Henryk Sienkiewicz
překlad: Karel Málek

POUŠTÍ A PRALESEM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I

"Víš, Nelo," řekl Staš Tarkovský své přítelkyni, malé Angličance, "že včera přišli zábitové (policisté - pozn.) a zatkli ženu dozorce Smajna a její tři děti - tu Fatmu, která už několikrát byla u tvého i mého otce v kanceláři?"

A malá Nela, hezká jako obrázek, upřela na Staše své zelenavé oči a zeptala se ho napůl udiveně a napůl zaraženě:

"Zavřeli ji do vězení?"

"Ne, ale nedovolili jí, aby odjela s dětmi do Súdánu, a přijel úředník, který ji bude hlídat, aby se ani na krok nevzdálila z Port Saidu."

"Proč?"

Staš, který právě dovršoval čtrnáctý rok, měl svou osmiletou družku velmi rád, ale pokládal ji ještě za malé dítě, a proto odpověděl velmi domýšlivě:

"Až budeš tak stará jako já, budeš vědět všecko, co se děje nejen na průplavu od Port Saidu do Suezu, ale i po celém Egyptě. Ještě jsi nic neslyšela o Mahdím?"

"Slyšela jsem, že je ošklivý a neslušný."

Hoch se soustrastně usmál.

"Jestli je ošklivý, nevím, Súdánci tvrdí, že je krásný. Ale říci O člověku, který už vyvraždil tolik lidí, že je neslušný, může jen osmiletá holčička v sukničce takhle po kolena!"

"Tak mi to řekl tatínek a ten to ví nejlíp."

"Pověděl ti to tak proto, že jinak bys tomu nerozuměla. Mně by to tak neřekl. Mahdí je horší než celé stádo krokodýlů. Rozumíš? Ale říkat o něm, že je 'neslušný', to je dobré tak pro nemluvňata."

Když však uviděl, že se tvář děvčátka zamračila, umlkl a potom doložil:

"Víš, Nelo, nechtěl jsem ti říci nic nepříjemného; přijde čas, že tobě bude čtrnáct let. To ti určitě slibuji."

"Já vím," odpověděla Nela se starostlivým .pohledem, "ale co když Mahdí zatím vtrhne do Port Saidu a sní mě?"

"Mahdí není lidožrout, lidi tedy nejí, jenom je vraždí. Do Port Saidu také nevtrhne, a kdyby i vtrhl a chtěl tě zabít, měl by napřed co činit se mnou."

Toto prohlášení a zároveň hvizd, s jakým Staš vtáhl nosem vzduch, neslibovaly Mahdímu nic dobrého a značně posílily Nelin pocit vlastní bezpečnosti.

"Vím, že bys mě nedal," odpověděla. "Ale proč nechtějí pustit Fatmu z Port Saidu?"

"Protože Fatma je sestřenice Mahdího. Její muž Smajn prohlásil egyptské vládě v Káhiře, že pojede do Súdánu, kde bydlí Mahdí, a vymůže svobodu všem Evropanům, kteří mu padli do rukou."

"Smajn je tedy hodný?"

"Počkej. Tvůj i můj tatínek, kteří Smajna výborně znali, neměli k němu důvěru a doporučovali Núbaru pašovi (titul nejvyšších hodnostářů v Turecku a v Egyptě - pozn.), aby mu nevěřil. Ale vláda s vysláním Smajna souhlasila a Smajn žije už půl roku u Mahdího. Zajatci však nejenže se nevrátili, ale z Chartúmu došla dokonce zpráva, že mahdisté s nimi nakládají stále krutěji a že Smajn, který napřed přijal od vlády peníze, stal se zrádcem.

Připojil se vůbec k Mahdímu, který ho jmenoval emírem (mohamedánský kníže nebo náčelník - pozn.). Vypráví se, že v kruté bitvě, ve které padl generál Hicks (Anglický generál William Hicks, velitel desetitisícové armády, padl roku 1883 v bitvě s mahdisty - pozn.), Smajn velel Mahdího dělostřelectvu a že patrně on naučil mahdisty zacházet s děly, což tito divoši do té doby vůbec neuměli. Smajnovi teď jde O to, aby dostal z Egypta svou ženu a děti. Proto vláda Fatmu s dětmi zatkla, neboť Fatma jistě předem věděla, co Smajn udělá, a chtěla potajmu utéci z Port Saidu."

"Ale co má vláda z Fatmy a z jejích dětí?"

"Vláda řekne Mahdímu: Vydej nám zajatce a my ti vydáme Fatmu..."

Tu zatím přerušili hovor, neboť Stašovu pozornost upoutali ptáci, letící z Eštúmu k jezeru Manzale. Letěli dost nízko a v průhledném vzduchu bylo vidět několik pelikánů s krky prohnutými nazad, kteří zvolna pohybovali ohromnými křídly. Staš začal hned napodobovat jejich let, zaklonil hlavu a běžel několik kroků po hrázi, mávaje rozpřaženýma rukama.

"Podívej se! Letí i plameňáci!" zvolala náhle Nela.

Staš se hned zastavil, neboť skutečně za pelikány, ale trochu výš, bylo vidět dva velké, růžové a nachové květy jakoby zavěšené na modré obloze.

"Plameňáci! Plameňáci!"

"Vracejí se navečer do svých hnízdišť na ostrůvcích," řekl hoch.

"Ach, kdybych měl pušku!"

"Proč bys chtěl po nich střílet?"

"Takovým věcem ženy nerozumějí. Ale pojďme dál, možná že jich uvidíme víc."

Po těchto slovech vzal děvčátko za ruku a šel s ním k prvnímu průplavnímu přístavišti za Port Saidem. Za nimi pospíchala černoška Dinah, bývalá chůva malé Nely. Šli po náspu, oddělujícím vody jezera Manzaly od průplavu, kterým právě projížděl velký anglický parník, vedený lodivodem. Blížil se večer. Slunce stálo ještě dost vysoko, ale postoupilo již nad jezero. Slaná jezerní voda se začínala třpytit zlatem a hrát všemi odlesky pávích per. Na arabském břehu, kam oko dohlédlo, prostírala se plavá písečná poušť tichá, zlověstná, mrtvá. Mezi skelným, jakoby odumřelým nebem a nezměrností zvrásněného písku nebylo stopy po živé bytosti. Zatímco na průplavu kypěl život, projížděly lodi a rozléhal se hvizd parníků a nad Manzalou se v slunci míhala hejna racků a divokých kachen - tam, na arabském břehu, jako by byla krajina smrti. Avšak čím víc rudlo zapadající slunce, tím více nabíral písek barvu fialovou, jakou mívají na podzim vřesoviště v polských lesích.

Cestou k přístavišti spatřily děti ještě několik plameňáků, až se na ně srdce smálo, ale Dinah prohlásila, že se Nela musí vrátit domů. V Egyptě po dnech, které i v zimním období bývají často úpalné, následují velmi studené noci, a protože Nelino zdraví vyžadovalo velké opatrnosti, nedovolil její otec, pan Rawlison, aby se děvčátko po západu slunce zdržovalo u vody. Zamířili tedy k městu, na jehož okraji v blízkosti průplavu stála vila pana Rawlisona, a ve chvíli, kdy se slunce potápělo do moře, byli již pod střechou. Zanedlouho přišel i Stašův otec, inženýr Tarkovský, pozvaný k večeři, a celá společnost i s Nelinou francouzskou učitelkou, paní Olivierovou, zasedla ke stolu.

Pan Rawlison, jeden z ředitelů Společnosti Suezského průplavu (Společnost Suezského průplavu vybudovala v letech 1859 až 1869 mezi Středozemním a Rudým mořem průplav dlouhý 160 km a široký 60 až 100 m, kterým se cesta z Evropy do Asie zkracuje o 8000 km - pozn.), i Vladislav Tarkovský, hlavní inženýr této Společnosti, žili po mnoho let v nejužším přátelství. Oba byli vdovci, ale paní Tarkovská, rodem Francouzka, zemřela ve chvíli, kdy se narodil Staš, tedy před víc než třinácti lety, kdežto Nelina matka zemřela na souchotiny v Heluánu, když děvčátku byly tři roky. Oba vdovci bydleli v sousedních domech v Port Saidu a ve svém povolání se každodenně stýkali. Společné neštěstí je spolu sblížilo ještě víc a upevnilo dřívější přátelství. Pan Rawlison měl Staše rád jako vlastního syna a pan Tarkovský by byl pro malou Nelu do ohně skočil. Když odpočívali po denní práci, hovořili nejraději o dětech, o jejich výchově a budoucnosti. Tyto hovory probíhaly nejčastěji tak, že pan Rawlison vychvaloval schopnosti, energii a statečnost Stašovu, a pan Tarkovský byl nadšen něžností a andělskou tvářičkou Nelinou. Jedno i druhé bylo pravda. Staš byl trochu domýšlivý a trochu chlubivý, ale výborně se učil, a učitelé anglické školy, do které chodil v Port Saidu, uznávali, že má opravdu neobyčejné schopnosti. Odvahu a důvtip zdědil po otci, neboť pan Tarkovský se těmito vlastnostmi zvláště vyznačoval a právě pro ně se domohl svého vysokého postavení. V roce 1863 bojoval bez oddechu po celých jedenáct měsíců. Po svém zranění byl zajat a odsouzen k vyhnanství na Sibiř, z vnitřního Ruska však uprchl a dostal se do ciziny. Ještě než se zúčastnil povstání, byl už hotovým inženýrem, avšak ještě rok zasvětil studiu vodních staveb. Potom dostal místo u Suezského průplavu a za několik let, když se uplatnily jeho odborné znalosti, energie a pracovitost, zaujal vysoké postavení hlavního inženýra.

Staš se narodil, vyrostl a dožil se čtrnáctého roku života v Port Saidu, nad průplavem, a proto mu inženýři, otcovi přátelé, říkali "dítě pouště". Později, když už chodil do školy, doprovázel o prázdninách nebo o svátcích občas otce nebo pana Rawlisona na cestách, které museli z úřední povinnosti podnikat mezi Port Saidem a Suezem, aby dohlíželi nad pracemi na hrázi a při hloubení průplavu. Znal všechny - jak inženýry a úředníky zdymadel, tak i dělníky, Araby a černochy. Pletl a vloudil se všude, vyrostl, kde ho nezaseli, podnikal dlouhé výlety po hrázi, jezdil loďkou po jezeře Manzale a pouštěl se nejednou dosti daleko. Přeplouval na arabský břeh a tam chytal koně nebo aspoň velblouda, ba i osla, aťsi patřili komukoli, a napodoboval beduíny v poušti, zkrátka, jak se vyjadřoval pan Tarkovský - všude slídil "jako bobr" a každou volnou chvíli, kdy se nemusel učit, trávil u vody.

Otec mu v tom nebránil, protože věděl, že veslování, jízda na koni a stálý pohyb na čerstvém vzduchu posiluje hochovo zdraví a rozvíjí jeho důvtip. Staš byl také větší a silnější, než bývají hoši v jeho věku, a stačilo podívat se mu do očí, aby měl člověk jistotu, že kdyby se mu něco přihodilo, prohřešil by se spíš nadměrnou odvážností než bázlivostí. Ve svých čtrnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Port Saidu, což znamenalo mnoho, protože Arabové i černoši plavou jako ryby. Při střelbě z pušky malé ráže, a to jen z kulovnice, na divoké kachny a egyptské husy vycvičil si spolehlivou ruku i oko. Jeho snem byl lov na velká zvířata ve střední Africe; hltal proto vyprávění Súdánců zaměstnaných při průplavu, kteří se ve své vlasti setkávali s velkými šelmami a tlustokožci.

Bylo to pro něj i užitečné, neboť se přitom učil i jejich jazykům.

Suezský průplav nestačilo jen prokopat, bylo nutné ho ještě i udržovat, protože jinak by ho byl do roka zasypal písek z pouští, ležících na jeho obou březích. Velké dílo Lessepsovo (Francouzský inženýr Ferdinand Lesseps (1805 - 1894) provedl úspěšně stavbu Suezského průplavu. Když se pokoušel vybudovat takový průplav Panamskou šíjí mezi Severní a Jižní Amerikou, nepodařilo se mu zdolat přírodní překážky a podnik skončil finančním krachem, který jej přivedl do vězení. - pozn.) si vyžaduje neustálé práce a bdělosti. Proto dodnes pracují na prohlubování jeho koryta za dozoru zkušených inženýrů mohutné stroje a tisíce dělníků. Při výkopu průplavu jich bylo zaměstnáno dvacet pět tisíc.

Nyní, když dílo je hotovo a nové stroje zdokonaleny, je jich potřebí mnohem méně, avšak přesto je jejich počet stále dosti značný. Většinou jsou to lidé místní, nescházejí však mezi nimi ani Núbijci, Súdánci a Somálci, ani různí černoši sídlící na Bílém nebo Modrém Nilu, to jest v místech, která před Mahdího povstáním podléhala egyptské vládě. Staš byl se všemi zadobře, a protože - jak to u Poláků bývá - měl neobyčejné jazykové nadání, naučil se mnoha jejich nářečím, aniž věděl, kdy a jak. Narozen v Egyptě mluvil arabsky jako Arab. Od Zanzibarců, kteří tu ve velkém počtu sloužili jako topiči u parních strojů, naučil se svahilskému jazyku, velmi rozšířenému po celé střední Africe, ba dovedl se domluvit i s černochy z kmene Dinků a Šilúků, kteří sídlili v okolí Fášódy na Nilu. Kromě toho mluvil plynně anglicky, francouzsky a polsky, neboť jeho otec, horlivý vlastenec, velice dbal na to, aby hoch znal jazyk svého národa. Staš považoval tuto řeč za nejkrásnější na světě a učil ji, ne bez úspěchu, malou Nelu. Často kvůli tomu mezi nimi docházelo k neshodám, které však trvaly jen tak dlouho, dokud se v očích děvčátka nezaleskly slzičky. Pak ji "Stes" odprošoval a zlobil se sám na sebe.

Měl však ošklivý zvyk mluvit s pohrdáním o jejích osmi letech a poukazovat na svůj vážný věk a zkušenosti. Tvrdil, že hoch, který končí čtrnáctý rok, není-li už docela dospělý, pak aspoň není již dítě a je schopen různých hrdinských činů, zvláště když má v sobě krev polskou i francouzskou. A horoucně toužil, aby se mu někdy k takovým činům naskytla příležitost, zvláště v obraně Nely. Oba si vymýšleli různá nebezpečí a Staš musel odpovídat na její otázky, co by dělal, kdyby například do jejich domu vlezl oknem desetimetrový krokodýl nebo štír (pavoukovitý hmyz, dlouhý asi 13 cm, jehož tělo je zakončeno hrotem, spojeným s váčkem jedu. Bodnutí štíra, známého i pod jménem škorpión, může způsobit vážné onemocnění i smrt - pozn.), velký jako pes. Oběma ani na chvíli nenapadlo, že hrozná skutečnost vbrzku předčí všecky jejich fantastické představy.