<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Georges Simenon

MAIGRET A ZÁMECKÝ PÁN
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
   1   >

 

I.
Protivná práce

K prvnímu setkání komisaře Maigreta s mrtvým, s nímž mu pak bylo žít několik týdnů v podivně důvěrném a matoucím společenství, došlo 27. června 1930 za okolností zároveň všedních, nepříjemných a nezapomenutelných.

Nezapomenutelných hlavně proto, že v souvislosti s příjezdem španělského krále do Paříže, chystaným právě na onoho 27. června, dostávala soudní policie už celý týden příkaz za příkazem, jaká opatření je třeba učinit.

Jenže ředitel soudní policie byl právě v té době v Praze na jakémsi vědeckém kongresu a jeho zástupce odjel na své letní sídlo na normandském pobřeží, protože mu tam onemocnělo dítě. Byla tedy řada na Maigretovi, jako na komisaři služebně nejstarším: za úmorného vedra se musel o všecko postarat s minimálním početním stavem osazenstva: začínaly totiž dovolené. A ke všemu ještě toho sedmadvacátého června časně ráno našli v ulici Picpus zavražděnou niťařku. Zkrátka a dobře, v devět ráno byli zbylí inspektoři do jednoho na nádraží v Buloňském lesíku a očekávali tam španělského vladaře.

Maigret dal otevřít všechny dveře a všechna okna a ve vzniklém průvanu dveře bouchaly a papíry létaly.

Několik minut po deváté přišel z Nevers telegram:

Emil Gallet, obchodní cestující, bytem v SaintFargeau, okr. SeineetMarne – zavražděn v noci z 25. na 26. června hotel Loira v Sancerre. Mnoho neobvyklých skutečností. Uvědomte, prosím, rodinu, je třeba identifikovat mrtvolu. Dle možnosti pošlete z Paříže inspektora. A tak Maigretovi nezbylo než vydat se do SaintFargeau, pětatřicet kilometrů od Paříže, sám, ačkoliv hodinu předtím vůbec netušil, že takové místo existuje. Nevěděl ani, jaké je tam spojení. Na Lyonském nádraží mu řekli, že právě tím směrem odjíždí osobní vlak, i dal se do běhu a taktak, že chytil poslední vagón. Důkladně se přitom zapotil. Zbytek cesty si utíral čelo a lapal po dechu, protože byl dost tělnatý

Ve stanici SaintFargeau mimo něj nikdo nevystupoval, a tak několik minut bloudil po změklém asfaltu nástupiště, než našel nádražního zřízence, aby mu ukázal cestu.

„Pan Gallet? Na konci hlavní aleje... mezi parcelami... Na vile uvidíte cedulku, je na ní napsáno Sedmikráska. Je to skoro jediný dostavěný dům...“

Maigret si sundal sako a pod černou buřinku zasunul kapesník, aby si chránil zátylek, protože zmíněná alej byla velice široká, ale jít se dalo jen prostředkem, kde nebyl ani kousek stínu. Slunce mělo smutnou barvu mědi. Mouchy zběsile štípaly, zřejmě oznamovaly, že přijde bouřka. A nikde živá duše, aby zpestřila neveselou krajinu a případně mohla podat příchozímu potřebné informace.

Rozparcelovaný pozemek býval zřejmě dřív lesem a součástí nějakého většího panství. Vytrasírovali na něm geometrickou síť ulic a alejí a zakopali elektrické kabely, aby zásobovaly proudem budoucí vily.

Jediným přepychem byl parčík proti nádraží s mozaikovými nádržemi na vodu a nefungujícím vodotryskem. Na prkenné boudě byl veliký nápis: Kancelář a Prodej parcel. Visel tam i plánek, na němž ty dosud pusté aleje už nesly jména slavných politiků a generálů. Po každých padesáti metrech vytahoval Maigret zpod bouřky kapesník a utíral si pot. Pak jím zas přikryl zátylek, beztak už hodně zčervenalý.

Tu a tam bylo vidět zárodky domů, rozestavěné zdi, kvůli vedru zedníky zřejmě opuštěné. Vilu zvanou Sedmikráska objevil až asi dva kilometry za nádražím. Byla to stavba v neurčitém anglickém slohu s červenými prejzy a složitou architekturou; nahrubo ohozená zeď dělila zahradu od toho, co ještě pár let zůstane lesem.

Okny prvního patra uviděl postel s přeloženou matrací. Pokrývky a polštáře se větraly v okně. Zazvonil. Služka asi třicetiletá a šilhavá si ho napřed prohlédla špehýrkou a zatímco se rozpakovala, zda mu otevřít, nebo neotevřít, oblékl si Maigret sako.

„Mohu, prosím, mluvit s paní Galletovou?“

„Koho mám ohlásit?“

Ale vtom už se zvnitřku ozval hlas s otázkou:

„Kdo to je, Evženie?“

Na schodišti se objevila paní Galletová osobně a s bradou zdviženou vyčkávala, jak jí vetřelec vysvětlí svou přítomnost.

„Něco jste ztratil,“ poznamenala bez nejmenší stopy vlídnosti, když mu po smeknutí buřinky upadl kapesník na zem.

Zvedl ho, zamumlal něco nesrozumitelného a představil se:

„Komisař Maigret z Prvního pátracího oddílu... Rád bych si s vámi promluvil, madame...“

„Se mnou?“

Obrátila se ke služce a řekla stroze:

„Nač ještě čekáte?“

Aspoň o paní Galletové už Maigret nebyl na pochybách. Byla to dobrá padesátnice a velice nepříjemná. Přes to, že bylo vedro a že vila stála docela o samotě, byla už od samého rána vyzbrojena šaty z fialového hedvábí a z přísného účesu neunikl ani jeden ze šedivých vlasů. Na krku, na šatech i na rukou měla vrchovatě zlatých řetězů, broží a prstenů. S nechutí se obrátila k domu a vedla návštěvníka do salónu. Pootevřenými dveřmi nahlédl Maigret do bílé kuchyně, kde se to blýskalo naleštěnou mědí a aluminiovými pánvemi.

„Můžu už začít voskovat, milostpaní?“

„Samozřejmě. Proč ne?“

Služebná zmizela v sousední jídelně a za chvilku bylo slyšet, jak vkleče roztírá vosk. Domem se začal šířit příjemný, svěží pach terpentýnu.

Každý kousek nábytku v salónu měl svou vlastní háčkovanou dečku. Na zdi visela zvětšená fotografie dlouhého hubeného chlapce s vystouplými koleny a nesympatickými rysy v obleku, jaký se nosí k biřmování.

Na pianu stála menší fotografie, představující muže s tmavými vlasy a prokvetlou kozí bradkou v mizerně střiženém žaketu. Ovál obličeje měl stejně protáhlý jako ten chlapec. A ještě něco na něm bylo nápadného: Maigret si teprve po chvilce uvědomil, že to jsou nezvykle tenké rty, jako by obličej byl přeseknutý ve dví.

„To je váš manžel?“

„Ano, to je můj manžel. Očekávám, že mi sdělíte, co u mne má co pohledávat policie...“

Během následující rozmluvy se Maigretův pohled mnohokrát stočil k podobizně muže na klavíru, a bylo to vlastně jeho první seznámení s mrtvým.

„Mám pro vás špatnou zprávu, madame... Váš manžel je na cestách, že ano?“

„Tak už se konečně vyjádřete... Oč jde?“

„Stalo se neštěstí, madame... Tedy... Ne zrovna neštěstí... Prosím vás, abyste to přijala statečně...“

Stála před ním vzpřímená, až ztuhlá, a jednou rukou se opírala o podstavec se sádrovou, pobronzovanou soškou. Obličej měla tvrdý a nedůvěřivý; třásly se jen její baculaté prsty Proč Maigreta právě v téhle chvíli napadlo, že byla v první půli života štíhlá a možná velice štíhlá a že se takhle zaoblila až s věkem?

„Váš manžel byl v noci z 25. na 26. v Sancerre zavražděn... a mně připadla ta svízelná povinnost vám...“

Komisař se obrátil k fotografi na stěně a ukázal na biřmovaného chlapce:

„Máte syna, že?“

Paní Galletová jako by na okamžik ztratila tu strnulost, která se jí jevila jako nezbytný doplněk její důstojnosti. Řekla skoro šeptem:

„Mám syna, ano...“

Ale okamžitě navázala vítězoslavným tónem:

„Říkáte v Sancerre, že? A dnes máme dvacátého sedmého. Tak to se musíte mýlit... Chvilku počkejte...“

Odešla do jídelny a pootevřenými dveřmi Maigret zahlédl služku, jak leze po čtyřech. Paní se vrátila a podala komisaři pohlednici.

„Je od manžela. Datum na ní je šestadvacátého; to znamená včera a razítko je z pošty v Rouenu...“

Těžko potlačovala úsměv ve škodolibé radosti, že toho policajta, který se odvážil vniknout do jejího domu, může pokořit.

„Zřejmě půjde o nějakého jiného Galleta, i když žádného jiného neznám...“

Mnoho nechybělo a otevřela mu dveře, aby odešel. Nemohla se zdržet, aby ke dveřím upřeně nehleděla.

„Jmenuje se pan manžel křestním jménem Emil? A je povoláním obchodní cestující?“

„Je zástupce firmy Niel a spol. pro celou Normandii.“

„Obávám se, madame, že vaše radost není na místě... Musím vás požádat, abyste mě doprovodila do Sancerre... Pro vás tak jako pro mne...“

„Ale když vám povídám...“

Mávala pohlednicí, představující tržiště v Rouenu. Dveře do jídelny zůstaly otevřené a bylo jimi vidět střídavě služčinu zadnici a nohy a pak zas hlavu s rozčepýřenými vlasy, zakrývajícími tvář. Bylo slyšet, jak mastný hadr s voskem klouže po parketách.

„Věřte, že si přeju z celého srdce, aby to byl omyl. Ale doklady, nalezené v kapse mrtvého, zřejmě patří vašemu manželovi...“

„Někdo mu je mohl ukrást...“

Přesto jí do hlasu bezděčně proniklo znepokojení. Sledovala Maigretův letmý pohled k manželovu portrétu a poznamenala:

„Tahle fotografie byla pořízena, když už držel dietu...“

„Jestli se chcete naobědvat, stavím se pro vás dejme tomu za hodinu...“ navrhl jí komisař.

„Ne, naprosto ne... Jestli myslíte... že je to opravdu nutné... Evženie! Podejte mi černý hedvábný plášt, kabelku a rukavice...“

Případ měl všechny náležitosti nepříjemné služební povinnosti a Maigreta ani příliš nezajímal. A jen docela mimoděk mu v paměti utkvěla podoba muže s kozí bradkou – co držel dietu! – i chlapce v biřmovacím obleku. Vůbec si je zapamatovat nechtěl.

Všechno, co v té věci podnikal, mělo ráz hodně protivné práce. Vydat se zpátky k nádraží v čím dál tím větším vedru a nesmět si tentokrát ani sundat sako! Pětatřicet minut čekat na nádražní lavici v Melunu na spojení – aspoň si tu koupil košík s obloženými chleby, ovocem a lahví bordeaux. Ve tři odpoledne seděl Maigret konečně v kupé první třídy proti madame Galletové a ujížděl po hlavní moulinské trati do Sancerre.

Otevřel okno a zatáhl záclony, ale závan svěžejšího vzduchu vletěl do kupé jen zřídka. Maigret vylovil z kapsy dýmku, ale pak se podíval na svou společnici a myšlenky na kouření v její přítomnosti se vzdal.

Jeli už dobrou hodinu, když se konečně ozvala trošku lidštějším hlasem:

„Jaké na to celé máte vysvětlení?“

„V této chvíli vám nedokážu vysvětlit vůbec nic, madame. Zatím nic nevím. Jak jsem vám už řekl, byl zločin spáchán v noci z 25. na 26. června v hotelu Loira. Začíná zrovna období dovolených... A nadto si venkovská policejní komisařství ráda dávají na čas... Soudní polici došla zpráva až dnes ráno.“

Odmlčel se, a když se nedočkal žádné reakce, obrátil se na paní Galletovou s otázkou:

„Měl pan manžel ve zvyku posílat vám z cest pohlednice?“ „Psal pokaždé, když odjel.“

„A byl často na cestách?“

„Asi tak tři týdny v měsíci. Jezdil do Rouenu a tam se vždycky ubytoval v hotelu U pošty. Dělal to tak už dvacet let. Vyjížděl odtud do celé Normandie, ale vždycky se snažil, aby byl na noc zpátky v Rouenu.“

„Máte jen toho jednoho syna?“

„Ano, jen toho jednoho. Pracuje v Paříži v bance... „

„S vámi v SaintFargeau nebydlí?“

„Na každodenní dojíždění je to příliš daleko. Bývá s námi jen v neděli...“

„Smím vám doporučit, abyste něco snědla?“

„Děkuji!“ odmítla ho tónem, jako by se byl dopustil nějaké impertinence. Opravdu si ji neuměl představit, jak ve vlaku ukusuje chleba a zapíjí zteplalým vínem z papírového kelímku jako nějaká ledajaká.

Člověk cítil, že důstojnost není pro ni prázdné slovo. Hezká asi nebyla nikdy, ale měla vcelku pravidelné rysy a nebýt tak strnulá, mohla mít jistý půvab díky jakémusi melancholickému výrazu v obličeji, umocněnému ještě sklonem hlavy k jednomu rameni.

„A proč by manžela někdo zabíjel? Jaký by k tomu mohl mít důvod?“

„Neměl nějakého nepřítele? Nevíte o nějakém?“

„Neměl ani nepřítele, ani přítele. Žijeme v ústraní jako všichni, co poznali jiné, lepší časy než tuhle surovou a sprostou poválečnou dobu...“

„Ano, jistě...“

Cesta se zdála nekonečná. Maigret vyšel za tu dobu několikrát na chodbičku a dal si pár bafů z dýmky. Vlivem horka a hojného pocení jeho škrobený límec docela změkl. Záviděl paní Galletové, která jako by vůbec nepostřehla, že je 33 nebo 34 stupňů ve stínu, a zachovávala trvale tutéž pozici, jakou zaujala na začátku, kabelku na kolenou, ruce na kabelce a hlavu obrácenou ke dveřím.

„A jak... toho člověka... zabili?“

„V telegramu o tom nic nestojí. Vyrozuměl jsem jen tolik, že ho ráno našli mrtvého...“

Paní Galletová sebou trhla a na okamžik s ústy otevřenými zalapala po dechu.

„Rozhodně to nemůže být můj manžel... Dokazuje to ta pohlednice, ne? Ani jsem se neměla obtěžovat...“

Maigret zalitoval, že s sebou nevzal tu fotografi z piana, i když přesně nevěděl proč. Zdálo se mu, že už zapomněl, jak vypadala horní část Galletova obličeje. Jasně však viděl tenká a široká ústa, prokvetlou bradku a špatně střižená ramena žaketu.

Když vlak zastavil ve stanici TracySancerre, bylo už sedm hodin večer, a to je ještě čekal dobrý kilometr po silnici a visutý most přes Loiru.

Řeka nevypadala nijak velebně: proměnila se v množství živých potůčků, razících si cestu mezi písečnými náplavami barvy přezrálého obilí.

Na jednom z těch ostrůvků stál člověk v nankinovém obleku a lovil na udici. Na blízkém nábřeží už bylo vidět široké žluté průčelí hotelu Loira.

Sluneční paprsky sice už byly šikmější, ale vzduch, prosycený vlhkostí od řeky, byl stále stejně nedýchatelný.

Vedení se teď ujala paní Galletová. Kráčela dobrý krok před komisařem a ten, když uviděl, jak před hotelem přechází sem a tam nějaký člověk, zřejmě kolega od policie, stáhl obočí a mrzutě se díval do země: uvědomil si, že dvojice, kterou tvoří s paní Galletovou, musí působit dokonale směšně. Na zasklené verandě, kde pobíhaly servírky v bílých zástěrách a v bílých čepcích, se pomalu usazovali k večeři takzvaní „lufťáci“, rodinky na prázdninách ve světlých šatech. Paní Galletová uviděla ceduli s názvem hotelu, ozdobenou znaky různých cestovních klubů. Namířila si to přímo do dveří.

„Soudní policie?“ zastavil Maigreta muž, který vartoval před hotelem.

„Tak jak jsme na tom?“ zeptal se na oplátku Maigret.

„Odnesli ho na radnici. Pospěšte si, protože v osm ho doktor má začít pitvat. Máte právě tak čas!“

Právě tak čas seznámit se s nebožtíkem! Maigret se pohyboval jako svázaný, jako někdo, kdo plní nepříjemný, nezajímavý úkol.

Později měl dost času vybavit si všechny podrobnosti tohoto druhého setkání, po němž nemohlo následovat už žádné další.

V ostrém, předbouřkovém světle pozdního odpoledne se městečko zdálo oslnivě bílé. Po hlavní ulici se procházely husy a slepice a asi padesát metrů odtud, ve tmavém přístřešku, okovávali dva chasníci v modrých zástěrách koně.

Na terase kavárny proti radnici byly všechny stolky obsazené a ze stínu červenožlutě pruhovaných slunečníků jako by vyzařovalo ovzduší dobře chlazeného piva, voňavých aperitivů s ledem a čerstvých pařížských novin.

Uprostřed náměstí parkovala tři auta. Nějaká ošetřovatelka se vyptávala, kde je tu lékárna. Na samotné radnici drhla nějaká žena šedivé dlaždice dlouhé chodby.

„Promiňte... kde tu máte toho mrtvého?“

„Jděte dozadu!... Na školním dvoře... Jsou tam už všichni... Můžete tudy...“

Ukázala na dveře, nad nimiž bylo napsáno Dívky, kdežto slovo Chlapci označovalo vchod do druhého křídla.

Paní Galletová šla s nečekanou odvahou první. Maigret však tušil, že ji žene vpřed spíš jakási křeč. Na školním dvoře pokuřoval lékař v bílém plášti cigaretu a chodil sem a tam jako člověk, který na něco čeká. Občas nechal cigaretu v koutku úst a své velice jemné ruce si mnul jednu o druhou. Nad stolem, na kterém pod bílým prostěradlem ležel nebožtík, stáli dva pánové a polohlasem se o něčem dohadovali.

Komisař se pokoušel prudkou chůzi své společnice trochu přibrzdit, ale paní Galletová mu nedopřála čas zasáhnout. Energicky prošla dvorem, u stolu se na okamžik zastavila, nadechla se a rychle nadzvedla prostěradlo tam, kde předpokládala obličej.

Ani nevykřikla. Dva rozmlouvající muži se k ní překvapeně obrátili. Lékař si natahoval gumové rukavice a volal do otevřených dveří:

„Slečna Anděla se pořád ještě nevrátila?“

Rukavice si zase sundal a zapálil si novou cigaretu. Paní Galletová stála bez hnutí, celá ztuhlá, a Maigret se chystal přiskočit jí na pomoc.

Obrátila k němu obličej plný nenávisti a zlostně na něho vykřikla:

„Jak je to možné...? Kdo se odvážil...?“

„Pojďte, madame... Tak je to opravdu on, že?“

Těkajícíma očima si měřila ty dva muže u stolu, lékaře v bílém a ošetřovatelku, která se loudavě blížila po dvoře.

„Co budete dělat?“ zeptala se zdrsnělým hlasem.

A protože rozpačitý Maigret váhal s odpovědí, vrhla se konečně na manželovu mrtvolu, dvůr i všechny lidi na něm stihla zlostným, pohrdavým pohledem a zaječela:

„Já nechci!... Já to nechci!...“

Museli ji odvést násilím a svěřit ji školnici, která pro ni opustila kbelík a hadr. Když se Maigret vrátil na dvorek, měl už lékař v ruce skalpel, na obličeji masku, a ošetřovatelka mu podávala flakón z matného skla.

Komisař z nepozornosti přišlápl klobouček z černého hedvábí s fialovou mašlí a velkým skleněným briliantem.

Pitvě neasistoval. Pomalu se stmívalo a lékař nervózně prohlašoval:

„Mám v Nevers sedm lidí pozvaných k večeři...“

Dva zbývající pánové byli vyšetřující soudce a jeho zapisovatel. Soudce stiskl Maigretovi ruku a řekl dost stroze:

„Domluvte se s místní policií, ti, už něco začali vyšetřovat. Je to strašně zamotaný případ.“

Nebožíkk byl pod prostěradlem nahý.

Maigretovo důvěrné setkání s mrtvým trvalo jen několik vteřin. Tělo bylo přesně takové, jaké si mohl představit podle fotografie. Dlouhé, kostnaté, s vpadlou hrudí úředníka a bledou kůží, od níž se odráželo tmavé ochlupení přecházející na hrudi do rezava.

Zachovalá byla jen půlka tváře, protože levou tvář mu utrhla střela. Oči měl otevřené. Šedivé panenky se nezdály o nic pohaslejší než na fotografi . Držel přísnou dietu – řekla paní Galletová.

Pod levou bradavkou bylo vidět čistou pravidelnou ránu, zachovávající tvar ostří dýky. Lékař stál za Maigretem a netrpělivě přešlapoval.

„Zprávu mám poslat vám? A na jakou adresu?“

„Sem, do hotelu Loira.“

Vyšetřující soudce a jeho zapisovatel se dívali jinam a mlčeli. Maigret chtěl odejít, spletl si dveře a dostal se do jedné z tříd, mezi školní lavice.

Byl tu nádherný chládek a komisař na chvíli postál před barvotisky, představujícími „Žně“, „Statek v zimě“ a „Trh ve městě“.

Na polici byly pečlivě srovnány podle velikosti míry a váhy ze dřeva, železa a cínu. Komisař si otřel čelo. Když znovu překročil práh, narazil na policejního inspektora z Nevers, který ho hledal.

„Tak už jste tady! Takže já můžu odjet za ženou do Grenoblu... Představte si, včera ráno mě zastihl telefon zrovna ve chvíli, když jsme odjížděli na dovolenou.“

„Na něco jste přišel?“

„Vůbec na nic!... Uvidíte sám, je to naprosto nepravděpodobná a podivná záležitost... Jestli je vám to vhod, tak se spolu můžeme navečeřet a já vám zatím řeknu pár podrobností, pokud se tomu tak dá vůbec říct... Nikdo nic neukradl!... Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel... Sám pámbu ví, proč toho chlapíka zabili... Je tu jedna jediná zvláštnost, ale ta asi taky nikam nepovede... Když se ubytovával v hotelu Loira, což čas od času dělal, tak vždycky pod jménem pan Clément, rentiér z Orléansu...“

„Pojďme na aperitiv,“ navrhl Maigret.

Vzpomněl si na lákavou atmosféru terasy, která se mu před nedávnem jevila jako vytoužené útočiště.

Ale když tam k orosenému půllitru zasedl, očekávané blaho se nedostavilo.

„Výsledky vyšetřování jsou naprosto neuspokojivé,“ vzdychl si inspektor. „Uvidíte sám! Není čeho se chytit. A všecko se zdá úplně běžné, až na to, že tu zavraždili chlapa...“

Pokračoval tím tónem dost dlouho a nepostřehl, že ho komisař neposlouchá. Jsou obličeje, které člověk třeba jen na okamžik zahlédne na ulici a přitom na ně již nemůže zapomenout. Z Emila Galleta Maigret viděl jen půl obličeje, bledé tělo a pak tu fotografi ... Ale nejživěji se mu do paměti zapsala právě fotografie.

Snažil se ji v duchu co nejvíc oživit a představoval si pana Galleta v soukromí s manželkou, v jídelně v SaintFargeau, anebo jak vychází z vily a jde na vlak.

Chvílemi viděl horní část obličeje docela zřetelně. Zdálo se mu, že si vybavuje těžké šedavé váčky pod očima.

„Vsadil bych se, že měl nějakou jaterní nemoc,“ řekl zničehonic nahlas.

„Je to docela možné. Jenže na tu jaterní nemoc zcela jistě neumřel,“ odpověděl uraženě inspektor z Nevers. „Jaterní nemoc vám neutrhne půlku obličeje a neprobodne vám srdce.“

Uprostřed náměstí, kde stál rozebraný kolotoč s dřevěnými koníčky, se najednou rozžala světla pouťové střelnice.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist