William Shakespeare
překlad: Josef Václav Sládek

KUPEC BENÁTSKÝ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Scena 1.

Benátky. – Ulice.

Vystoupí Antonio, Salarino a Salanio.

ANT.: Ba věru nevím, proč mi smutno tak;
mne tíží to, jak pravíte i vás;
leč jak jsem chyt‘ to, našel, přišel k tomu,
a z jaké látky to, čím zrozeno,
se dozvím teprv. –
A smutek tak mne činí malátným,
že s těží sama sebe poznávám.

SALAR.: Váš duch se zmítá na oceanu,
kde vaše lodě s pyšným plachtovím,
jak šlechta vod a hrdí měšťané,
neb jakýs mořský podiv nádherný
se pnou nad kupcův bárky titěrné,
jež kloní se, jim vzdávajíce čest,
jak letí kolem tkanou perutí.

SALANIO: To věřte, pane, kdybych na vodách
měl tolik já, mé mysli lepší část
by venku byla u mých nadějí.
Já neustále trávu škubal bych
znát chtěje vítr; na mapách bych slídil,
kde přístav, rejda, hráz; a každá věc,
jež budila by o mé zboží strach,
by věru činila mne tesklivým.

SALAR.: Můj dech, mi ochlazuje polévku,
by provanul mne mrazem zimničným,
když pomyslil bych, jaká pohroma
můž‘ velkým větrem stát se na moři.
Já písek v hodinách bych nespatřil
se prosýpati, aniž vzpomenul
bych mělčin, jesepů a neviděl,
jak nádherný můj koráb vězí v písku
své pyšné témě kloně pod žebra,
by zulíbal svůj hrob. Jda do chrámu
a vida svatou stavbu kamennou,
hned vzpomenul bych nebezpečných skal,
jež pouhým tknutím v bok mé dobré lodi
by rozmetly vše její koření
přes širou sláň a vody ječící
by zabalily v moje hedváby.
A jedním slovem, teď mít to a to
a v mžiku nic?– Dost maje myšlenek,
bych na to myslil, jak bych neměl těch,
že taký případ by mne zasmušil?
Mně nemluvte; já vím, Antonio
jest smuten tím, že myslí na své zboží.

ANT.: Ba, věřte, nejsem; díky mému štěstí,
můj statek jedné lodi nesvěřen,
ni místu jednomu; též nevisí
mé celé jmění na letošním zdaru; –
tož zboží mé mne teskným nečiní.

SALAR.: Jste tedy zamilován.

ANT.: Jděte, jděte!

SALAR.: Ni zamilován? – Tedy řekněme,
že proto smuten jste, že nejste vesel,
a bylo by vám zrovna snadno tak
se smát a skákat, říkat: „Vesel jsem,
že nejsem smuten.“– Při dvouhlavém Janu,
žeť podivné to brouky příroda
si tvoří chvílí svou: ti mhourají
si stále veselýma očima
a smějí se jak papouš dudáku,
a jiní mají vzhled tak zakyslý,
že neukážou zubů v úsměvu,
byť Nestor přísahal, že vtip jest k smíchu.

Vystoupí Bassanio, Lorenzo a Gratiano.

SALANIO: Hle, zdeť Bassanio, váš čacký strýc,
Lorenzo, Gratiano. S bohem již;
my necháme vás v lepší společnosti.

SALAR.: Já zůstat chtěl, až rozveselím vás;
teď dražší přátelé mne předešli.

ANT.: Já vždycky si vás vážím velice.
Mám za to, že vás volá vlastní věc
a vhod vám příležitost k odchodu.

SALAR.: Všem dobré jitro, milí pánové!

BASS.: Kdy, milí páni, zasmějem se zas?
Nu rcete, kdy? Vy ku podivu teď
se odcizujete; zdaž nutno tak?

SALAR.: Náš čas jest k službám vaší libosti.

(Odejdou Salarino a Salanio.)

LOREN.: Bassanio, když teď Antonia
jste nalezl, my opustíme (...)

(......)