Georges Simenon

MAIGRETOVA DÝMKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola třetí
PÁTRÁNÍ V ZÁJMU RODIN

Jsou větičky, které se vám například ve vlaku tak uhnízdí v hlavě, a jsou tak dokonale sladěné s rytmem jízdy, že není možno se jich zbavit. Ve starém rozhrkaném taxíku pronásledovala Maigreta věta, jejíž rytmus skandovalo bubnování těžkého bouřkového deště na tenkou střechu. Pá-trá-ní-v-zá-jmu-ro-din. Pá-trá-ní-v-zá-...

Protože koneckonců neměl žádný důvod být tady a řítit se tmavou cestou s bledou a rozčilenou dívkou vedle sebe a přičinlivým malým Lucasem na sklápěcím sedadle. Když se na vás obrátí osoba jako paní Leroyová, nenechá ji člověk ani dokončit její nářky.

„Nic se vám neztratilo, paní? Nepodáváte žalobu? V tom případě lituji.“

I když zmizel její syn.

„Říkáte, že odešel? kdybychom měli hledat všechny lidi, kteří odejdou z domova, nedělala by celá policie nic jiného než to a ještě by na to svým počtem nestačila.“

Pátrání v zájmu rodin. Tak se tomu říká. Provádí se jen na náklady těch, kteří o pátrání požádají. Pokud jde o výsledky...

Vždycky to jsou ostatně hodní lidé, ať staří, nebo mladí, muži, nebo ženy, inteligentního vzezření, s laskavýma, trochu vyděšenýma očima a naléhavými i pokornými hlasy:

„Přísahám vám, pane komisaři, že moje žena – a nikdo ji nezná líp než já – neodešla sama od sebe.“ Nebo jeho dcera, „dcera tak nevinná, tak jemná, kdyby...“

A takových jsou stovky den co den. „Pátrání v zájmu rodin.“ Stojí to za námahu, říkat jim, že by pro ně bylo lepší, kdyby se jejich žena, nebo dcera, nebo manžel nenašel, protože by to přineslo jen zklamání? Pátrání v...

A Maigret se do toho zase jednou nechal zatáhnout! Auto opustilo Paříž a ujíždělo po státní silnici mimo obvod pravomoci kriminální policie. Neměl tam co pohledávat. Nezaplatí mu ani výlohy. A to všechno kvůli dýmce. Bouřka propukla ve chvíli, kdy vystupoval z taxíku proti domu na nábřeží de Bercy. Když zazvonil, paní Leroyová, úplně sama, jedla právě v kuchyni chléb, máslo a uzenáče. Navzdory svému rozrušení pokusila se uzenáče ukrýt!

„Poznáváte tohoto muže, paní?“

A ona, bez váhání, ale s překvapením:

„To je můj bývalý nájemník, pan Bleustein. To je divné... Na fotografi je oblečený jako nějaký...“

Jako nějaký světák, ano, zatímco v Charentonu vypadal jako dost velký chudák. A to bylo třeba vyhledat fotografi ve sbírce velkého deníku, protože bůh suď, proč nebyla k nalezeni v archívu.

„Co to znamená, pane komisaři? Kde je ten člověk? Co provedl?“

„Je mrtev. Povězte mi. Vidím –“ rozhlédl se kolem sebe po místnosti, v niž byly skříně i zásuvky vyprázdněné –“ že jste měla stejný nápad jako já...“

Začervenala se, už už se chtěla bránit, ale komisař nebyl toho večera trpělivý.

„Zkontrolovala jste všechno v domě. Nezapírejte. Potřebovala jste vědět, jestli váš syn nic neodnesl, že ano? Výsledek?“

„Nic, přísahám vám. Nic nechybí. Co si myslíte? Kam jdete?“

Protože odcházel jako člověk, který má naspěch, a nastoupil znovu do taxíku. Další hloupá ztráta času. Před chvílí měl proti sobě to děvče na bulváru Bonne-Nouvel e. Ale nepomyslel na to, požádat ji o přesnou adresu. A teď ji potřeboval. Naštěstí bydlel majitel galantérie v domě. Znovu taxi. Veliké kapky pleskaly o dlažbu. Chodci utíkali. Auto dostávalo smyk.

„Ulice Championnet, číslo 67...“

Vtrhl do malé místnosti, v níž čtyři osoby, otec, matka, dcera a dvanáctiletý chlapec, jedli polévku u kulatého stolu. Matylda se poděšeně vztyčila, otevírajíc ústa k výkřiku.

„Promiňte, pánové, dámy. Potřebuji vaši dceru, aby potvrdila totožnost zákazníka, kterého viděla v obchodě. Byla byste tak laskavá, slečno, a šla se mnou?“

Pátrání v zájmu rodin! Ach, to je něco jiného než stát nad pěknou mrtvolkou, která vám okamžitě prozradí, co a jak, nebo honit vraha, u něhož není těžké uhodnout, jak asi uvažuje. Zatímco s amatéry! Brečí to! Třese se to! A je třeba brát ohled na tatínka nebo na maminku.

„Kam jedeme.“

„Do Chel es.“

„Myslíte, že tam je?“

„Nemám ani zdání, slečno... Řidiči... Zajeďte napřed na Zlatnické nábřeží.“

Tam naložil Lucase, který na něho čekal.

Pátrání v zájmu rodin. Seděl vzadu ve voze s Matyldou, která jevila snahu sklouznout k němu. Veliké kapky deště prosakovaly chatrnou střechou a dopadaly mu na levé koleno. Naproti sobě viděl žhnoucí konec Lucasovy cigarety.

„Pamatujete se dobře na Chel es, slečno?“

„Ach ano.“

Na mou duši, copak to nebyla její nejhezčí milostná vzpomínka? Bylo to jednou jedinkrát, co utekli z Paříže, jedinkrát, co běželi spolu vysokou trávou podél řeky!

„Myslíte, že i když je tma, budete nás moci vést?“

„Myslím. S podmínkou, že vyjedeme od nádraží. Protože my jsme přijeli vlakem.“

„Říkala jste mi, že jste obědvali v hostinci?“

„V zchátralé hospodě, ano, tak špinavé, tak ponuré, že jsme se až báli. Pustili jsme se cestou podle Marny. Po určité době zbyla z cesty jen pěšina. Počkejte... Nalevo je opuštěná pec na pálení vápna. Potom, možná pět set metrů odtamtud, jednopatrový domek. Moc nás překvapilo, když jsme ho tam objevili.

Vešli jsme dovnitř. Vpravo zinkový výčepní pult... vápnem obílené zdi s několika barvotisky a jenom dva železné stoly a pár židlí... A chlap...“

„Mluvíte o majiteli?“

„Ano. Malý, tmavovlasý, který vypadal spíš na něco jiného. Nevím, jak vám to říci. Člověka napadne ledacos. Zeptali jsme se, jestli můžeme dostat něco k jídlu, a on nám donesl paštiku, salám a potom králíka, kterého ohřál. Bylo to moc dobré. Majitel si s námi povídal, vykládal o rybářích, kteří chytají na pruty a jsou jeho zákazníky. Ostatně v jednom koutě byla celá hromada rybářských prutů. Když člověk neví, napadne ho ledacos.“

„Je to tady?“ zeptal se Maigret přes sklo, protože řidič zastavil. Malé nádraží. Pár světel ve tmě.

„Napravo,“ řekla dívka. „Potom zase druhá napravo. Tam jsme se ptali na cestu. Ale proč si myslíte, že Josef šel sem?“

Pro nic. Nebo vlastně kvůli dýmce, ale to se neodvážil říci. Pátrání v zájmu rodin! Každý by se mu vysmál. A přece...

„Teď rovně, pane řidiči,“ zasáhla Matylda. „Až přijedete k řece. Je tam most, ale místo přes něj zabočíte doleva. Pozor, cesta není široká.“

„Přiznejte se, maličká, že váš Josef s vámi v poslední v době hovořil o možné, ba dokonce pravděpodobné změně svého postavení.“

Možná že později z ní bude právě taková semetrika jako matka Leroyová. Copak matka Leroyová nebyla také dívkou, něžnou a bezpochyby hezkou?

„Byl ctižádostivý.“

„Nemluvím o budoucnosti. Mluvím o teď.“

„Chtěl být něčím jiným než kadeřníkem.“

„A čekal, že bude mít peníze, že?“

Působilo jí to muka. Měla takový strach, aby nezradila svého Josefa!

Vůz jel pomaloučku po špatné cestě podél Marny a vlevo bylo vidět pár ubohých rodinných domků a ojedinělé honosnější vily. Tu a tam světlo, nebo štěkající pes. Potom, asi kilometr před mostem, se vyježděné koleje najednou prohloubily, taxi se zastavilo a šofér prohlásil:

„Dál už nemůžu jet.“

Déšť zesílil. Když vystoupili z auta, liják je zaplavil a všechno bylo mokré, kluzké, země, která jim ujížděla pod nohama, keře, které se o ně cestou otíraly. Kousek dál musili jít husím pochodem, zatímco šofér se usadil s bručením ve voze a chystal se zřejmě, že si schrupne.

„To je zvláštní. Myslela jsem, že je to mnohem blíž. Nevidíte ještě dům?“

Marna tekla blizoučko nich. Čvachtali v kalužích vody. Maigret kráčel vpředu, rozhrnoval větve. Matylda šla těsně za ním a Lucas uzavíral průvod s lhostejností novofoundlandského psa. Dívka začínala mít strach.

„Poznala jsem přece most a pec na vápno. Není možné, že bychom se byli zmýlili.“

„Je mnoho důvodů,“ zavrčel Maigret, „proč se vám zdá, že to dneska trvá déle, než když jste šla s Josefem... Podívejte!... Nalevo je vidět světlo.“

„To je určitě ono.“

„Pst! Snažte se nedělat rámus.“

„Myslíte, že…“

A on, najednou ostře:

„Nemyslím si dočista nic. Nikdy si nic nemyslím, slečno.“

Nechal je dojít k sobě a mluvil tiše s Lucasem.

„Počkáš s maličkou tady. Ani krok, ledaže zavolám. Shýbněte se, Matyldo. Odtud je vidět průčelí. Poznáváte je?“

„Ano. Přísahala bych.“

Široká Maigretova záda už vytvořila clonu mezi ní a světélkem. A zůstala sama v promoklých šatech uprostřed deštivé noci na břehu řeky, s mužíčkem, kterého neznala a který si klidně pokuřoval jednu cigaretu za druhou.