Georges Simenon

MAIGRET A ZÁMECKÝ PÁN
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII.
Ucho Josepha Moerse

A vedra ne a ne polevit. Každé ráno psaly noviny o tom, jaké škody natropily bouřky v různých krajích Francie, ale v Sancerre a okolí nepadla už třetí týden ani kapka vody V odpoledních hodinách pralo do bývalého Galletova pokoje naplno slunce, takže tu bylo horko k zadušení.

Ale Moers tu sobotu stáhl přes otevřené okno roletu z režného plátna a necelou hodinu po obědě se už zase skláněl nad svými sklíčky a nad zčernalými kousíčky papíru: pracoval pravidelně jako metronom.

Maigret kolem něho chvíli obcházel, tu se něčeho dotkl, tam něco přemístil, a vláčel za sebou nohy jako někdo, kdo neví, co si má počít. Konečně se ozval:

„Poslyšte, kamaráde, já už jsem vyřízený. Hluboce se vám obdivuju, ale vy zkrátka nemáte metrák živé váhy jako já... Musím se na chvilku odklidit někam do chládku...“

Ale kam se odklidit v tomhle vedru? Na kavárenské terase bylo sice svěžeji, ale také tu byli letní hosté a jejich fakani. Uvnitř v kavárně by možná bylo snesitelně, ale zase si tam co chvíli někdo přišel zahrát kulečník a byl tu neustále slyšet znervózňující třesk koulí. Maigret zašel do dvora, jehož polovina byla ve stínu, a povolal mladou servírku, která šla zrovna kolem.

„Můžete mi sem postavit skládací lehátko?“

„Opravdu chcete sedět tady?... Bude vás tu ale rušit hluk z kuchyně...“

Raději se smířil s hlukem z kuchyně i se slepičím kvokáním než poslouchat hloupé hovory na terase. Dotáhl si lehátko ke studni, před obličej si na ochranu před mouchami rozprostřel noviny. Netrvalo to dlouho a začala ho obestírat rozkošná dřímota.

Třesk umývaných talířů se postupně vzdaloval a Maigret unikal neodbytnému naléhání svého nebožtíka.

Ve kterém okamžiku to bylo, že jako by uslyšel zvuk dvou výstřelů? Ze spánku ho úplně nevytrhly, protože jeho spící duch si kolem nich okamžitě zbudoval sen, a ten ty nevčasné zvuky přijatelně vysvětlil.

... Seděl na terase hotelu. Kolem šel Tiburce de SaintHilaire v lahvově zeleném obleku a za ním běželo asi tucet psů s dlouhýma ušima...

„Tuhle jste se mě ptal, jestli je tady v kraji hodně pernaté zvěře...“ oslovil komisaře.

... Potom zalícil pušku, vystřelil jen tak nazdařbůh a začaly padat spousty koroptví, které plachtily a točily se jako suché spadlé listy...

„Pane komisaři!... Rychle!...“

S trhnutím se probral a uviděl, jak před ním stojí jedna ze servírek.

„Někdo střílí... Nejspíš tam v pokoji...“

Komisaři bylo hanba, že je tak těžkopádný. Lidé z hotelu tam už utíkali a nebyl zdaleka první, kdo doběhl do Galletova pokoje. Uviděl tu Moerse, jak stojí u stolu a oběma rukama si kryje obličej.

„Všichni ať jdou ven,“ nařídil Maigret.

„Mám zavolat doktora?“ ptal se pan Tardivon. „Podívejte, je tu plno krve!...“

„Ano... Běžte pro něho...“

Sotva zavřel dveře, přistoupil k policejnímu technikovi. Měl vůči němu výčitky svědomí.

„Copak se stalo, chlapečku?“

Viděl sám, co je všude krve! Na Moersových rukách, na jeho ramenou, na jeho sklíčkách i na zemi!

„Nic vážného to nebude, pane komisaři... Ucho... Podívejte se...“

Na okamžik pustil levý ušní lalůček a okamžitě vytryskla krev. Moers byl na smrt bledý. Přesto se pokusil usmát a hlavně zastavit křečovitý pohyb čelistí.

Roleta zůstala stažená a jak se do ní opíralo slunce, rozlévalo se po pokoji tlumeně oranžové světlo.

„Není to nic nebezpečného... že ne? Nic tolik nekrvácí jako ucho...“

„Jen klid!... Dýchejte pěkně zhluboka...“

Vlámovi totiž tolik cvakaly zuby, že sotva mohl promluvit. „Neměl bych si to tak brát, já vím, ale když já nejsem zvyklý... Zrovna jsem vstával, že si vezmu nové destičky...“

Na poraněné ucho si tiskl krvavý kapesník a druhou rukou se opíral o stůl.

„Podívejte! Stál jsem zrovna na tomhle místě... Uslyšel jsem výstřel... Cítil jsem, to mohu přísahat, jak kolem mne hvízdla kulka, tak blizounko u mých očí, že mi málem ustřelila cvikr... Uskočil jsem zpátky... A v té chvíli, vlastně okamžitě po té první ráně, přišla druhá. Myslel jsem, že je po mně... V hlavě jsem měl takový rámus, jako by se mi mozek začal vařit...“

Usmál se už trochu přirozeněji.

„Nic to není, vidíte... Ustřelil mi kousek ucha... Měl jsem utíkat k oknu... Ale nemohl jsem se ani hnout... Myslel jsem si, že třeba bude střílet dál... Já nemám žádnou zkušenost, v životě jsem nepoznal, co to je kulka...“

Musel si sednout. Když teď bylo po všem, projevil se šok a zpětný úlek, takže ho nohy neunesly.

„O mne se nestarejte... Jděte ho hledat...“

Na čele mu najednou vyvstaly ohromné kapky potu a Maigret pochopil, že vzápětí omdlí. Utíkal ke dveřím:

„Šéfe... Postarejte se o něho... Co je s doktorem?“

„Doktor není doma. Ale jeden z mých hostů je ošetřovatelem v pařížské hlavní nemocnici.“

Maigret odstrčil roletu a vylezl oknem ven. Mechanicky si přitom strčil nenacpanou a nezapálenou dýmku do úst. Kopřivová cesta byla pustá, polovina ve stínu, polovina chvějící se žárem a světlem. Krásná barokní mříž na jejím konci byla zavřená.

Na bílé zdi proti Galletovu pokoji nezaznamenal komisař nic nenormálního. A v suché trávě ani na kamenitých místech cesty žádné stopy lidských nohou nezůstávaly, a tak bylo zbytečné je hledat. Vydal se směrem k nábřeží. Postávala tu skupina asi dvaceti lidí, vzrušeně hovořili, ale váhali, mohouli jít komisaři vstříc.

„Byl někdo z vás na kavárenské terase, když se střílelo?“

Několik hlasů řeklo „já“. A pár lidí potěšeně a důležitě vystoupilo z řady.

„Viděli jste někoho jít po téhle cestě?“

„Nikoho. Za poslední hodinu nikoho... Já jsem se odsud ani nehnul...“ prohlásil hubený mužík v pestrobarevném svetru... „Jdi si za maminkou, Karlíku... Byl jsem celou tu dobu tady, pane komisaři... Kdyby se vrah pustil po kopřivové cestě, nemohl jsem ho nevidět...“

„Výstřely jste slyšel?“

„Jako všichni... Myslel jsem, jestli v parku není hon... Pár kroků jsem popošel, jestli něco neuvidím...“

„A na cestě jste neuviděl nikoho?“

„Nikoho.“

„Za všechny stromy jste se samozřejmě podívat nemohl...“

Maigret to udělal rychle sám, spíš pro uklidnění svědomí, a pak zamířil k hlavnímu vchodu do Zámečku. Viděl zahradníka, jak v aleji před sebou strká kolečko štěrku.

„Pán tu není?“

„Asi bude u notáře... V tuhle dobu tam hrávají karty...“

„Viděl jsi ho, když šel pryč?“

„Tak jako vidím vás. Už to bude dobré půldruhé hodiny!“

„A v parku jsi nepotkal nikoho...?“

„Nikoho. Proč?“

„Kdes byl před deseti minutami?“

„U řeky. Nakládal jsem tam štěrk...“

Maigret se mu díval do očí. Chlapík vypadal pravdomluvně; na to, aby dovedl tak dobře lhát, byl příliš hloupý.

Komisař se o něho přestal zajímat a šel až k sudu, který se opíral o obvodovou zeď. Ale žádné stopy tam nenašel.

Neměl větší štěstí, ani když zkoumal zrezivělý zámek u brány. Nezdálo se, že by ji byl někdo otevíral, aspoň ne od dnešního rána, kdy ji zabouchl sám komisař.

„A přesto tu někdo vystřelil dvě rány!“

Hoteloví hosté se konečně usadili, ale živá debata o případu neutuchala.

„Nic vážného to nebude,“ vyšel pan Tardivon komisaři vstříc. „Právě jsem se dozvěděl, že doktor je u notáře Petita... Mám pro něj poslat?“

„Kde bydlí pan notář?“

„Na náměstí, vedle Obchodní kavárny...“

„A komu patří tohle kolo?“

„Nevím. Ale vezměte si ho... Chcete tam zajet sám?“

Maigret se posadil na kolo, pro něho moc malé, a péra pod sedlem zaskřípala. Pět minut nato už usilovně zvonil u dveří velikého, čistého a uvnitř chladného domu. Stará služka v kostkované zástěře se na něho dívala špehýrkou.

„Je u vás doktor?“

„Ke komu má jít?“

Ale vtom se jedno z pootevřených oken otevřelo docela a vyklonil se žoviální pán s vějířem karet v ruce.

„Jde o správcovu ženu? Už tam jdu...“

„Jde o raněného, doktore! Mohl byste okamžitě zajít do hotelu Loira?“

„Snad ne další zločin?“

Teď se zvedli i tři ostatní pánové, kteří seděli kolem stolku, obloženého křišťálovými sklenicemi. Maigret mezi nimi poznal SaintHilaira.

„Ano, zločin. Pospěšte si.“

„Je mrtvý?“

„Není. Ale vezměte s sebou něco, abyste ho mohl obvázat...“

Maigret nespouštěl SaintHilaira z očí. Zjistil, že majitel Zámečku je silně rozrušený.

„Jednu otázku, pánové...“

„Okamžik,“ řekl notář. „Proč vás neuvedli dál?“

Stará služka to uslyšela a konečně otevřela dveře. Komisař prošel chodbou a vkročil do salónu, kde se vznášela příjemná vůně doutníků a staré brandy.

„Co se vlastně stalo?“ zajímal se pán domu, což byl pěstěný stařec s bílými hedvábnými vlasy a s kůží svěží jako miminko. Maigret dělal, že ho neslyší.

„Rád bych věděl, pánové, jak dlouho už tu hrajete karty.“

Notář se podíval na pendlovky „Dobrá hodina to bude.“

„A nikdo z vás mezitím neodešel z místnosti?“

Překvapeně se po sobě podívali.

„Samozřejmě, že ne. Vždyť jsme čtyři... A bridž se dá hrát jenom ve čtyřech...“

„Jste si tím naprosto jistý?“

SaintHilaire byl rudý jako pivoňka.

„A kdo se stal obětí?“ zeptal se s vyschlým hrdlem.

„Zaměstnanec policejního archivu. Pracoval v pokoji Emila Galleta... Zrovna měl v práci nějakého pana Jacoba...“

„Pana Jacoba...“ opakoval notář.

„Vy někoho toho jména znáte?“

„Ne, neznám. Nejspíš to bude nějaký Žid...“

„Chtěl bych vás o něco poprosit, pane de SaintHilaire... Byl bych rád, kdybyste se snažil ze všech sil najít ztracený klíč od brány... Kdyby to bylo potřeba, půjčím vám své inspektory a ti dům prohledají...“

SaintHilaire do sebe obrátil naráz skleničku pálenky a Maigretovi jeho gesto, prozrazující rozrušení, neušlo.

„Promiňte, že jsem vás vyrušil, pánové...“

„Skleničku si přeci s námi vypijete, pane komisaři...“

„Až jindy... Děkuji...“

Vsedl na kolo, zahnul doleva a za chvíli dojel k dosti zchátralému domu s oprýskaným, sotva čitelným nápisem: Penzión Germain.

Penzión vypadal chudě, pochybné čistoty.

Na prahu si ušmudlané děcko hrálo se psem, který ohryzával kost, nalezenou někde v prachu cesty.

„Je tu slečna Boursangová?“

Z temné chodby vyšla žena s dalším dítětem na ruce.

„Šla ven, je venku každé odpoledne... Našel byste ji nejspíš na kopci u starého zámku, vzala si s sebou knihu a chodí si tam číst, je to její oblíbené místo...“

„Jak se tam dostanu?“

„Za posledními domky zabočíte vpravo...“

V půli kopce musel Maigret z kola slézt a tlačit ho. Byl netrpělivější, než vůbec chtěl a než se slušelo: opět jednou měl totiž dojem, že se vydává nesprávnou cestou. Je zcela jisté, že to nebyl SaintHilaire, kdo střílel. A přitom... Cesta vedla jakýmsi veřejným sadem. Vlevo od cesty na svahu sedělo v trávě děvčátko a hlídalo tři kozy, uvázané ke třem kůlům. Tam se cesta prudce zatáčela a když se Maigret podíval vzhůru, uviděl asi sto metrů před sebou Eleonoru Boursangovou, jak sedí na lavičce a v ruce má knihu.

Maigret se podíval na pasačku koz, zjistil, že jí může být už takových dvanáct let, a tak na ni zavolal:

„Znáš tu paní, co sedí tamhle nahoře, holčičko?“

„Prosím ano.“

„Sedá tu na lavičce často?“

„Prosím ano.“

„Každý den?“

„Já prosím myslím, že každý den. Ale když jsem ve škole, tak ji nevidím...“

„Od kolika hodin tady dnes paseš?“

„Už dlouho, prosím. Maminka mi dala jíst a hned potom jsem šla...“

„A kde bydlíš?“

„Tamhle v tom domě, jak je odsud vidět...“

Byl to přízemní dům, spíš venkovské stavení, vzdálený asi půl kilometru.

„A ta paní už tu byla, když jsi přišla?“

„To prosím ne.“

„A kdy tedy přišla?“

„To prosím nevím. Ale nejmíň dvě hodiny to budou.“

„A ani na chvilku neodešla? Sedí pořád na místě?“

„Ne prosím. Ano prosím.“

„Takže nevstala a nikde se neprocházela?“

„Ne prosím.“

„A má ta paní kolo?“

„To prosím nemá.“

Maigret vylovil z kapsy dvoufrank, dal ho holčičce do ruky a ta ho sevřela, ani se na něj nepodívala; zůstala stát uprostřed cesty a hleděla za ním, jak na kole sjíždí zpátky k městečku. Zastavil se na poště a poslal do Paříže telegram:

„Naléhavě potřebuji vědět, kde byl Henry Gallet v sobotu v patnáct hodin. Maigret, Sancerre.“

„Teď toho nechte, kamaráde!“

„Sám jste mi říkal, pane komisaři, že je to naléhavé. A mne už to vlastně ani nebolí.“

Chlapík Moers! Lékař mu zhotovil obvaz tak složitý a tak tlustý, jako by měl hlavu nejmíň šestkrát prostřelenou. Uprostřed tak ohromného bílého zábalu vypadal jeho malý cvikr s lesklými skly docela směšně.

Maigret se o něj celý den nestaral, protože věděl, že to není nic vážného: a teď, v sedm večer, ho našel na stejném místě, jako byl ráno, u sklíček, u svíčky a lihového vařiče.

„Nic, co by se týkalo toho Jacoba, jsem už neobjevil. Podařilo se mi skoro rekonstruovat dopis podepsaný Clément, adresovaný nevím komu, kde se mluví o tom, že se nějakému knížeti ve vyhnanství má poslat dar... Dvakrát se tam opakuje slovo obolus a jednou loajálnost...“

„To je celkem podružné...“

Samozřejmě, že se to vztahovalo ke Galletovu lákání peněz z royalistů. Maigret o tom získal potřebné informace v růžovém fasciklu a ty si ještě ověřil telefonickými dotazy u zámeckých pánů z okresů Berry a Cher.

V době, která se dnes už dá těžko přesněji určit, ale dejme tomu tři čtyři roky po tom, co se oženil, a rok či dva po tchánově úmrtí Emila Galleta napadlo, že by mohl s výhodou využít stará čísla časopisu Slunce, která rodina zdědila.

Časopis vycházel v malém nákladu jen pro nečetné abonenty: otec Préjean se v něm svými články pokoušel udržovat u venkovské šlechty naději, že není daleko doba, kdy nějaký Bourbon opět vystoupí na francouzský trůn.

Když Maigret listoval starými ročníky, povšiml si, že v každém čísle byla vždycky jedna půlstrana věnována subskripcím, buďto ve prospěch nějaké staré, leč strádající rodiny, nebo na propagaci hnutí, anebo na důstojnou oslavu nějakého významného výročí.

Tak asi přišel Gallet na nápad, že by se royalisté mohli stát zdrojem jeho příjmů. Měl tu k dispozici seznam jejich adres, mohl odhadnout, do jaké míry je ten který solventní a na kterou strunu je záhodno udeřit.

„A všechny ty dopisy jsou napsané stejným písmem?“

„Všechny stejným. Profesor Locard, můj učitel, by vám o tom písmu dovedl říct víc... Je to psáno s rozmyslem, snaživě, ale prozrazuje to i jistou nervozitu a skleslost, to se pozná na koncích slov... Grafolog by bez váhání prohlásil, že pisatel byl nemocný a že o tom věděl...“

„No tohle... Stačí, Moersi!... Můžete si dát pohov...“

Maigret si prohlížel dvě dírky po střelách, prosvítající v režném plátně rolety.

„Postavte se na okamžik na místo, kde jste ty kulky koupil...“

Bez větších problémů zjistil dráhu střel.

„Je to stejný úhel,“ ujistil se. „Ten, kdo střílel, střílel ze stejného místa jako poprvé, z hřebenu zdi... Ale copak je tohle za rámus?“

Vytáhl roletu a uviděl, jak v aleji pod oknem jezdí zahradník se sekačkou a žne vysokou trávu a kopřivy.

„Copak to vyvádíš?“

„Poručil mi pán...“

„Abys hledal klíč?“

„No, právě.“

„A poslal tě sem, na tohle místo?“

„Pán taky hledá, ale v parku... A kuchařka taky hledá a komorník taky hledá... Ti prohledávají dům...“

Maigret zatáhl prudce roletu a když takto s Moersem osaměli, hvízdl si mezi zuby:

„No to se podívejme... O něco bych se vsadil... že ten klíč najde on...“

„Jaký klíč?“

„Na tom nezáleží... Bylo by to dlouhé vysvětlování... V kolik hodin jste zatáhl roletu?“

„Hned jak jsem se vrátil, tak kolem půl druhé...“

„A nějaké kroky tady v aleji pod oknem jste neslyšel?“

„Nedával jsem pozor... Byl jsem zcela zaujat tím, co dělám... Vím, že to vypadá na první pohled nesmyslně, ale ve skutečnosti je to práce velice náročná...“

„Já vím! Však já vím! Uvažuji, s kým vším jsem mluvil o tom panu Jacobovi... Myslím, že jsem něco říkal zahradníkovi... SaintHilaire byl na rybách, vrátil se k obědu, převlékl se a šel na karty k notáři... Jste si jistý, že všechny ostatní spálené písemnosti jsou psané rukou toho Clémenta?...“

„Naprosto jistý.“

„Takže pro nás nemají cenu... Jediné, na čem opravdu záleží, je ten dopis podepsaný M. Jacob, kde se píše o hotovosti a o pondělku; ukazuje to k tomu, že ten Jacob vymáhá k určitému datu 20 000 franků a že adresátovi vyhrožuje vězením. K vraždě došlo v sobotu...“

Zvenčí bylo slyšet, jak sekačka občas narazila na kámen.

„Nestřílela sice ani Eleonora ani SaintHilaire, ale...“

„No toto!“ vykřikl náhle užasle zahradník.

Maigret se pyšně usmál a šel vytáhnout roletu.

„Dejte to sem!“ řekl a natáhl ruku z okna.

„Ve snu mě nenapadlo, že bych to mohl najít zrovna tady...“

Opravdu to byl klíč, obrovitý klíč, jaký bychom dnes našli leda u starožitníka. Byl zrezivělý stejně jako zámek a bylo na něm několik škrábanců.

„Řekneš pánovi, žes mi ho odevzdal... Můžeš jít!...“

„On pán totiž...“

„Jen jdi!“

Maigret zatáhl roletu a klíč hodil na stůl.

„Mohlo by se zdát, že až na vaše ucho to byl dnes vydařený den, co říkáte, Moersi?... Dopis pana Jacoba... Klíč... Dva výstřely... a všechno ostatní... Jenže...“

„Telegram pro vás,“ volal z dálky pan Tardivon.

„Co jsem vám povídal, kamaráde?“ pokračoval komisař, když zběžně nahlédl do telegramu. „Jenže místo abychom postupovali kupředu, tak couváme nazpátek. Tohle si poslechněte: ve tři hodiny byl Henry Gallet u matky v SaintFargeau. Teď v šest nula nula je tam stále.“

„Takže co?“

„Takže nic. Z těch, co na vás mohli střílet, zbývá už jen ten pan Jacob. A ten je stejně nehmatatelný jako mýdlová bublina.“