Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XCIX

Brzy jsme byli městu na dohled. Nic jsme však z něho neviděli, pouze červené hradby neobvyklé výšky, bez ozdob, výčnělků či cimbuří, které se pohrdavě točily k poušti zády a zcela zřejmě nebyly postaveny k pohledu zvenčí.

Když hledíš na město, hledí i ono na tebe. Vztyčí proti tobě své věže. Za cimbuřím tě pozoruje. Buďto ti brány zavře nebo otevře. A jindy chce být milováno nebo se na tebe usmát a obrací tvým směrem vyzdobenou tvář. Kdykoli jsme se zmocnili nějakého města, vždycky bylo tak dobře vystavěné pro návštěvníkův pohled, že se nám zdálo, jako když se nám vzdává. Monumentální brány, královské třídy, ať poutník nebo dobyvatel, vždycky jsi přijat jako kníže.

Ale jak jsme se blížili a hradby, postupně vetší a větší, nám tak očividně a se skálopevným klidem ukazovaly záda, mužů se zmocnila tíseň.

První den jsme je pomalu kolem dokola obešli, abychom našli nějakou škvíru, nějaký kaz nebo alespoň nějaký zazděný východ. Ale nic takového tady nebylo. Kráčeli jsme na dostřel pušky, ticho však nepřerušila jediná odpověď, ačkoli někteří z mužů v rostoucí tísni tu a tam sami schválně vystřelili. Avšak město se za těmi hradbami chovalo jako kajman pod svým krunýřem, který se kvůli tobě ani neuráčí probrat ze spánku.

Ze vzdáleného pahorku, který sice nevyčníval nad hradby, ale dovoloval pohled v jejich výšce, jsme pozorovali zeleň, jež tam rostla hustě jako řeřicha. A přesto venku za hradbami nebylo vidět jediné stéblo trávy. Všechny prameny oázy byly tak pečlivě svedeny dovnitř, že tady zbyla jen nekonečná pláň sluncem vyprahlého písku a kamení. Veškerá vegetace byla v zajetí hradeb jako vlasy pod čepicí. Byl to jakýsi až příliš bohatý ráj, jakýsi výbuch stromů, ptáků a květů, přiškrcený opaskem hradeb jako čedičovým ústím kráteru, a my hloupě obcházeli na několik kroků od něho.

Když se muži přesvědčili, že v hradbách skutečně není jediná škvíra, někteří z nich pocítili strach. Neboť to město za celý čas, kam paměť sahala, nevyslalo ani nepřijalo žádnou karavanu. Žádný cestující sem nikdy nezanesl svůj nakažlivý náklad cizích zvyků. Žádný kupec sem nepřinesl znalost věcí jinde obvyklých. Žádná zajatkyně z dalekých končin se s nimi nezkřížila. Mužům se zdálo, jako by ohmatávali krunýř jakési bezejmenné obludy, která nemá nic společného s pozemským lidem. Neboť i samotu těch nejzapadlejších ostrovů alespoň jednou narušila ztroskotaná loď a vždy tu najdeš něco, na čem bys vykázal svou lidskou příbuznost a vynutil si úsměv. Tuhle obludu bylo sice vidět, tvář vsak neukazovala.

A jiní z mužů pocítili zas naopak jakousi nevyslovitelnou a podivnou lásku. Neboť tvé srdce dokáže vzrušit jen žena stálá a pevně zbudovaná, pokrevně nezkřížená. z jejíž víry a zvyků nepromlouvá řeč hniloby, žena. jež nepochází z oné rozbředlé směsi kmenů, podobně ledovci rozteklému v močál. Jak milováníhodná byla tahle krasavice, kterou tak žárlivě vypěstili jen uprostřed domácích vůní, domácích zahrad a zvyků!

Ale jedni jako druzí, i já (...)

(......)