Robert Silverberg
překlad: Stanislav Švachouček

NOČNÍ SKVOST
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1. Devět let ode dneška

Narodil se na Vánoce. Chalid, Zabiják Bytostí, byl prvním, kdo pozvedl ruku proti cizím vetřelcům, kteří během jediného dne okupovali Zemi a každého, kdo se jim postavil na odpor, smetli jako obtížný hmyz. Jmenoval se Chalid Halim Burke. Po otci byl Angličan, po matce Pákistánec. Narodil se na Štědrý den. Matce přinesl bolest a hanbu a své rodině žal. Přestože byl vánočním děckem, i přes úžasnou shodu okolností neměl v úmyslu stát se spasitelem lidstva. Ale bylo mu souzeno žít, i když jeho matce ne. Až dozraje čas, měl sehrát svou nepatrnou roli a zasadit drobný úder strašným Bytostem, které si tak snadno a s pohrdáním přivlastnily svět, do něhož se narodil.

Narodit se na Vánoce může být dost nepříjemné pro matku a dítě, které čekají rizika neodmyslitelně spojená s všeobecně přeplněnými a nedostatečně obsazenými nemocnicemi v této roční době. Ale podmínky v nemocnicích neměly pro matku čekající dítě neznámého otce žádný význam. Mělo přijít na svět za nešťastných okolností v naprosto nepřijatelném prostředí, v nevytopeném skladu nad skromnou pákistánskou restaurací nesoucí vznešené jméno Palác Mogul Chána v Salisbury v Anglii velmi časně ráno o třetích vánocích od příchodu dobyvačných Bytostí z hvězd.

Salisbury je příjemné městečko, které leží jihozápadně od Londýna a je hlavním městem hrabství Wiltshire. Vyznačuje se především svým téměř neposkvrněným kouzlem středověku, za což vděčí vznešené a impozantní katedrále ze 13. století a slavnému prehistorickému megalitickému monumentu vzdálenému jen osm mil.

Tam ve tmě předcházející Štědrý den probíhala jedna z nejpamátnějších událostí jeho dlouhé historie; přes časnou (nebo pozdní) hodinu se dostavilo požehnané množství občanů Salisbury, aby se stali svědky neobvyklé podívané.

Halim Chán, majitel Paláce Mogula Chána, a jeho žena Aiša tam nebyli, oba spali doma v posteli. Ani jeden z nich se nezajímal o pohanský památník Stonehenge a už vůbec ne o podivné věci, které se tam právě děly. A totéž platilo pro Halimovu dceru Jasmínu, které bylo sedmnáct. Byla jí zima, polonahá a vyděšená ležela na holé podlaze skladu v patře nad otcovou restaurací. Schovala se mezi velký pytel čočky a ještě větší pytel mouky a svíjela se ve strašlivých bolestech. Hanba a skrývané mateřství na ni dopadly jako meč pomsty seslaný rozhněvaným Alláhem.

Zhřešila. Věděla to. Její otec, neohrabaný, zamlklý, přepracovaný, smrtelně unavený a ve skutečnosti už umírající otec ji loni několikrát před hříchem a jeho následky varoval; mluvil přitom se vším důrazem, jakého byl schopen; ale přesto se rozhodla podstoupit riziko. Jen třikrát, tři různí chlapci, vždy jen jeden, všichni tři byli Angličané a byli bílí.

Andy. Eddie. Richie.

Jména, která na nervových drahách její duše plála jako hranice.

Její matka – ne, ne její skutečná matka; její pravá matka zemřela, když byly Jasmíně tři roky; tohle byla Aiša, otcova druhá manželka, mohutná a netečná žena, která ji vychovala a celé roky držela rodinu pohromadě a restauraci nad vodou – ji varovala také, ale své výstrahy zahalila do úplně jiných slov. „Už jsi žena, Jasmíno, a žena si může dovolit v životě nějaké to potěšení,“ řekla jí Aiša. „Ale musíš být opatrná.“ Ani slovo o hříchu, jen starost, aby se nedostala do potíží.

Tak tedy, Jasmína byla opatrná nebo si alespoň myslela, že byla, ale zřejmě ne dost. Takže zklamala Aišu. A zklamala i svého mlčenlivého otce, protože určitě zhřešila přes všechna jeho varování, aby zůstala čistá, a Alláh ji teď za to potrestá. Už ji trestá. A je to hrozný trest.

Že je těhotná, objevila velmi pozdě. Nečekala to. Jasmína věřila, že je příliš mladá, než aby měla děti, protože měla tak malá prsa a tak úzké boky, skoro jako chlapec. A pokaždé, když To v jednom z těch tří případů dělala s chlapcem – vášnivě, potají, napůl nedobrovolně, poprvé v plesnivém sklepě, podruhé v odepsaném omnibusu a potřetí právě v tomto skladu – vždy potom udělala potřebná opatření, poslušně spolykala tabletky, které tajně koupila od ulízané hinduistky v obchodě ve Winchesteru, dvě drobné zelené pilulky ráno a velkou žlutou na noc, pět dní po sobě.

Ty prášky byly tak hnusné, že prostě musely fungovat. Ale neúčinkovaly. Nikdy neměla věřit pilulkám od hinduistky, říkala si Jasmína snad tisíckrát; ale to už bylo příliš pozdě.

První známky se objevily až asi před čtyřmi měsíci. Prsa se jí náhle začala plnit. Zpočátku ji to potěšilo. Vždycky bývala taková šlachovitá; ale teď se jí zdálo, že se její tělo konečně začalo vyvíjet. Chlapcům se prsa líbila. Mohli jste vidět, jak rychle blýskají očima, aby si je zkontrolovali, i když si nejspíš mysleli, že si toho nevšimnete. Všichni tři její milenci jí sáhli pod blůzu, aby je nahmatali a nejméně jeden z nich – ten druhý, Eddie – byl skutečně zklamán tím, co tam objevil. Taky to řekl, asi takhle: „To je všechno?“

Ale teď se její prsa plnila a těžkla týden po týdnu a dokonce začala trochu pobolívat; černé bradavky začaly podivně vystupovat z malých hladkých kruhů, v nichž byly zasazeny. Jasmíny se proto začala zmocňovat hrůza; a když se její krvácení neobjevilo včas, bála se ještě víc. Ale její dny nepřicházely nikdy včas. Loni se to jednou zpozdilo téměř o celý měsíc a to tenkrát byla opravdu nedotčená panna.

Ale přesto, byla tu ta prsa; pak se jí snad začaly rozšiřovat i boky. Jasmína nic neřekla, starala se o své, příjemně tlachala se zákazníky, kteří ji měli rádi, protože byla štíhlá a hezká a zdvořilá a předstírala, že je všechno v pořádku. Znovu a znovu klouzala rukou po svém chlapecky plochém břiše a znepokojeně hledala známky života skrývajícího se pod napjatou kůží. Necítila nic.

Ale něco tam skutečně bylo a začátkem října se břicho maličko vyklenulo, jen malý uzlíček, který se pod pupíkem dral vzhůru, a den ode dne byl o trochu větší. Jasmína přestala nosit pásek přes halenku, aby zakryla plnější ňadra a zakulacování bříška. Povolila švy na kalhotách a přidala dvě dírky do pásku. Bylo pro ni stále obtížnější dělat svou obvyklou práci, nosit celý večer těžké podnosy s jídlem a pak ještě přidávat dlouhé hodiny mytí nádobí, ale snažila se vydržet. Nebyl tam nikdo jiný, kdo by tu práci udělal. Její otec přijímal objednávky, Aiša vařila a Jasmína servírovala jídla a uklízela restauraci, když zavřeli. Její bratr Chalid zemřel, když bránil Aišu před davem bělochů v době nepokojů, které vypukly po příchodu Bytostí, a sestřička Lejla byla ještě moc malá. Bylo jí teprve pět a v restauraci pomáhat nemohla.

Způsob, jak se Jasmína začala oblékat, doma nikdo nekomentoval. Snad si mysleli, že to je nová móda. V prvních letech po Okupaci byl život vůbec divný.

Otec se v těch dobách na nikoho ani nepodíval; jeho hroutící se restaurace a podlomené zdraví ho plně zaměstnávaly. Obcházel nahrben kolem, pořád kašlal a bez přestání tiše mumlal modlitby. Bylo mu čtyřicet, ale vypadal na šedesát. Palác Mogul Chána byl každý večer téměř prázdný, dokonce i o víkendech. Teď, když tu byly Bytosti, lidé přestali cestovat. Nepřicházeli žádní cizinci ze vzdálených končin světa, aby strávili v Salisbury noc, než se vydají shlédnout Stonehenge. Hostince a hotely se zavíraly; většina restaurací také, i když pár, podobně jako Palác Mogul Chána, bojovalo dál, protože jejich vlastníci neměli jinou možnost obživy. Měnící se postava jeho dcery byla poslední věcí, na kterou by Halim Chán pomyslel.

Co se týkalo její nevlastní matky, Jasmína měla dojem, že tu a tam zachytila její postranní pohledy, a dělalo jí to starosti. Ale Aiša nic neříkala. Takže pravděpodobně neměla žádné podezření. Aiša nebyla z těch, kdo zůstávají zticha, když něco tuší.

Přiblížila se vánoční sezóna. Jasmína měla pocit, že její napuchlé nohy zdřevěněly, prsa byla nalitá k prasknutí a pořád jí bylo špatně. Teď už to nemohlo trvat dlouho. Už nemohla tuto skutečnost skrývat dál. Ale neměla žádný plán. Kdyby tu byl její bratr Chalid, věděl by, co dělat. Ale Chalid byl mrtev. Proto se rozhodla, že prostě nechá věcem volný průchod a bude věřit v Alláha. Až ji dostatečně potrestá, promine jí a bude milosrdný.

Na Štědrý večer obsadili zákazníci čtyři stoly. Takový provoz právě v den, kdy většina Angličanů večeří doma, je překvapil. Už v půli večera si Jasmína myslela, že se prostě zhroutí uprostřed místnosti a tác naložený kuřecím biriani, skopovým vindaloo, boti kebabem a korbely ležáku upustí na podlahu. Tehdy se ještě vzchopila; ale o hodinu později na chodbě mezi kuchyní a nádobou na odpadky, kde ji nikdo nemohl zahlédnout, padla, nebo spíše klesla, na kolena. Klečela tam, potila se, motala se jí hlava, bylo jí zle a lapala po dechu. Cítila, jak se jí kroutí vnitřnosti a tělem jí probíhají podivné křeče zepředu až do stehen; ale po chvíli vstala a šla s podnosem dál až k nádobě na odpadky.

Stane se to právě tuhle noc, pomyslela si. Ten týden asi po tisící v duchu znovu provedla jednoduchý výpočet: Čtyřiadvacátý prosinec mínus devět měsíců dává čtyřiadvacátý březen, takže otcem je Richie Burke. Alespoň to byl ten, kdo mě taky potěšil.

Prvním byl Andy. Jasmína si už nemohla vzpomenout na jeho příjmení. Byl bledý, pihovatý a velmi hubený. Vlhkého letního večera hned po jejích šestnáctých narozeninách, kdy byla restaurace zavřena, protože otec byl se svými začínajícími potížemi několik dní v nemocnici, ji s povýšeným úsměvem pozval na tancovačku. Pohostil ji několika pintami piva a pak jí pověděl o večírku v domě jeho přítele, kam byl pozván. Jenže tam nebyl žádný večírek, jen zanedbaný pokoj v zatuchlém sklepním bytě a starý rozvrzaný gauč. A pak jí Andy horečně bloudícíma rukama prozkoumal blůzu, potom jí zabloudil mezi nohy a najednou byla bez kalhot a pak rychle, tak rychle! se z něj najednou vymrštila ta dlouhá tenká tvrdá zarudlá věc a zajela do ní. A pak znovu a znovu a znovu a za chvilku byl hotov, jen zafuněl, otřásl se a přitiskl hlavu k jejímu obličeji, aby mu neviděla do tváře, a to bylo všechno. Všechno všecičko! Myslela si, že to poprvé mělo bolet, ale necítila téměř nic, ani bolest, ani náznak něčeho příjemného. Když ho pak potkala jednou na ulici, křivě se usmál, zrudl a zamrkal na ni, ale nic jí neřekl a už mezi nimi nikdy nepadlo ani slovo.

Pak to byl na podzim Eddie Glossop, právě ten, komu její prsa nestačila a kdo jí to řekl. Velký ramenatý Eddie, který pracoval pro obchodníka s masem a který kolem sebe šířil atmosféru světáka. Byl už starý, skoro pětadvacet. Jasmína s ním šla, protože věděla, že by z toho měla mít potěšení a Andy jí ho neposkytl. Ale ani Eddie nebyl lepší. Jen na ní ležel v chodbičce starého ohořelého omnibusu u silnice na Shafftesbury, rozvaloval se na ní a funěl. Tam dole byl mnohem větší než Andy a když do ní vnikl, bolelo to a ona byla ráda, že to pro ni není poprvé. Ale přála si, aby to vůbec neudělala.

A pak Richie Burke. Právě v tomhle skladišti jedné podivně teplé březnové noci, kdy všichni v obytné části dole za restaurací spali. Vyšla po špičkách po schodech, Richie vyšplhal po okapové rouře a vlezl dovnitř oknem. Vysoký, hbitý, okouzlující Richie, který tak dobře hrál na kytaru a zpíval a každému vykládal, že se jednoho dne stane generálem ve válce proti Bytostem a vyhladí je z tváře Země. Fantastický milovník. Jasmína si na sobě nechala blůzu, protože ji Eddie zviklal, co se týkalo jejích ňader. Richie ji hladil a laskal snad celé hodiny, i když se bála, že je někdo objeví, a přála si, aby už s tím začal; a když do ní vstoupil, bylo to, jako by do ní zajela tyč z hladkého naolejovaného kovu. Pohyboval se tak snadno, lehce a plynule, jeden jemný náraz za druhým, a znovu a znovu, až někde uvnitř ní začaly nádherné křeče a ona vybuchla slastí a sténala tak hlasitě, že jí Richie musel přitisknout ruku na ústa, aby všechny nevzbudila.

To byl ten okamžik, kdy bylo počato dítě. Nebylo pochyb. Celý další den snila o sňatku s Richiem a tom, že v jeho náručí stráví všechny své noci. Ale koncem týdne Richie ze Salisbury zmizel – někteří říkali, že odešel, aby se připojil k tajné podzemní armádě, která připravovala partyzánskou válku proti Bytostem – ale nikdo o něm už neslyšel.

Andy. Eddie. Richie.

A teď znovu ležela na podlaze toho skladiště se staženými kalhotami a lesklým napuchlým břichem, které vysílalo zprávy o bolesti a hanbě do celého těla. Za jedinou přikrývku jí posloužila potrhaná deka čpící rozlitým olejem na vaření. Voda jí vytekla někdy kolem půlnoci. Tehdy se vyplížila nahoru po schodech, aby v hrůze čekala, kdy skončí ta velká životní pohroma. Stahy byly stále častější a připomínaly malé vnitřní zemětřesení. Teď už musely být dvě, tři nebo dokonce čtyři ráno. Jak dlouho to bude ještě trvat? Další hodinu? Šest? Dvanáct?

Měla by podlehnout a požádat Aišu o pomoc?

Ne, ne. Netroufla si. Už dřív v průběhu noci se k ní z ulice donesly nějaké hlasy. Zvuk kroků. Bylo to divné, křik a pobíhání na ulici takhle pozdě. Vánoční veselí obvykle nepokračovalo tak dlouho do noci. Nebylo rozumět, co říkají, ale pak ze zmatku náhle jasně zaznělo:

„To jsou mimozemšťani! Bourají Stonehenge, rozebírají ho na kusy!“

„Vem auto, Charlie, pojedem se tam podívat!“

Bourají Stonehenge. Divné. Moc divné. Proč by to dělali? To by Jasmína ráda věděla. Ale bolest už vzrostla natolik, že nebyla schopná právě teď myslet na Stonehenge nebo na Bytosti, které nějakým způsobem během okamžiku svrhly neporazitelné bělochy, nebo na cokoli jiného, než co se právě dělo uvnitř ní. Jejím mozkem tančily plameny, břicho se vzdouvalo, něco se nezadržitelně pohybovalo směrem dolů, něco…

Něco.

„Budiž chvála Alláhovi, pánu všehomíra, milosrdnému a plnému odpuštění,“ mumlala pokorně. „Není Boha kromě Alláha a Mohamed je jeho prorok.“

A znovu: „Budiž chvála Alláhovi, pánu všehomíra.“

A znovu.

A znovu.

Bolest byla příšerná. Jasmína cítila, jak ji rve na kusy.

„Abrahame, Izáku, Izmaeli!“ To něco se v ní začalo pohybovat spirálovitým pohybem jako vývrtka, která zanechávala v jejím mase žhavou stopu. „Mohamede! Mohamede! Mohamede! Není Boha kromě Alláha!“ Slova z ní teď vyrazila beze stopy pokory. Ať ji Mohamed a Alláh zachrání, pokud opravdu existují. K čemu jsou, když ji nezachrání? Ji, tak nevědoucí a nevinnou, pro niž život právě začal. A pak, když ji probodlo ohnivé kopí a když její pánevní kosti snad praskly, vychrlila proud jiných jmen – Mojžíš, Šalamoun, Ježíš, Panna Marie a dokonce i zakázaná jména hinduistických bohů – Šiva, Krišna, Šakti, Kálí – každého, kdo by jí mohl pomoci to přestát, každého, kohokoli, všech…

Třikrát vykřikla. Byly to krátké, ostré a pronikavé steny.

Ucítila strašlivé trhnutí uvnitř a dítě z ní překvapivě hladce vyklouzlo. Následovala záplava krve připomínající Gangu, rudá řeka, která se jí rozlila po stehnech a tekla pořád dál.

Jasmína okamžitě pochopila, že zemře.

Stalo se něco zlého. Všechno z ní vyjde ven a ona zemře. Bylo jí to naprosto jasné. Už krátkou chvíli po porodu ji začal zaplavovat zatím neznámý a děsivý klid. Už jí nezbývala energie na křik, nebo aby se postarala o dítě. Leželo někde dole mezi jejími roztaženými stehny, víc nevěděla. Klesla na záda, topila se ve stále větší kaluži krve a potu. Zvedla ruce ke stropu, pak je spustila a stiskla bolestivě pulzující prsa nalitá mlékem. Už nevolala žádná jména svatých. Stěží si vzpomínala na své vlastní.

Tiše se rozvzlykala. Třásla se. Snažila se ani se nepohnout, protože to by jistě zhoršilo krvácení.

Uplynula hodina nebo týden nebo snad rok.

Pak se ve tmě nad ní ozval zděšený hlas: „Co je? Jasmíno? Ach můj bože, můj bože, můj bože! Tvýho tátu to zabije!“

Byla to Aiša. Shýbla se k ní a objala ji. Silnou paží jí zvedla hlavu, přitiskla ji k teplým mateřským prsům a pevněji držela.

„Slyšíš mě, Jasmíno? Ach, Jasmíno! Můj bože, můj bože!“ A pak se z hrdla nevlastní matky vytrysklo teskné zaskučení jako horký sopečný gejzír ze země. „Jasmíno! Jasmíno!“

„Co dítě?“ řekla Jasmína strašně tichým hlasem.

„Ano! Tady! Tady je! Vidíš?“

Jasmína viděla jen rudou mlhu.

„Je to chlapec?“ zeptala se slabounce.

„Ano, je to kluk.“

V rozmazaných skvrnách svého hasnoucího vidění snad zahlédla něco malého, růžově hnědého a rudě umazaného, co spočívalo v rukou její nevlastní matky. Dokonce měla dojem, že ho slyší plakat.

„Chceš si ho vzít?“

„Ne, ne.“ Jasmína jasně chápala, že umírá. Opustily ji poslední síly. Se světem ji spojovalo už jen jediné tenké vlákénko.

„Je silný a krásný,“ poznamenala Aiša. „Pěkný kluk.“

„Potom jsem šťastná.“ Jasmína bojovala o poslední trochu energie. „Jmenuje se – Chalid. Chalid Halim Burke.“

„Burke?“

„Ano. Chalid Halim Burke.“

„Tak se jmenuje jeho otec, Jasmíno? Burke?“

„Burke. Richie Burke.“ S posledním záchvěvem síly hláskovala jméno.

„Řekni mi, kde bydlí ten Richie Burke. Já ho sem přivedu. To je hanba rodit takhle sama ve tmě v téhle hrozné místnosti! Proč jsi nic neřekla? Proč jsi to přede mnou skrývala? Pomohla bych ti. Třeba bych…“

Ale Jasmína Chánova už byla mrtvá. První ranní paprsky se prodraly špinavým oknem skladiště v patře. Začal Štědrý den.

Osm mil odtud u Stonehenge Bytosti skončily svou noční práci. Tři vysoká cizí stvoření dohlížela na lidskou pracovní partu, která s ručními nástroji připomínajícími pistole, které vydávaly jasně fialovou záři, vyvrátila každý ze starobylých kamenných kvádrů oslavovaného megalitického monumentu na větry ošlehané Salisburské pláni jako párátko. A pak je přerovnali tak, že na místě původního vnějšího kruhu z obrovských pískovcových bloků teď byly dvě rovnoběžné linie vedoucí od severu k jihu; vnitřní menší kruh z modrých kvádrů byl přemístěn tak, že vytvořil rovnoramenný trojúhelník; a šestnáct stop dlouhý pískovcový blok uprostřed, který lidé nazývali Oltářním kamenem, byl vztyčen v jeho středu.

Dav asi dvou tisíc lidí ze sousedních měst přihlížel celou noc z rozumné vzdálenosti provádění tohoto nepochopitelného projektu. Někteří se vztekali; jiné zarmoutil; dalším byl lhostejný; některé fascinoval. Mnozí si na to, co se dělo, vytvořili své teorie a každá z nich byla stejně dobrá jako ostatní, ani lepší, ani horší.