Saki
překlad: František Vrba

KRUTÉ ŠPRÝMY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Mlčení lady Anny

Egbert vešel do prostorného, spoře osvětleného salonu s výrazem muže, který si není jist, vstupuje-li do holubníku mezi holubice, nebo do továrny na bomby, takže je připraven na obě eventuality. Malá domácí šarvátka nebyla od oběda dosud dobojována a teď šlo o to, do jaké míry je lady Anna v náladě obnovit nepřátelství, nebo na ně zapomenout. Její póza v lenošce u čajového stolku působila strojeně a strnule; Egbertovi šero prosincového odpoledne příliš nepomohlo postřehnout její výraz.

Ve snaze prolomit případný led Egbert poznamenal, jaké ten soumrak v člověku vyvolává zbožné myšlenky. Zvykli si s lady Annou, že jeden z nich přišel s tímhle objevem každého zimního i pozdně podzimního odpoledne vždycky mezi půl pátou a šestou hodinou; patřilo to už k jejich manželství. Neexistovala na to žádná uznávaná odpověď a lady Anna taky nijak neodpověděla.

Don Tarquinio se protahoval na perském koberci a vyhříval se u krbu se svrchovaným nezájmem o případnou rozmrzelost lady Anny. Jeho rodokmen byl právě tak bezvadně perský jako ten koberec, na kterém ležel, a jeho načepýřená hříva dosahovala pyšné slávy druhé zimy kocouřího života. Sluha, jenž měl zálibu v renesanci, ho pokřtil jménem don Tarquinio. Egbert s lady Annou sami pro sebe by mu určitě říkali Chlupáč, nebyli však nijak paličatí.

Egbert si nalil čaje. Poněvadž se z ničeho nedalo soudit, že by mlčení ze své iniciativy prolomila lady Anna, vzchopil se k dalšímu hrdinskému náporu jako útočící ledoborec.

„Moje poznámka při obědě měla ryze akademický význam,“ oznámil. „Zdá se, že jí přikládáš zbytečně osobní smysl.“

Lady Anna setrvala za ochrannou hradbou mlčení. Ochočený hejl líně vyplnil pauzu melodií z Ifigenie v Tauridě. Egbert ji okamžitě poznal, poněvadž jinou melodii hejl zahvízdat neuměl a do jejich domácnosti se dostal s reputací, že právě tuhle melodii zahvízdat umí. Egbert i lady Anna by byli dali přednost něčemu z Královského gardisty, své oblíbené opery. V názorech na umění měli podobný vkus. Oceňovali v něm poctivost a srozumitelnost, například obrazy s jasně patrným obsahem, vydatně zdůrazněným jejich názvem. Válečný oř bez jezdce, se zřejmě pocuchaným postrojem, klopýtající do hradního nádvoří plného bledých omdlévajících žen a označený pod obrazem slovy „Zlá zpráva“, jim zřetelně vnukal dojem nějaké vojenské pohromy. Chápali, co chtěl malíř divákovi sdělit, a mohli to vysvětlit svým přátelům matnějšího intelektu.

Mlčení pokračovalo. Rozmrzelost lady Anny zpravidla nabývala artikulovaného výrazu a projevovala se značně výřečně po čtyřech minutách úvodní odmlky. Egbert se chopil konvičky s mlékem a nalil část jejího obsahu do misky dona Tarquinia. Protože už miska byla plná až po okraj, mléko nepěkně přeteklo. Don Tarquinio přihlížel s překvapeným zájmem, který přešel v okázalou netečnost, když na něj Egbert vznesl apel, aby trochu rozlitého mléka vypil. Don Tarquinio byl připraven sehrát v životě mnoho rolí, ale role vysavače koberců k nim nepatřila.

„Nezdá se ti, že se chováme trochu pošetile?“ zahlaholil Egbert bodře.

Jestli s ním lady Anna souhlasila, nedala to nijak najevo.

„Připouštím, že chyba byla částečně na mé straně,“ pokračoval Egbert s vyprchávající bodrostí. „Koneckonců jsem jenom člověk. Zřejmě zapomínáš, že jsem jenom člověk.“

Zdůraznil svou lidskost, jako by se bránil nepodloženému nařčení, že má něco ze satyrských forem, ve kterých prvky lidské ustupují prvkům kozlím.

Hejl znovu zapěl svou melodii z Ifigenie v Tauridě. Egbert začal poklesávat na duchu. Lady Anna se čaje nenapila. Třeba jí není dobře, napadlo ho. Jenomže když lady Anně nebylo dobře, obvykle o tom nemlčela. „Nikdo neví, co zkusím se špatným trávením,“ byl jeden z jejích oblíbených výroků. Nedostatek vědomostí o jejím trávení však mohl vyplývat pouze z nedostatečné vnímavosti posluchačů, neboť množství informací, jehož se jim v té věci dostalo, by bylo vystačilo na celou monografii.

Zřejmě tedy vůbec nešlo o to, že by lady Anně nebylo dobře.

Egbert si začal myslet, že se s ním nejedná dost rozumně, a přirozeně začal ustupovat.

„Připouštím,“ prohlásil, zaujímaje na koberci před krbem tak centrální postoj, jak mu jen byl don Tarquinio ochoten dovolit, „že je to možná moje vina. Jestli to tím mohu nějak napravit, jsem ochoten začít lepší život.“

Nejasně mu kmitla hlavou pochybnost, jak to vůbec dokáže. Pokušení na něho ve středním věku přicházelo jenom nesměle a bez naléhavosti, asi tak jako opomíjený řeznický učedník, který v únoru požádá o vánoční dárek jenom z toho pramálo nadějného důvodu, že nedostal nic v prosinci. A že by pokušení někdy podlehl, to mu připadalo právě tak nepředstavitelné, jako že by si někdy koupil nějaký ten zánovní rybí příbor nebo kožišinové boa, které jsou dámy v tísnivé finanční situaci nuceny nabízet prostřednictvím novinových inzerátů po celých dvanáct ročních měsíců. Stejně však v jeho nevyžadované rezignaci na potenciální tajné prostopášnosti bylo cosi impozantního.

Jenomže lady Anna nijak nedala najevo, že by jí to zaimponovalo.

Egbert se na ni nervózně zadíval skly skřipce. Podlehnout s ní v dialogu pro něj nebylo nic nového. Podlehnout však v monologu, to byla novinka, a pokořující.

„Půjdu se převléci k večeři,“ oznámil hlasem, který chtěl zabarvit odstínem přísnosti.

Poslední záchvat slabosti ho u dveří přiměl k dalšímu apelu.

„Nejednáme vážně hloupě?“

Blázne! poznamenal v duchu don Tarquinio, když se za ustupujícím Egbertem zavřely dveře. Pak zvedl sametové přední tlapky a lehce vyskočil na knihovnu právě pod hejlovu klec. Vzal tak ptákovu existenci zdánlivě poprvé na vědomí, ale ve skutečnosti se řídil zralou a přesnou rozvahou, dlouho promýšlenou teorií akce. Hejl, který se rád považoval za hotového despotu, se najednou schoulil na třetinu svých normálních rozměrů. Pak začal bezmocně bít křídly a pronikavě pípat. Stál bez klece sedmadvacet šilinků, lady Anna však nijak nezasáhla. Byla už dvě hodiny mrtvá.