XCIX
Brzy jsme byli městu na dohled. Nic jsme však z něho neviděli, pouze červené hradby neobvyklé výšky, bez ozdob, výčnělků či cimbuří, které se pohrdavě točily k poušti zády a zcela zřejmě nebyly postaveny k pohledu zvenčí.
Když hledíš na město, hledí i ono na tebe. Vztyčí proti tobě své věže. Za cimbuřím tě pozoruje. Buďto ti brány zavře nebo otevře. A jindy chce být milováno nebo se na tebe usmát a obrací tvým směrem vyzdobenou tvář. Kdykoli jsme se zmocnili nějakého města, vždycky bylo tak dobře vystavěné pro návštěvníkův pohled, že se nám zdálo, jako když se nám vzdává. Monumentální brány, královské třídy, ať poutník nebo dobyvatel, vždycky jsi přijat jako kníže.
Ale jak jsme se blížili a hradby, postupně vetší a větší, nám tak očividně a se skálopevným klidem ukazovaly záda, mužů se zmocnila tíseň.
První den jsme je pomalu kolem dokola obešli, abychom našli nějakou škvíru, nějaký kaz nebo alespoň nějaký zazděný východ. Ale nic takového tady nebylo. Kráčeli jsme na dostřel pušky, ticho však nepřerušila jediná odpověď, ačkoli někteří z mužů v rostoucí tísni tu a tam sami schválně vystřelili. Avšak město se za těmi hradbami chovalo jako kajman pod svým krunýřem, který se kvůli tobě ani neuráčí probrat ze spánku.
Ze vzdáleného pahorku, který sice nevyčníval nad hradby, ale dovoloval pohled v jejich výšce, jsme pozorovali zeleň, jež tam rostla hustě jako řeřicha. A přesto venku za hradbami nebylo vidět jediné stéblo trávy. Všechny prameny oázy byly tak pečlivě svedeny dovnitř, že tady zbyla jen nekonečná pláň sluncem vyprahlého písku a kamení. Veškerá vegetace byla v zajetí hradeb jako vlasy pod čepicí. Byl to jakýsi až příliš bohatý ráj, jakýsi výbuch stromů, ptáků a květů, přiškrcený opaskem hradeb jako čedičovým ústím kráteru, a my hloupě obcházeli na několik kroků od něho.
Když se muži přesvědčili, že v hradbách skutečně není jediná škvíra, někteří z nich pocítili strach. Neboť to město za celý čas, kam paměť sahala, nevyslalo ani nepřijalo žádnou karavanu. Žádný cestující sem nikdy nezanesl svůj nakažlivý náklad cizích zvyků. Žádný kupec sem nepřinesl znalost věcí jinde obvyklých. Žádná zajatkyně z dalekých končin se s nimi nezkřížila. Mužům se zdálo, jako by ohmatávali krunýř jakési bezejmenné obludy, která nemá nic společného s pozemským lidem. Neboť i samotu těch nejzapadlejších ostrovů alespoň jednou narušila ztroskotaná loď a vždy tu najdeš něco, na čem bys vykázal svou lidskou příbuznost a vynutil si úsměv. Tuhle obludu bylo sice vidět, tvář vsak neukazovala.
A jiní z mužů pocítili zas naopak jakousi nevyslovitelnou a podivnou lásku. Neboť tvé srdce dokáže vzrušit jen žena stálá a pevně zbudovaná, pokrevně nezkřížená. z jejíž víry a zvyků nepromlouvá řeč hniloby, žena. jež nepochází z oné rozbředlé směsi kmenů, podobně ledovci rozteklému v močál. Jak milováníhodná byla tahle krasavice, kterou tak žárlivě vypěstili jen uprostřed domácích vůní, domácích zahrad a zvyků!
Ale jedni jako druzí, i já sám, všichni jsme tu narazili po oné dlouhé cestě pouští na cosi neproniknutelného. Neboť postaví-li se ti někdo na odpor a otevře své tělo tvému meči. otvírá tím pro tebe i cestu do svého srdce a ty můžeš doufat, že nad ním buď zvítězíš, nebo se do něho zamiluješ, anebo na to zemřeš, ale co zmůžeš proti tomu, kdo si tě nevšímá? A právě ve chvíli, kdy jsem se takto trápil, objevili jsme podél hluché a slepé hradby pruh písku, který byl bělejší, protože na něm ležely spousty kostí, jako krajkoví pěny kolem skalního útesu, o nějž se vlna za vlnou tříští mořský příval, svědčily zřejmě o tom. jaký osud zde potkal různé daleké výpravy.
Když jsem se však s nadešlým večerem zahleděl od svého stanu na ten neproniknutelný monument, trvající uprostřed nás, začal jsem nad ním přemýšlet a náhle jsem viděl, že spíš než to město, jež chceme dobýt, jsme obléháni my sami. Neboť když vložíš tvrdé, zavřené semeno do úrodné země, země je sice obklopí, ale neobléhá je. Až totiž semeno pukne, jeho jádro nastolí v zemi svou vládu. A říkal jsem si: "Je-li snad za těmi zdmi nějaký hudební nástroj, který my neznáme, a vydává-li zvuky, jejichž drsná či zádumčivá příchuť je nám rovněž neznámá, potom už ze zkušenosti vím, že když tu tajuplnou zásobárnu dobudeme a muži se rozejdou po jejích statcích, najdu je později za večerů v táboře, jak se snaží z těch nezvyklých nástrojů vyloudit melodii, jež bude jejich srdcím nová. A jejích srdce tím budou proměněna."
"Vítězi anebo poražení," říkal jsem si, "jak to lze rozlišit? Vezmi si třeba mlčícího člověka uprostřed davu. Dav ho obléhá, dotírá na něj a naléhá. Pokud je ten člověk prázdnou končinou, nechá se rozdrtit. Avšak je-li to člověk uvnitř obydlený a pevně ustavený jako ta tanečnice, která přede mnou musela tančit, pak stačí, aby promluvil, a zapustí svými slovy v davu kořeny, napne své pasti, nastolí svou moc, a kdyby se dal na pochod, uvidíš, jak dav vykročí za ním a jeho sílu zmnohonásobí. Stačí, aby byl někde na tomto území jeden jediný mudrc, chráněný vlastním mlčením a ve svém rozjímání uskutečněný, a dokáže vyvážit všechny tvé zbraně, neboť je jako semeno. A kdybys mu chtěl srazit hlavu, jak ho poznáš? Projeví se právě jen svou mocí a jen tehdy, je-li jeho dílo hotovo. Neboť tak tomu už je, život je vždycky se světem v rovnováze. Bojovat můžeš jen proti bláznu, který ti nabízí utopie, ale ne proti tomu. kdo myslí na přítomnost a také ji buduje. Neboť přítomnost je taková, jakou ji on ukáže. S tvorbou je tomu tak vždycky, tvůrce v ní nikdy není vidět. Když tě zavedu na horu, odkud spatříš své problémy rozřešené takto a ne jinak, jak by ses mi chtěl bránit? Vždyť někde přece musíš být." (...) Připadalo mi tedy, že jak tak ležíme kolem toho pólu, který přitahuje naše pohledy, ačkoli sám má oči schválně zavřené, že ho tím stavíme do nebezpečné role, neboť díky naší pozornosti září mocně jako monastýr. Svolal jsem proto vojevůdce a řekl jim: "Zmocním se toho města cestou údivu. Musíme jeho obyvatele přimět, aby se od nás chtěli něco dozvědět." Vojevůdci má slova sice vůbec nepochopili, ale protože je už zkušenost častokrát poučila, různými zvuky projevovali souhlas.
Zároveň jsem si vzpomněl, jak jednou odpověděl otec, když mu namítali, že jde-li o velké věci. poddá se člověk jen velké síle.
.Jistěže," řekl, "ale tím se nijak nevydáváte v nebezpečí protimluvu, neboť jste tím pouze řekli, že síla, která přemůže silné, je velká. Vezměte však třeba takového kupce. pyšného, lakomého a plného síly. Veze s sebou celý majetek diamantů, které má zašité v opasku. A vedle něho neduživého hrbáče, chudého, ale mazaného, kterého kupec vůbec nezná, který dokonce hovoří jinou řečí, přesto však po těch kamenech touží. Už vidíte, v čem je jeho síla?" "Naprosto nevidíme," odpovídali.
"Mrzáček obra osloví," pokračoval otec, "a protože je horko, pozve ho, aby s ním popil trochu čaje. Popít čaj s ubohým hrbáčem, i když máš v opasku zašité drahokamy, v tom jistě není žádné nebezpečí." "Ovšemže žádné," říkali.
"A přece když se rozcházejí, odnáší si drahokamy hrbáč a kupec jen zuří a zatíná pěsti, neboť ten člověk mu zatančil takový tanec, že nad tím ztratil řeč."
,A jaký tanec?" ptali se.
"Tanec tří kostek vyřezaných z kosti," řekl otec. A dodal na vysvětlenou:
"Neboť hra má větší sílu než předmět, o který se hraje. Tys vojevůdce a velíš deseti tisícům vojáků. A zbraně mají pouze vojáci. A všichni drží pospolu. Přesto však na tvůj příkaz půjdou a jeden druhému přivodí žalář. Neboť nežiješ z věcí, ale z jejich smyslu. A když se stalo smyslem diamantů, že byly zástavou při hře v kostky, přesypaly se do hrbáčovy kapsy."
Vojevůdci okolo mne však přesto namítali: "Jak bys chtěl lidi v tom městě zasáhnout, když ti odmítají naslouchat?"
"Zas tě tvá záliba ve slovech přiměla hovořit naprázdno. Lidé třeba nemusí chtít naslouchat, ale jak by bylo možné, aby odmítli slyšet?"
"Když je ten, koho chci pro svou věc získat, v nitru dost pevný, může se stavět k mým lákavým slibům hluchý." "Ovšem, pokud se mu odhalíš! Je-li však citlivý k určité hudbě, a ty mu ji zahraješ, pak neuslyší tebe, ale hudbu. A když se trápí nad nějakým problémem, a ty mu ukážeš řešení, nezbývá mu, než je přijmout. Nebo snad myslíš, že bude sám sobě předstírat, jako by hledal dál, jen proto, že tě nenávidí nebo tebou pohrdá? Když při hře naznačíš hráči spásný tah, který sám hledal a nenalézal, získal jsi nad ním vládu, neboť tě poslechne, i když se bude tvářit, že o tobě neví. Když ti někdo podá. co jsi hledal, vezmeš si to. Například nějaká žena hledá ztracený prsten nebo slovo v hádance. A já jí ten prsten podám, protože jsem ho našel. Nebo jí napovím to slovo v hádance. Jistěže mne může natolik nenávidět, že jedno ani druhé ode mne nevezme. Ale přesto nad ní získám vládu, neboť jsem ji přiměl, aby usedla. Musela by být totiž leda šílená, aby hledala dál ... Lidé v tom městě jistě po něčem touží, něco hledají, něco si přejí, něco ochraňují, o něco pečují. Okolo čeho by jinak budovali hradby? Jestliže postavíš hradby okolo chudičké studny, a já ti venku vytvořím jezero, spadnou tvé hradby samy od sebe, protože budou směšné. A když je postavíš, aby chránily tajemství, a moji vojáci venku za hradbami budou tvé tajemství vykřikovat na celé kolo, spadnou hradby také. neboť ztratí smysl. A když je postavíš okolo diamantu, a já ti venku za nimi nasypu diamantů jako smetí, pak spadnou zase. protože budou chránit jen tvou chudobu. A když je postavíš, aby chránily dokonalost jistého tance, a já budu ten tanec tančit lépe než ty, potom je zbouráš sám, aby ses ode mne naučil tančit ... Prostě jen chci, aby mne lidé v tom městě především slyšeli. Naslouchat mi začnou až potom. Kdybych jim ovšem pod hradbami zahrál na polní trubku, klidně si lehnou a mé marné vytrubování jim ani nedolehne k sluchu. Neboť slyšíš jen to, co je pro tebe. A co tě činí větším. Nebo co řeší nějaký tvůj rozpor.
Budu na ně tedy působil, i kdyby se tvářili, že mne neslyší. Je totiž velikou pravdou, že neexistuješ sám. Nemůžeš zůstat trvalým ve světě, který se okolo tebe mění. Mohu na tebe působit, aniž bych se tě dotkl, neboť ať chceš či nechceš, proměňuji tvůj smysl a tomu se neubráníš. Byl jsi držitelem tajemství, tajemství však už není a tvůj smysl se změnil. Když někdo o samotě tančí a deklamuje, tajně ho obklopím publikem posměváčků a potom zvednu oponu: rázem bude jeho tanci konec. Tančí-li dál, je leda šílený.
Ať chceš či nechceš, tvůj smysl je vytvářen smyslem těch druhých. Ať chceš či nechceš, tvůj vkus je vytvářen vkusem těch druhých. Tvůj čin je pohybem ve hře. Krokem v tanci. Proměním hru nebo tanec a proměním tím i tvůj čin.
Stavíš své hradby pro určitou hru, pro jinou hru je sám od sebe zbouráš. Neboť nežiješ z věcí, ale z jejich smyslu.
Ztrestám to město v jeho pýše, neboť příliš spoléhá na své hradby.
Jedinou tvou hradbou je totiž síla struktury, která tě formuje a které sloužíš. Hradbou cedru je síla jeho semene, to ona mu dodává pevnosti navzdory bouři, suchu a skále. Později můžeš hledat vysvětlení třeba v kůře. jenže kůra je především plodem semene. Semeno našlo svůj výraz v kořenech, kúře a listí. Zatímco zrno ječmene je mnohem slabší a ječmen vzdoruje útokům počasí jen slabou hradbou.
Rozkošatit se v silové pole podle vlastních, zprvu neviditelných silokřivek může jen člověk trvalý a pevně ustavený. Takového člověka pak nazvu nádhernou hradbou, neboť čas ho neopotřebuje, ale zbuduje. Čas tu bude, aby mu sloužil. A pramálo záleží na tom, zdá-li je ten člověk nahý. Kajmaní kůže přestává být ochranou, když je zvíře mrtvo." A tak jsem hleděl na to nepřátelské město, opásané cementovým okružím, a přemýšlel jsem, je-li silné či slabé. "Kdo z nás dvou vede tanec, ono nebo já?" Vhodit do obilného pole jediné zrnko plevele je nebezpečné, protože bytí plevele je silnější než bytí obilí a zdání nebo množství tu nic neznamená. Tvé množství je obsaženo v zrnu. Počkej, až uběhne nějaký čas, a pak je spočítáš.
i PDF 
.