<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Danielle Steelová
překlad: Petruše Štechová

PŘIJĎ LÁSKO K NÁM
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 4 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
<   23   >

 

23. kapitola

Po snídani odvezla Tracy děti a kolem poledne přijeli z Halstedova pohřebního ústavu. Bernie na ně čekal v domě sám. Dveře u ložnice nechal dlouho zamčené, nakonec je však otevřel, posadil se k ní a vzal ji za ruku. Naposledy takhle spolu, naposledy v posteli, naposledy vůbec všechno, ale proč to pořád takhle rozebírat, přesvědčoval sám sebe. Už přece zemřela. Když se na ni díval a líbal její prsty, zdaleka mu nepřipadalo, že by ho opustila. Byla přece součástí jeho duše i srdce a celého života. Vůbec nepochyboval o tom, že tomu tak bude navždycky. Pak uslyšel, jak přijíždí auto z ústavu, odemkl a šel jim naproti. Když ji zakrytou vynášeli, odvrátil se. V obýváku s jejich zaměstnancem probral, co všechno si přeje zařídit, a slíbil, že odpoledne už bude ve městě. Jenom tu musí sbalit věci a hned vyjede. Zaměstnanec pohřebního ústavu přisvědčil a pak mu dal svoji navštívenku.

Všemožně se prý budou snažit, aby mu to ulehčili. Hm. Copak se asi dá vylepšit na skutečnosti, že ztratil svoji milovanou ženu, matku svých dětí?

Tracy to místo něj vyřídila s dr. Johanssenem a on zavolal majitelům domku a vypověděl nájem hned toho odpoledne. Návrat zpátky na pobřeží by pro něj byl příliš bolestný. Náhle musel vyřídit tolik věcí a stejně na nich nezáleželo ani za mák. Ten člověk z ústavu toho tolik nadělal kolem rozhodování, jestli rakev z kovu, mahagonu nebo borovice, látku jestli růžovou, modrou nebo zelenou, krucinál, komu tak na tom sejde? Odešla… tři roky a teď nic… je konec. Srdce ho tížilo jako kámen, když do jednoho batohu házel věci Jane a do druhého Alexandrovy věci. Potom vytáhl zásuvku, v níž ležely Liziny paruky a najednou si sedl a rozplakal se. Věřil, že propláče celý život.

Před sebou moře a nad hlavou nebe, zoufale křičel svoji otázku:

„Proč, Bože? Slyšíš, proč?“ Ale nikdo mu neodpověděl. Zůstala tu jen prázdná postel. Opustila ho v noci, ale nejdřív mu dala políbení na rozloučenou a poděkovala mu za společný život i za jejich dítě.

Nedokázal jejímu odchodu zabránit, i když se snažil sebevíc.

Připravil věci k odvozu a konečně zavolal rodičům. To už byly dvě hodiny. Telefon vzala matka. V New Yorku bylo parno jako ve výhni a klimatizace vůbec nepomáhala. Měla před sebou schůzku s přáteli, a tak myslela, že jí volají oni.

„Haló?“

„Nazdar, mami.“ Najednou na něj všechno dolehlo plnou vahou a on si nebyl jistý, jestli jí to vůbec dokáže říct.

„Drahoušku, něco se stalo?“

„Víš, já…,“ přikývl nejdřív, že ano, a nakonec se rozplakal. „Já„ jenom… abyste věděli…“ Nedokázal to ani vyslovit. Svět pro něj ztratil smysl a zase si připadal jako malé děcko. Matka se rozplakala, když zaslechla jeho vzlyky. „Umřela… dneska v noci umřela…“

Nemohl dál a Ruth zamávala na muže, který k ní přicházel celý ustaraný.

„Přijedeme. Hned teď vyrážíme.“ Pohlédla na hodinky a na svého muže ve večerním obleku a při pomyšlení na to děvče, které měl Bernie tolik rád, na matku svých vnoučat, jí slzy zalévaly celou tvář.

Prostě nemohla věřit tomu, že by umřela, vždyť by to nebylo správné.

Teď ale toužila ukonejšit svého syna. „Nejbližším letadlem jsme u tebe.“ Nesrozumitelně pořád manželovi něco naznačovala, ale on pochopil a vzal si od ní sluchátko. „Myslíme na tebe, synku. Dorazíme tam co nejdřív.“

„Dobře, ano… já…“ Vůbec netušil, jak to všechno zvládne, co dělat, co říkat… jenom by brečel a řval a vztekal se, aby ji přivedl nazpátek, jenomže ona se k němu už nevrátí. Ach bože, už nikdy. „Já nemůžu…“ Ale mohl. Musel. Měl na starosti dvě děti a byl na ně sám.

Byly teď to jediné, co mu ještě zbývalo.

„Kde teď jsi, chlapče?“ Lou si o něho dělal veliké starosti.

„Pořád ještě na pobřeží.“ Nabral vzduch do plic. Najednou zatoužil vypadnout z toho domu, kde ona zemřela. Už aby ho měl za zády.

Byl rád, že zavazadla odnesl do auta už předtím. „Tady se to stalo.“

„Tys tam úplně sám?“

„Ano… děti si k sobě vzala Tracy a Liz před chvilkou odvezli.“

Dusil se pláčem už jen při tom pomyšlení. Zakryli jí celou tvář i hlavu… bylo mu z toho doslova na umření.

„Musím tam stejně ještě zajít. Zařídit to všechno.“

„Zkusíme tam být do večera.“

„Zůstanu s ní ve smuteční síni.“ Jako v nemocnici. Nezůstane o samotě, dokud nebude pohřbená.

„Tak dobře. Za pár hodin jsme u tebe.“

„Děkuju, táto.“

Zaznělo to velice dětsky a otec cítil, jak mu pro něho puká srdce.

Zavěsil a obrátil se k- Ruth. Tichounce vzlykala. Vzal ji do náruče a jeho tváře byly náhle také mokré slzami. Plakal pro svého chlapce, kvůli té strašné tragédii, která ho postihla. Takové to bylo milé děvče, a jak ji měli všichni rádi!

Stihli letadlo v devět večer, nejdřív však odvolali večeři u přátel, a o půlnoci místního času byli v San Franciscu. Pro ně to sice bylo jako tři ráno, ale Ruth si trochu zdřímla v letadle a rozhodla, že pojedou rovnou na adresu, kterou měli od Bernieho.

Seděl ve smuteční síni u své ženy. Rakev byla zavřená, protože pohled na ni by ho trýznil ještě víc, vždyť to bylo dost strašné i takhle.

Byl tam úplně sám, ostatní truchlící odešli už před několika hodinami a tady zůstali jenom dva vážní muži v černém, kteří byli ve službě.

Finovi tam dorazili v jednu v noci, po cestě se sice zastavili v hotelu, ale jenom si tam nechali zavazadla. Ruth měla na sobě sukni a halenku, všechno černé a všechno od Wolffa stejně jako černé střevíčky, otec byl v šedivém obleku s černou vázankou stejně jako Bernie. Ten teď vypadal na víc než na svých sedmatřicet. Večer zaskočil za dětmi a zase se sem vrátil. Teď poslal matku domů, aby u nich někdo byl, kdyby se probudily, ale otec prohlásil, že zůstane s ním.

Prohodili sotva pár slov. Ráno přijel Bernie domů, aby se osprchoval a převlékl, zatímco otec šel totéž udělat do hotelu. Matka už dětem chystala snídani a Tracy vyřizovala telefony. Paul vzkázal, že přiletí letadlem v jedenáct, aby stihl pohřeb, který měl být v poledne. Podle židovské tradice měla být Liz pohřbena hned tento den.

Ruth oblékla Jane do bílých šatiček. Alexandra si vezme na starost dívka, která ho často hlídávala. Chlapeček neměl pochopitelně ani potuchy, co se to děje, batolil se kolem kuchyňského stolu a vykřikoval: „Máma, máma, máma?“ Byl tak zvyklý přivolávat Liz a Berniemu to znovu vehnalo slzy do očí. Ruth ho konejšivě pohladila a naléhala, aby si šel na chvíli lehnout, on si však sedl ke stolu vedle Jane.

„Tak co, kočičko? Zvládáš to dobře?“ Kdo by zvládal? Ale musel sejí přece zeptat. Ani jemu nebylo dobře a ona to dobře věděla. Dobře nemohlo být nikomu. Pokrčila ramínky a vklouzla mu ručkou do dlaně. Aspoň se už přestali ptát jeden druhého, proč to maminku a vůbec je všechny potkalo. Prostě se to stalo. A oni teď musí žít dál.

Liz odešla, ale přála si, aby pokračovali i bez ní. Tím si byl jistý.

Problém byl v tom, jak by měl ten jejich další život vypadat.

Zašel ještě do ložnice, protože si vzpomněl na její bibli, při pohřbu by z ní mohl přečíst dvacátý třetí žalm. Když ji vzal do ruky, zdála se mu silnější než obvykle a k nohám mu vypadly čtyři listy. Došlo mu, co jsou zač, až když je sebral. Pro slzy skoro neviděl, když četl dopis určený jemu. Potom zavolal Jane, aby si přečetla ten svůj, další předal matce a dopis pro Alexandra schoval na později, až bude chlapec tak starý, aby to pochopil.

Ten den byl jedním nepřetržitým proudem bolesti, lásky a vzpomínek. Na pohřbu svíral Bernie Janinu tlapku, vedle něj stál Berman, otec podepíral matku, a všichni nezakrytě plakali, když k nim s vyjádřením upřímné soustrasti přicházeli přátelé, sousedi i spolupracovníci.

Liz bude chybět každému, jak řekl ředitel její školy, a Bernieho dojalo, kolik personálu od Wolffa se tu objevilo. Přišel sem celý zástup lidí, kteří ji milovali a kterým bude -scházet… nikomu ale nebude scházet tolik, jako jemu a jejím dětem. „Jednou se zase spolu všichni setkáme,“ slíbila každému, i svým žáčkům před prázdninami, kdy s nimi slavila svůj vlastní svátek svatého Valentýna. A Bernie zoufale toužil, aby měla pravdu… aby se s ní ještě někdy uviděl.

Nejdřív však musí vychovat dvě děti. Tiskl Janiny prstíky a spolu naslouchali slovům třiadvacátého žalmu a přáli si, aby tu byla s nimi… aby tu zůstala, ale Elizabeth O'Reillyová-Finová se vydala na cestu bez návratu.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

<   23   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist