Josef Václav Sládek

BÁSNĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Bratři

 Dvé bratří bylo, synů matky jedné
 rovných si tělem, duší každý jin’;
 jeden jak orel na skálu kdy sedne
 a druhý orla v jezeru jak stín.
 Ten jeden vratnou hnal se v výšinu
 s povrhou hledě na to, co je dole;
 ten druhý zas rád bloudil po údole
 a ke rtům tisk’ i zvadlou květinu.
 Ten jeden tlukot srdce bouřlivý
 jen svého znal – ať v tísni jiné je;
 ten druhý sotva kdy se usměje,
 když pod lístkem se spadlým červík zakřiví.
  
 Dvé bratří bylo – orel na skalině
 a orla stín v jezera tmavém klíně.
 Ten v bouři jenom švihá perutí,
 ať snáší dál jej přes zrumené kraje;
 druhý se každým vzdechem zarmutí,
 jímž srdcí lidských hloubí rozryta je.
  
 A jedné matky přec to děti obě,
 jež s dávné výše sklesla v ponížení
 a otčímské teď upíc ve porobě
 vzhrdu i výš v svém pojí utrpení.
 A dětem choré matky zželelo se,
 ač oba ved’ snad různý pocit k tomu:
 ten snad by zmocnil otcova se domu,
 ten matce aby přispěl v krutém lose.
 Povstali oba proti otčimu
 a jeden slovy děti křísí druhé,
 vzkříšené vede druhý ku činu,
 až uvolněna matka z vazby tuhé.
  
 A první v políbení přitisk’ matku,
 a dí, že konec na vždy s jejím žalem
 a druhý zmocnil otcova se statku,
 ten první synem, druhý stal se – králem.
 A král si druhé sehnul k úklonu;
 jen jeden šíji v prach si nestele
 a král si soudném used’ na tronu
 a před ním zbujník čeká ortele.
  
 „Bratře, jen slovo tvé a volným’s zas,
 vždyť jedna, jediná přec krev v nás bije,
 ač zasloužená toga hruď mou kryje
 ten purpur neutlumil srdce hlas –
 Jen jediné té myšlenky se zhosť
 na to, co nestrpím by vzalo změny
 jen zapomeň nedávnou minulost
 a zapomeň na lid ten zotročený!
 Zanech té luzy, srdce, bez citu
 jež křičí jen a za úsměvem těká,
 již lapíš v jednom zlata zákmitu,
 jíž chleb když schází „volnost“ křičí tu
 a tam jak pes na vše, co kol jde štěká,
 hoď chleba kus a zvolej: Milý jez –
 a uvázeš je znova na řetěz!
 Zanech té luzy, tam co pádí skoky,
 kde jiný dít jí musí: vás co’s bolí,
 kdos tmou a pouty vaše vodí kroky.
 „Být musí jinak“ vstříc mu zahlaholí!
 tu žoldnéř najatý se zjeví s holí
 a na vše strany se to rozutíká,
 jen prorok nechán v rukou (...)
(......)