<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Robert Silverberg
překlad: Pavel Hodek

DOLŮ K ZEMI
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší stejně hodnotný obsah jako tyto stránky, ale v lepší podobě a s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub  i PDF .

POZOR!!! Při této příležitosti dáváme mimořádně k dispozici pro prvních 100 zájemců slevový kupón na -40% na e-knihy na novém LD (při objednávce alespoň za 100 Kč před slevou). Kód kupónu je: nld2023

<   6   

 

PĚT

Gundersen roztřeseně vstal. Vdechl do plic vlažný vzduch a pak se znovu vrátil na břeh jezera, podřepl a umyl si obličej. Našel svoje šaty a strávil několik minut oblékáním. Teď se cítil trochu lépe, ale problém syrového masa zůstával. Sulidoror vychutnávali svou hostinu, trhali a žvýkali maso a ohryzávali kosti, ale tu a tam se podívali jeho směrem, aby se přesvědčili, zda přijal jejich pohostinnost. Nildoror, kteří se masa přirozeně sami nedotkli, byli očividně rovněž zvědavi, jak se rozhodne. Pokud maso odmítne, urazí tím sulidoror? A pokud ho sní, označkuje se tak v očích nildoror jako divoká bestie? Nakonec si řekl, že by se měl pokusit alespoň kousek masa pozřít jako znamení dobré vůle vůči zlověstně vyhlížejícím dvounožcům. Nildoror koneckonců nevadilo, že sulidoror jedí maso; proč by jim tedy mělo vadit, že Pozemšťan, o jehož karnivorních sklonech věděli, činí stejně?

Bude jíst maso. Ale bude ho jíst tak, jak ho jedí Pozemšťané.

Natrhal nějaké listy vodních rostlin a rozprostřel na zemi jako podložku; pak na ně položil maso. Vytáhl z kapsy univerzální zapalovač a nařídil ho na široký rozptyl a nízkou intenzitu, pak s ním pomalu přejížděl nad kusem masa, až se jeho povrch začal škvařit a pálit. Zúženým paprskem nařezal upečené maso na kusy, se kterými si dokázal poradit. Potom se posadil na paty, vzal si jeden kus masa a zakousl se do něj.

Maso bylo měkké a sýrovité, protkané vlákny tvořícími komplikovanou síťku. Gundersenovi se s vypětím vůle podařilo spořádat tři porce. Když měl pocit, že udělal, co bylo v jeho silách, vstal, hlasitě poděkoval sulidoror a pak se vrátil k jezeru, aby se napil vody. Potřeboval něco ostřejšího, čím by chuť masa spláchl.

Po celou tu dobu na něj nikdo nepromluvil a ani se k němu nepřiblížil.

Blížila se noc a všichni nildoror vylezli z vody. Uložili se k spánku v několika skupinách v uctivé vzdálenosti od vody. Hostina sulidoror hlučně pokračovala, ale rychle se blížila ke konci; už se k nim připojilo několik menších mrchožroutů, kteří se pustili do spodní části malidara zatímco sulidoror dojídali horní.

Gundersen se vypravil hledat Srin'gahara. Bylo toho mnoho, na co se ho chtěl zeptat.

Pořád mu dělalo starosti, že nildoror přijali zabíjení v jezeře tak chladně. Uvědomil si, že vždycky jaksi samozřejmě předpokládal, že nildoror jsou vznešenější než ostatní velká zvířata na této planetě, protože odmítali brát život druhým – s výjimkou mezních provokací, a někdy ani pak ne. Zde byla inteligentní rasa prosta Kainova hříchu. A Gundersen myslel, že zbytek vyplývá logicky: nildoror, protože sami nezabíjejí, budou na zabíjení pohlížet jako na neomluvitelný zločin. Teď věděl, že jeho vývody byly mylné a naivní. Nildoror nezabíjejí prostě proto, že nejedí maso; ale morální převaha, kterou jim proto přisuzoval, byla zřejmě pouhým výplodem jeho vlastní provinilé představivosti.

Noc přišla s tropickou náhlostí. Na nebi zářil jediný měsíc. Gundersen uviděl nildora, kterého považoval za Srin'gahara a přistoupil k němu.

„Chtěl bych ti položit otázku, Srin'gahare, příteli mé cesty,“ řekl Gundersen. „Když sulidoror vstoupili do vody –“

„Zmýlil ses,“ odpověděl nildor důstojně. „Jsem ThaliVanoom třetího zrození.“

Gundersen zamumlal něco na svou omluvu a zahanbeně se vzdálil. To byla typická pozemšťanská chyba, pomyslel si. Vzpomněl si, že jeho někdejší sekční šéf udělal stejnou hloupou chybu mnohokrát. Beznadějně si pletl jednoho nildora s druhým a zuřivě při tom mumlal: „Nedokážu rozeznat jednoho z těch velkých parchantů od druhého! Proč nenosí značky?“ Nejhorší urážka, neschopnost rozlišit domorodce jako jednotlivé osobnosti. Gundersen si vždycky zakládal na tom, že se podobných hloupých omylů nedopouští. A teď, v tu nejnevhodnější dobu, kdy mu tak záleží na tom, aby si nildoror naklonil –

Přistoupil k dalšímu nildorovi a na poslední chvíli si uvědomil, že to také není Srin'gahar. Vycouval tak uctivě, jak jen to dokázal. Na třetí pokus konečně našel svého spolupoutníka. Srin'gahar seděl opřený o tenký strom, silné nohy měl složené pod tělem.

Gundersen mu položil svou otázku a Srin'gahar odpověděl: „Proč by nás měl pohled na násilí šokovat? Malidaror přece nemají g'rakh. A je jasné, že sulidoro musí jíst.“

„Nemají g'rakh?“ řekl Gundersen. „Toto slovo neznám.“

„Je to to, čím se liší tvorové obdaření duší od těch kteří ji nemají,“ vysvětlil Srin'gahar. „Tvor bez g'rak je pouhé zvíře.“

„Sulidoror mají g'rakh ?“

„Samozřejmě.“

„A nildoror přirozeně také. Ale malidaror ne. A Pozemšťané?“

„Je nad slunce jasnější, že Pozemšťané g'rakh mají –“

„A tvory, kteří ho nemají, je dovoleno beztrestně zabíjet?“

„Pokud je to třeba, tak ano,“ odpověděl Srin'gahar „To je přece každému jasné. Vy ve svém světě takové zásady nemáte?“

„V mém světě,“ řekl Gundersen, „je pouze jeden druh, který je obdařen g'rakh, a možná proto se nad podobnými věcmi příliš nezamýšlíme. Víme, že kdo nepatří k našemu druhu, g´rakh nemá.“

„A proto vám, když jste se dostali na jiný svět, činilo takové problémy připustit, že g'rakh mohou mít i jiné bytosti?“ zeptal se Srin'gahar. „Nemusíš odpovídat. Chápu.“

„Mohu položit další otázku?“ řekl Gundersen „Proč tady vůbec sulidoror jsou?“

„Dovolujeme jim, aby tu byli.“

„Dříve, ve dnech, kdy Belzagoru vládla Společnost, sulidoror nikdy nevycházeli z mlžných krajů.“

„Tehdy jsme jim nedovolovali, aby sem přišli.“

„Ale teď jim to dovolujete. Proč?“

„Protože teď je pro nás snadnější dělat to takhle. Dříve s tím byly spojeny těžkosti.“

„Jaké těžkosti?“ nenechal se odbýt Gundersen.

„Na to se budeš muset zeptat někoho, kdo se narodil vícekrát než já,“ řekl Srin'gahar. „Jsem jen jedenkrátzrozený a mnoho věcí mi připadá stejně podivných jako tobě. Podívej se, na obloze je druhý měsíc! Až se objeví třetí, budeme tančit.“

Gundersen vzhlédl k obloze a uviděl malý bílý kotouček pohybující se rychle nízko nad obzorem, až se zdálo, že užuž musí zavadit o vrcholky stromů. Pět měsíců Belzagoru se od sebe výrazně lišilo; nejbližší z nich obíhal jen kousek za Rocheovou mezí, zatímco nejvzdálenější byl tak daleko, že se dal pozorovat jen ostrým okem na jasném nebi. Dva nebo tři byly na obloze v libovolnou noční dobu, ale čtvrtý a pátý měsíc měly tak excentrické oběžné dráhy, že z většiny míst na planetě nebyly viditelné vůbec a ostatními procházeli nanejvýš třikrát nebo čtyřikrát do roka. Jedinou noc v roce bylo na nebi vidět všech pět současně, a to pouze z deset kilometrů širokého pásu táhnoucího se pod úhlem asi čtyřicet pět stupňů k rovníku od severovýchodu k jihozápadu. Gundersen viděl Noc pěti měsíců dosud jen jedenkrát.

Nildoror se pomalu začali shromažďovat na břehu jezera.

Objevil se třetí měsíc, na rozdíl od předchozích dvou vyšel na jihu.

Takže zase uvidí tanec. Jednou už svědkem jejich obřadu byl, na počátku své kariéry, když sloužil ve stanici u vodopádů Šangri-la v severních tropech. Tu noc se nildoror shromáždili přímo nad vodopády, po obou stranách Maddenovy řeky, a po setmění bylo jejich troubení slyšet celé hodiny i před burácení vodopádů. Nakonec Kurtz, který tou dobou také sloužil na stanici u Šangri-la, řekl: „Pojďme se podívat na představení!“ a odvedl Gundersena do noci.

Stalo se to šest měsíců před příhodou v hadí stanici a Gundersen ještě nevěděl nic o Kurtzově povaze. Ale dozvěděl se to velice rychle, když se Kurtz připojil k tanci nildoror. Velká zvířata byla namačkána ve volných polokruzích, přešlapovala dopředu a dozadu, pronikavě troubila a dusala zemi svýma sloupovitýma nohama – a najednou byl Kurtz mezi nimi, ruce roztažené, nahou hruď ozdobenou perličkami potu a lesklou ve světle měsíců, tančil stejně zaujatě jako kterýkoliv z nich, ryčel, dupal nohama, pohazoval hlavou. A nildoror kolem něj zformovali skupinu, ponechali mu dost místa, nechali ho, aby tančil až k šílenství, tu postupovali proti němu, tu couvali v poklesu a vzestupu divoké síly. Gundersen stál jako omráčený a ani se nepohnul, když na něj Kurtz zavolal, aby se připojil k tanci. Díval se po celou tu dobu, která mu připadala jako celé hodiny, hypnotizován bum bum bum bum tančících nildoror, dokud se mu konečně nepodařilo vytrhnout se z tranzu a nevydal se za Kurtzem. Našel ho jak opakuje pořád ty stejné pohyby, vyzáblá kostnatá loutka poskakující na neviditelných provázcích, křehká navzdory své výšce, jak se pohybovala uprostřed kruhu obrovských nildoror. Kurtz neslyšel Gundersenova slova ani si nevšímal jeho přítomnosti, a proto se Gundersen nakonec vrátil na stanici sám. Ráno Kurtze našel unaveného a vyčerpaného, jak leží na převisu nad vodopádem. Kurtz stěží řekl: „Měl jsi zůstat. Měl jsi s námi tančit.“

Antropologové jejich obřady studovali. Gundersen přečetl veškerou dostupnou literaturu a dozvěděl se, co se z ní dozvědět dalo. Tanci zřejmě předcházela a prolínala se jím hra, mluvený útvar příbuzný pozemským středověkým liturgickým dramatům, divadelní zpracování jakéhosi mimořádně důležitého mýtu nildoror, sloužící stejnou měrou k pobavení i k vytvoření nábožensko-estetického zážitku. Bohužel řečí dramatu byl již nepoužívaný liturgický jazyk, z něhož Pozemšťané nebyli schopni rozluštit ani jediné slovo, a nildoror, kteří neváhali učit první Pozemšťany svému relativně jednoduchému modernímu jazyku, nikdy nenabídli nejmenší vodítko k pochopení toho druhého. Antropologická pozorování vedla jen k jedinému zjištění, které teď Gundersena velice potěšilo: několik dní po proběhnutí tohoto obřadu se pokaždé vydala skupinka nildoror ze stáda do mlžných krajů, z největší pravděpodobností proto, aby tam podstoupila obřad znovuzrození.

Gundersen uvažoval, zdali tanec byl něčím jako obřadem očištění, vstupem do stavu jakési milosti nutné k samotnému znovuzrození.

Všichni nildoror už se shromáždili na břehu jezera. Srin´gahar se k nim připojil mezi posledními. Gundersen seděl osamocen na svahu nad jezerem a díval se, jak se obrovští tvorové shromažďují. Protichůdné pohyby měsíců roztříštily stíny nildoror a studené světlo shora proměnilo jejich hladké zelené kůže v černé huňaté pláště. Když se Gundersen podíval doleva, uviděl, jak se sulidoror mačkají před svými chýšemi. Z obřadu byli vyloučeni, ale přihlížet jim zjevně zakázáno nebylo.

Tichem, které nastalo, se rozezněl dlouhý zvučný proud slov. Gundersen napjatě poslouchal a doufal, že zachytí nějaký náznak významu, hledal kouzelnou bránu, kterou by pronikl k porozumění tajnému jazyku. Ale porozumění se nedostavilo. Mluvčím byl Vol'himyor, starý mnohokrátzrozený. Odříkal slova zjevně srozumitelná všem u jezera, invokace, introity. Pak přišla dlouhá odmlka a potom odpověď druhého nildora na opačné straně skupiny, který přesné napodobil rytmus a melodii Vol'himyorova projevu. Další odmlka; a potom odpověď Vol'himyora, tentokrát stručnější. Přihrávky se míhaly sem a tam a souhra mezi oběma celebranty se postupně změnila na dialog pro nildoror překvapivě rychlý. Vždycky asi po desáté replice většina stáda sborově zopakovala, co celebrant řekl, a nocí se rozlehlo temné dunění jejich hlasů.

Asi po deseti minutách se ozval třetí sólový nildor. Vol'himyor mu odpověděl. Pak se ozval čtvrtý mluvčí. Jeden po druhém promlouvali všichni účastníci obřadu. Nikdo nezmeškal svou narážku; žádný nildor neskočil jinému do řeči. Zdálo se, že každý z nich intuitivně cítí, kdy má mluvit a kdy být zticha. Tempo řeči se zvyšovalo. Obřad se změnil v mozaiku krátkých výkřiků ozývajících se z nejrůznějších a zdánlivě náhodných míst ve skupině. Někteří z nildoror se začali pomalu pohybovat, zvedat nohy a zase je spouštět na zem.

Blesk rozrazil oblohu. Navzdory dusné atmosféře Gundersen ucítil zamrazení. Viděl sám sebe, jak putuje prehistorickou Zemí a tajně pozoruje groteskní shromáždění mastodontů. Všechny lidské věci mu teď připadaly nekonečně vzdálené. Drama se blížilo ke svému vyvrcholení. Nildoror řvali, dupali, pokřikovali troubivě jeden na druhého. Pak se začali řadit, vytvářet svými těly pravidelný šik. Pořád se ozývaly výkřiky a odpovědi, antifonické zesílení slov těžkých prastarým významem. Vzduch jako by ještě zhoustl. Gundersen už nedokázal rozeznat jednotlivá slova, pouze hluboký sytý sbor prolínajících se výkřiků, ah ah ah ah, ah ah ah ah, starý rytmus, který si pamatoval z oné noci u vodopádů Šangri-la. Výkřiky postupně přešly v pouhé hlasité vydechování, extatické, nekonečné a pravidelné vzdychání, ah ah ah ah, ah áh ah ah, ah ah ah ah, takřka bez přestávky mezi projevy čtyř zvířat, a zdálo se, že celá džungle odpovídá ozvěnou. Nildoror neměli hudební nástroje, a přesto se Gundersenovi zdálo, že slyší obrovské bubny dunící v tom hypnoticky intenzivním rytmu. Ah ah ah ah. Ah ah ah ah. AH, AH, AH, AH! AH, AH, AH, AH!

A nildoror tančili.

Dole na břehu jezera se pohybovaly desítky nezřetelných postav, svižně jako gazely, dva rychlé kroky kupředu, tvrdé dupnutí na třetí krok, a zpětné získání rovnováhy na čtvrtý. Vesmír se chvěl. Bum bum bum bum, bum bum bum bum. Dřívější fáze obřadu, dramatický dialog, který snad měl jakýsi nejasný filozofický význam, byl zcela nahrazen divošským bubnováním, hrůzostrašným přesouváním gigantických sloních těl. Bum bum bum bum. Gundersen se podíval vlevo a viděl, že se sulidoror svým způsobem připojili a jejich hlavy se pohybují dopředu a dozadu v rytmu tance; ale ani jeden z dvojnožců se nezvedl ze sedu. Spokojili se s rytmickým kolébáním tu a tam zvýrazněném bubnováním lokty o zem.

Gundersen byl odříznut od své vlastní minulosti, dokonce i od pocitu příslušnosti ke svému vlastnímu druhu. Začaly se mu vybavovat náhodné útržky vzpomínek. Znovu byl na hadí stanici, vězněn halucinogenním jedem, považoval se za nildora a skotačil v porostu. Znovu stál na břehu velké řeky a pozoroval jiné představení tohoto tance. A také si vzpomínal na noci strávené v bezpečí stanic Společnosti ukrytých hluboko v lese, mezi svými, když poslouchali zvuk dupajících nohou v dáli. Při všech těchto příležitostech bylo Gundersenovi nějak zabráněno účastnit se na záhadách, jež tato planeta skýtala; byl ze stanice odvolán dřív, než ochutnal hadí jed podruhé, odmítl Kurtzovo pozvání, aby se připojil k tanci, zůstal ve stanici, když se z lesa ozývalo rytmické dupání. Ale tuto noc cítil jen nepatrnou loajalitu k lidskému druhu. Zjistil, že touží připojit se k černým stínům tančícím na břehu jezera. Něco monstrózního se v něm osvobodilo, uvolněné tím donekonečna opakovaným bum bum bum bum. Jaké však měl právo připojit se jako kdysi Kurtz k cizímu obřadu? Neodvažoval se narušit jejich rituál.

Přesto shledal, že kráčí dolů houbovitým svahem k místu, kde tančili nildoror.

Kdyby na ně mohl myslet jen jako na poskakující, frkající slony, bylo by všechno v pořádku. I kdyby je mohl považovat za křepčící divochy, bylo by všechno v pořádku. Ale nemohl se ubránit podezření, že ten obřad slov a tance má pro nildoror zvláštní význam, a to bylo na tom to nejhorší. Mohli mít sloupovité nohy, krátké krky a dlouhé bílé kly, ale to z nich ještě nedělalo slony, neboť jejich trojice klů, kostěné hřebeny a zvláštní anatomie hovořily o opaku; a možná, že postrádali znalost technologie, že postrádali dokonce i psaný jazyk, ale to z nich ještě nedělalo divochy, neboť složitost jejich myslí svědčila o opaku. Byli tvory, kteří měli g'rakh. Gundersen si vzpomínal, jak se ve své naivitě pokoušel nildoror zasvěcovat do umění pozemské kultury, aby jim pomohl 'pozvednout se'; chtěl je polidštit, pozvednout jejich ducha vzhůru, ale k ničemu to nebylo a teď zjišťuje, že jeho vlastní duch je puzen – dolů? – určitě na jejich úroveň, ať už leží kdekoliv. Bum bum bum bum. Zatímco pomalu scházel dolů k jezeru, jeho nohy váhavě napodobovaly čtyřkrok. Může si to dovolit? Rozdrtí ho jako rouhače?

Kurtze tančit nechali. Kurtze tančit nechali.

Bylo to na jiné zeměpisné šířce, před mnoha lety a byli tam jiní nildoror, ale Kurtze tančit nechali.

„Ano,“ zavolal na něj jeden z nildoror. „Připoj se k nám!“

Byl to Vol'himyor? Byl to Srin'gahar? Byl to Tha-Iťvanoom třetího zrození? Gundersen nevěděl, který z nich promluvil. Temnotou, závojem potu nedokázal vidět jasně, a všechny ty gigantické postavy vypadaly stejně. Došel na úpatí svahu. Nildoror byli všude kolem něj a přecházeli svými krátkými osobními cestičkami z jednoho bodu do druhého. Jejich těla vydávala štiplavý pach, který se mísil s výpary jezera a omamoval ho. Slyšel, jak mu několik jiných říká: „Ano, ano, tanči s námi!“

A on tančil.

Našel si kousek volného místa na jílovitém břehu a vyhradil si ho pro sebe, pohybuje se vpřed a zase vzad. Žádný z nildoror mu nevstoupil do cesty. Trhal hlavou, koulel očima, komíhal rukama, jeho tělo se zmítalo a kolébalo, jeho nohy ho nesly neúnavně. Teď z plných plic vdechl hustý vzduch. Teď vykřikl v neznámém jazyce. Kůži měl v jednom ohni; strhal ze sebe šaty, ale nic se nezměnilo. Bum bum bum bum. I teď, když se nacházel ve stavu maximálního odosobnění, zůstalo v něm dost vědomí, aby se podivoval nad neobvyklostí toho divadla, v němž tančí nahý mezi obrovskými tvory z jiné planety. Mohli ve své posedlosti tancem klopýtnout a rozmačkat ho na kaši? Určitě nebylo příliš bezpečné zůstávat tady v srdci stáda. Přesto tam zůstával. Bum bum bum bum, znovu, znovu a zase znovu. Zatímco tančil, podíval se k jezeru a ve světle měsíců zahlédl malidaror jak soustředěné spásají vodní rostlinstvo, lhostejní k dění na břehu. Nemají g'rakh, pomyslel si. Jsou to jen zvířata, a až umřou, jejich duch klesne dolů k zemi. Bum. Bum. Bum. Bum.

Náhle si uvědomil přítomnost lesklých tvorů pohybujících se po zemi, pomalu se proplétajících mezi radami tančících nildoror. Hadi! Hudba stovek dusajících nohou je vylákala z temna džungle, kde žili.

Skutečnost, že se mezi nimi pohybují ti smrtící červi, nildoror zjevně nijak nevzrušovala. Jediný výstřik jedu z dvojice bodavých výrůstků dokázal složit i obrovského nildora; ale oni si jich nevšímali. Zdálo se, že hadi jsou vítáni. Proplazili se kolem Gundersena, který věděl, že jemu z jejich jedu smrtelné nebezpečí nehrozí, ale rozhodně neměl zájem přesvědčovat se o tom na vlastní kůži. Neporušil rytmus tance, ani když se kolem něj proplazilo pět těchto tvorů. Hadi se ho ani nedotkli.

Proplazili se kolem a byli pryč. A tanec pořád pokračoval. Země se pořád chvěla. Gundersenovo srdce bušilo jako zběsilé, ale on si neodpočinul. Docela se oprostil sám od sebe a ztotožnil se s nildoror, kteří ho obklopovali, jak nejlépe to dokázal.

Měsíce začaly zapadat. Obloha se začala jasnit blížícím se ránem.

Gundersen si uvědomil, že už neslyší dunění dupajících nohou. Tančil sám. Nildoror kolem něj klesali k zemi a jejich hlasy se proměnily v táhlou, neartikulovanou litanii. Mluvili unaveně, ale vášnivě. Nedokázal zachytit, co říkají; všechno se mu slilo do jednohlasého burácení, bez obsahu a bez formy. Neschopen zastavit, dál a dal se zmítal v šíleném tanci, dokud se ho nedotkly první teplé paprsky ranního slunce.

Pak padl vyčerpáním na zem a zůstal ležet bez hnutí, pomalu se propadaje do spánku.

 

<   6   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist