Wilbur Smith
překlad: Dalibor Míček

KOPÍ OSUDU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Henniemu naháněla vznešená společnost, kterou vezl v náklaďáku, husí kůži, byť to byla jen krátká cesta k mršinám. Když se posadil za volant, von Meerbach ho poněkud uklidnil tím, že mu nabídl doutník. Po několika tazích se Hennie natolik uvolnil, že dokázal na otázky odpovídat souvisle, a ne s rozpačitým koktáním.

„Povězte mi, du Rande, vy jste Jihoafričan, ja?“

„Ne, pane. Jsem Búr.“

„Je v tom nějaký rozdíl?“

„Ja, velký rozdíl. Jihoafričané mají britskou krev. Moje krev je čistá. Patřím k vyvolenému Volku.“

„Zdá se mi, že nemáte Brity moc v lásce.“

„Některé mám docela rád. Například svého šéfa Leona Courtneye. Je dobrý Sout Piel.“

„Sout Piel? Co to je?“

Hennie se nešťastně ohlédl po Evě. „Ale, takový chlapský termín, pane. Nehodí se pro uši mladé dámy.“

„Nebojte se, Fräulein von Wellberg nezná slovo anglicky. Řekněte mi, co to je.“

„Znamená to nasolený penis, pane.“

Hrabě Otto se začal usmívat v očekávání dobrého žertu. „Nasolený ocas? Vysvětlete mi to.“

„Britové stojí jednou nohou v Londýně a druhou v Kapském městě a jejich ocas se koupe v Atlantiku,“ řekl Hennie.

Von Meerbach se od srdce zachechtal. „Sout Piel! Ja. To se mi líbí. Výborný žert.“ Jeho smích odumřel a hrabě se vrátil k původnímu tématu rozhovoru. „Takže nemáte rád Brity. Bojoval jste proti nim za války, že?“

Hennie se nad otázkou dlouze zamyslel, zčásti proto, že právě vedl automobil přes obzvlášť nerovný úsek. „Válka skončila,“ odpověděl nakonec suše a nevzrušeně.

„Ja, skončila, ale byla to krutá válka. Britové vám vypalovali farmy a zabíjeli dobytek.“

Hennie neodpověděl, ale oči se mu zamlžily.

„Odvedli vaše ženy a děti do táborů, kde jich mnoho zemřelo.“

„Ja, to je pravda,“ zašeptal Hennie. „Mnoho jich zemřelo.“

„Teď je vaše země zničená, děti nemají co jíst a váš Volk slouží jako otroci Britům, nein? Odešel jste, abyste utekl zlým vzpomínkám.“

Henniemu vyhrkly do očí slzy. Setřel si je mozolnatým palcem.

„V kterém komandu jste bojoval?“

Hennie se na něj poprvé zpříma podíval. „Neřekl jsem, že jsem bojoval v nějakém komandu.“

„Nechte mě hádat,“ navrhl hrabě Otto. „Bojoval jste pod Smutsem?“

Hennie znechuceně zavrtěl hlavou. „Jannie Smuts je zrádce svého lidu. Spolu s Louisem Bothou se postavil na stranu Britů. Zaprodali jim naše práva.“

„Aha!“ zvolal von Meerbach tónem člověka, který již zná odpověď na svou otázku. „Smutse a Bothu nenávidíte. V tom případě vím, pod kým jste bojoval. Určitě to byl Koos de la Rey.“ Nečekal na potvrzení své domněnky. „Povězte mi, du Rande, jaký typ člověka byl generál Herculaas de la Rey? Slyšel jsem, že to byl velký voják, lepší než Louis Botha a Jannie Smuts dohromady. Je to pravda?“

„Byl to neobyčejný muž.“ Hennie hleděl upřeně před sebe. „Pro nás byl jako bůh.“

„Kdyby zase vypukla válka, šel byste znovu za de la Reyem, Hennie?“

„Následoval bych ho i za brány pekla.“

„A ostatní z vašeho komanda by za ním také šli?“

„Určitě. Do jednoho.“

„Chtěl byste se zase setkat s de la Reyem? Chtěl byste mu ještě jednou stisknout ruku?“

„To není možné,“ zamumlal Hennie.

„Se mnou je všechno možné. Dokážu cokoliv. Nikomu nic neříkejte. Ani svému šéfovi s nasoleným ptákem, kterého máte rád. Tohle je jen mezi námi. Jednoho dne, už brzy, vás zavedu za generálem de la Reyem.“

Eva se tísnila vedle hraběte. Očividně se jí sedělo nepohodlně a nudila se, protože z rozhovoru nerozuměla slovo. Von Meerbach věděl, že rozumí jen německy a francouzsky.