje.

"Je-li El Ksour vyschlá," řekl jsem, "zemřete stejně dobře tam jako tady."

Ale po dvou jednotvárných dnech, které mne stály třetinu mužů, (...)

(......)