Clifford D. Simak

PRYČ Z JEJICH MYSLÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 2

Strach mě ochraňoval – brutální, ochabující strach, který mě zmrazil do těch několika málo sekund, během kterých se můj mozek dostal do obrazu, zhodnotil situaci a rozhodl se, co podnikne.

Smrtící, odporná hlava se mi tyčila nad hrudí a mířila dolů k mému obličeji, zakroucené jedové zuby připravené k útoku. Ve zlomku vteřiny, v čase tak neskonale krátkém, že by jej bylo možno zachytit jen speciálním fotografickým přístrojem, mě mohla napadnout.

Kdybych se pohnul, zaútočila by.

Ale já se nepohnul, protože jsem nemohl, místo, abych jednal reflexivně, zcepeněl jsem strachy. Svaly ztuhly, šlachy ztvrdly a po těle mi vyskákala husí vyrážka.

Hlava, která se nade mnou kymácela, vypadala jako vytesaná z kosti, široce postavená zlá očička se matně leskla jako čerstvě odloupnutý, nevyleštěný kámen a mezi očima a nozdrami jsem postřehl prohlubinky sloužící jako radiační smyslový orgán. Rozeklaný jazyk kmital ven a zase dovnitř a tento pohyb nebyl nepodobný hře světel na obloze, testoval a žhavil smysly, které pak upozorňovaly drobounký mozeček ležící uvnitř lebky, že se tu nachází jakési stvoření. Tělo měl matně žluté, s tmavšími pruhy, které je obtáčely, směrem dolů se rozšiřovaly a vytvářely tak nepravidelný kosočtvercový vzor. Byl velký – ne snad tak, jak mi připadalo v ten okamžik, kdy jsem naplněný hrůzou zíral do jeho očí – ale byl dostatečně velký na to, abych pociťoval váhu jeho těla na své hrudi.

Crotalus horridus horridus – chřestýš stromový.

Věděl o mně. Pohled jeho očí se zdál být prázdný na to, aby poskytoval mnoho informací. Rozeklaný jazyk jich předával určitě více. Radiační prohloubeniny zaznamenávaly teplotu mého těla. Bylo více než pravděpodobné, že byl zmaten – tak zmaten, jak jen hloupý plaz může být. Nerozhodný a nejistý. Přítel nebo nepřítel? Příliš velký na to, aby se dal sníst a přitom skrývající nebezpečí. Uvědomoval jsem si, že jakmile se jen trochu nebezpečně projevím, smrtící zuby zaútočí.

Tělo jsem měl napjaté a ztuhlé, strachem zmrazené do nehybnosti. Ale již v příští okamžik jsem zaznamenal, že i přes ten opar strachu nehybnost pomíjí a já se chystám pokusit se posunout dozadu tak, abych se dostal z jeho dosahu. Můj mozek, ještě zamlžený strachem, ale dík zoufalství již chladně logicky pracující, mi říkal, že se nesmím pohnout, že musím být i nadále tím nehybným kusem masa, kterým jsem byl až doposud. Byla to má jediná šance, jak přežít. Jediný můj pohyb mohl být vyložen jako hrozící nebezpečí a had by se začal bránit.

Pomalu, jak jen to šlo, jsem zavíral víčka, abych už dále nemusel mrkat. Ležel jsem ve tmě, hrdlo se mi stahovalo a žaludek se hrůzou kroutil.

Nesmím se pohnout, říkal jsem si. Ani konečkem prstu, na mém těle nesmí být cítit žádné pnutí.

Nejtěžší na tom všem bylo udržet zavřené oči, ale věděl jsem, že je to nutné. Náhlý mžik očního víčka mohl zapříčinit, že had zaútočí.

Mé tělo na mě vřeštělo – každé svalové vlákno, každý nerv, celá má kůže – to všechno se domáhalo toho, abych se pohnul. Ale já jsem své tělo držel – já, má mysl, můj rozum, mé myšlení. Bylo to poprvé v mém životě, co mozek a tělo stály tak ostře proti sobě.

Připadalo mi, že se kůže krabatí pod tím nečistým dotykem plaza. Mé zažívací ústrojí se bouřilo, zauzlovalo se a kroutilo. Srdce bilo tak energicky, že krevní tlak v mých žilách byl tak vysoký, že jsem měl pocit, že se udusím a popukám.

A k tomu ještě ta váha, která mi spočívala na hrudi.

Podle toho, jak na mě had ležel, jsem se snažil odhadnout jeho záměr. Změnil nějak svoji polohu? Nepodnítilo něco ten plazí mozeček k agresivní akci, nevztyčuje se už jeho tělo a nekroutí se nahoru a zpátky v S-křivce, jakožto začátku útoku? Anebo pokládá hlavu, aby pokračoval dál, uspokojen, že mu žádné nebezpečí nehrozí?

Kdybych tak mohl otevřít oči a zjistit to! Připadalo mi, že je to horší, než se dá snést – nevidět nebezpečí (jestli vůbec nějaké je), nemít možnost je zachytit a bránit se mu.

Ale oči jsem měl stále zavřené – ne pevně sevřené, zavřel jsem je co možná nejlehčeji, protože jsem nemohl vědět, zda pohyb mých obličejových svalů zapojených při větším sevření, by nestačil k tomu, aby hada poplašil.

Snažil jsem se dýchat jenom lehce, protože i při dýchání jsem se hýbal – i když jsem se uklidňoval tím, že si had už musel na rytmus mého dýchání zvyknout.

Had se pohnul.

Mé tělo se při tom pohybu napjalo a když už bylo jednou napjaté, musel jsem je v tom stavu udržet. Had se sunul dolů po mé hrudi, po břiše a jak byl dlouhý, připadalo mi, že ta chvíle nikdy neskončí. Ale pak byl konečně pryč.

Teď! Mé tělo zakřičelo – teď je třeba uniknout. Ale já jsem držel své tělo v klidu a pomalu jsem začal otvírat oči, tak pomalu, že se první viděný obraz ke mně dostal přes sklopené řasy, pak jsem se snažil prohlídnout úzkou štěrbinkou mezi očními víčky a až pak jsem konečně oči opravdu otevřel.

Když jsem je předtím měl otevřené, neviděl jsem nic kromě té odporné zploštělé hlavy ve tvaru lebky, která mířila dolů k mému obličeji. Ale teď jsem nad sebou, asi tak metr a půl nad mojí hlavou, uviděl skálu, strop, který se nalevo ode mne snižoval a já odtamtud ucítil vlhký zápach jeskyně.

Neležel jsem na pohovce, na které jsem za zvuku deště dopadajícího na střechu usínal, ale na kusu kamene, na podlaze v jeskyni. Stočil jsem oči nalevo a uviděl, že jeskyně není hluboká, vlastně to byla pouhá vodorovná štěrbina ve zvětralém vápenci.

Hadí doupě! Napadlo mě. Ne pouze toho jediného hada, ale zřejmě neodhadnutelného množství hadů. Což znamená, že musím být i nadále co možná nejklidnější, aspoň do té doby, než se přesvědčím, že tam žádní další hadi nejsou.

Ranní světlo ozařovalo přední část jeskyňky, dotýkalo se pravé poloviny mého těla a zároveň ji ohřívalo. Stočil jsem oči tím směrem a zjistil jsem, že koukám do úzké soutěsky, která šplhá nahoru z hlavního údolí. A tam dole, v soutěsce, byla cesta, po které jsem včera přijel, a byl tam i můj zapadlý vůz. Ale po domě, ve kterém jsem byl včera v noci, nebylo vidu ani slechu. Žádná stodola, žádná ohrada nebo hromada dřeva. Nebylo tam vůbec nic. Mezi silničkou a místem, kde jsem ležel, se rozprostírala horská stráň s hustými křovinami, ostružiním a roztroušenými skupinkami stromů.

Mohl bych si myslet, že jsem úplně někde jinde, kdyby nestálo dole na cestě mé auto. Byl jsem tedy tam, kde jsem byl včera, a jestli se tu něco přihodilo a něco se změnilo, týkalo se to toho domu. A to byla představa ještě bláznivější než i třeba představa pekla, protože takové věci se jednoduše nestávají. Domy a stodoly, ohrady a hromady dřeva, auta s podepřeným zadkem se prostě neztrácejí.

Zezadu z jeskyně jsem zaslechl klouzavý zvuk, suše zašelestil, cosi se velmi rychle mihlo kolem mých kotníků a za šustotu spadaného listí to vyrazilo ven.

Mé tělo se vzbouřilo. Držel jsem je natažené příliš dlouho. Jednalo instinktivně a má mysl byla proti němu bezmocná. I když rozumová část mého já protestovala, už jsem seděl přidřeplý na bobku, stál jsem na nohou a přikrčený vyrážel ven. Napravo přede mnou se mihnul had, mířil velmi rychle dolů po stráni. Když dorazil k ostružiní, zaplul do něj a všechno ztichlo.

Žádný pohyb, žádný hluk. Stál jsem tam a soustředil se, jestli něco nezaslechnu.

Zmapoval jsem pohledem své nejbližší okolí a pak jsem se pomalu a opatrně rozešel. Jedna z prvních věcí, kterou jsem uviděl, bylo mé sako rozložené na zemi, velice úhledně nařasené – jako bych, zděsil jsem se při té myšlence, jako bych je přehazoval přes opěradlo židle a ta židle tam nebyla. Nahoře nad ním, pouhý krok či dva, ležely mé boty, jedna vedle druhé, špičky mířily dolů se svahu. A teprve, když jsem je uviděl, uvědomil jsem si, že tam stojím v ponožkách.

Po hadech nebylo ani stopy, vzadu v jeskyňce se sice cosi hýbalo, ale byla tam příliš velká tma, abych tam viděl. Modrý pták slétl dolů, usadil se na suché divizně a koukal na mě svýma korálkovýma očima. A odněkud z dálky, z druhé strany údolí, ke mně doléhal zvuk kravského zvonce.

Sklonil jsem se a opatrně prstem šťouchl do saka. Zdálo se, že uvnitř ani pod ním nic není, sehnul jsem se tedy ještě víc, sebral je a vyklepal. Pak jsem sebral boty a aniž bych si je nazouval, pustil jsem se velmi opatrně dolů se svahu. Musel jsem se kontrolovat, abych k autu dolů s kopce rychle neseběhl. Šel jsem pomalu a při každém našlápnutí jsem sledoval, jestli tam někde není nějaký had. Byl jsem přesvědčený, že stráň je jimi posetá – jeden mi už ležel na hrudi, jeden se mi mihnul kolem kotníků, další se ještě ukrýval vzadu v jeskyni a bůh ví, kolik dalších jich tu ještě je.

Ale žádného jsem neviděl. Do pravé nohy se mi zapíchl nějaký trn až do masa a tak jsem po zbytek cesty našlapoval pouze na špičku. Belhal jsem se a bylo štěstí, že tam žádní hadi nebyli – aspoň ne tak, abych je viděl.

Možná, že se mě bojí, jako já jich, napadlo mě. Ale to snad ani nebylo možné. Pozoroval jsem, že se celý třesu, zuby jsem měl zaťaté a když jsem byl dole, kousek nad cestou, vyčerpaně jsem usedl do trsu trávy. Byl bezpečně vzdálen od všech křovisek a kamenů, kde by mohli číhat hadi a tak jsem se odhodlal vytáhnout si tam z ponožky bodlákový trn. Zkusil jsem se dostat do bot, ale ruce se mi tak třásly, že jsem toho nebyl schopen. Uvědomil jsem si, jak moc jsem vyděšený, a toto poznání můj strach jen prohloubilo.

Žaludek se mi zvedl a jeho obsah se mi dostal do úst. Převalil jsem se na jednu stranu a zvracel, dávil jsem se dlouho, dokud už nebylo co vyvrhnout.

Avšak nakonec mi to zvracení pomohlo, když jsem konečně setřel bradu, nazul jsem boty, zavázal je a vrávoravě začal sestupovat k autu. Když jsem pak u něj stál, téměř jsem se s ním dotykem mazlil, tak moc jsem byl rád, že jsem u něj.

A jak jsem tam tak stál a hladil ten odporný kus plechu, uviděl jsem, že vůz vlastně není úplně beznadějně zapadlý. Příkop byl mělčí, než jsem si myslel.

Vlezl jsem do auta a vklouzl za volant. Klíč jsem měl v kapse, tak jsem nastartoval. Vůz bez potíží vyjel, já ho stočil předkem z kopce a vracel jsem se cestou, po které jsem včera v noci přijel.

Bylo časné ráno, slunce nemohlo být na obloze o moc víc jak hodinu. Pavučiny na trávě lemující silničku se ještě třpytily rosou a luční skřivani vzlétali k obloze a nechávali za sebou útržky svých trilkujících zpěvů.

Vyjel jsem ze zatáčky a tam stál u cesty dům, stejný jako ten, co zmizel. Přímo proti mně, směšně nakloněný komín, hromada dřeva za domem, auto, stodola opírající se o haldu sena. Úplně všechno tak, jak jsem to včera v noci zahlédl v záblesku světla.

Byl to pro mě otřes, rozum mi začal zběsile pracovat, snažil se najít nějaké vysvětlení. Zřejmě jsem se mýlil, když jsem si myslel, že když je auto na cestě, dům musel zmizet. Protože tady byl přesně ten stejný dům, který jsem viděl před několika hodinami a vše nasvědčovalo tomu, že dům tady byl po celý čas a že se tudíž muselo posunout auto a taky já – o dobrý kilometr nahoru odsud.

Nedávalo to vůbec žádný smysl, a navíc mi to připadalo nemožné. Auto bylo přece pevně zaklíněno v příkopě. Snažil jsem se ho odtamtud dostat, kola se protáčela a vůbec se nepohlo. A já – i když jsem byl zřejmě opilý – nemohl jsem být vlečen po silnici kilometr nahoru a tam být pohozen v hadím doupěti, aniž bych o tom věděl.

Všechno to bylo bláznivé – hrozivý Triceratops, který zmizel dřív než mohl své dílo dokonat, vůz zapadlý v příkopě, ušňupaný Smith a jeho Lowizey a pak ten kukuřičný nápoj, kterým jsme prolévali svá hrdla u stolu v kuchyni. Neměl jsem žádnou kocovinu, téměř jsem si přál, abych ji měl, protože kdybych ji měl, mohl bych vsadit na to, že jsem byl skutečně opilý, a z toho dále odvozovat další vývoj událostí. Nikdo by nemohl vypít všechnu tu mizernou kořalku, kterou jsem vypil já, jak jsem si aspoň pamatoval, a necítit pak vůbec nic. Zvracel jsem, jistě, ale to bylo příliš pozdě na to, aby se to mohlo vztahovat ke kocovině. Tou dobou by si už muselo svinstvo včerejšího flámu propracovat cestu mým tělem.

Ale přesto jsem musel konstatovat, že to tu vypadá úplně stejně jako tam, kde jsem našel přístřeší minulou noc. Pravda, zahlédl jsem to jenom na okamžik, když se zablýskalo, ale všechno tady bylo tak, jak jsem si pamatoval.

A proč zrovna Triceratops, podivoval jsem se, a proč chřestýši? Bylo jasné, že dinosaurus nebyl ve skutečnosti nebezpečný (možná to byla dokonce nějaká halucinace, i když jsem si to nemyslel), ale chřestýši nebezpeční byli. A jestliže sem byli skutečně nastraženi, aby mě zabili, kdo na tom mohl mít zájem? Pokud mě někdo chtěl zabít, nevěděl jsem proč, z jakého důvodu.

Zíral jsem na dům tak upřeně, že vůz málem sjel ze silnice. Až na poslední chvíli jsem ho ztrhnul zpět.

Zpočátku jsem si nevšiml ničeho, co by mluvilo o tom, že zde někdo žije. Až teď. Ze dvora vystřelili psi a za ukrutného řevu vyrazili k silnici. Nikdy jsem tolik psů neviděl. Všichni byli stejní, hladkosrstí a vyzáblí tak, že i přes vzdálenost, jakou jsem od nich měl, jsem mohl vidět, jak se jim rýsují pod kůží žebra. Byli to lovečtí psi, s vlajícíma ušima a tenkými, biči podobnými ocasy. Někteří štěkajíce doběhli k brance, vyběhli na silnici a po ní zamířili nahoru směrem ke mně. Druhá skupina se neobtěžovala obíhat plot a velkým skokem ho lehce přeskočila.

Dveře domu se otevřely, na verandu vyšel nějaký muž a zařval na ně. Jakmile ho uslyšeli, prudce zabrzdili a jako parta kluků přistižených na švestkách se plíživě vraceli zpět k domu. Byli si vědomi toho, že si nevybrali pronásledováníhodné auto.

Ale v tuto chvíli jsem jim již nevěnoval pozornost, protože jsem se soustředil na toho muže, který před chvílí vyšel ven, aby je přivolal zpět.

Očekával jsem, že to bude Snuffy Smith. Nevím proč – snad proto, že jsem potřeboval něco, na čem bych mohl postavit logické vysvětlení toho, co se mi tu přihodilo. Ale on to nebyl Snuffy Smith. Byl o dost vyšší než Snuffy, neměl na hlavě klobouk ani fajfku v puse. A teprve pak mi došlo, že on jím vlastně nemohl být už jen proto, že jsem včera večer žádné psy nepotkal. Byl to ten soused, před kterým mě Snuffy varoval, muž se smečkou zuřivých psů. Stálo by tě to život jít dolů pěšky po této silnici, varoval mě Snuffy.

A pak jsem málem přišel o život, když jsem zůstal u Snuffy Smithe a pil jsem tam s ním v kuchyni likér Měsíční záře.

Jistě, bylo neuvěřitelné, že jsem vůbec kdy věřil, že je nějaký Snuffy Smith. Žádná taková osoba neexistovala, protože jednoduše existovat nemohla. On i jeho žena s lebkou velikosti špendlíkové hlavičky, byli přihlouplí šašci ožívající v komických seriálech. Ale přestože jsem se usilovně snažil sám sebe o tom přesvědčit, nedařilo se mi to.

Kromě těch psů a toho muže, který vyšel na dvůr a křičel na ně, to tam bylo úplně stejné jako u Snuffyho. A nad tím, říkal jsem si, zůstává mozek stát.

A pak jsem uviděl něco, čím se toto místo od toho nahoře odlišovalo. Hned jsem se cítil mnohem lépe, i když šlo pouze o drobný detail. Vedle hromady dřeva sice stálo auto, jenže jeho zadek nebyl podepřen. Stálo na čtyřech kolech. Viděl jsem tam dvě kozy a nějaký trám povalující se u hromady dřeva, jako by někdo skutečně auto nedávno opravoval, ale teď už bylo spraveno a podpěry se válely o kus dál. Když jsem ta stavení míjel, málem jsem sjel do příkopu ještě jednou. Naštěstí jsem včas auto srovnal a mohl se naposledy ohlédnout. Uviděl jsem schránku na dopisy, která stála vedle branky.

Kostrbatým písmem na ní bylo tlustým štětcem napsáno jméno:

 

T. WILLIAMS