XCVIII
Zvedl se písečný vítr, který k nám zanášel zbytky z daleké oázy, a naše tábořiště bylo plné ptáků. Žili s námi pod každým stanem a vůbec nebyli plaší, naopak nám krotce usedali na ramena, ale z nedostatku potravy presto denně po tisících umírali a vkrátku byli suší a chřupaví jako vyschlá kůra stromů. Aby nezamořili vzduch, nechával jsem je sbírat do velkých košů. Muži je potom vysypávali do moře jako smetí.
Když jsme poprvé zakusili žízeň, vyvstala před námi v hodině nejprudšího slunce fata morgána. V klidných vodách se zračilo město geometricky čistých linií. Jeden muž z toho zešílel, vykřikl a rozběhl se směrem k městu. Uvědomil jsem si. že stejně jako výkřik stěhující se divoké kachny najde odezvu v celém hejnu, i výkřik onoho muže otřásl ostatními. Byli hotovi pomateného následovat a propadnout se za ním v onen přelud a nicotu. Přesně namířená puška ho srazila k zemi. Když zůstal mrtev ležet, konečné jsme se uklidnili. Jeden z vojáků plakal. "Co je ti?" řekl jsem. Myslel jsem, že pláče pro toho mrtvého. Ale on nasel u jeho nohou jeden z těch kousků chřupavé kůry a plakal, protože z nebe zmizeli ptáci. "Když nebe ztrácí peří," řekl, "je lidské tělo v nebezpečí."
Z nitra studny jsme vytáhli dělníka, který omdlel, ale ještě nám stačil naznačit, že studna je vyschlá. Pod zemí totiž bývají jezírka sladké vody. A voda po několik let směřuje k studním na severu. A ty se opět stanou pramenem pro lidskou krev. Ale tato studna nás přibila na místo jako hřeb zaražený do křídla.
Všichni mysleli na ony veliké koše, plné suché stromové kůry.
Ale druhý den navečer jsme přesto došli ke studni El Bahr. Nastala noc a já svolal vůdce.
"Neodhadli jste správné stav studní. El Bahr je prázdná. Co mám s vámi udělat?"
V hlubinách noci, hořké a zároveň nádherné, zářily překrásné hvězdy. Namísto potravy jsme měli diamanty. "Co mám s vámi udělat?" opakoval jsem vůdcům. Marností je však lidská spravedlnost. Což už jsme nebyli všichni proměněni v suché roští?
Vyšlo slunce, vykrojené písečnou mlhou do tvaru trojúhelníku. Pro naše těla to bylo jako rána bodákem. Muži, zasaženi do hlavy, se hroutili k zemi. Mnoho jich zešílelo. Ale už nebylo přeludů, které by je zvaly do průzračných měst. Nebylo faty morgány a neexistoval už ani čirý obzor a ani jediná pevná linie. Obklopoval nás písek jako bouřlivá výheň cihlové peci.
Zvedl jsem hlavu a skrze viry jsem spatřil bledý oharek, jímž byl ten požár udržován. ,.Boží pečeť," pomyslel jsem si, "která nás značkuje jako dobytčata." "Co je ti?" zeptal jsem se muže. který vrávoral. "Jsem slepý."
Každým dvěma ze tří velbloudů jsem dal otevřít břicha a pili jsme vodu z jejich vnitřností. Na zbylé velbloudy jsme potom naložili všechny prázdné měchy, já jsem se ujal vedení karavany a vyslal muže ke studni El Ksour, v níž snad ještě byla naděje.
"Je-li El Ksour vyschlá," řekl jsem, "zemřete stejně dobře tam jako tady."
Ale po dvou jednotvárných dnech, které mne stály třetinu mužů, vrátili se poslové zpátky a dosvědčili: "Studna El Ksour je oknem k životu." Když jsme se napili, vydali jsme se ke studni El Ksour, abychom se tam napili znovu a doplnili zásoby vody.
Písečný vítr se utišil, a když jsme došli k El Ksour, byla noc. Okolo studny rostlo pár kaktusů. Ale místo bezlistých koster jsme v první chvíli spatřili jakési černě koule, naražené na tenkých hůlkách. Nejdříve jsme to vidění nechápali, když jsme však přišli ke stromům blíž, jeden po druhém se hlučně rozstříkly v jakémsi hněvivém výbuchu. Seděli na nich havrani, kteří se stěhovali, a teď je rázem obnažili, jako když se rozletí maso okolo kosti. Byl sice zářivý úplněk, ale havranů bylo tak husto, že se nad námi zešeřilo. Neodletěli totiž pryč, ale ještě dlouho nám v popelavě černém hemžení vířili nad hlavami. Tři tisíce jsme jich zabili, abychom měli co jíst.
Byl to neobyčejný svátek. Muži postavili z písku pece a naložili do nich suchou mrvu, která hoří jasně jako seno. A vzduch byl provoněn havraním tukem. Hlídková četa u studny spouštěla nepřetržitě dolů sto dvacet metrů dlouhý provaz, který pomáhal zemi, aby nás všechny znovu porodila. Jiná četa rozdělovala vodu po táboře, jako když zalévají pomerančovníky v době sucha. Zvolna jsem procházel mezi svými muži a hleděl na ně, jak ožívají. Potom jsem zamířil stranou, a když jsem opět osaměl, obrátil jsem se k Bohu s touto modlitbou: "Viděl jsem, Pane, jak v jednom jediném dni tělo mé armády uschlo a zase ožilo. Bylo už jako suchá stromová kůra, a zase je čilé a silné. Naše svaly se osvěžily a ponesou nás, kam budeme chtít. A přesto stačila slunci ještě hodina, a byli jsme smazáni z povrchu země, my všichni i stopa našich kroků.
Slyšel jsem muže smát se a zpívat. Armáda, kterou vedu, je nálož vzpomínek. Je to klíč k dalekým životům. Je to nositelka nadějí i bolestí, smutků i radostí. Naprosto není samotná, ale je naopak spoutaná tisíci pouty. A přesto stačila sluncí ještě hodina, a byli jsme smazáni z povrchu země, my všichni i stopa našich kroků. Vedu je dobýt oázu. Stanou se osevem barbarské země. Přinesou tam naše zvyky, které tamější lid nezná. Dnes večer všichni ti muži jen jedí a pijí a žijí tím nejzákladnějším životem, ale sotva se objeví v úrodných pláních, promění se tam všechno, nejenom zvyky a jazyk, ale i architektura hradeb a sloh chrámů. Jsou obtíženi mocí, jež bude působit po staletí. A přesto stačila hodina, a byli jsme smazáni z povrchu země, my všichni i stopa našich kroků. Oni to nevědí. Měli žízeň, teď jsou jejich břicha spokojena. Ale voda ze studny El Ksour přesto zachránila básně a města a velké visuté zahrady, jež hodlám vystavět. Voda ze studny El Ksour je proměnitelkou světa. A přesto stačila slunci ještě hodina, a byli jsme smazáni z povrchu země, my všichni i stopa našich kroků.
Ti, kdo se od ní vrátili jako první, nám řekli: 'Studna El Ksour je oknem k životu.' Tvoji andělé už byli připraveni posbírat mou armádu do velkých košů a vysypat ti ji do věčnosti jako suchou stromovou kúru. Unikli jsme jim tím uchem jehly. Přestávám tomu všemu rozumět. Kdykoli od této chvíle spatřím třeba jen prosté ječmenné pole, zalité sluncem, udržující rovnováhu mezi blátem a světlem a schopné uživit člověka, vždycky v něm budu vidět prostředek či skrytou cestu, i kdybych nevěděl, k čemu ten prostředek slouží, či kam ta cesta vede. Viděl jsem, jak ze studny El Ksour vyvstala města a chrámy a hradby a velké visuté zahrady.
Moji muži pijí a myslí na svá břicha. Nic jiného v nich není, jen potěšení břicha. Všichni se natlačili kolem ucha jehly. A na dně toho ucha jehly není nic jiného, než černá voda, šplouchající, když ji zvíří čerpadlo. Stačí však, aby smočila suché zrno, které o sobě neví nic víc, než že mu voda působí rozkoš, a dokáže probudit jakousi do té chvíle neznámou sílu, z níž vyrostou města a chrámy a hradby a veliké visuté zahrady.
Přestávám tomu všemu rozumět, jestliže nejsi Ty, Pane, svorníkem klenby a společným měřítkem i smyslem jedněch i druhých. Ječmenné pole, studna El Ksour i má armáda, to vše je pro mne jen rozpadlá stavební hmota, jestliže za nimi není Tvá přítomnost, která mi dovolí spatřit v nich hradby a cimbuří města, vyrůstajícího pod hvězdami."
i PDF 
.