Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I

Rok 1647 – byl to podivný rok, v němž různá znamení na nebi i na zemi věstila nějaké pohromy a kromobyčejné události.

Současní letopisci vzpomínají, že se s jarem vyrojila kobylka v neslýchaném množství z Divokých polí a zničila zásevy a traviny, což bylo předzvěstí tatarských vpádů. V létě se událo veliké zatmění slunce a brzy potom se ukázala na nebi kometa. Ve Varšavě vídána také nad městem mohyla a ohnivý kříž v oblacích; konány proto posty a dávána almužna, poněvadž někteří tvrdili, že mor zachvátí krajinu a vyhubí lidské pokolení. Konečně nastala zima tak mírná, že nejstarší lidé nepamatovali podobné. V jižních vojevodstvích nespoutaly ledy vůbec vod, jež živeny sněhem, každého rána tajícím, vystoupily z řečišť a zalévaly břehy. Často pršelo. Step rozmokla a proměnila se ve velikou kaluži, slunce pak v poledne hřálo tak silně, že – div divoucí! – ve braclavském vojevodství a na Divokých polích pokryl zelený ozim stepi a pláně již v polovici prosince. Roje včel po pasekách začaly se bouřiti a bzučeti, dobytek bučel v ohradách. Když se takto přirozený pořádek zdál tedy naprosto zvráceným, všichni na Rusi, očekávajíce neobyčejných událostí, obraceli se neklidnou myslí a očima zejména k Divokým polím, od nichž se snáze než odkudkoli mohlo ukázati nebezpečí.

Zatím nedělo se na polích nic kromobyčejného, i nebylo jiných bojů a potyček mimo ty, které se tam sváděly obvykle a o nichž věděli pouze orli, jestřábi, krkavci a polní zvěř.

Neboť taková již byla tato pole. Poslední sledy usedlého života se končily, šlo-li se k jihu, nedaleko za Čigirinem od Dněpru, ale od Dněstru – nedaleko za Humaněm, a pak již jen tam daleko k límánům a moři, byla step za stepí jako v rámec sevřena dvěma řekami. Na dněprském ohbí, na Nizu, kypěl ještě kozácký život za porohy, ale na samých polích nesídlil již nikdo, a leda po březích čněly tu a tam „polanky“ jako ostrovy uprostřed moře. Země byla de nomine částí říše polské, ale plná pustin, kde říše polská ponechávala Tatarům pastviska, nicméně protože kozáci často tomu bránili, bylo pastvisko to zároveň i bojištěm.

Kolik tam bylo svedeno bojů, nikdo nespočetl, nikdo si nezapamatoval. Orli, jestřábi a krkavci jediní věděli, a kdo zdaleka zaslechl šum křídel a skřeky, kdo uzřel ptačí víry, kroužící nad jedním místem, ten věděl, že tam leží nepohřbené mrtvoly nebo kosti… Byly pořádány ve stepní trávě honby na lidi jako na vlky nebo sajky. Lovil, kdo chtěl. Člověk dle práva stíhaný skrýval se do divokých stepí, ozbrojený pastýř hlídal stáda, rytíř vyhledával tam dobrodružství, lotřík lup, kozák Tatara, Tatar kozáka. Stávalo se, že i celé vatahy chránily stád před nájezdnými tlupami. Byla to step prázdná i plná zároveň, tichá i příšerná, klidná i plná zákeřného přepadávání, divoká Divokými poli, ale také divokými dušemi.

Občas ji také naplňoval veliký boj. Tehdy jako vlny plynuly po ní tatarské čambuly, kozácké pluky, tu zase korouhve polské nebo valašské; za nocí ržání koní provázelo vytí vlků, víření kotlů a mosazných polnic dolétalo až k Ovidiovu jezeru a k moři, a na Černém šlaku, na Kučmaňském – řekl bys, že je lidská zátopa. Hranic říše polské střehly od Kamence až ke Dněpru pevnůstky a „polanky“ – a když se šlaky měly zarojiti, poznávalo se to právě po nespočetných hejnech ptactva, která, vyplašena čambuly, letěla na sever. Ale Tatar, ať již vyrazil z Černého lesa nebo překročil Dněstr ze strany valašské, ocital se na stepi stejně s ptáky v jižních vojevodstvích.

Nicméně oné zimy netáhlo ptactvo s vřeskem k říši polské. Na stepi bylo tišeji nežli jindy. Ve chvíli, kdy se načíná náš román, právě zapadalo slunce a jeho červenavé paprsky prozařovaly zcela pusté okolí. Na severním pomezí Divokých polí, nad Omelníčkem, až k jeho vtoku, nemohl by nejbystřejší zrak vypátrati jediné živé duše, ano ani žádného ruchu v tmavých, uschlých a zvadlých stepních travinách. Slunce pouze polovinou koule vyhlíželo ještě nad obzorem. Nebe bylo již tmavé, ale pak i step zvolna se šeřila čím dále, tím více. Na levém břehu, na neveliké výšině, podobnější mohyle než pahorku, zářily pouze zbytky zděné pevnůstky, kterou kdysi vystavěl ještě Teodoryk Buczacki a kterou pak nájezdy setřely. Od oné zříceniny padal dlouhý stín. Opodál zářily vody široce rozlitého Omelníčka, který se na tomto místě zatáčí až ku Dněpru. Ale lesky hasly stále více na nebi i na zemi. Z nebe dolétaly jen pokřiky jeřábů, táhnoucích k moři; jinak nerušil ticha žádný hlas.

Noc zapadla nad pustinou, a s ní nadešla hodina duchů. V pevnůstkách hlídkující rytíři vyprávěli si v těch dobách, že za nocí vstávají na Divokých polích stíny padlých, kteří tam sešli náhlou smrtí ve hříchu, a pořádají své chorovody, v čemž jim žádný kříž ani žádná církev nepřekáží. Proto také, když vlákna, ukazující půlnoc, začínala dohořívati, byly po pevnůstkách odříkávány modlitby za zemřelé. Říkalo se také, že ony stíny jezdců, vlekoucí se pustinou, zastupují poutníkům cestu, sténajíce a prosíce o znamení svatého kříže. Mezi nimi se vyskytovali také upíři, kteří lidi pronásledovali, vyjíce. Zkušené ucho již zdaleka rozeznávalo vytí upírů od vytí vlčího. Vídána rovněž celá vojska stínů, která se někdy přibližovala k pevnůstkám tak, že stráže hrály lermo. Věstilo to obyčejně velikou válku. Setkání s jednotlivými stíny neznamenalo rovněž ničeho dobrého, ale ne vždy bylo správno předpovídati si zlé, neboť se i živý člověk někdy objevoval a mizel jako stín před pocestnými, pročež často i on snadno mohl býti pokládán za ducha.

Sotva tedy zapadla noc nad Omelníčkem, nebylo v tom nic divného, že se hned při liduprázdné pevnůstce objevil duch nebo člověk. Měsíc vyplul právě za Dněstrem a zbělil pustinu, hlavice bodláčí a stepní dálavu. Vtom níže na stepi ukázaly se i jakési jiné noční bytosti. Přeletující obláčky zahalovaly přes tu chvíli svit měsíce, a tak ony postavy brzy se leskem vynořovaly ze stínu, brzy opět hasly. Chvílemi úplně mizely a zdály se táti ve stínu. Blížíce se k výšině, na které stál první jezdec, přikrádaly se tiše, opatrně, zvolna, přes tu chvíli se zastavujíce.

V jejich pohybech bylo cosi děsivého, tak jako i po celé této stepi, tak klidné na pohled. Vítr chvílemi vanul od Dněpru, působě žalostivý šelest v uschlém bodláčí, které se naklánělo a třáslo jako poděšeno. Konečně postavy zmizely, ukryly se do stínu zříceniny. V bledém svitu noci bylo viděti pouze jednoho jezdce, stojícího na výšině.

Konečně vzbudil onen šelest jeho pozornost. Přiblíživ se k okraji pahorku, začal se pozorně dívati do stepi. V té chvíli přestal vítr váti, šelest ustal, zavládlo úplné ticho.

Náhle se dalo slyšeti pronikavé zahvízdnutí. Změtené hlasy začaly pronikavě hulákat: „Halla! halla! Ježíši Kriste! Zachraň! Bij!“

Rozlehl se rachot samopalů, červená světla protrhla tmu. Dusot koní mísil se s řinčením železa. Jacísi noví jezdci jako když vyrostou ze země na stepi. Řekl bys, bouře se náhle rozpoutala v této tiché, zlověstné pustině. Potom lidské úpění vpadalo do strašlivého řevu, konečně ztichlo vše, boj byl skončen.

Dle všeho odehrála se jedna z obyčejných scén na Divokých polích.

Jezdci seskupili se na výšině, někteří sesedali z koní, bedlivě si něco prohlížejíce.

Vtom ozval se ve tmách silný a velitelský hlas:

„Hola tam! Rozkřesat oheň a zapálit!“

Za chvíli sypaly se napřed jiskry a pak vyrazil plamen suchého klestí a louče, kterou poutníci Divokými poli vždy vozili s sebou.

Záhy zatlučena do země tyč od kahance, a jiskřivé, shůry padající světlo zřetelně ozářilo několik lidí, skloněných nad nějakou postavou, ležící na zemi bez hnutí.

Byli to vojáci, odění v červený, dvorský stejnokroj a ve vlčí kápě. Z těch jeden, sedící na statném koni, zdál se býti vůdcem ostatních. Sesednuv z koně, přiblížil se k oné ležící postavě a tázal se:

„Nu, což, strážmistře, žije či nežije?“

„Žije, pane náměstníku, ale chroptí; arkán ho přirdousil.“

„Kdo je to?“

„Tatar ne, někdo znamenitý.“

„Pak děkujme Bohu.“

Tu náměstník pohlédl pozorněji na ležícího muže.

„Cosi jako hetman,“ řekl.

„A kůň pod ním je vzácný Tatar, že lepšího u chána nenajdeš,“ odpověděl strážmistr. „A hle, tam jej drží.“

Rotmistrův zástupce pohlédl, a tvář se mu vyjasnila. Opodál vskutku drželo dvé řadových vojáků statného oře, který, schlipuje uši a nadýmaje chřípí, natahoval hlavu a díval se vyděšenýma očima na svého pána.

„Ale kůň, pane náměstníku, bude náš?“ podotkl tázavým tónem strážmistr.

„I ty duše psí, chtěl bys odníti křesťanovi koně na stepi?“

„Je přece ukořistěn.“

Další rozhovor přerušilo silnější chrčení dusícího se muže.

„Pálenku mu vlíti, do úst,“ řekl pan náměstník, „pás odepnouti!“

„Zůstaneme zde na nocleh?“

Vojáci přiskočili jako rtuť. Jedni načali křísiti a tříti ležícího, druzí se rozběhli za rákosím, jiní rozestlali na zemi velbloudí a medvědí kůže na nocleh.

Pan náměstník, nestaraje se již o přirdoušeného muže, odepjal pás a roztáhl se na burce u ohniště. Byl to z míry mladý člověk, suchý, začernalý, velice švarný, se štíhlou tváří a vyvstávajícím orlím nosem. V jeho očích se zračila nesmírná odvaha a horkokrevnost, ale v obličeji měl výraz pokorný. Dosti bohatý knír a patrně odedávna nepřistřižený plnovous dodávaly mu vážnosti nad věk.

Zatím dali se dva pacholci do přípravy večeře. Na oheň položeny hotové beraní čtvrtky; sňato také z koní několik dropů, ulovených za dne, několik pardálů a jedna sajka, ze které pacholek začal ihned stahovati kůži. Hranice plála, vrhajíc na step ohromný, červený kruh světla. Přirdoušený člověk začal zvolna přicházeti k sobě.

Nějaký čas těkal po cizincích očima, krví naběhlýma, zkoumaje jejich tváře, potom se snažil povstati. Voják, jenž rozmlouval předtím s náměstníkem, nadzdvihl jej pod paží; druhý mu vložil do dlaně obuchovou sekyrku, o kterou se neznámý opřel všemi silami. Jeho tvář byla ještě rudá, její žíly naběhlé. Konečně přidušeným hlasem zajektal první slovo:

„Vodu!“

Podáno mu pálenky, kterou hltavě pil, což mu patrně šlo k duhu, neboť odtrhnuv konečně láhev od úst, čistým již hlasem se tázal:

„V čí rukou to jsem?“

Náměstník povstal a přistoupil k němu.

„V rukou těch, co tě zachránili, vzácný pane.“

„Tedy nikoli vy, vzácní pánové, lapili jste mne na arkán?“

„Vzácný pane, užíváme šavle, nikoli arkánu. Křivdíš, pane, dobrým vojákům, podezříváš-li je. Polapili tě nějací lotrasové, stavějící se Tatary, kteréž, jsi-li zvědav, můžeš spatřiti, neboť, hle, tam leží podřezáni jako berani.“

To řka, kynul rukou na několik tmavých těl, ležících nízko pod výšinou.

A neznámý nato:

„Pak dovolte mi, abych si odpočinul.“

Podložili mu plstěné sedlo, na které usedl, a pohroužil se v mlčení.

Byl to muž v rozkvětu sil, středního vzrůstu, širokých ramenou, skoro hřmotného složení těla a nápadných tahů. Hlavu měl převelikou, pleť zvadlou, z míry opálenou, oči černé a poněkud šikmé jako Tatar, a nad úzkými rty visel mu tenký knír, rozčepýřený až na koncích ve dva široké chuchvalce. Jeho statná tvář jevila odvahu i hrdost. Bylo v ní cosi vábného a zároveň odpuzujícího – hetmanská vážnost, snoubící se s tatarskou zchytralostí, dobrota i divokost.

Poseděv trochu na sedle, vstal a proti všemu očekávání místo aby poděkoval, šel prohlížet mrtvoly.

„Neomalenec!“ zabručel náměstník.

Neznámý si zatím pozorně prohlížel každou tvář, pokyvuje hlavou, jako člověk, jenž uhodl vše, načež se zvolna vracel k náměstníkovi, poklepávaje se po bocích a bezděky hledaje pás, za nějž chtěl patrně zastrčiti ruce.

Nelíbil se mladému náměstníkovi ten klid u člověka, z něhož před chvíli odřízli provaz, řekl proto kousavě:

„Někdo by řekl, že hledáš, vzácný pane, známé mezi těmi lotrasy nebo že odříkáváš Otčenáš za jejich duši.“

Neznámý odvětil vážně:

„Nemýlíš se, vzácný pane, i mýlíš: nemýlíš se, protože jsem hledal známé, a mýlíš se, protože to nejsou lotrasové, nýbrž čeleď jednoho šlechtice, mého souseda.“

„Tedy ne z jedné studně pijete dle všeho s oním sousedem.“

Jakýsi podivný úsměv přeletěl po tenkých rtech neznámého.

„I v tom se mýlíš, vzácný pane,“ zabručel skrze zuby.

Za chvíli dodal hlasitěji:

„Ale odpusť, vzácný pane, že jsem ti předem nevzdal povinného díku za auxilium a vydatnou pomoc, která mne tak uchránila náhlé smrti. Tvá zmužilost, vzácný pane, postavila se na ochranu mé neopatrnosti, protože jsem se odloučil od svých lidí, však také vděčnost má vyrovnává se tvé ochotě, vzácný pane.“

To praviv, vztáhl k náměstníkovi ruku.

Ale hrdopyšný mládec nehnul se z místa a nepospíchal, aby podal svoji; naopak řekl:

 

Neznámý si zatím pozorně prohlížel každou tvář.

 

„Rád bych především věděl, mám-li co činiti se šlechticem, neboť ač o tom nepochybuji, přece jen se mi nesluší, abych přijal díky bezejmenné.“

„Vidím v tobě, vzácný pane, mravy vskutku rytířské – a pravdu máš. Bylo mojí povinností, abych začal disputaci svou i své poděkování jménem. Jsem Zenobi Abdank, erbu Abdankova s křížkem, šlechtic ve vojevodství kijevském sídlem a plukovník kozácké korouhve knížete Dominika Zasławského.“

„A já Jan Skrzetuski, náměstník obrněné korouhve J. J. knížete Jeremiho Wiśniowieckého.“

„Pod slavným válečníkem sloužíš, vzácný pane. Nuže, přijmi teď můj vděk i ruku.“

Náměstník déle neváhal. Druhové obrněnci dívali se sice spatra na vojáky od jiných korouhví, ale pan Skrzetuski byl na stepi, na Divokých polích, kde na takových věcech méně záleželo. Ostatně, měl co činiti s plukovníkem, o čemž se hned přesvědčil na vlastní oči, neboť když jeho vojáci přinesli panu Abdankovi pás a šavli, kterou mu odepjali, aby jej mohli křísiti, podali mu zároveň i krátkou bulavu s kostěnou násadou a hlavicí z drahocenné rohoviny, jaké obyčejně užívali kozáčtí plukovníci. Při tom byl oblek vznešeného Zenobiho Abdanka stkvělý, a uhlazená řeč prozrazovala bystrého ducha a znalost světa.

Pan Skrzetuski jej tedy pozval do společnosti. Vůně pečeného masa jala se právě šířiti od hranice, polechtávajíc nozdry i patro v ústech. Služebník stáhl maso z rožně a podal na cínové míse. Dali se do jídla, a když přinesen důkladný měchýř multánského vína, ušitý z kozlí kůže, záhy se rozproudil živý rozhovor.

„Kéž bychom se domů šťastně vrátili!“ řekl pan Skrzetuski.

„To se, vzácný pane, vracíš? Odkud, prosím?“ tázal se Abdank.

„Zdaleka, totiž až z Krymu.“

„A co že jsi tam dělal, vzácný pane? S výkupným jsi jel?“

„Nikoli, vzácný pane plukovníku; jel jsem až k samému chánovi.“

Abdank dychtivě nastavil ucho.

„Nuže, pak jsi, prosím, uzavřel znamenité přátelství! A s čím jsi jel k chánovi?“

„S listem J. J. knížete Jeremiho.“

„Tedy jsi posloval, vzácný pane! O čem psal jasný kníže chánovi?“

Náměstník bystře pohlédl na společníka.

„Vzácný pane plukovníku,“ řekl, „podíval ses do očí lotrasům, kteří tě lapili na arkán – to je tvou věcí; ale co psal kníže chánovi, není věcí ani tvou ani mojí, nýbrž jenom jich dvou.“

„Divil jsem se před chvílí,“ chytře odvětil Abdank, „že si jasný kníže tak mladého člověka zvolil za posla, ale po tvé odpovědi, vzácný pane, již se nedivím, neboť pozoruji, že jsi mlád léty, ale stár experiencí a rozumem.“

Náměstník hladce spolkl lichotivé slovíčko, jen si zakroutil mladý knír a tázal se:

„A pověz, mi, vzácný pane, co děláš nad Omelníčkem a kde ses tu vzal samojediný?“

„Nejsem samojediný, jen lidi jsem zůstavil cestou, a jedu do Kudaku, k panu Grodzickému, který je tam velitelem posádky a k němuž mne jasný veliký hetman odeslal s listinami.“

„A proč ses, vzácný pane, nedal bajdakem, po vodě?“

„Taková byla ordonance, od které odchýliti se není pro mne slušno.“

„Toť podivno, že jasný hetman vydal takovou ordonanci, neboť upadl jsi právě na stepi do tak nebezpečného postavení, jemuž, jeda po vodě, jistě byl bys unikl.“

„Vzácný pane, stepi jsou nyní klidny; známť se s nimi nikoli ode dneška, a co mne potkalo, toť lidská zlost a invidia.“

„A kdo o tebe tolik ukládá, vzácný pane?“

„Dlouho bych vyprávěl. Zlý to soused, vzácný pane náměstníku, jenž mi zničil substanci, z usedlosti mne štve, syna mi zranil – a hle – viděl jsi, vzácný pane, jak ještě zde ukládal o moji hlavu.“

„A nenosíš po boku šavle, vzácný pane?“

Ve statné tváři Abdankově šlehla nenávist, oči mu posupně zasvítily i odtušil zvolna, ale s důrazem:

„Nosím, a tak mi dopomáhej Bůh, že jiných rekurzů proti svým nepřátelům nebudu již vyhledávati.“

Rotmistrův zástupce chtěl cosi říci, když se tu pojednou na stepi rozlehl koňský dusot či spíše kvapné čvachtání koňských nohou po rozměklé trávě. Záhy také zbrojnoš náměstníkův, stojící na stráži, přiběhl se zprávou, že se blíží nějací lidé.

„Toť jistě moji,“ řekl Abdank, „kteří zůstali hned za Tašminou. Já také, netuše zrady, slíbil jsem, že zde na ně počkám.“

Vskutku, za chvíli hlouček jezdců obklopil pahorek půlkruhem. Při záři ohně ukázaly se koňské hlavy s otevřenými chřípěmi, frkající únavou, a nad nimi schýlené tváře jezdců, kteří, stíníce si oči rukama před září, bystře hleděli do světla.

„Hola, lidé! Kdo jste?“ tázal se Abdank.

„Rabi boží!“ odpověděly hlasy ze tmy.

„Ano, toť moji molodci,“ opakoval Abdank, obraceje se k náměstníkovi. „Buďte zdrávi! Buďte zdrávi!“

Někteří sesedli z koní a přiblížili se k ohni.

„A my spěchali, spěchali, batku. Ščo s toboju?“

„Byl jsem zaskočen. Chvedko zrádce věděl o místě a zde již čekal s ostatními. Jistě že notně přidal do kroku přede mnou. Na arkán mne lapili!“

„Spasi Bih! Spasi Bih! A jací to Laškové jsou kolem tebe?“

Tak řkouce, hrozivě pohlíželi na pana Skrzetuského a jeho společníky.

„Toť dobří druhové,“ řekl Abdank. „Sláva Bohu, jsem živ a zdráv. Hned vyrazíme na další cestu.“

„Sláva Bohu! Jsme připraveni.“

Noví příchozí začali si ohřívati ruce nad ohněm, neboť noc byla studená, byť jasná. Bylo jich ke čtyřiceti, lidé urostlí a dobře ozbrojení. Nevypadali nikterak jako kozáci regestroví, čemuž se nemálo podivil pan Skrzetuski, zejména že jich byla tak četná hrstka. To vše připadalo náměstníkovi silně podezřelým. Kdyby veliký hetman vyslal vznešeného Abdanka do Kudaku, dal by mu přece stráže z regestrových, a za druhé, z jaké že příčiny by mu kázal táhnouti stepí od Čigirinu, ne po vodě? Nutnost přepraviti se přes všecky řeky, vtékající Divokými poli do Dněpru, mohla na pochodu způsobiti jen zpoždění. Vypadalo to spíše tak, jako by se vznešený pan Abdank chtěl právě Kudaku vyhnouti.

Ale rovněž i nad samou osobností páně Abdankovou z míry se pozastavoval mladý náměstník. Povšiml si hned, že kozáci, kteří se svými plukovníky obcovali dosti důvěrně, prokazovali mu neobyčejnou úctu jako pravému hetmanovi. Jistě to byl nějaký rytíř silné ruky, což bylo panu Skrzetuskému tím nápadnější, že neznaje Ukrajiny ni na tomto ni na druhém břehu Dněpru, ničeho neslyšel o tomto přeslavném Abdankovi. Mimo to bylo ve tváři tohoto muže cosi zvláštního – jakási utajená síla, která tak sálala z obličeje jako žár od plamene, jakási nezlomná vůle, prozrazující, že tento člověk před nikým a před ničím neustoupí. Právě takovouto vůli v obličeji měl kníže Jeremi Wiśniowiecki, ale co bylo u knížete vrozeným darem přírody, vlastním velikému rodu a moci, nad tím bylo lze se pozastaviti u muže neznámého jména, který se byl zatoulal do mrtvé stepi.

Pan Skrzetuski dlouho uvažoval. Přemítal v mysli o tom, že je to snad nějaký vznešený psanec, který rozsudkem stíhán, utekl se na Divoká pole – tu opět, že to vatažka loupežnické vatahy; ale to poslední nebylo pravděpodobné. I oděv i řeč tohoto člověka ukazovaly na něco jiného. Nevěděl tedy náměstník ani za mák, čeho se držeti, měl se jen na pozoru, a mezitím Abdank dal si připraviti koně.

„Vzácný pane náměstníku,“ řekl, „kdo na cestách, tomu na pilno. Dovol, abych ti ještě jednou poděkoval za pomoc. Kéž by mi Bůh dopřál, abych ti splatil stejnou úsluhou!“

„Nevěděl jsem, koho zachraňuji, proto jsem si vděku nezasloužil.“

„To modestia tvá tak mluví, která jest rovna statečnosti. Přijmiž ode mne tento prsten.“

Náměstník se zamračil a ustoupil na krok dozadu, měře Abdanka očima, ten však pokračoval s otcovskou vážností ve hlase i postavě:

„Pohleď jen! Nikoli na velikou hodnotu tohoto prstenu, ale na jiné přednosti obracím tvoji pozornost. Za mladých ještě let, jsa v bisurmanském otroctví, dostal jsem jej od poutníka, který se vracel ze Svaté Země. V tomto očku jest uzavřen prach z hrobu Kristova. Takový dar odmítnouti není slušno, byť i pocházel z rukou odsouzencových. Jsi, vzácný pane, mladý člověk a vojín, a protože ani stáří, hrobu blízké, neví, co je může potkati v hodině poslední, což teprve adolescentia, kteráž, majíc před sebou dlouhý věk, musí naraziti na větší počet nebezpečných příhod. Tento prsten tě uchrání nebezpečí a osvobodí, až nadejde den soudu, a to ti pravím, že tento den již kráčí Divokými poli.“

Nastala chvíle ticha; bylo slyšeti jen sykot plamene a frkání koní.

Z dalekých stepí dolétalo žalostné vytí vlků. Náhle opakoval Abdank ještě jednou, jako k sobě:

„Den soudu kráčí již Divokými poli, a až nadejde – zadyvytsja vsij svit božyj…“

Náměstník přijal prsten mechanicky, tak byl překvapen slovy tohoto podivného muže.

A ten se zahleděl do stepní, tmavé dáli.

Pak se zvolna obrátil a vsedl na koně. Jeho molodci již čekali na úpatí návrší.

„Na cestu! Na cestu!… Buď zdráv, druhu vojíne!“ řekl k náměstníkovi. „Časy jsou teď takové, že bratr bratru nedůvěřuje, pročež ani nevíš, koho jsi zachránil, poněvadž jsem ti nepověděl svého pravého jména.“

„Nejsi tedy Abdank, vzácný pane?“

„Toť můj erb…“

„A jméno?“

„Bohdan Zenobi Chmielnicki.“

To praviv, sjel z pahorku a za ním vyrazili molodci. Záhy je zakryl oblak prachu a noc. Teprve, když odjeli již as na půl honu, přinesl od nich vítr slova kozácké písně:

Oj vyzvoly, Bože, nas vsich, bidnych nevilnykiv
Z ťažkoj nevoli,
Z viry bisurmanskoj, —
Na jasni zori,
Na tychi vody,
U kraj veselyj,
U mir chreščennyj. —
Vysluchaj, Bože, u prosbach našich,
U neščasnych molytvach,
Nas bidnych nevilnykiv.

Hlasy zvolna tichly, potom splynuly s vánkem, šumícím po stepích.

Stáhnout kompletní knihu v PDF, ePub a MOBI

 

    1   >