Solženicyn se narodil roku 1918 v Kislovodsku. Po střední škole začal studovat na dvou fakultách rostovské univerzity (fyzikálně matematické a filozofické), po začátku druhé světové války se však dobrovolně přihlásil do armády a poté odešel bojovat na frontu (byl důstojníkem dělostřelectva Rudé armády a dvakrát byl vyznamenán za statečnost). Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestného tábora, a v různých táborech pak strávil celkem osm let. Propuštěn byl r. 1953 a v letech 1953 - 1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel.

Světovou slávu přinesla Solženicynovi hned první jeho próza Jeden den Ivana Děnisoviče, která vyšla v r. 1962. V roce 1968 by Solženicyn vyloučen ze Svazu spisovatelů. O dva roky později mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, kterou si však nevyzvedl z obavy, že by ho ruské úřady nepustily zpět do země. Poté, co na Západě vyšlo jeho nejslavnější dílo Souostroví gulag, byl však v r. 1974 stejně zbaven občanství a násilně vypovězen ze země. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. V roce 1983 obdržel Solženicyn Templetonovu cenu. Do Ruska se vrátil až v roce 1994. Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd.

Solženicyn zemřel roku 2008 v Moskvě na srdeční infarkt.

Solženicynovu tvorbu velmi ovlivnila druhá světová válka, věznění v Gulagu a následný pobyt ve vyhnanství. Jeho díla jsou převážně politická. Ve svých novelách a románech metaforicky zrcadlí Sovětský svaz jako sféru nekonečných koncentračních táborů, jako společnost, v níž vězeňská atmosféra triumfuje, a z pohledu každodennosti a jejích specifických psychologických mechanismů líčí jaké tyto koncentrační tábory a vězení jsou.