Henryk Sienkiewicz
překlad: Augustin Spáčil

KŘIŽÁCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

A vtom vešla kněžna, paní prostředních let, s usměvavou tváří, oděná v červený plášť a zelený šat, opásaná pozlaceným pásem, sepjatým velikou přezkou. Za kněžnou šly dvorské panny, některé starší, některé ještě nedospělé, s růžovými a liliovými vínky na hlavách, většinou s loutnou v ruce. Některé z nich nesly celé kytice svěžích květin, patrně cestou natrhaných. Světnice byla brzy plna, neboť za pannami se objevilo několik dvořanů a malých pážat. Všichni vešli rázně, s veselostí na tvářích, rozmlouvajíce hlasitě nebo si prozpěvujíce, jako by byli opojeni příjemnou nocí a světlem měsíce. Mezi dvořany byli dva rybaltové (hudci), jeden s loutnou, druhý s housličkami za pasem. Jedna z dívek, mladistvá ještě, asi dvanáctiletá, nesla za kněžnou malou loutnu, pobitou měděnými hřebíčky.

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ ozvala se kněžna, stojíc uprostřed světnice.

„Na věky věkův. Amen!“ odpověděli přítomní, hluboce se při tom klanějíce.

„A kde je hospodář?“

Němec, zaslechnuv otázku, vystoupil hned do popředí a poklekl podle mravu německého.

„Zdržíme se zde, abychom si trochu odpočinuli a se posilnili,“ řekla kněžna, „jen si však pospěš, jsme všichni hladoví.“

Měšťané již odešli a nyní oba domácí šlechticové, zároveň s nimi pak Macko z Bohdance i mladý Zbyško opětně se poklonili a chtěli odejíti, aby dvoru nepřekáželi.

Avšak kněžna je zadržela.

„Jste šlechtici, nepřekážíte! Seznamte se s dvořany. Odkud vás Bůh přivádí?“

Pověděli hned svá jména, erby, hesla i vsi, ze kterých se psali. Kněžna pak, uslyševši od vladyky Macka, odkud se vrací, zatleskala a řekla:

„To je náhoda! Vypravujte nám o Vilně, o mém bratrovi i o sestře. Přijede-li sem kníže Vitold na slavnosti královské?“

„Chtěl by, ale neví, bude-li moci; poslal však šperky stříbrné a zlaté darem královně po kněžích a bojařích, při nichž i my s bratrancem jsme přijeli, po cestě je střehouce.“

„A ty dary jsou zde? Rádi bychom si je prohlédli.“

„Ne, již je odvezli do Krakova.“

„A co vy zde v Tyňci děláte?“

„Navštívili jsme zde klášterního prokurátora, našeho příbuzného, abychom pod ochranou důstojných mnichů odevzdali, co nám vojna vynesla a co kníže daroval.“

„To vám Bůh dal štěstí. Je kořist hojná? Ale povězte, proč není bratr jist, jestli přijede?“

„Chystá výpravu na Tatary.“

„To já vím; jen to mne trápí, že královna neprorokovala šťastného konce té výpravě, protože, co ona prorokuje, to se vždycky vyplní.“

Macko se usmál.

„S posvátnou naší paní se nijak příti nechci, ale s knížetem Vitoldem půjde síla našeho rytířstva, mužů znamenitých, s nimiž tak leckdo měřiti se neosmělí.“

„A vy nepůjdete?“

„Byl jsem s dary zároveň s jinými vyslán sem a přes pět let již jsem se sebe zbroje nesvlékl,“ odpověděl Macko, ukazuje na rýhy, pancířem do losového kabátce vtlačené, „ale až si jen odpočinu, půjdu, a kdybych sám nešel, zde toho synovce Zbyška panu Spytkovi z Melštýna odevzdám, pod jehož vedením všichni naši rytíři půjdou.“

Kněžna Danuta pohlédla (...)

(......)