Antonín Sova

VYBOUŘENÉ SMUTKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Bizarní sen

 Já řekl ní: »Nemůžem ničeho čekat od toho Žití,
 od Země této a od těchto Nebes a od těchto svatých.
 Mně hnusny jsou Dnešky, kam minulost výsměšné ozvěny hází,
 pojď se mnou, nejdražší, svět jiný znám, zjevil se mé duši.«
  
 A řekl jsem: »Rozluč se se vším a odejdem (jakoby nic),
 když matka spí a otec v krčmě a když páchne město blátem.
 Po špičkách… odhodím zbraň, tu kterou jsem chystal v horečce
 na svou i na tvoji hlavu… tak… teď jsem ji zahodil navždy!
  
 Tak vedle mně, s mou srostlá bolestí a vášní a hrůzou a extasí,
 ty půjdeš. A vzpomenout chraň se skrčených lidí,
 těch plazů s myšlenkami ctihodně starými,
 ty musíš opustit starou Zem, ty musíš přetrhat všecky svazky.«
  
 Ač plakala a rty se chvěly, (zpozdilá!) připravila se k noci,
 přec šla a každý krok váhala, slouchala vzlykajíc chvíli
 oddech matky, když klaply dveře, - vzpomněla dávných přítelkyň
 a tanečních sálů a jarního večera u řeky blíže rodných lesů…
  
 »Eh« řekl jsem, »takhle nelze jíti s přítěží proklaných vzpomínek!
 To jsou ještě výpary bahnisk, na nichž rostly naše duše.
 Nezapomeň, co špatného obmýšlel s tebou svět, cos vyplakala slz,
 nezapomeň ran proklatých rukou a smíchu profanujících!
  
 Neb že tě od mládí oblékali jako loutku pro hračku mužů,
 pro domácí rozkoš břichopásků a vilná těla měšťáků!
 Nezapomeň, kterak chtěli, aby tvá duše byla slabá, slabá,
 pod dechem hříchu aby hledala Krista a Marii!
  
 Nechceš zapomenout?…« Už dlouho jdem spolu. Minuly noci a dny,
 kráčíme přes hory a vyhýbáme se příbytkům lidským.
 Tam, kde jmelí visí se sosen, tam, kde měsíc visí tmou,
 tam jde se nejlépe, tam jsou nejvyšší sny a nejrozkvetlejší.
  
 »Proč ještě pláčeš? Což nevěříš v Nový Život na Jiných Světech?«
 Aby neplakala, když jsem ji vedl přes úhory, lesy, přes vody,
 pohádky budoucích kras a neznámých, tušených krajů,
 pod světlem večera stříbrným lhát jsem jí počal…
  
 A tak jsme šli. A přišli k lodím. Bylo to truchlivé moře
 a země podivná, město s šedými světly bledými
 a okny slepými a věžmi s vrcholy v oblacích,
 a ved’ jsem ji k lodi a poručil odvésti v Neznámé Světy…
  
 Byl v ní jen známý kapitán, tisíci žhavými instinkty
 zdál se říditi loď a neznámo jeho mi jméno,
 je-li Osud-mstitel neb Osud-vysvoboditel,
 nehlesl ani slovem, jen hluboce k zemi se klonil…
  
 Byl v ní jen starý (...)
(......)