1
HAMLET:
Žít nebo nežít – to je, oč tu běží:
zda je to ducha důstojnější snášet
střely a šípy rozkacené sudby,
či proti moři běd se chopit zbraně
a skoncovat je vzpourou. Zemřít – spát –
nic víc – a vědět, že tím spánkem skončí
to srdcebolení, ta sterá strast,
jež patří k tělu, to by byla meta
žádoucí nade všechno. Zemřít – spát –
Spát. Snad i snít? Á, v tom je právě háček!
To, jaké sny by se nám mohly zdát
v tom spánku smrti, až se těla zbudem,
to, to nás zaráží. To je ten ohled,
jenž bídě s nouzí dává sto let žít.
Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby,
sprostoty panstva, útlak samozvanců,
soužení lásky, nedobytnost práva,
svévoli úřadů a kopance,
jež od neschopných musí strpět schopný,
sám kdyby moh svůj propouštěcí list
si napsat třeba šídlem? Kdo by chroptě
se potil krví na galejích žití,
než jen, že strach z něčeho po smrti,
z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo
se nevrací, nám ochromuje vůli
a dává snášet raděj zla, jež známe,
než prchnout k jiným, o nichž není zpráv?
Tak svědomí z nás ze všech dělá baby,
tak pomyšlením v nedokrevnou šeď
ruměná svěžest odhodlání chřadne
a podniky, jež mají spár a spád,
se pro ten ohled vychylují z dráhy
a tratí jméno skutku. Ale tiše!
Spanilá Ofelie! Vzpomeň, dívko,
v svých modlitbách mých hříchů všech.
OFELIE:
Ach princi!
Jak má se Vaše Výsost už tak dlouho?
HAMLET:
Děkují poníženě: skvěle, skvěle, skvěle.
OFELIE:
Mám od vás, princi, stále ještě dárky,
Jež dávno toužím vrátit. Prosím vás,
račte je přijmout teď.
HAMLET:
Kdo? Já? Já nikdy
vám nedal nic.
OFELIE:
Dal, Výsosti. A spolu s dárky slova
tak rozmilá, že jedenkaždý z nich
měl jejich vůni. Ta teď vyvanula,
a tak je vracím. Dary nejbohatší
se mění v trety, když se dárce mračí.
Zde, Výsosti.
HAMLET:
Ha, ha! Jste počestná?
OFELIE:
Výsosti!
HAMLET:
Jste krásná?
OFELIE:
Proč, Výsosti?
HAMLET:
Protože, jste-li počestná a krásná, vaše počestnost
by neměla obcovat s vaší krásou.
OFELIE:
Což není počestnost nejlepší společnicí krásy?
HAMLET:
Není. Neboť krása spíš udělá z počestnosti kuplířku,
než počestnost z krásy něco k svému obrazu. To za
starodávna býval protimluv, ale novější dobou jsou na to
doklady. Miloval jsem vás kdysi.
OFELIE:
Ano, Výsosti, vedl jste si tak, že jsem tomu věřila.
HAMLET:
To jste neměla. Roub mravnosti nás nikdy
nezušlechtí tak, abychom přestali zavánět starým Adamem.
Já vás nemiloval.
OFELIE:
Tím horší můj omyl!
HAMLET:
Jdi do kláštera! Proč bys chtěla rodit hříšníky?
Nejsem zrovna ten nejhorší, a přece toho na sebe vím, že
by bylo lépe, kdyby mě matka nebyla povila. Jsem velmi
pyšný, mstivý, ctižádostivý. Mám v sobě více špatností,
jež jenom číhají na můj pokyn, než lze si pomyslit, než
lze si představit, než mohu spáchat za jediný život.
Nač by se zase chlapi jako já měli plouhat mezi nebem
a zemí? Jsme všichni vyložení padouši. Nikomu z nás
nevěř! Jdi tam, kam patříš, do kláštera jdi!
i PDF 
.