Josef Škvorecký

MIRÁKL
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola čtvrtá
DETEKTIVKA

1)

Několik dní po výletu do selčanského kláštera mi Jůzl ukázal v kavárně Slávii nový dopis. Tentokrát ne od pátera Urbance:

Vážený p. redaktor!

máte svatou pravdu to voni to na Dp. Doufala narafičili von byl neviný já sem ráno dávala kjetiny sv. Josefovi i P. Marii a nic takovýho tam nebylo musela bych to bejvala vidět taky mě zato zavřeli a byla sem ve vjezení 5 roku byl to Zázrak pan farář to neuďál to voni mrchy komunistický že se na to Pán Bůh může dívat v úctě odaná Albína Knižáková Na Březince 13 praha XVI sem na starý kolena u cery a zetě sou obá moc hodný v úctě A. Knižáková.

„Vynikající dokument,“ pochválil jsem Jůzlovu dopisovatelku. „Prakticky důkaz. Leda že to tenkrát zamontovali tak rafinovaně, že by teď po letech mohli tvrdit, že to babka přehlídla.“

„To nemůžou!“ pravil Jůzl vítězně. „Uveřejnili o tom tehdy úřední zprávu s fotografiema, a dokonce s náčrtem. Doplatí na vlastní sebejistotu. Tenkrát to po nich nikdo kontrolovat nemohl. Podívejte se!“

Vytáhl z aktovky desky a položil je na stolek. Na deskách byl krasopisný nápis P. JOSEF DOUFAL a Jůzl z nich vyňal fotokopii kresby.

 

 

Hleděl jsem na schéma prostoduchého mechanismu. Jistá rafinovanost v tom byla. Jenže nikoli technická. Psychologická. Věděli, že páter je sedlák. Jejich člověk v Kostelci je informoval o páterově řezbářském koníčku. Jestli snad neměli dost schopného člověka v Kostelci, stejně pochopili, že kluk z malého hospodářství není na obě ruce levý a vládne mechanickou představivostí z doby Leonarda da Vinciho. Ale jako každý pachatel, ušklíbl jsem se v duchu, udělali chybu. V těch letech nedostatků a úzkých profilů bylo ocelové lanko vzácnost. A tak jako tak, venkovský farář by sotva užil ocelového lanka. V jeho rukou se zlámanými nehty by byl přirozenější konopný špagát, dřevěná kolečka –

„Musela by to být hodně nevšímavá babka, aby jí ušlo takovéhle provaziště,“ položil jsem prst na soustavu kladek a pak mi něco došlo a ironicky jsem pohlédl na Jůzla… „Napadlo vás, že podobné kresbičky pořizují kriminalisti na místě vraždy?“

Jak jsem předpokládal, na Jůzlovo teologické uvažování to zapůsobilo.

„Dovolíte, abych tenhle postřeh použil?“

„Račte. Ale nemusíte udávat pramen,“ řekl jsem. „Kolik vlastně tenkrát bylo paní Knižákové?“

„Sedmapadesát. Dnes je jí šestasedmdesát, ale pořád je úplně svěží,“ řekl Jůzl a pustil se do horlivého výkladu.

„Je úplně vyloučené, že by si to vymyslela nebo že by tehdy byla tak tělesně a duševně sešlá, že by si něčeho takového nevšimla. Zašel jsem za ní na Smíchov a řekla mi spoustu dalších zajímavých věcí, které v dopise nejsou. Tak například ty květiny v kořenáčích. Podle úřední zprávy zakrývaly instalaci tak, že ji věřící nemohli z lavic vidět. Jenže ty květiny přinesla paní Knižáková ráno, těsně před mší svatou. A co víc: před soškou stály květináče s uschlými květinami od minulé pobožnosti a ty paní Knižáková nejdřív sundala a postavila je semhle za oltář,“ ukázal na plánek. „Tedy: jednak když odstraňovala květináče, určitě by uviděla mechanismus. Ale i kdyby byla úplně slepá, byla by musela zakopnout tady o to lanko. Podle úředního popisu vedlo asi decimetr nad zemí ke kladce ve zdi za oltářem.“

Sledoval jsem jeho prst na plánku a asi měl pravdu. Jestli měl, byl to, jak by před dvaceti lety byla řekla Liška, gól.

„Navíc,“ Jůzl se usmál a v souvislosti se zázrakem poprvé nasadil něco jako humorný tón, „v rohu nad svatým Josefem měly hnízdo vlaštovky a paní Knižáková zjistila, že za oltářem je od nich naděláno. Vzala koště, hadr a kbelík – měla je schované v malé sakristii za oltářem – zametla to a ještě po tom vytřela podlahu. Rozumíte. Právě v těch místech, kudy podle nich měl procházet tenhle drát!“ ukázal na tu úplně jasnou věc na plánku. Pohlédl jsem na něj pochvalně. Byl to bledý, ulízaný mládenec, podle pověsti ne zrovna nevinný. Kdysi strávil rok v semináři, ale potom odtamtud odešel a vystudoval dějiny umění.

„Pane kolego,“ řekl jsem, „klobouk dolů. Mám dojem, že po těchhle důkazech se ta věc v Písečnici dá vysvětlit jenom podle pátera Urbance.“

Jůzl přikývl. Vítězně.

„To je s vědou sice v rozporu,“ pokračoval jsem, „takže to nemůže být pravda, ale –“

„Je to veliká zodpovědnost,“ můj známý se zadíval na své dokumenty, které tak nevývratně svědčily o zázraku, a pak je strčil zpátky do krasopisně nadepsaných desek. „Nikdy bych si nebyl pomyslel, že právě já budu – rozhodně si nezasloužím –“

„Jeden polepšený hříšník –“ pravil jsem tiše. Kavárenské světlo se Jůzlovi zalesklo na napomádovaných vlasech. Hleděl kolem mě někam, kde snad něco viděl, ale kam já nikdy nedohlédl. Možná, ušklíbl jsem se v duchu, jsem si nezasloužil… Viděl jsem pouze číšnici, která kolem nás nesla někomu vermut, a staršího pána s ustaranou tváří, jenž u vedlejšího stolku četl londýnské Times. Nedávno je povolili k vystavování v kavárnách. Na otevřené stránce střízlivě volal titulek TOP KREMLINOLOGIST SAYS CZECHS GO TOO FAR. Jůzl však meditoval v rozměrech staletí. „Teď to už není otázka jenom nějakých článků v novinách,“ pravil. „Může tu jít o případ, který by mohl vést až k svatořečení. Samozřejmě by to vyžadovalo víc svědků. A bůhví, kolik jich dnes vůbec ještě je naživu –“

Netušil, že jeden sedí před ním, ale já nehodlal figurovat v nějakém procesu, byť třeba jen Svaté stolice. Obával jsem se, že kremlinolog z Timesů má pravdu. V rohu kavárny, kam nebylo vidět širokými okny zvenčí, právě schůzovala radikální spisovatelská skupina, vedená světoznámým dramatikem Hejlem. V poslední době si počínal tak, jako by chtěl – splní-li se kremlinologovy prognózy – kráčet v stopách písečnického mučedníka. Nepochyboval jsem, že v nich kráčet bude. Nakonec dopadá na světě vždycky všechno špatně.

Třebaže jsem momentálně nevěděl, jak úkaz v kapli Panny Marie pod Kobylí hlavou vysvětlit jinak, nebyl jsem s to přikládat víru explikaci pátera Urbance. Ovšem, Credo quia… Na rozdíl od světoznámého dramatika si páter Doufal nikdy nepočínal tak, jako by si chtěl vysloužit mučednickou korunu.

2)

„Pročs, hergot, pořád chtěla na katechismus, když jenom o všem pochybuješ?“ utrhl jsem se na Lišku. „Určitý věci jsou tajemství víry a nikdo ti je nevysvětlí. Buď jim věříš, nebo jim nevěříš.“

Seděli jsme na mezi plné jetele, lískovými keři skryti zrakům eventuálních kolemjdoucích. Pod námi budovatelsky bzučel Kostelec, nad námi svítilo vysoké jarní nebe. Liška už neměla chřipku, ale zato ji trápily pochybnosti.

„Jak můžeš ale třeba věřit, že Jonáše spolkla velryba, dyž velryba má v tlamě piána?“

„Pijány,“ opravil jsem ji rozmrzele. „A v bibli nestojí velryba, ale velká ryba. Moh to bejt velkej žralok.“

„Ten by byl Jonáše rozkous. Žraloci nepolykaj velkou kořist celou.“

„A vůbec: tohle nepatří k tajemstvím víry.“

„Tak proč je to v bibli?“

Vzdychl jsem.

„Podívej. Bible vznikla v době, kdy eště neexistovaly přírodní vědy. Lidstvo –“

„Já vim. To řiká velebnej pán taky. Lidi byli tenkrát eště pitomí, tak jim to Pámbu musel vysvětlit polopatě. Jako názorně. A víš, co sem se ho na to zeptala? Zeptala sem se ho: ‚Tak proč je Pámbu nestvořil hned chytrý, aby dokázali pochopit, jak to dovopravdy bylo?‘“

V duchu jsem kněze politoval. Vyučovat Lišku předmětu tak rozporuplnému, jako je katolický katechismus, nebylo nic záviděníhodného.

„A von mi na to řek, že abych si prej představila, dyž se narodí dítě a rodiče mu chtěj vysvětlit, co je dobrý a co je zlý. Povídaj mu prej pohádky. Nojo, povídám já na to. Jenomže lidi neuměj děti dělat jiný než pitomý. Pámbu by to ale moh umět.“

„Nedal ti pohlavek?“

„Ten? Ten by ho nedal ani nejuličníkovatějšímu ministrantovi. Je hrozně hodnej. Skoro pokaždý mi dává bábovku.“

„To jsem nevěděl, že má hospodyni.“

„Von nemá. Peče je sám. A stejně asi kvůli mně. Nikdo jinej k němu na katechismus nechodí, ponivač se všichni bojej.“

„Doufám, že seš taky vopatrná. Jaks slíbila.“

„Neboj. Lezu tam dycky zadem přes plot. Tam není vodnikud vidět. Ale ty bábovky umí bezvadně. Lepší než Vikuska.“

„A ty se mu odvděčuješ drzostí.“

„Náhodou vůbec ne. Já ho mám ráda. Ale dyž já za to nemůžu. Mně to všecko připadá takový nedomyšlený. Třeba to, jak je Pámbu všemohoucí a vševědoucí a nejvýš dobrotivý. To nejde dohromady,“ pravila, postižena problémem, jenž, aniž to asi tušila, trýznil vyznavače nedomyšleného náboženství už od začátku. „Dyž je vševědoucí, ví, že budem hřešit, a pak nás za to trestá, ačkoliv to moh klidně zařídit tak, abysme nehřešili, dyž je všemocný a nejvýš dobrotivý. Vlastně je to pěknej kruťas,“ řekla a cosi ji zaujalo. „Hele, vono je to vlastně jako – znal si Josku Sála?“

Znal jsem ho. Byl to tlustý, rabijácký syn největšího kosteleckého hoteliéra, a podle mě usiloval o Lišku. Ale jako sok už pro mne neexistoval. Nedávno byl zatčen, usvědčen z úmyslu vyvíjet v rozsudku nedefinovanou protistátní činnost a odsouzen na patnáct nebo dvacet let. Možná snad pětadvacet. To jsem si už nepamatoval, ale znal jsem ho.

„Tak poslyš,“ řekla Liška. „Kamila Dorůžková chodí s jednim fízlem, a ten se jí s tim vytahoval. Že prej vo Joskovi voni už dávno věděli. Von Joska vlastně vůbec nic nedělal, jenom se slejzal s kamarádama a chlastali vzadu u Sálů a vedli řeči. Jenže jeden ten jeho kámoš se dal k fízlum, a tak je policajti nechávali, až se jich do těch řečí hodně namočilo, a pak je zhaftli všecky.“

Podívala se na mě, jako by učinila hluboký filozofický objev.

„A úplně takovej je Pámbu. Taky čeká, až se namočíme, místo aby nám pomoh, a pak dělá, že je to všecičko čistě jenom naše vina. A šup s náma do pekla!“

Zhrozil jsem se: „Tohle řikáš velebnýmu pánovi? Ten z tebe musí mít radost!“

„No takhle sem mu to neřekla, to je jasný. Ale jak ty bys mi to vysvětlil? Že je Pámbu všemohoucí, vševědoucí a nejvýš dobrotivý, všechno dohromady?“

„Já?“ Kdysi na gymnáziu nám to dost učeně objasňoval důstojný pán Meloun. Nikdy mi to neobjasnil. Nikdy mě to taky nezajímalo. „Jak ti to vysvětlil on?“

Liška seděla na mezi, rukama objímala nahá kolena, zula si tenisky a nehty na nohou měla nalakované dvěma barvami: liché červeně, sudé stříbrně. Místo sociální vědou zabývaly se holky na kostelecké sociálce divnými věcmi. Strčila si do úst kvítek jetele a vypadala zas trochu jako dobře vykartáčovaný králíček. Přemýšlela.

„No von – von mi to teda vlastně nevysvětlil. Von řek, že Pámbu nás tak miloval, že chtěl, abysme mu byli co nejvíc podobný, jako děcko rodičum, prej. Tak nám dal jednak svobodnou vůli, a lásku. To sou dvě nejdůležitější božský i lidský vlastnosti. Dyby prej nebyla svobodná vůle, nepodobali bysme se Bohu a nemělo by cenu nás spasit. A dyby prej nebyla láska, tak by nás při našich hříchách ani spasit nešlo. Z lásky k němu máme si prej tou svobodnou vůlí volit dobro, ponivač víme, že von to má rád.“

Teologie kněze, který tak dobře uměl bábovky, mi připadala dost osobitá, ale řekl jsem:

„Vidíš! To neni tak špatný vysvětlení.“

„No neni. Jenomže. Co je dobro? Je tamto dobro?“

„Co?“

„No to,“ řekla Liška. „Pinkulinkování.“

„Samozřejmě,“ pravil jsem s přesvědčením. „Za určitých okolností ovšem.“

„Já vim. Prej to je takovej vobraz aktu stvoření, a proto k tomu Pámbu přidal tu rozkoš. Rozumíš. Že se tim jako dělaj děti. Jako tvořej. Jenže já mu na to řekla: ‚Velebnej pane, ta rozkoš u toho je, i dyž se to dělá s ochranou.‘“

„Proboha! Liško! Tos mu řekla? Co von?“

„Červenal se,“ pravila. „Profásku, byl rudej až za ušima. Povídal, že ale ta pravá rozkoš je jenom v manželství. Tam že to je láska, jinak že je to jenom chtíč,“ zasmála se, ale nebyl to posměch. „Von je to hrozně legrační velebník. Má červenobíle pruhovaný peřiny.“

„Kristepane, jak to víš?“

„No dyť tam má postel. Viděla sem jí votevřenejma dveřma. Má jí zastlanou do vejšky, víš? Jako u mýho dědy. Heleď – pojedem někdy k mýmu dědovi, jo?“

Přikývl jsem. Tlustý čmelák si omylem sedl na jetel, který si Liška dala do pusy. Pohladila ho jemně po huňatém zadečku prstem, jehož nehet měla nalakovaný na fialovo. Čmelák zabručel.

„Stejně nevim, proč vlastně na ten katechismus chodíš. Je to riskantní – kdyby tě někdo viděl –“

„Abych mohla poznat tu pravou rozkoš,“ koukla po mně koutkem oka. Neřekl jsem na to nic. Bylo mi vedro a svědilo mě v místech, kde ze mě dosud snímal hříchy aureomycin.

„Víš? Víš to, profásku?“

Najednou jsem ji neposlouchal. Bůhví proč, představil jsem si kněze, jak pokojně spí v pruhovaných peřinách. Třebaže jsem neměl v úctě žádnou slávu, nějak jsem doufal, že Liščin katechismus mu příliš neruší spánek spravedlivých.

3)

Radikální dramatik si z kavárny udělal patrně sekretariát své budoucí opoziční strany, protože jsem ho opět viděl v jeho rohu, místo spisovateli obklopeného pro změnu studentkami. Mezi mnou a Jůzlem se z té kavárny pomalu stával zvyk. Pozval mě sem dva dny poté, co napsal článek o svědectví ženy, která přinesla kořenáče. Poprvé v něm naplno vyslovil myšlenku, že chování svatého Josefa v kapli Panny Marie pod Kobylí hlavou byl skutečně zázrak. K hypotéze, jež byla smělá i na dobu, kdy začali vystrkovat růžky dokonce sociální demokrati, mu došel dost záhadný anonymní dopis. Studovali jsme jej u okna a vedle nás obligátní starší pán opět starostlivě pročítal Times:

Vaše domněnka je sice pěkná a odvážná, psal anonym. Sám bych byl šťasten, kdybych jí mohl věřit. Už proto, že jistí lidé by byli velmi nešťastni. Bohužel, musím vás ale zklamat. Svatým Josefem nepohnul ani Bůh Otec, ani Syn, ani Duch Svatý, dokonce už vůbec ne svatá Panna Panen, ale StB – i když prostředky, jichž tajně použila, byly poněkud sofistikovanější než ty, které pak naservírovali veřejnosti. Celá akce měla krycí jméno MIRÁKL, což je poruštěný – jak jinak? jistě chápete unde inspiratio – termín pro to, k čemu v Písečnických skalách bohužel nedošlo. Vymyslili si ji dva přední marxleninisté, ministři: informací Kopečný a národní obrany Klobouček. Provedením akce pověřili tři důstojníky StB, což byli: poručík (tehdy) Albert Šulc, staršina Josef Pecen a poručice (tehdy) Körnerová. Tihle tři nejprve provedli research v kádrových materiálech kněží a v kalendáři místních církevních slavností, aby vybrali nejvhodnější objekt, místo a čas. Po konzultaci s odbornými poradci z oboru psychologie a církevních dějin padla volba na faráře Doufala a na mariánskou kapličku v Písečnických skalách. Pecen s Körnerovou přijeli do Písečnice už někdy v polovině května, ubytovali se jako manželé v hotelu Skalní město a v kapli tajně pořídili potřebné snímky a skizzy. Podle nich navrhl pak radioinženýr StB Neuhofer speciální zařízení, které Pecen, vyučený elektrotechnik, vyrobil v dílnách StB. Zařízení umístili do sochy večer 9. června 1949, den před „zázrakem“. V principu to vypadalo asi takhle (všechno bylo na elektromagnetickém základě a ovládalo se to na dálku rádiem).

Při zapojení okruhu se soška vychýlila ve směru žehnající ruky. Elektrozařízení sošku sice poněkud nadzdvihlo, ale ne natolik, aby její spodek byl výše než zvýšený okraj piedestalu. Protože piedestal byl vysoký téměř 1,80 m, byl spodek sochy hodně nad úrovní očí a nehrozilo nebezpečí, že si něčeho všimne žena, která vyměňovala květiny v kořenáčích, postavených na plošince na hlavici piedestalu. Řídící vysílačku měl v tlumoku staršina Pecen, který se bohoslužeb zúčastnil jako náhodný „turista“.

 

 

Znovu opakuji, drahý pane redaktore, že je mi líto, ničím-li Vaši, i na dnešní dobu tak smělou hypotézu. Ale tak to prostě bylo se „zázrakem“ v kapli Panenky Marie pod Kobylí hlavou. Jistě jste rovněž vyznavačem dnes opět módního hesla „Pravda vítězí!“ a pochopíte, že nic jiného než tato ne zcela pravdivá zásada mě vedlo k dopisu, na který se Vám z důvodů Vám jistě pochopitelných nepodepíšu.

Přátelsky Váš

Bořitel mýtů (všech)

P. S. V jednom bodě máte ovšem pravdu: tu těžkopádnou stavebnici s převodními kladkami a lankem namontovala do kaple opravdu až po zázraku vyšetřovací skupina StB, když kapli obsadila a uzavřela veřejnosti. Udělat z kosteleckého pana faráře, jenž nevynikal zvláštní inteligencí, něco na způsob Macroniho by samozřejmě působilo víc než nevěrohodně.

„To je mi strašně líto,“ řekl jsem, skoro upřímně, neboť Jůzlova tvář, přes to odhalení, vypadala zklamaně. „Ten pán, zdá se, o tom hodně ví. Pokud si to nevymyslel. Ale některé jeho údaje se snad dají ověřit.“ Jůzlova sklíčenost mě chytila za srdce a chtěl jsem ho potěšit. „No, divotvorce páter Doufal sice nebyl, ale zato byl mučedník, a teď můžete navíc dokázat, že podvodník to nebyl.“

Jůzl smutně přikývl.

„Ta jména, co tu uvádí, nebyly pseudonymy. Tolik je jisté. Šulc existoval a je teď v diplomatické službě. O Körnerové jsem zatím nezjistil nic. Ale ten Pecen, s tím je to nějaké divné. Muž toho jména byl tenkrát zaměstnancem vnitra, jenže brzo nato zemřel. A nebyl jsem s to se dozvědět jak.“

„Smrt, jejíž kauzu nelze v lidové demokracii zjistit, má téměř vždy jednu jedinou kauzu, ne?“

Jůzl opět přikývl.

„A taky mi přiznali, že ten takzvaný poručík, co zemřel na operaci žaludečního vředu, byl opravdu páter Doufal.“ Zvedl ke mně modravé oči. „Víte, já jsem pátera Doufala neznal. Ale myslím, že si ho dovedu představit. Mezi takovými, jako byl on, si Bůh často vybírá své světce. Pamatuju se na ně ze semináře. Prostí chlapci z venkova, maminky jim tam posílaly buchty a oni mívali strašné potíže s latinou, s hebrejštinou – ale měli v sobě, já nevím, posvěcení. Já ho neměl. Právě mezi nimi nachází Bůh nejlepší služebníky – a někdy je vyznamenává i –“

Odmlčel se, modrýma očima zabloudil někam k trigám na Národním divadle. Pán s Timesy si utřel zpocené čelo papírovým servítkem a rozčileně přeložil stránku. S buchtama, to je hezký detail, příteli, řekl jsem si v duchu. Jenom, proboha, proč tvůj Bůh, když vyrobil vědecky tak složitý vesmír a chce, abychom se mu podobali, klade si za podmínku spasení podnormální IQ? Řekl jsem:

„Není právě tohle trošku divné?“

Modravý zrak opustil vysoké nebe nad trigou a pohlédl mi do očí. Na počátku jara zešílení vyšla Jůzlovi neobyčejně erudovaná studie o barokním českém písemnictví jako obsáhlý úvod k antologii, jež na temné poušti, převzaté profesorem Nejedlým z Jiráska, posbírala kupodivu značně voňavé květinky. K prosťáčkům božím tedy bývalý seminarista nepatřil. Představoval pro mne stejnou záhadu jako kdysi bratr Jůlinky Nedochodilové, chemik, jenž se později proslavil vynálezem vlákna dvacetkrát nebo kolikrát pevnějšího než nylon. Přesto se oženil s neteří jednoho ze zavřených biskupů, a když jsem jednou sovětskému skladateli mírových písní Mikulinovi ukazoval Svatou horu, našel jsem tam oba novomanžele obětovat voskového panáčka s prosbou za šťastné početí.

„Já vím, co máte na mysli,“ pravil Jůzl. „Ale já – víte, někdy, a čím dál víc, si myslím, jestli celá naše moderní doba není něco, co by se – metaforicky, rozumějte – dalo vyjádřit jako protiofenzíva padlých andělů. Ti byli také domýšliví. Snad nám chce Bůh naznačit, že jdeme nesprávnou cestou. Že přespříliš spoleháme na rozum. Víte, co napsal svatý Pavel?“

„Mám obavu, že nevím. To byl ten, co rád pil a líbily se mu ženské?“

„Vy to neberete vážně. Myslím První epištolu ke Korintským.“

Došlo mi, o čem mluví. Ta epištola byla oblíbeným zdrojem citátů Lídy Neumannové-Hertlové, která mě kdysi málem dostala do basy. Ta, potom kniha Kazatel, a samozřejmě Šalamounovo opěvání starožidovské hurisky.

„Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl,“ zacitoval jsem, jak to dělávala Ludmila, která při slově láska myslela přirozeně na to, čemu Liška říkala pinkulinkování. Jůzl přikývl a pokračoval sám: „A kdybych měl proroctví a znal všechna tajemství a veškerou vědu – lásky však kdybych neměl, ničím bych nebyl.“

Jako dobrý katolík necitoval kralický překlad, oblíbený u citujících slečen, jenž nesrozumitelností starobylého jazyka dával větší možnosti interpretace.

Oba jsme se odmlčeli. Z rohu kavárny zazněl silně pozdvižený hlas světoznámého dramatika, rozkládajícího rukama v ohnisku pohledů nejméně sedmi slečen, jistě také citujících.

„Mimochodem, jestli se vás můžu zeptat,“ řekl jsem. „Proč vy jste vlastně odešel ze semináře? Jak vás poslouchám, řekl bych, že byste nebyl špatný kněz –“ Jůzl chtěl něco namítnout, dodal jsem tedy rychle: „Ti bohoslovci, co jim maminky posílají buchty – možná že to jsou potenciální světci a babičky si za nima jistě můžou paty uběhat. Ale mám dojem, že kromě penzistů moc lidí na víru nepřivedou. Vy byste to třeba dokázal. Čet jsem vaši antologii. Vlastně se vám povedlo rehabilitovat Koniáše. A to je co říct, v tomhle národě, který si nerad pálí prsty, a tak si to kompenzuje řečma o husitské tradici.“

Jůzl odmítavě mávl rukou.

„Ba ne. Já bych nebyl dobrý kněz. Neměl jsem skutečné povolání. Jenom jsem si to myslel.“ Opsal tím patrně fakt, že to nemohl vydržet bez vaginy. Ještě jako student kunsthistorie se zachoval dle Pavlovy rady. Ale manželka od něho brzo utekla a dala se slyšet mezi opilci, že nemá nic proti manželským povinnostem ani proti dělání dětí, ale proměnit se v údernici a zařídit se na velkovýrobu, to po ní, ani jako po docela dobré katoličce, nemůže chtít ani církev svatá, tím méně permanentně nadržený manžel. Jůzl jí ovšem nepovolil rozvod a následovalo řetězové hřešení. Manželka žila na divoko s jiným páterem Vyklouzem a Jůzl periodicky podléhal citově založeným studentkám. Buď však na tom byl podobně jako Vojtěch Novotný, anebo, po zkušenosti s manželkou, hřích proti šestému přikázání zhoršoval známým technologickým způsobem. Nikdy jsem neslyšel o žádných alimentech, a jak jsem ho viděl před sebou, smutné oči opět obrácené k nebi nad plašícími se koňmi na fasádě přes ulici, rozhodl jsem se, že už ho nebudu přivádět do rozpaků.

„Pámbů vás vlastně miloval,“ řekl jsem. „Při vaší nekompromisní povaze to s vámi mohlo dopadnout jako s chudákem páterem Doufalem. Umlátili ho vlastně pro nic za nic. Kdyby to aspoň byl zázrak –“

Úpěnlivě na mě pohlédl. Zarazil jsem se.

„Vy si pořád ještě myslíte…“ řekl jsem. „Přes tohleto?“ a zaklepal jsem na list s informacemi z neznámého zdroje.

„Já nevím,“ řekl Jůzl a v hlase mu zazněl velký odpor k odhaleným faktům. Možná zdravý odpor. Jak velí, možná zdravá, konvence, fakta odhalená anonymy nemá člověk brát na vědomí. „Šulc je někde v diplomatické službě, o Körnerové nic nevím, Pecen zemřel. Jak má člověk vědět, jestli tohle,“ teď zase on zaklepal na dokument, „není vlastně podvrh?“

„Kdo by měl zájem –?“

„Vzpomeňte si, co řekl v Selčanech páter Urbanec.“

V modrých očích zahořely Jůzlovy plamínky víry ozdobené vynalézavostí.

4)

V dalším pokračování seriálu vysvětlil, co tím myslel. Mě, na mou žádost, z barvitého vylíčení zájezdu do kláštera vynechal, ale inspirace pátera z uranových dolů sálala z každého řádku. Znal jsem sugestivní schopnosti toho pokorného jedlíka, a proto mě Jůzlovy argumenty dvojnásob pobavily.

„Také jsem se původně domníval,“ napsal v závěru své třetí epištoly k českým věřícím, „že StB někdy před poutní mší sv. instalovala do kaple kladkové zařízení, to pak při kázání uvedl v činnost nějaký agent a po zatčení Dp. Doufala je prostě ‚objevili‘ a dodatečně upravili tak, aby vedlo na kazatelnu. Svědek vyšetřování Dp. Doufala na místě ‚činu‘, tj. v kapli, P. Urbanec a dopis pí Knižákové, který instalaci úředně popsaného mechanismu před poutní mší sv. prakticky vyloučil, mě však přesvědčil, že písečnický jev byl zázrak. Proč? Podívejme se na jistá fakta. Za prvé: Poslední slova Dp. Doufala ‚Erat miraculum‘! lze těžko vysvětlit jinak než tím, že zvěčnělý kněz uviděl za oltářem nějaký důkaz, který my zatím neznáme. Naproti tomu za druhé: Svědectví pí Knižákové nám podává jasný důkaz, že k montáži došlo post factum. A právě proto objevuje se nyní na scéně anonymní ‚Bořitel mýtů‘ a odhaluje nám údajnou existenci jiného mechanismu. Ten je ovšem tak složitý, že se nemohu ubránit dojmu, nebyl-li vymyšlen rovněž až ex post, tj. až po mém předchozím článku, aby výpověď pí Knižákové přestala být relevantní. Pravdivost anonymových údajů je dnes ovšem téměř nemožné ověřit – i když pisatel těchto řádků se o to ze všech sil vynasnaží. Nechť je mu však zatím dovoleno položit opět alespoň dvě otázky. Anonym projevuje velmi detailní znalost o přísně tajné akci ‚Mirákl‘. Kdo jiný může mít takové znalosti nežli příslušník Státní tajné bezpečnosti? A proč se ozývá právě teď, když už vůbec nejde o důkaz, že Dp. Doufal se stal obětí policejních vrahů – to bylo přiznáno zástupci ministerstva vnitra – ale o to, lze-li jev v kapli Panny Marie pod Kobylí hlavou vysvětlit přirozenou cestou?“