<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Georges Simenon

MAIGRETOVA DÝMKA
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
   1   

 

Kapitola první
DŮM POHYBUJÍCÍCH SE PŘEDMĚTŮ

Bylo půl osmé. V šéfově kanceláři vyndal Maigret mechanicky hodinky z kapsičky u vesty s úlevným a zároveň unaveným povzdechem tělnatého člověka na sklonku horkého červencového dne. Potom natáhl ruku a posbíral spisy po mahagonovém stole. Vyčalouněné dveře se za ním zavřely a prošel předpokojem. Nikdo neseděl v červených křeslech. Starý kancelářský zřízenec trůnil ve své zasklené kukani. Dlouhatánská šedivá a zároveň sluncem zalitá chodba kriminální policie zela prázdnotou.

Každodenní kolotoč. Vrátil se do své kanceláře. Vůně tabáku, která se nedala vypudit navzdory oknu otevřenému dokořán na Zlatnické nábřeží. Položil spisy na roh stolu, vyklepal hlavičku ještě teplé dýmky o okraj okna a šel se posadit; ruka sáhla mechanicky po jiné dýmce tam, kde měla být, po jeho pravici.

Nebyla tam. Byly tu tři dýmky, jedna z nich pěnovka, u popelníku, ale ta dobrá, kterou hledal, kterou si brával nejraději, kterou nosíval vždycky při sobě, veliká bryerka, lehce zakřivená, kterou mu dala jeho žena před deseti lety k narozeninám, ta, které říkal má dobrá stará fajfka, ta tam zkrátka nebyla.

Překvapilo ho to. Ohmatal všechny kapsy a hrábl do nich. Podíval se na krb z černého mramoru. Po pravdě řečeno nemyslil si nic. Není nic mimořádného na tom, nenajdete-li okamžitě jednu ze svých dýmek. Dvakrát či třikrát obešel kancelář, otevřel skříň ve zdi, v níž bylo smaltované umyvadlo na umytí rukou.

Hledal, jako všichni muži, dost nešikovně, protože skříň neotevřel po celé odpoledne a protože krátce po šesté, když mu telefonoval soudce Coméliau, měl právě tuhle dýmku v ústech. Zazvonil tedy na zřízence.

„Řekněte mi, Emile, nevešel sem nikdo v té době, co jsem byl u šéfa?“

„Nikdo, pane komisaři.“

Prohrabal znovu kapsy u saka i u kalhot. Vypadal jako dopálený tlouštík a bylo mu horko z toho pobíhání kolem dokola.

Vstoupil do kanceláře inspektorů, kde nikdo nebyl. Stávalo se mu, že tam nechal jednu ze svých dýmek. Bylo zvláštní a příjemné vidět místnosti Zlatnického nábřeží takhle vylidněné, vyvolávalo to atmosféru prázdnin. Dýmka nikde. Zaklepal u šéfa. Ten právě odešel. Vešel dovnitř, ale věděl předem, že jeho dýmka tu není, že kouřil z jiné, když přišel okolo půl sedmé popovídat si o případech, které právě řešili, a také o svém blízkém odjezdu na venkov. Za pět minut tři čtvrtě na osm. Slíbil, že bude v osm hodin doma na bulváru Richarda-Lenoira, měli hosty, švagrovou s manželem. A co taky slíbil přinést? Ovoce. To bylo ono. Žena mu poradila, aby koupil broskve.

Ale cestou domů, v dusném večerním ovzduší, nepřestával myslet na svou dýmku. Trápilo ho to, tak trochu podvědomě, jako nás trápí nepatrná, ale nevysvětlitelná událost. Koupil broskve, došel domů, políbil švagrovou, která zase přibrala. Nabídl aperitivy. Ale v téhle chvíli měl mít v ústech právě tu dobrou dýmku.

„Hodně práce?“

„Ne. Je klid.“

Jsou taková období. Dva z jeho kolegů byli na dovolené. Třetí ráno telefonoval, aby oznámil, že mu přijeli příbuzní z venkova a že si bere dva dny volna.

„Vypadáš zamyšleně, Maigrete,“ poznamenala jeho žena během večeře. A on se neodvážil přiznat, že mu vrtá hlavou dýmka. Nedělal z toho tragédii, to jistě ne. Přesto mu to kazilo náladu.

Ve dvě hodiny. Ano, usedl ke svému stolu pár minut po druhé. Přišel Lucas a vykládal o jednom případu podvodného prodeje nezaplaceného zboží, pak, o inspektoru Janvierovi, který čekal další dítě.

Potom si svlékl sako, uvolnil trošku kravatu a v poklidu sepsal hlášení o jedné sebevraždě, kterou chvíli pokládali za vraždu. Kouřil z velké dýmky.

Pak Gégene. Malý pasák z Montmartru bodl nožem lehkou holku, která na něho vydělávala. Který „ji trošíčku píchnul“, jak se vyjádřil. Ale Gégene se nepřiblížil k psacímu stolu a kromě toho měl na rukou želízka.

Podávaly se likéry. Ženy si povídaly o vaření. Švagr pokuřoval doutník a roztržitě poslouchal a rámus z bulváru Richarda-Lenoira stoupal až k otevřenému oknu. Vždyť dneska odpoledne vůbec nevytáhl paty z kanceláře, nezašel si na jedno velké pivo do pivnice Dauphine.

Hleďme, byla tam ta žena... Jakpak se jen jmenovala? Royová, nebo Leroyová. Nebyla objednána. Emil přišel oznámit:

„Nějaká dáma se synem.“

„O co se jedná?“

„Nechce to říci. Trvá na tom, že chce mluvit se šéfem.“

„Přiveďte ji.“

Čirá náhoda, že v jeho časovém rozvrhu bylo okénko, protože jinak by ji byl nepřijal. Přikládal téhle návštěvě tak malou důležitost, že si teď jen s námahou vybavoval podrobnosti. Švagr se švagrovou odcházeli. Jeho žena, poklízející byt, poznamenala:

„Dnes večer jsi toho moc nenamluvil. Něco není v pořádku.“

Ne. Naopak, všechno bylo v naprostém pořádku, kromě dýmky. Začínalo se stmívat a Maigret, jen v košili, se vyložil z okna, jako tisíce lidí ve stejnou chvílí, aby se nadýchali čerstvého vzduchu a vykouřili si dýmku nebo cigaretu v pařížských oknech.

Žena – asi to byla spíš paní Leroyová – se posadila přímo proti komisaři. S oním trochu škrobeným chováním lidí, kteří si předsevzali být důstojní. Žena okolo pětačtyřicítky, jedna z těch, které k stáru začínají vysychat. Maigret, pokud šlo o něho, dával přednost ženám, které se s přibývajícími lety zakulacují.

„Přišla jsem za vámi, pane řediteli...“

„Ředitel tu není. Jsem komisař Maigret“

Vida! Jeden detail, na který si vzpomněl. Žena nehnula brvou. Asi nečetla noviny a bezpochyby o něm neslyšela? Tvářila se spíše dotčeně, že nebyla uvedena k řediteli kriminální policie osobně, a mávla nepatrně rukou, jako by chtěla říci:

„Tím hůř! Budu se s tím muset spokojit.“

Mladík naopak, kterému Maigret dosud nevěnoval pozornost, sebou trhl a upřel na komisaře živý, dychtivý pohled.

„Ty si nepůjdeš lehnout, Maigrete?“ ptala se paní Maigretová, která už odestlala a začínala se svlékat.

„Hned!“

A teď, co mu ta žena vlastně vykládala? Té jela pusa. Hovořila s výřečností a naléhavostí lidí, kteří přikládají neobyčejnou důležitost každé maličkosti, kterou utrousí, a kteří se neustále obávají, že je nikdo nebere vážně. Ostatně ženy jsou tím jako posedlé, zejména ženy, které se blíží padesátce.

„Bydlíme, syn a já...“

V podstatě neměla tak docela nepravdu, protože Maigret jí naslouchal jen jedním uchem. Byla vdova, dobrá! Řekla, že je vdovou už několik let, pět nebo deset, to zapomněl. Dost dlouho, protože si stěžovala, jak těžko vychovala svého syna.

„Udělala jsem pro něho všechno, pane komisaři.“

Jak mohly zaujmout jeho pozornost fráze, jaké opakují všechny ženy stejného věku ve stejné situaci, s touž pýchou a týmž bolestínským výrazem? S tím vdovstvím souvisela ostatně nějaká událost. Jaká? Aha, ano...

Řekla:

„Můj muž byl důstojník z povolání.“

Syn to upřesnil.

„Rotmistr, maminko. U intendantury ve Vincennes.“

„Promiňte... Když říkám důstojník, vím, co říkám. Kdyby byl neumřel, kdyby se byl neudřel k smrti kvůli šéfům, kteří mu nesahali po paty a kteří mu hodili všechno na krk, byl by v téhle chvíli důstojníkem... Tedy...“

Maigret nezapomněl na dýmku. Zkoumal naopak přesně otázku. Důkazem je, že tohle slovo Vincennes bylo spojeno s dýmkou. Kouřil ji, tím si byl jistý, ve chvíli, kdy bylo vysloveno. Potom už totiž o Vincennes nebyla řeč.

„Promiňte. Kde bydlíte?“

Zapomněl jméno nábřeží, ale bylo to hned za nábřežím de Bercy v Charentonu. V paměti mu vyvstal obraz velmi širokého nábřeží se skladišti a loděmi, z nichž se tu vykládají náklady.

„Malý jednopatrový domek mezi kavárnou, která je na rohu ulice, a velkým činžovním domem.“

Mladý muž seděl u rohu psacího stolu se slamáčkem na kolenou – protože on měl slaměný klobouk!

„Syn nechtěl, abych šla za vámi, pane řediteli. Promiňte, pane komisaři. Ale já mu řekla:

,Jestli si nemáš co vyčítat, není důvod, aby...“

Jakou barvu měly její šaty? Tmavé, s trochou fialové. Jedny z oněch šatů, jaké nosívají zralé ženy, které chtějí vypadat elegantně. Dost komplikovaný klobouk, patrně nesčetněkrát předělávaný. Tmavé rukavice. Ráda se poslouchala. Začínala věty:

„Představte si, že...“

Nebo:

„Každý vám řekne...“

Maigretovi, který si kvůli ní oblékl sako, bylo horko a byl ospalý. Otrava. Litoval, že ji neposlal hned do kanceláře inspektorů.

„Už několikrát jsem po návratu domů zjistila, že tam za mé nepřítomnosti někdo byl.“

„Promiňte. Žijete sama se synem?“

„Ano. A napřed jsem si myslila, že to je on. Ale bylo to v době, kdy je v práci.“

Maigret pohlédl na mladíka, který vypadal rozmrzele. Taky typ, který dobře znal. Bezpochyby sedmnáct let. Hubený čahoun. S pupínky po obličeji, vlasy do rezava a okolo nosu pihy. Potměšilý? Možná. Jeho matka to o něco později musila prohlásit, protože někteří lidé rádi pomlouvají své blízké. Každopádně bojácný. Uzavřený. Koukal upřeně na koberec nebo na jakýkoliv předmět v kanceláři, a když si myslil, že se na něho nikdo nedívá, vrhl na Maigreta rychle ostrý pohled.

Nelíbilo se mu, že je tady, to bylo jasné. Nesouhlasil s matkou ohledně užitečnosti této návštěvy. Třeba se za ni trochu styděl, za její afektovanost, její upovídanost?

„Co dělá váš syn?“

„Je kadeřník.“

A mladík prohlásil s hořkostí:

„Protože mám strýčka, kterému patří kadeřnický salón v Niortu, vzala si matka do hlavy, že...“

„Být kadeřníkem není žádná hanba. Chci tím říci, pane komisaři, že nemůže odejít ze salónu, kde pracuje, blízko náměstí Republiky. Ostatně přesvědčila jsem se o tom.“

„Promiňte. Vy jste podezřívala syna, že chodí domů za vaší nepřítomnosti, a sledovala jste ho?“

„Ano, pane komisaři. Nemám podezření na nikoho určitého, ale vím, že muži jsou schopni všeho.“

„Co by váš syn u vás dělal bez vašeho vědomí?“

„Nevím.“

Potom, po odmlce:

„Možná by si tam vodil ženské! Před třemi měsíci jsem mu v kapse našla dopis od děvčete. Kdyby jeho otec...“

„Jak víte s určitostí, že u vás někdo byl?“

„Tak především, to člověk okamžitě vycítí. Už jak otevřu dveře, mohla bych říci...“

Nepříliš vědecké, ale dosti pravdivé, celkem vzato, dost lidské. Maigret už také zažil podobné dojmy.

„A dále?“

„Dále malé detaily. Například dvířka zasklené skříně, kterou nikdy nezamykám, byla zavřena na jeden západ.“

„V zasklené skříni jsou cenné předměty?“

„Naše šaty a prádlo, pár rodinných památek, ale nic nezmizelo, chcete-li říci tohle. Taky bedna ve sklepě byla přemístěna.“

„A která obsahovala?...“

„Prázdné sklenice na zavařování.“

„Celkem vzato, nic u vás nezmizelo?“

„Nemyslím.“

„Jak dlouho máte dojem, že někdo chodí do vašeho bytu?“

„To není dojem. To je jistota. Asi tři měsíce.“

„Kolikrát, podle vašeho mínění, tam někdo přišel?“

„Možná desetkrát celkem. Po první návštěvě se neobjevil dlouho, snad tři týdny. Anebo jsem si toho nevšimla. Potom dvakrát těsně po sobě. Potom zase za tři týdny nebo víc. Od několika dní je to jedna návštěva za druhou a předevčírem, jak byla ta hrozná bouřka, jsem objevila mokré šlápoty.“

„Nevíte, jestli jsou to stopy muže nebo ženy?“

„Spíš muže, ale nejsem si jistá.“

Řekla ještě hodně jiných věcí. Mluvila o překot, nebylo třeba ji k tomu nutit! Minulé pondělí, například, schválně vzala syna do kina, protože v pondělí kadeřníci nepracují. Byl tak pěkně pod dozorem. Celé odpoledne byl s ní. Domů se vrátili společně. Ale někdo tam byl.

„A přesto váš syn nechtěl, abyste o tom řekla polici ?“

„Právě, pane komisaři. To je to, čemu nerozumím. Viděl ty stopy právě tak jako já.“

„Viděl jste stopy, mladý muži?“

Raději neodpověděl a tvářil se zatvrzele. Znamenalo to, že jeho matka přehání, že ztratila hlavu?

„Víte, kudy ten návštěvník či návštěvníci vnikají do domu?“

„Předpokládám, že dveřmi. Nenechávám nikdy otevřená okna. Dvorem nemůže, zeď je příliš vysoká a musil by přes dvory sousedních domů.“

„Na zámku jste neviděla žádné stopy?“

„Ani škrábnutí. Podívala jsem se dokonce manželovou lupou.“

„A nikdo nemá od vašeho domu klíč?“

„Nikdo. Byla by tu moje dcera (mladík se lehce pohnul), ale ta žije v Orléansu s manželem a dvěma dětmi.“

„Vycházíte spolu dobře?“

„Říkala jsem jí vždycky, že udělala chybu, že si vzala takového budižkničemu. Kromě toho, jelikož se nestýkáme...“

„Býváte často mimo dům? Řekla jste mi, že jste vdova. Penze, kterou dostáváte od armády, je pravděpodobně nedostačující.“

Zatvářila se důstojně a skromně zároveň.

„Pracuji. Konečně! Ze začátku, chci říci po mužově smrti, jsem si vzala podnájemníky, dva. Ale muži jsou příliš nepořádní. Kdybyste viděl, jak to vypadalo v jejich pokoji!“

V té chvíli si Maigret neuvědomoval, že poslouchá, a přesto se mu nyní vybavovala nejen slova, ale i intonace.

„Už rok jsem společnicí paní Lal emantové. To je velice slušná paní. Matka lékaře. Žije sama, u charentonského zdymadla, přímo naproti, a každé odpoledne... Je to spíš přítelkyně, rozumíte?“

Po pravdě řečeno, Maigret tomu nepřikládal žádnou důležitost. Mánie? Možná. Nezajímalo ho to. Pyl to onen druh návštěvy, s jakou ztratíte půlhodinku. Zrovna vešel do kanceláře šéf, spíš pootevřel dveře, jak to často dělával. Pohlédl na návštěvníky a také on okamžitě poznal, jen podle jejich chování, že jde o banální záležitost.

„Můžete na okamžik, Maigrete?“

Chvíli zůstali oba stát ve vedlejší kanceláři a debatovali o zatykači, který právě došel telegraficky z Dijonu.

„Torrence si to vezme na starost,“ řekl Maigret.

Neměl svou dobrou dýmku, ale jinou. Svou dobrou dýmku musil logicky odložit na stůl chvíli předtím, když mu telefonoval soudce Coméliau. Ale tehdy na to ještě nemyslel. Vrátil se, zůstal stát před oknem s rukama za zády.

„Celkem vzato, paní, vám nebylo nic odcizeno?“

„Předpokládám.“

„Chci říci, že nevznášíte žalobu pro krádež?“

„To nemohu, když...“

„Měla jste prostě dojem, že v posledních měsících, zejména v posledních dnech si k vám někdo zvykl chodit ve vaší nepřítomnosti.“

„A dokonce jednou v noci.“

„Viděla jste někoho?“

„Slyšela.“

„Co jste slyšela?“

„V kuchyni spadl šálek a rozbil se. Hned jsem šla dolů.“

„Byla jste ozbrojená?“

„Ne. Já se nebojím.“

„A nikdo tam nebyl?“

„Nebyl tam už nikdo. Střepy hrnečku byly na zemi.“

„A nemáte kočku?“

„Ne. Ani kočku, ani psa. Zvířata nadělají strašně špíny.“

„Nemohla k vám vniknout kočka?“

A mladík na své židli vypadal čím dál víc, jako by prožíval muka.

„Zneužíváš trpělivosti komisaře Maigreta, maminko.“

„Zkrátka vy, paní, nevíte, kdo k vám chodí, a nemáte tušení, co by tam mohl hledat?“

„Vůbec ne. Vždycky jsme byli poctiví lidé a...“

„Jestli vám mohu dát radu, dejte si vyměnit zámek. Uvidíte, jestli ty záhadné návštěvy budou pokračovat.“

„Policie neudělá nic?“

Strkal je ke dveřím. Blížila se doba, kdy ho šéf očekával ve své pracovně.

„Na každý pád vám pošlu zítra jednoho ze svých lidí. Ale ledaže bychom dům hlídali od rána do večera a od večera do rána, nevidím dost dobře...“

„Kdy přijde?“

„Říkala jste, že býváte dopoledne doma.“

„Kromě doby, kdy jdu nakoupit.“

„Chcete v deset?... Zítra v deset hodin. Na shledanou, paní. Na shledanou, mladý muži.“

Zazvonil. Vešel Lucas.

„To jsi ty?... Půjdeš zítra v deset hodin na tuhle adresu. Uvidíš, oč jde.“

Naprosto bez přesvědčení. Policejní prefektura se dělí s redakcemi novin o privilegium, že přitahují všechny blázny a maniaky.

Ale teď, u okna, kde ho začínal prostupovat chlad noci, Maigret zabručel:

„Zatracený kluk!“

Protože to byl, bez jakékoliv pochyby, on, kdo ukradl dýmku se stolu.

„Nepůjdeš si lehnout?“

Lehl si. Byl nevrlý, nabručený. Postel byla už teplá a vlhká. Zavrčel, ještě než usnul, a ráno se probudil bez elánu, jako když člověk usne s nepříjemným pocitem. Nebyla to předtucha, a přesto cítil dobře – jeho žena to cítila také, ale neodvažovala se nic říci – že vstal levou nohou napřed. Navíc nebe ukazovalo na bouřku a bylo dusno.

Došel pěšky na Zlatnické nábřeží, šel po nábřežích a dvakrát se mu stalo, že hledal mechanicky v kapse svou dobrou dýmku. Zadýchaně vystoupil po zaprášeném schodišti. Emile řekl na uvítanou: Někdo tu na vás čeká, pane komisaři.“

Šel se podívat do zasklené čekárny a spatřil paní Leroyovou, která seděla na krajíčku židle vyčalouněné zeleným sametem, jakoby přichystaná vyskočit. Zahlédla ho, vrhla se na něho, s tváří křečovitě staženou, rozlícená, ustrašená, zmítaná tisíci nejrůznějšími pocity, popadla ho za límec saka a vykřikla:

„Co jsem vám říkala? Přišli dnes v noci. Můj syn zmizel. Věříte mi teď? Oh! Já dobře vycítila, že jste mě pokládal za blázna. Nejsem tak hloupá. A podívejte, podívejte se...“

Hrabala se horečně v kabelce a vytáhla z ní kapesník s modrým okrajem a vítězoslavně jím mávala.

„Tohle... Ano, tohle, je to důkaz? My nemáme doma žádný kapesník s modrým lemem. Přesto jsem ho našla u nohy kuchyňského stolu. A to není všechno.“

Maigret hleděl zasmušile do dlouhé chodby, v níž vládl ranní ruch a kde se za nimi otáčeli.

„Pojďte se mnou, paní,“ vzdychl.

Jasná smůla. Tušil to předem. Strčil do dveří své kanceláře, zavěsil klobouk na obvyklé místo.

„Posaďte se. Poslouchám vás. Říkáte, že váš syn?...“

„Říkám, že můj syn dnes v noci zmizel a že v téhle chvíli jen bůh ví, co se s ním stalo.“

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist