Georges Simenon

SEDM KŘÍŽKŮ K NOTESU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Nová, svěží a svátečně nastrojená parta, která měla čas oslavit Štědrý den v rodinném kruhu, přišla vystřídat ranní směnu. Zdálo se, jako by vydechovali vůni cukroví a jemných lihovin.

Starý Bedeau zaujal své místo u ústředny, ale Lecoeur neodešel a oznámil prostě:

"Já tu ještě chvilku zůstanu."

Komisař Saillard si odskočil na oběd do blízké hospůdky a vyžádal si, aby mu okamžitě zavolali, kdyby bylo něco nového. Janvier se vrátil na Zlatnické nábřeží, kde připravoval zprávu.

Lecoeur neměl chuť si lehnout. Nechtělo se mu spát.

Stalo se mu už, že vytrval na svém místě šestatřicet hodin: jednou za nepokojů na náměstí Svornosti a podruhé při generálních stávkách, kdy celá posádka ústředí tábořila v kanceláři čtyři dni a čtyři noci.

Jeho bratr byl netrpělivější. "Chci jít hledat Duda," prohlásil.

"Kam?"

"Nevím. K Severnímu nádraží."

"A co když ty pomeranče neukradl on? Co když je v docela jiné čtvrti? Co když se o něm za pár minut nebo za dvě hodiny něco dozvíme?"

"Chtěl bych něco dělat."

Usadili ho na židli v koutě, protože si nechtěl lehnout. Měl víčka zarudlá únavou a úzkostí a začal se popotahovat za prsty jako v dětství, když ho postavili do kouta.

André Lecoeur se disciplinovaně snažil odpočinout si. V té velké místnosti byl jakýsi přístěnek s umývadlem, dvěma polními lůžky a věšákem, kde občas dřímali ti, co měli noční službu, když byl zrovna klid.

Lecoeur zavřel oči. Pak nahmatal v kapse notes, který ho nikdy neopouštěl, a vleže na zádech v něm začal listovat.

Byly tam jen křížky, kolonky drobných křížků, které umíněně zaznamenával, ačkoliv nemusel a ačkoliv ani nevěděl, k čemu by to jednou mohlo být dobré. Někteří lidé si vedou deník. Jiní zase zaznamenávají každý sebemenší výdaj nebo prohry v bridži.

Tyhle křížky v uzounkých sloupcích představovaly celá léta pařížského nočního života.

"Dáš si kávu, Lecoeure?"

"Prosil bych."

Protože si však v tom přístěnku, odkud neviděl na světelný plán, připadal hrozně daleko, odtáhl polní lůžko do kanceláře, vypil kávu a začal pozorně studovat křížky ve svém notesu. Občas přivřel oči. Párkrát se zpod přivřených víček zadíval na svého bratra, schouleného na židli, se skleslými rameny a svěšenou hlavou. Jediným projevem jeho vnitřního zmatku bylo křečovité svírání dlouhých bledých prstů.

Teď už byly nejen v Paříži, ale i na předměstích stovky těch, kteří znali popis dítěte. Čas od času se na ústředí probouzela naděje. Volalo nějaké komisařství, ale ukázalo se, že šlo o holčičku nebo o chlapce buď příliš malého, nebo zase mnohem staršího.

Lecoeur znovu zavřel oči, a náhle je otevřel, jako by byl zdříml. Podíval se, kolik je hodin, a rozhlédl se, je-li tu komisař.

"Saillard se ještě nevrátil?"

"Zřejmě se zastavil na Zlatnickém nábřeží."

Olivier se na něho zadíval: překvapovalo ho, že bratr chodí sem a tam po místnosti. Lecoeur si ani nevšiml, že slunce konečně proniklo bílou klenbou mraků a že Paříž je v tomto vánočním odpoledni zalitá jasem jako na jaře.

Čekal jenom napjatě, až uslyší kroky na schodech. "Měl bys jít koupit pár obložených chlebíčků," řekl bratrovi.

"S čím?"

"Třeba se šunkou. Na tom nesejde. Co dostaneš." Olivier se naposledy podíval na světelnou tabuli a odešel z kanceláře; přes všechnu úzkost se mu ulevilo, že může na chvíli na vzduch.

Ti, co vystřídali ranní směnu, nevěděli skoro nic, jen že jde o vraha a že někde v Paříži je v nebezpečí nějaký malý chlapec. Nestrávili tu noc a události pro ně neměly touž barvu, byly jako přecezené, zredukované na několik přesných a studených údajů.

Starý Bedeau seděl na Lecoeurově místě a se sluchátky na uších luštil křížovky. Jen občas přestal a pronesl tradičně:

"Haló! Slavkov? Vaše výjezdovka vyjela?"

Ze Seiny vylovili nějakého utopence. To také patřilo k vánoční tradici.

"Chtěl bych s vámi chvilku mluvit, pane komisaři." Polní lůžko bylo opět na svém místě v přístěnku a tam také zavedl Lecoeur vedoucího kriminálního oddělení. Komisař zabafal z dýmky, svlékl si kabát a podíval se na Lecoeura poněkud překvapeně.

"Promiňte, že se pletu do něčeho, po čem mi nic není, ale jde o toho vraha…"

Držel notýsek v ruce, ale zdálo se, že ho zná nazpaměť a že se do něho dívá jenom ze slušnosti.

"Odpusťte, že vám to říkám tak zmateně, ale myslím na to od rána tolik, že…"

Před chvílí, když tu ležel, měl to v hlavě tak přesně srovnané, že se mu to zdálo nad slunce jasnější. Teď hledal slova a snažil se postihnout myšlenky, které už nebyly tak jisté.

"Podívejte se, já jsem si především všiml, že všech osm vražd se stalo po druhé hodině ranní a většina byla spácháňa po třetí hodině."

Podle komisařova výrazu poznal, že to zjištění nebylo pro jiné lidi nijak mimořádně vzrušující.

"Byl jsem zvědavý, v kolik hodin byla spáchána většina zločinů tohoto druhu v posledních třech letech. Tak jsem si to vyhledal. Skoro vždycky to bylo mezi desátou večer a druhou ráno."

Volil asi špatnou cestu, protože komisař pořád ještě nereagoval. Proč neříct rovnou, jak na tu myšlenku přišel? Teď nebyl čas na falešný ostych.

"Před chvílí, když jsem se díval na bratra, mi napadlo, že ten člověk, kterého hledáte, musí být jako on. Chvíli jsem se dokonce ptal, jestli to není on. Počkejte …"

Teď cítil, že je na dobré cestě. Viděl, že v komisařových očích už není zdvořilá a poněkud znuděná pozornost. "Kdybych byl měl dost času, byl bych ty své myšlenky nějak uspořádal. Ale uvidíte… člověk, který zabije osmkrát za sebou, skoro ráz na ráz, je maniak, že?… Je to člověk, kterému z nějakého důvodu ze dne na den v hlavě nějak přeskočilo… Můj bratr přišel o místo, a aby to nemusel přiznat svému synovi, aby se v jeho očích neshodil, odcházel po celé dlouhé týdny z domova ve stejnou hodinu a choval se dál stejně, jako by pracoval…"

Myšlenka vyjádřená slovy a větami ztrácela na síle. Cítil, že vzdor jeho úpornému úsilí Saillardovi pořád ještě nesvítá.

"Člověk, kterému náhle vezmou všechno, co měl, všechno, z čeho se skládal jeho život…"

"A který se zblázní?"

"Nevím, jestli je blázen. Možná, že se to tak dá říct. Někdo, kdo se domnívá, že má dobrý důvod nenávidět celý svět a mstít se na lidstvu… Vy víte dobře, pane komisaři, že ti ostatní, ti skuteční vrazi, zabíjejí vždycky stejným způsobem. Tenhle použil nože, kladiva, francouzského klíče. Jednu ženu uškrtil. A přitom ho nikdy nikdo neviděl. Nezanechal po sobě žádnou stopu. Ať už bydlí kdekoliv, musel ujít kilometry a kilometry v době, kdy v Paříži nejezdí ani metro, ani autobusy. Ačkoliv je pařížská policie od prvních vražd v pohotovosti, ačkoliv si prohlíží chodce a vyslýchá podezřelé, on na sebe neupozornil ani jedinkrát."

Cítil se teď do té míry na správné cestě a měl takový strach, že komisaře svým povídáním omrzí, že měl chuť zamumlat:

Prosím vás, vyslechněte mě až do konce…

V přístěnku bylo těsno a on chodil tři kroky sem, tři kroky tam před komisařem, který seděl na pelesti polního lůžka.

"Věřte mi, že to nejsou žádné dohady. Já ani nijak zvlášť hádat nedokážu. Jsou to jen ty mé křížky, skutečnosti, které jsem tady zaznamenal… Dnes ráno například prošel polovinu Paříže, aniž se jedinkrát ocitl před policejní stanicí nebo na řízené křižovatce."

"Chcete tím říct, že zná důkladněji patnáctý okres?"

"Nejenom patnáctý, ale dá-li se soudit z těch předešlých zločinů, ještě aspoň dva další: dvanáctý a dvacátý. Nevybral si své oběti náhodně. Ve všech případech věděl, že jsou to lidé osamělí a žijí v takových podmínkách, že je může napadnout bez velkého rizika."

Málem ztratil všechnu odvahu, když uslyšel zasmušilý hlas svého bratra:

"Tady jsou ty chlebíčky, André!"

"Ano. Děkuju. Vem si. A běž si sednout…"

Z jakési pokory si netroufal zavřít dveře. Nebyl osobnost dost důležitá, aby se mohl s komisařem zavřít. "Měnil pokaždé zbraň, protože ví, že to lidi zmate. To znamená, že ví, že vrazi většinou postupují vždycky podle stejné metody."

"Poslyšte, Lecoeure…"

Komisař vstal a podíval se na inspektora roztěkaně, jako by teď sledoval svou vlastní myšlenku.

"Chcete tím říct, že . "

"Nevím. Ale tak mi napadlo, že je to možná někdo od nás. Rozhodně někdo, kdo u nás pracoval."

Pokračoval tišeji:

"Někdo, komu se stalo totéž co mému bratrovi, chápete? Vyhozeného hasiče může snadno napadnout, že by mohl založit požár. To se stalo za ty tři roky dvakrát. Někdo od policie…"

"A proč by kradl?"

"Můj bratr taky potřeboval peníze, aby svému synovi mohl namlouvat, že si pořád vydělává na živobytí, že pořád pracuje v tiskárně. Jestli je to někdo, kdo míval noční služby, a jestli někoho nechává při tom, že je pořád někde v zaměstnání, musí být nutně celou noc venku, a to by vysvětlovalo, že se těch zločinů dopouští vždycky po třetí hodině ráno. Musí se dočkat rána, aby se mohl vrátit domů. V prvních hodinách je to snadné. To jsou ještě otevřené kavárny a bary. Potom už je na ulici už sám..."

Saillard zabručel jakoby sám pro sebe: "V osobním oddělení dnes nikdo není."

"Třeba by mohli sehnat ředitele doma. Třeba si vzpomene?"

Lecoeur neskončil. Měl toho na srdci ještě mnoho, ale nedovedl to všechno postihnout. Možná, že to bylo nakonec jenom fantazírování… Chvílemi mu to tak připadalo, ale jindy se mu zase zdálo, že objevil do očí bijící samozřejmost.

"Haló! Prosím vás, mohl bych mluvit s panem Guillaumem? Není doma? Nevíte, kde bych ho mohl najít? U dcery v Auteuil? Můžete mi dát její telefonní číslo?"

Ti také bohatě poobědvali v rodinném kruhu a teď asi srkali kávu a likéry.

"Haló! pan Guillaume? Ano, tady je Saillard. Doufám, že vás moc nevyrušuju. Máte už po jídle? Jde o toho vraha. Jsou tu nějaké novinky, ještě nic přesného. Chtěl bych si ověřit jednu domněnku a pospíchá to. Nedivte se moc mé otázce. Nebyl v posledních měsících propuštěn někdo z našich lidí? Na šarži nezáleží. Co prosím? Za celý rok ani jeden?"

Lecoeurovi se sevřelo srdce, jako by se na něho řítila nějaká katastrofa, a podíval se žalostně na plán Paříže. Prohrál. Už se vzdal a divil se, že jeho šéf naléhá dál.

"Mohlo to být i dřív, to nevím. Pravděpodobně by to byl někdo, kdo sloužíval v noci a ve více okresech, mezi jinými v patnáctém, dvacátém a dvanáctém. Někdo, kdo by po vyhazovu pořádně zatrpkl. Cože?"

Tón, jakým Saillard pronesl poslední slovo, vrátil Lecoeurovi naději, zatímco ostatní kolem nich rozhovoru vůbec nerozuměli.

"Strážmistr Loubet? Správně, slyšel jsem o něm, ale v té době jsem ještě nebyl v disciplinární radě. Ano, před třemi lety. Nevíte náhodou, kde bydlel? Někde u tržnice?"

Ale tři roky, to už je příliš dlouho a Lecoeur znovu ztratil odvahu. Bylo nepravděpodobné, že by si někdo uchovával ponížení a nenávist v srdci celé tři roky, než by začal jednat.

"Nevíte, co se s ním stalo? Samozřejmě. Ovšem. Dnes to bude těžké…"

Zavěsil a podíval se pozorně na Lecoeura. Pak na něho promluvil, jako by mluvil se sobě rovným:

"Slyšel jste to? Ten strážmistr Loubet dostal celou řadu výstrah a byl třikrát nebo čtyřikrát přeložen, než ho konečně vyhodili. Přijal to velmi špatně. Opíjel se, Guillaume myslí, že si našel práci v nějaké soukromé detektivní kanceláři. Chcete-li to zkusit…"

Lecoeur to udělal, ačkoliv tomu nevěřil. Ale mohl alespoň jednat a nejenom čekat před tím zatraceným piánem. Začal od nejpochybnějších agentur, protože tušil, že člověka jako Loubet by ve slušném podniku nepřijali. Ve většině kanceláří bylo zavřeno. Volal tedy lidem domů.

Často mu odpovídaly dětské hlásky.

"Neznám. Zkuste to u Tisseranda na Svatomartinském bulváru. Ten sbírá všecku holotu."

Nenašel ho však ani u Tisseranda, který se specializoval na sledování. Tři čtvrtě hodiny seděl Lecoeur u telefonu, až najednou někdo vztekle zahudroval.

"Ani mi o tom darebákovi nemluvte. Už je to přes dva měsíce, co jsem ho vyhodil, a ačkoliv mi vyhrožoval vydíráním, nezmohl se vůbec na nic. Jestli ho potkám, tak mu rozbiju hubu."

"Co u vás dělal?"

"Hlídal v noci různé budovy."

André Lecoeur se celý jako by proměnil.

"Pil hodně?"

"Ten? Ještě nebyl ve službě ani hodinu a už byl ožralý. Nevím, jak to dělal, ale dával si vždycky nalívat zadarmo."

"Máte jeho přesnou adresu?"

"Ulice U mezčí soutěsky 27 B."

" Má telefon?"

"Možné to Je. Nemám nejmenší chuť mu telefonovat. Je to všecko? Můžu pokračovat v bridži?"

Než zavěsil, bylo ještě slyšet, jak o tom vykládá přátelům.

Komisař se už mezitím zmocnil telefonního seznamu a našel tam Loubetovo jméno. Vytočil jeho číslo. Mezi ním a Lecoeurem byla teď jakási mlčenlivá dohoda. Sdíleli stejnou naději. Ve chvíli, kdy se užuž dotýkali cíle, měli v konečcích prstů stejný chvějivý pocit. Druhý Lecoeur, Olivier, vycítil, že se děje něco důležitého, vstal a díval se z jednoho na druhého.

Ačkoliv mu komisař nic neřekl, udělal André Lecoeur něco, co by si ještě dnes ráno vůbec nedovolil: vzal si druhé sluchátko. Bylo slyšet vyzvánění telefonu tam někde v bytě v ulici U mezčí soutěsky; zvonilo to dlouho, jakoby do prázdna, a Lecoeurovo srdce se zrovna znovu začalo svírat, když někdo vzal sluchátko.

Bohudíky, byl to ženský hlas, hlas starší ženy, který prohlásil:

"To jsi ty? No konečně! Kde jsi?"

"Haló! Paní Loubetová? Tady není váš manžel."

"Stalo se mu něco?"

Podle tónu v jejím hlase se zdálo, že ji to pomyšlení těší, že na takovou zprávu čekala už dávno.

"U telefonu je přece paní Loubetová, že ano?"

"Kdo jiný by to byl?"

Váš muž není doma?"

"Především mi řekněte, kdo mluví."

"Komisař Saillard."

"Proč ho potřebujete?"

Komisař zakryl na okamžik mikrofon dlaní a řekl tiše Lecoeurovi:

"Zavolejte Janvierovi, aby tam honem běžel."

V téže chvíli volalo nějaké komisařství, takže se v místnosti mluvilo najednou na třech telefonech.

"Váš manžel se dnes ráno ještě nevrátil?"

"Kdyby ta vaše policie za něco stála, tak byste to věděli."

"Stává se mu to často?"

"To je jeho věc, ne?"

Pravděpodobně svého manžela opilce nenáviděla, ale jakmile ho někdo napadl, stavěla se na jeho stranu. "Víte, že už není zaměstnán u policie?"

"Zřejmě na to není dost velký grázl!"

"Kdy přestal pracovat pro agenturu Argus?"

"Cože?… Okamžik, prosím vás… Co to povídáte… Vy ze mě chcete tahat rozumy, co?"

"Je mi líto, paní Loubetová. Ale váš muž dostal v Argusu výpověď před dvěma měsíci."

"To je lež!"

"On tedy celý ty dva měsíce odcházel každý večer do práce?"

"A kam by chodil? Do Folies-Bergére?"

"Proč se dnes ráno nevrátil? Telefonoval vám?"

Patrně se toho dorážení polekala, a tak raději zavěsila. Když komisař také zavěsil a obrátil se, viděl Andrého Lecoeura, který za ním stál a s odvrácenou hlavou řekl: "Janvier už tam jel…"

A prstem si setřel z koutku víčka jakousi stopu vlhkosti.

Chovali se k němu jako rovní k rovnému. Věděl, že to dlouho nepotrvá, že zítra už bude zase jenom trochu ušlápnutý telefonista, maniak, který si dělá křížky do zcela neužitečného notýsku. Na ostatních nezáleželo. Nestarali se ani o jeho bratra, který těkal z jednoho na druhého králičíma očima, poslouchal je a nechápal a dumal, proč se tu místo jednání tolik mluví, když jde o život jeho syna.

Dvakrát přišel a zatahal Andrého za rukáv: "Nech mě, já ho půjdu hledat," žadonil.

Kde hledat? Koho hledat? Popis bývalého strážmistra Loubeta už byl na všech komisařstvích, na všech nádražích a měly ho i všechny hlídky.

Teď už nehledali jenom chlapce, ale i pětapadesátiletého, pravděpodobně opilého muže, který znal Paříž a pařížskou policii jako své boty a který měl na sobě černý převlečník se sametovým límcem a starý šedivý plstěný klobouk.