Robert Silverberg
překlad: Stanislav Švachouček

NOČNÍ SKVOST
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3. Po devatenácti letech

Jednou ho Richie vzal do Stonehenge. Nebo alespoň tak blízko, jak se teď jen lidé mohli odvážit. Toho roku bylo Chalidovi deset; byl to zvláštní dárek k narozeninám.

„Vidíš, chlapče, tam na té pláni? Ty velké kameny? Postavila je banda prehistorických teploušů, kteří se pomalovali namodro a tančili v noci třasák. Víš, co znamená 'třasák', chlapče? No, já taky ne. Ale voni to tancovali, ať to bylo cokoli. Křepčili kolem nahatý a bimbasy se jim houpaly a potom o půlnoci obětovali na velkém kamenném oltáři pannu. Je to už dlouho, moc dlouho. Tisíce let. Tak pojď. Vylez ven a podívej se.“

Chalid zíral. Obrovské šedé kvádry stály ve dvou řadách po stranách malých kvádrů z modrého kamene sestavených do trojhranného obrazce, v jehož středu stál vzpřímeně velký kámen. A pár dalších kamenů leželo po stranách na nějakých šedých. Celou tu věc obklopovala průhledná opona z červenozeleně blikajících světel, která vystupovala ze skrytých děr v zemi a sahala dvakrát tak vysoko, než byla výška dospělého muže. Proč by někdo chtěl stavět něco takového? Všechno to vypadalo jako obrovská ztráta času.

„Jistě chápeš, že tenkrát to tak nevypadalo. Když přišly Bytosti, celé to tu předělaly, nenechaly kámen na kameni. Přitáhly sem dělníky, aby přestěhovali každý, každičký kvádr. A pak sem taky daly ty světelné efekty. Tady nikdy nebyla žádná světla, rozhodně ne takového druhu. Projdeš těmi světýlky a zemřeš jako moskyt, který proletí plamenem svíčky. Tyhle kameny byly původně sestavené do kruhu a ty modré tamhle – hele, koukni, kluku, co tu máme! Už jsi někdy viděl Bytost, Kene?“

Ve skutečnosti je Chalid už viděl; dvakrát. Ale nikdy tak zblízka. Poprvé to bylo v pravé poledne uprostřed města. Bytost stála frajersky přímo před vchodem do katedrály, jako by měla zrovna chuť zajít do kostela; obrovský rudý tvor s oranžovými skvrnami a velkýma žlutýma očima. Ale Aiša mu zakryla oči rukou dřív, než se stačil pořádně podívat, a rychle ho táhla ulicí pryč od katedrály, táhla ho s sebou tak rychle, že jen stěží stačil. Chalidovi tenkrát bylo asi pět. Pak se mu o Bytosti zdálo celé měsíce.

Podruhé, to bylo o rok později, hrál si s kamarády poblíž dálnice, když přijel podivný vůz. Bylo to vozidlo Bytostí, které plulo na vzduchovém polštáři, místo aby jelo na kolech. Stály v něm dvě Bytosti a dívaly se přímo na ně, když pluly kolem. Chalid tehdy viděl jen vršky jejich hlav: znovu viděl jejich velké oči, jakýsi podivný zobák pod nimi a velká ústa ve tvaru V, která připomínala žáby. Fascinovaly ho. Ty podivné cizí Bytosti ho také odpuzovaly, protože byly tak bizarní. Byli to nepřátelé lidstva a on věděl, že by si je měl hnusit a pohrdat jimi. Ale fascinovaly ho. Opravdu fascinovaly. Přál si, aby si je mohl lépe prohlédnout.

Ale teď ty tvory viděl krásně, byli tři. Vynořili se z jakýchsi dveří, které byly zasazeny přímo do země na vzdálenější straně starobylého monumentu a ledabyle se procházeli kolem velkých kamenů jako panstvo obhlížející své pozemky. Vysokého muže s malým chlapcem, kteří stáli u svého auta zaparkovaného hned za ohnivou ohradou, si nevšímali. Chalida bavilo pozorovat je, jak se potácejí kolem na tenkých nitkovitých nožičkách, které podpíraly jejich obrovská válcovitá těla. Nechápal, že vůbec dokáží udržet rovnováhu, že se prostě nepřevrátí dopředu a nepadnou s rámusem na zem.

Také ho zaujalo, jak jsou krásní. Tušil to už podle dřívějších okamžiků, kdy je zahlédl, ale teď na něj jejich vznešenost dopadla plnou vahou.

Měli na skelnatě lesklé rudé kůži zářivé zlatooranžové skvrny – plály jako oheň. A ty velké oči byly tak jasné, tak živé: člověk z nich mohl vyčíst pronikavost jejich intelektu i sílu duše. Jejich pohled člověka zaplavoval světlem. Dokonce i vzduch kolem Bytostí do sebe vstřebal část jejich krásy a světélkoval přelévavou tyrkysovou září.

„Tak to jsou oni, chlapče. Naši vládcové a páni. Už jsi někdy viděl něco tak děsně vodpornýho?“

„Odporného?“

„Moc hezký nejsou, že mám pravdu?“ Chalid vydal nesouhlasný zvuk. Richie měl dobrou náladu; při nedělních výletech byl vždycky v dobrém rozmaru. A Chalid dobře věděl, jakou by zaplatil cenu, kdyby mu v něčem odporoval. Díval se proto na Bytosti beze slova, němý obdivem, zdrcený majestátem těchto obrovských podivných tvorů a ani slabika nadšení pro jejich eleganci a vznešenost mu nepřešla přes rty.

Richie velkohubě prohlásil: „Víš, když ti řekli, že když jsem před tvým narozením opustil Salisbury a odešel jsem, abych se připojil k armádě, která s nimi měla bojovat, říkali ti pravdu. Nic jsem nechtěl víc než zabíjet Bytosti, nic jiného. Kristepane, chlapče, jak já ty mrchy nenáviděl! Prostě si přišli, vzali si náš svět a ani nepoděkovali. Ale hezky rychle jsem zase přišel k rozumu, to ti říkám. Vyslechl jsem plány, které ta tajná armáda měla pro svržení chomoutu, který nám nasadily Bytosti, a musel jsem se smát. Musel jsem se smát! Hned jsem viděl, že to nemá šanci. To bylo ještě dokonce před tím, než na nás poslaly Mor, chápeš? Já to věděl. Zatraceně dobře jsem to věděl. Jsou mocné jako bozi. Kdybys chtěl bojovat s partou bohů, potřeboval bys děsnou kliku. Tak jsem se tehdy rozešel se spiklenci hned na fleku. Pořád ty mrchy nenávidím, chápej, v tom není žádná mejlka, ale vím. že je blbost třeba i jenom snít o tom, že je svrhneme. Musíš se prostě s nimi naučit vycházet, to je všecko. Musíš si udržet klid v duši a nechat je, aby si žily po svém. Protože cokoli jiného je naprostá blbost.“

Chalid poslouchal. To, co říkal Richie, dávalo smysl. Chalid rozuměl, že proti bohům se nedá bojovat. Také chápal, jak lze někoho nenávidět a přitom s ním žít bez protestů.

„Nevadí, že nás tu vidí?“ zeptal se. „Aiša říká, že někdy člověka zahlédnou a pak vypláznou z hrudi jazyk, který tam mají, a potom nebožáka zatáhnou do svých domů a tam mu dělají hrozné věci.“

Richie se chraptivě zasmál. „Stalo se to, to se ví. Ale Richarda Burkeho se ani nedotknou, kámo, a Richardova syna taky ne, když stojí hned vedle něj. To ti zaručuju. Jsme v naprostém bezpečí.“

Chalid se neptal, proč tomu tak je. Doufal, že to je pravda, a to bylo vše.

O dva dny později se vracel z trhu s balíčkem jehněčího k večeři a přepadli ho dva kluci a děvče přibližně v jeho věku. Znal je jen od vidění. Zastavili se kolem něj mimo jeho dosah a začali skandovat vysokými nosovými hlasy: „Kolaborant, kolaborant, tvůj otec je kolaborant!“

„Jak mu to říkáte?“

„Kolaborant.“

„To není.“

„Je! A je! Kolaborant, kolaborant, tvůj otec je kolaborant!“

Chalid neměl ani tušení, co to znamená. Ale jeho otci nikdo nebude nadávat. I když Richieho neměl rád, věděl, že tohle nesmí dopustit. Bylo to něco, co ho Richie naučil: Nedovol aby se ti někdo posmíval, chlapče, nikdy to nepřipusť. Myslel přitom lidi, kteří by k němu byli hrubí, protože Chalid byl napůl Pákistánec, ale on sám takové zkušenosti zatím neměl. Byl snad kolaborant někdo, kdo byl Angličan, ale měl dítě s Pákistánkou? Možná to bylo ono. Proč by to ale ty děti zajímalo? Proč by to někomu vadilo?

„Kolaborant, kolaborant…“

Chalid hodil balíček na zem a vrhl se na nejbližšího hocha, ale ten se hned dal na útěk. Chytil za ruku děvče, ale dívku by neuhodil, a tak ji prostě odstrčil proti druhému klukovi a přirazil ho na zeď obchoďáku. Chalid na něj skočil, přitiskl ho jednou rukou ke stěně a druhou do něj zuřivě bušil.

Zdálo se, že jeho dva společníci nemají chuť se zúčastnit. Ale pokřikovali dál z bezpečné vzdálenosti a ještě protivněji než dřív.

„Kola – borant, kola – borant, tvůj fotr je kola – borant!“

„Nechte toho!“ vykřikl Chalid. „Na to nemáte právo!“ Svá slova podtrhoval ranami. Chlapec, kterého držel, teď krvácel z nosu a z koutku úst. Vypadal vyděšeně.

„Kola – borant, kola – borant…“

Nepřestávali a Chalid také ne. Ale pak cítil, jak ho zezadu za krk chytila silná ruka dospělého muže, odhodila ho zpět a pro změnu přitiskla ke zdi jeho. Velký svalnatý muž, na pohled kopáč, se tyčil nad Chalidem. „Co si myslíš, že děláš, ty špinavěj pákistánskej zmetku? Vždyť ho zabiješ!“

„Řekl, že můj otec je kolaborant!“

„No to nejspíš je. A teď padej, kluku! Vypadni!“

Ještě jednou a naposledy do Chalida pořádně strčil, pak si odplivl a šel pryč. Chalid se naštvaně rozhlédl po svých třech trapičích, ale ti už utekli. A přitom si s sebou taky vzali balíček s masem.

Toho večera, zatímco Aiša improvizovala večeři ze včerejší rýže a nějakého starého kuřete, Chalid se jí zeptal, co je kolaborant. Prudce se otočila, jako by před ní proklel Alláha. Její tvář plála zuřivostí, kterou u ní nikdy neviděl, a řekla: „To slovo v tomhle domě už nikdy nevyslov, Chalide. Nikdy, nikdy!“ A to bylo celé vysvětlení, které mu poskytla. Chalid si sám musel zjistit, co znamená kolaborant; a když se to později, což netrvalo dlouho, dozvěděl, pochopil, proč se jeho otec toho dne u Stonehenge nebál, když stáli za světelnou přehradou a dívali se na Bytosti, které se procházely mezi obrovskými kameny. A také proč se mu ty tři děti tenkrát na ulici pošklebovaly. Musíš se s nimi prostě naučit vycházet, to je všecko. Ano, třikrát ano. Naučit se s nimi vycházet…