Saki
překlad: František Vrba

KRUTÉ ŠPRÝMY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Sedm konviček

„Teď už u nás asi Wilfrida Pigeoncota neuvidíme, když zdědil baronský titul a spoustu peněz,“ řekla paní Pigeoncotová svému muži Petrovi.

„To sotva,“ odpověděl manžel, „po tom, jak jsme ho vždycky odrazovali od návštěv u nás, když byl ještě pouhá nula. Neviděl jsem ho myslím od jeho dvanácti let.“

„Však taky byl důvod, abychom s ním nenavazovali bližší styky,“ řekla paní Pigeoncotová. „S tou svou notorickou slabostí nebyl zrovna člověk, jakého by někdo rád zval.“

„Jenže tou svou slabostí trpí pořád, ne?“ řekl manžel. „Nebo si snad myslíš, že se s dědictvím napraví i charakter?“

„Ne, ovšemže ne, tu slabůstku má jistě pořád,“ připustila manželka, „ale člověk by se přece jen rád seznámil s budoucí hlavou rodiny, i když jenom ze zvědavosti. Ostatně, beze všeho cynismu, při jeho jmění se lidé opravdu začnou na tu jeho slabost dívat jinak. Když je někdo absolutně bohatý, nejenom zámožný, odpadne přirozeně každé podezření z nízkých pohnutek a celá ta věc se začne brát jenom jako nepříjemná choroba.“

Wilfrid Pigeoncote dědil znenadání po svém strýci siru Wilfridu Pigeoncotovi, když jiný bratranec, major Wilfrid Pigeoncote, náhle podlehl následkům zranění při hraní póla. (Jeden Wilfrid Pigeoncote se proslavil při Marlboroughových vojenských taženích a celá rodina si od té doby na křestní jméno Wilfrid zvlášť potrpěla.) Nový dědic rodinné důstojnosti a statků byl asi pětadvacetiletý mladý muž, známý širokému okruhu bratranců a příbuzenstva spíš svou pověstí než osobně. A pověst měl nepěknou. Četní jiní Wilfridové v rodině se navzájem rozlišovali hlavně podle jména svých sídel nebo podle povolání, jako Wilfrid z Hubbledownu a mladý Wilfrid Kanonýr, avšak tento výhonek rodu byl znám pod potupným, ale výstižným přídomkem Wilfrid Poberta. Od sklonku svých školních let byl posedlý akutní a nevyléčitelnou formou kleptomanie; vyznačoval se shromažďovacím pudem sběratele bez jakékoli sběratelské vyběravosti. Neodolatelně ho přitahovalo všechno, co bylo menší a přenosnější než šifonér a hodnotnější než devět pencí, jestliže to splňovalo jednu nezbytnou podmínku: že to patřilo někomu druhému. Při těch řídkých příležitostech, kdy byl někam pozván jako domácí host, bylo obvyklé a téměř nutné, aby mu hostitel či někdo z rodiny v předvečer jeho odjezdu přátelsky zkontroloval zavazadla, jestli si do nich „omylem“ nepřibalil cizí majetek. Prohlídka většinou přinesla bohatou a rozmanitou kořist.

„To je zvláštní,“ řekl Petr Pigeoncote manželce sotva půl hodiny po uvedeném rozhovoru. „Od Wilfrida přišel telegram, že tudy projíždí autem a rád by nás přišel pozdravit. Že prý by u nás přespal, kdyby nám to nevadilo. Podepsán ‚Wilfrid Pigeoncote‘. To bude určitě Poberta; jiný auto nemá. Nejspíš nám veze dárek ke stříbrné svatbě.“

„Propánakrále!“ lekla se paní Pigeoncotová. „To je ale nepříjemné, mít tady někoho s jeho sklony zrovna v tuhle chvíli. Máme v saloně vystavené všechny ty stříbrné dary a pošta pořád doručuje další; ani (...)

(......)