Danielle Steelová
překlad: Milena Havlová

RANČ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 17.

Když Tanya v pátek ráno vešla po špičkách k Zoe do ložnice, aby ji zkontrolovala, její přítelkyně ještě spala, ale zdála se klidná. Včera večer už něco snědla a Mary Stuart, která se na ni přišla také podívat, usoudila, že Zoe má i lepší barvu.

Právě se chystaly na vyjížďku na koni, když Zoe vstala a v županu vstoupila do obývacího pokoje. Potěšilo je zjištění, že je Zoe v pořádku. Vypadala daleko lépe.

„Jak ti je?“ zeptala se Mary Stuart úzkostlivě. Obě se o ni tolik strachovaly.

„Jsem jako znovuzrozená,“ odpověděla Zoe a skoro litovala, že jim prozradila své tajemství. Ale už to bylo venku a pro Zoe hodně znamenalo, že ji její přítelkyně podpoří. „Omlouvám se, že jsem vás včera tak obtěžovala.“

„Neblázni,“ okřikla ji Tanya. Jejich oči se střetly a obě věděly, co si každá myslí. Bylo mezi nimi skutečné pouto, opravdové přátelství na celý život. „Chceme, abys byla opatrná. Zůstaň dneska v posteli a hodně odpočívej. Vrátíme se v poledne, jestli něco nepotřebuješ,“ pokračovala Tanya a objala ji. Překvapilo ji, že pod flanelovým županem je Zoe tak křehká, ještě víc, než se zdálo.

„Nechceš, abychom s tebou zůstaly?“ zeptala se vlídně Mary Stuart, ale Zoe to odmítla.

„Chci, abyste si to vy dvě užily. Zasloužíte si to.“ Každá svým způsobem prošla ošklivým obdobím, smrtí, rozvodem, veškerými traumaty, která utvářejí život a jsou výzvou pro člověka, aby je překonával.

„Všechny si to zasloužíme,“ poznamenala Mary Stuart, „ty zrovna tak.“

„Jen se chci vrátit do práce,“ řekla Zoe. Začínala se už cítit provinile kvůli tomu, že je tak líná, a připadlo jí, že být další týden pryč je učiněný hřích. Věděla však, že se potřebuje zotavit z té drobné příhody, která ji tady postihla.

„Buď hodná a lenivá.“ Tanya jí pohrozila prstem a za pár minut odešly s Mary Stuart na snídani.

Hartley se u stolu vyptával na Zoe a znovu to celé probírali.

Považovali ji za velice statečnou a Tanya byla vděčná, že ji Sam tolik podpořil.

„Musí to být neobyčejný člověk,“ obdivoval ho Hartley, když mu Mary Stuart vyprávěla, jak Sam na Zoeinu chorobu reagoval. Pořád ještě mu neprozradily, že Zoe má AIDS, a ani to neměly v úmyslu. Hartley se domníval, že má rakovinu.

„Třeba se uzdraví,“ poznamenal, ale bylo jasné, že to považuje za nepravděpodobné. „Znal jsem jeden pár, který udělal něco podobného. Vzali se i přes smrtelnou chorobu, která partnerku postihla. Byli to ti nejzajímavější lidé, které jsem kdy poznal, a patrně také nejšťastnější. Myslím, že díky tomu žila i déle. Prostě jí nedovolil odejít a ona s tím statečně bojovala. Jejich láska jí darovala pár let života navíc. Nikdy na ně nezapomenu. Mám dojem, že se ani znovu neoženil, napsal o ní knihu a byla to ta nejdojemnější věc, jakou jsem kdy četl. Nedokážu popsat, jak jsem ho obdivoval. Miloval ji víc, než kdy muž miloval ženu.“ V očích Mary Stuart se objevily slzy, když ho poslouchala, a něco podobného by přála i Zoe.

Sam odpoledne zavolal Zoe a dlouho si povídali. Chtěl, aby mu doopravdy slíbila, že se vezmou, a Zoe stále tvrdila, že se zbláznil.

„Nemůžeš mě požádat o ruku,“ bránila se, polichocená a dojatá až k slzám tím, co říkal. „Vždyť mě ani neznáš.“

„Znám tě víc než dvaadvacet let. A pět let spolu nepravidelně pracujeme. Asi tě miluju posledních dvacet let, ale pokud jsme byli oba tak hloupí a nepoznali to, pak to není moje vina. Pořád se jen staráš o druhé, že ani nevidíš, co se děje hned vedle tebe, Zoe. Chci ti být co největší oporou,“ dodal a hlas mu zněl chraplavě a vášnivě.

„To už jsi, Same,“ zašeptala. „Budu při tobě tak dlouho, dokud budeš chtít. Kromě toho jsme ještě ani neměli rande.“

„Já vím. A ty jsi neochutnal moje lasagne.“ Tolik věcí je čekalo, tolik toho museli o sobě zjistit.

„Jsem vynikající kuchař. Co máš nejradši?“ Chtěl se o ní dozvědět úplně všechno. Toužil ji rozmazlovat a starat se o ni.

Rád by vstoupil do dějin tím, že ji vyléčí. A i kdyby se to nepodařilo, zůstane s ní až do hořkého konce. V hloubi duše věděl, že tohle bude jeho osud a nic, co mu Zoe řekne, ho neodradí.

„Moje oblíbené jídlo?“ Usmála se jeho otázce. Skoro zapomněla, že je nemocná. Dnes se cítila lépe a byla tak šťastná. Záleželo jenom na přítomnosti, nemělo cenu dělat si starosti kvůli zítřku. „No… nejspíš jídlo přes ulici. Víš, něco rychlého, co strčíš do skříně v laborce, a mezitím co ošetřuješ pacienty, si občas ďobneš.“

„To je hrůza. Nic takového nebude. Jedině vybraná jídla. Spíš bych ti měl vyvařovat než tě zastupovat.“ Ale pomyšlení, že s ní bude denně pracovat, ho skutečně těšilo. Kromě toho na ni může dohlédnout a hlídat, jestli to nepřehání. „Když už o tom mluvíme,“ připomněl jí, „budeme si muset najít za mě náhradu, nebudeš moct za mě chodit k případům, když budeme spolu.“ Pomalu si zvykala, že společně stráví většinu času.

Celkem jí to vyhovovalo, teď když znal její situaci, a měla pocit, že jejich vztah se bude vyvíjet lépe, než oba čekali. Na okamžik se usmála při vzpomínce na Dicka Franklina. S ním by se nic takového nedalo podniknout, nikdy by jí nebyl oporou. Měla z pekla štěstí, že poznala Sama Warnera, a dobře si to uvědomovala.

„Můžeme se někdy zastupovat navzájem,“ uvažoval Sam prakticky, „a já se poptám, jestli někdo nezná někoho dobrého, kdo by za nás zaskočil. Je tu jeden doktor, pro kterého jsem pracoval a mám ho rád, a pak jedna lékařka, která má hodně zkušeností s léčbou AIDS ze Všeobecné nemocnice. Je mladá, ale dobrá. Určitě by se ti líbila.“

„Je hezká?“ zeptala se ustaraně Zoe a Sam se rozesmál.

„Ničeho se nemusíte bát, paní doktorko.“ Skoro jako by ho to potěšilo. „Netušil jsem, že jsi žárlivá.“

„To ne, jen chytrá a opatrná.“

„Výborně, takže rozhlásím, že na zástup hledáme jen muže nebo ošklivé ženské… Zoe, já tě miluju.“ V jeho hlase bylo něco tak něžného, že jí to vehnalo slzy do očí.

„Já tebe taky, Same,“ ujistila ho a on slíbil, že jí zavolá hned odpoledne po práci.

„Venku se hromadí pacienti, radši se jim budu věnovat. Odpočívej, ještě ti brnknu.“

„Asi půjdu dneska na večeři,“ poznamenala a dívala se do stropu. Cítila se mnohem lépe.

„Moc to nepřeháněj. Pěkně v klidu, nezapomeň. Chci s tebou někam jít, až se vrátíš, tak se šetři. Na Clement Street je nová restaurace. Chci ji vyzkoušet.“ Všechno jí připadalo tak plné života, tak reálné a nadějné.

Totéž řekla i doktoru Kronerovi, který se u ní odpoledne zastavil. Ani nemusela, sám to na ní poznal. Ještě byla trochu dehydrovaná a nařídil jí, aby se snažila víc pít, ale vypadala jako jiný člověk. Věděl, že si uvědomuje, že občas nastanou podobné hrozné momenty a okamžiky zoufalství a že se pak zase zotaví. Nakonec to horší převládne nad tím lepším, ale může trvat ještě dlouho, než se to zhorší, nebo k tomu dojde naopak velmi rychle. To nedokázal nikdo předpovědět a ona to věděla lépe než doktor Kroner.

„Může vás ten doktor ještě zastupovat?“ zeptal se jí poté, co ji vyšetřil, a posadil se.

„Vlastně ano, může,“ řekla se smíchem, když si vzpomněla na všechno, co jí Sam od včerejška napovídal. „Může zůstat hodně dlouho. Slíbil, že bude dělat na plný úvazek.“ Opět se usmála.

„To je skvělé.“ Potěšilo ho to a zároveň ho překvapilo, jak je šťastná. Ta včerejší příhoda jako by ji uvedla málem do vytržení. Byla to neobvyklá reakce u někoho, kdo je tak vážně nemocný jako ona. „Ale kolik práce mu asi tak přenecháte? Budete se muset něčeho z toho vzdát, paní doktorko,“ pokračoval. Zoe přikývla, ale nepřestávala se usmívat.

„Podle všeho jí převezme celkem dost.“ Odmlčela se a pohlédla na něho. „Chce se se mnou oženit,“ pronesla a cítila se opět jako holčička a vůbec si nepřipadala nemocná. Nebyla si ani jistá, jestli se vezmou, ale ten fakt, že si to přál, ji hluboce dojal. Vědomí, že s ní chce být, pro ni znamenalo hodně ať se svatbou nebo bez ní. Sňatek byl jen třešní na dortu, důležité bylo, že ji chce podporovat ve zdraví i v nemoci, v dobrém i zlém.

Jedině na tom záleží.

Doktor Kroner jí poblahopřál. Těšilo ho, že to tak dobře dopadlo. Prý se svěřila přítelkyním a cítila od všech, na kterých jí záleží, že jsou jí velkou oporou.

„Víte přece, jak velký to má význam,“ připomněl jí. Bylo také důležité, aby se člověk nevystavil nebezpečí tím, že o nemoci řekne nesprávným lidem, kteří si s tím nedokáží poradit a pacientovi se s hrůzou budou vyhýbat. Většina nemocných však měla svou podpůrnou skupinku, která jim pomáhala, a Zoe ji teď získala také.

Chvilku hovořili o jejích plánech, o její práci, o klinice, o Samovi, o Jade a o věcech, které by chtěla dělat, až se vrátí domů.

Znovu zdůraznil, aby to nepřeháněla, a Zoe mu to slíbila, ale on jí to nevěřil.

„Asi máte pravdu,“ souhlasila se smíchem. Nemohla se dočkat, až se setká se svými pacienty, ale ve Wyomingu se výborně bavila a určitě jí to prospívalo. Stejně jako ostatní i ona cítila, jak na ni silně působí. Na těch horách bylo cosi téměř mystického.

A pak jí doktor Kroner položil otázku, která ji překvapila.

Zeptal se, zda by ji nemohl požádat o laskavost, a Zoe si nedokázala představit, o jakou. Hluboce ji však dojalo, když ji poprosil, jestli by nenavštívila některé jeho pacienty. Měla velké zkušenosti a pro něho by bylo neocenitelné, kdyby se na ně podívala. Měl jich pouze asi deset, ale přečetl všechno, co mohl, a měl rozsáhlou knihovnu o výzkumu a léčbě AIDS. Vlastnil kopie všech jejích článků. Největší pomocí však pro něj bude, když s ní bude moci konzultovat své případy.

„Samozřejmě až se trochu víc zotavíte…, možná za pár dnů…“ Vrhl na ni pohled plný naděje a Zoe slíbila, že to ráda udělá. Vlastně to pro ni byla čest.

„Jaké druhy péče používáte?“ zeptala se.

„Není to tak špatné,“ řekl skromně, vděčný za její zájem.

„Máme vynikající hospic a skvělé sestry. Každého se snažím léčit. Chodím za nimi, snažím se přemluvit jejich přátele a rodinu, aby jim pomáhali. Zorganizovali jsme jakousi malou centrální vyvařovnu, o kterou se stará několik přátel, něco jako projekt Otevřená náruč v San Francisku, jenže v menším měřítku. Jen doufám, že nebudeme muset poskytovat služby takovému množství lidí jako tam. Naštěstí v současné době tolik případů nemáme. Ale s přílivem lidí z městských oblastí, ze zábavního průmyslu, spisovatelů nebo těch, co jen hledají únik, se domnívám, že nakonec se tady možná objeví víc lidí s AIDS, eventuálně i v posledním stadiu choroby, kteří budou vyžadovat lékařskou péči. Budu vděčný za každou informaci, kterou mi poskytnete,“ uzavřel a Zoe přikývla. Slíbila, že mu pošle ještě nějaké knihy, které mu budou užitečné, a nějaké články, které jí doporučil Sam. Pak začali diskutovat o alternativní medicíně a na sklonku odpoledne zjistili, že mluvili o práci téměř dvě hodiny. Unavilo ji to a doktor Kronerjí navrhl, aby se prospala, než se vydá na večeři. Zoe dnes chtěla jít do jídelny a pak se dívat na lekci twostepu, která následovala po jídle. Jistě to bude zábavné a věděla, že její kamarádky tam budou také. Chtěla jít s nimi.

„Za pár dní za vámi zajedu do nemocnice, nebo třeba můžu udělat nějaké návštěvy s vámi. Rozhodněte, co vám nejvíc vyhovuje,“ navrhla mu Zoe ochotně. „Přistoupím na cokoli, stačí nechat mi vzkaz.“ Teď byli lékařka a student spíš než pacientka a lékař. Znovu mu poděkovala za včerejší pomoc a po jeho odchodu si lehla a usnula. Když se Tanya s Mary Stuart vrátily z projížďky, tvrdě spala. Obě strávily příjemné odpoledne. Vytvořili páry, což teď dělali často, Hartley jel s Mary Stuart a Tanya vpředu s Gordonem. Měla radost, že Gordon přijde večer na taneční hodinu. Byla to jedna ze vzácných příležitostí, kdy honáci měli nejen dovoleno, ale přímo nařízeno přidat se k hostům. Zvláště Gordon byl oblíbený, protože byl velice dobrý tanečník.

Zoe vstala včas, aby se stihla obléknout a popovídat si s přítelkyněmi. Cítila se daleko lépe, a i když věděly o její chorobě, všechny měly kupodivu dobrou náladu. Navíc se díky svým novým známostem neustále něčemu smály, povídaly si a hihňaly se. Znovu jim to připomnělo staré časy v Berkeley.

„Páni, jako bysme zase byly mladý, že?“ poznamenala Tanya, ohromená tím, co všechny prožívají. „Myslíte, že je to zdejší vodou?“

„Nepoznala jsem nikoho, jako je Hartley,“ přiznala Mary Stuart. Donutilo ji to přemýšlet o životě s Billem, dělala to ještě před tím, než zemřel Todd. Vždy mezi nimi panovala značná odlišnost názorů, ale považovala to za zajímavé, a dokonce i v tom nejlepším období mezi nimi občas docházelo k přátelským sporům. S Hartleym všechno probíhalo daleko klidněji.

Teď viďěla, jaké to je být s někým, kdo smýšlí stejně. Jako by tančila s Fredem Astairem a byla Ginger Rogersová. Ona s Billem už nebyli ani ve stejném tanečním sále.

Byla skoro ze dveří venku, oblečená v červených džínách, k nim svetr a rtěnku ve stejné barvě, tmavé vlasy stažené dozadu, když vtom se ozvalo zvonění. Zoe s Tanyou šly napřed a Mary Stuart se zdržela, protože hledala červené kovbojské boty, které si koupila u Billyho Martina. Natáhla si je a vyběhla ven v okamžiku, když zazvonil telefon. Byla v pokušení nezvedat ho. Ale nebylo by to fér vůči přítelkyním, někdo mohl volat kvůli Zoeině dcerce nebo varovat Tanyu před nějakým nebezpečím nebo jiným problémem. Rozběhla se zpátky do obývacího pokoje s červeným kašmírovým šátkem v ruce, a celá udýchaná zvedla sluchátko.

„Haló?“

„Je tam paní Walkerová?“ Nejdřív ten hlas nepoznala. Byl to muž a netušila, kdo to může být.

„U telefonu. Kdo volá?“ zeptala se zdvořile a odpověď ji polekala.

„Mary Stuart? Nepoznal jsem tě.“ To jen podtrhovalo, jak se s Billem odcizili. Navzájem se nepoznali. Dlouho s ním nemluvila. Většinou si vyměňovali stručné a nesmírně nudné faxy.

„Já tě taky nepoznala. Zrovna běžím na večeři.“

„Omlouvám se, jestli volám nevhod,“ řekl suše. U něho byly tři hodiny ráno. Nechápala, proč volá v takovou hodinu.

„Je něco s Alyssou?“ Srdce se jí při té otázce zastavilo. Musí to být jediný důvod, kvůli kterému volá, napadlo ji.

„Je v pořádku,“ uklidnil ji. „Včera jsem s ní mluvil. Užívají si ve Vídni. Právě přijeli ze Salcburku. Určitě se mají dobře. Asi ji neuvidíme celé léto.“ Mary Stuart se usmála, když to slyšela. To bylo Alysse podobné.

„Jestli s ní zase budeš mluvit, vyřiď jí, že ji miluju. Nevolá mi. Zřejmě je to těžké kvůli časovému rozdílu. Ale říkala jsem si, že bude asi v pořádku, jinak by se ozvala. Ale u vás je pozdě. Jak to že jsi ještě vzhůru?“ Připadalo jí, že se chovají jako obchodní partneři, kteří se navzájem informují. Mezi nimi nebylo nic osobního.

„Pracoval jsem dlouho do noci a odpoledne jsem byl tak hloupý, že jsem si dal kávu, takže jsem vzhůru v tuhle nekřesťanskou hodinu a napadlo mě, že ti zavolám. Ten časový rozdíl mi moc nesvědčí.“ Ani naše manželství, chtělo se jí dodat, ale neudělala to.

„Jsi hodný, že voláš,“ řekla, ale vyznělo to nepřesvědčivě. Nechtěla se o nic pokoušet. Nechtěla se s ním smiřovat. Už se rozhodla. Chtěla to skončit. A nemělo to nic společného s Hartleym Bowmanem. Týkalo se to výhradně Williama Walkera.

„Co tam děláš? Ve faxech mi vůbec nic nepíšeš. Vlastně ses neozvala už pár dnů, že?“ Ani si to nepamatoval. Ale Mary Stuart to bylo jedno.

„Ty mi taky nic moc neřekneš,“ podotkla.

„Není co. Pořád pracuju. Nechodím po barech. Sedím celé dny a večery na zadku a připravuju se na ten případ. Není to moc zábavné, ale zřejmě to vyhrajeme. Jsme dobře připravení.“

„To je fajn,“ prohodila a přitom se dívala na své červené vysoké boty a uvažovala o manželovi. Zjistila, že dokáže myslet jedině na Hartleyho. A Bill na tom byl ve srovnání s ním hůř.

Nedokázala si představit, že by takhle hovořila s Hartleym Bowmanem nebo s ním prožívala takový rok jako teď s manželem. Nedovedla si nic z toho představit nebo to prožívat znova či snad v tom dokonce pokračovat.

„A co ty?“ naléhal na ni, ale jí se nechtělo mluvit. Všiml si toho také a zarazilo ho to.

„Každý den jezdíme na koni. Je tady neskutečně krásně. V životě jsem nic takového neviděla. Hory jsou nádherné, lepší než v Evropě.“

„Co tvé přítelkyně?“ Proč ten náhlý zájem? Nechápala to.

„Mají se dobře.“ O Zoe se vůbec nezmínila. „Vlastně na mě čekají u večeře.“ O taneční lekci z twostepu mu také neřekla.

Nechtěla se s ním bavit o ničem. To bylo pryč.

„Tak tě nebudu zdržovat. Pozdravuj je.“ Už mu chtěla poděkovat a rozloučit se s ním, když se na jeho konci drátu rozhostilo rozpačité ticho. Volal pozdě a Mary Stuart ho neviděla několik týdnů.

„Stu…, chybíš mi.“ Jakmile to vyslovil, oba na dlouho zmlkli.

Nechtěla ho teď klamat a netušila, proč tohle dělá. Po roce mlčení a bolesti. Proč? Možná měl jen pocit viny nebo mu bylo líto, že už to mezi nimi není jako dřív, stejně jako jí. Nehodlá však nic předstírat a nedovolí mu, aby ji zase trápil. Ublížil jí až dost. Dveře byly zavřené. Napadlo ji, jestli náhodou není opilý, soudě podle jeho tónu i pozdní hodiny. Nebylo mu to podobné, ale třeba se cítil osamělý. Ale ať měl jakýkoli důvod, už ho neuznávala.

„Neměl bys tolik pracovat.“ To bylo jediné, co mu řekla.

Před měsícem, před půlrokem…, před rokem… by se cítila jako zrůda kvůli tomu, co mu odpověděla. Ale nyní nepociťovala vůbec nic. Zavěsila a pospíchala za ostatními na večeři.

Taneční večer byl daleko zábavnější, než předpokládali. Přišli všichni. Zoe seděla s kašmírovým šálem přes ramena, měla žlutohnědé šaty a krásné tyrkysové náušnice a velmi jí to slušelo.

Tanya si oblékla krajkové staromódní viktoriánské šaty bílé barvy, v kterých vypadala nevinně i sexy zároveň. Gordon byl naprosto ohromený, když ji spatřil. Měl na sobě džíny, čistou kovbojskou košili, černý stetson a černé vysoké boty. Tanya mu řekla, že jí připomíná kovboje z nějakého filmu. Charlotta Collinsová požádala Gordona, aby předváděl kroky. Ukázalo se, že vyhrál za twostep několik cen.

„Takže nejenom na rodeu, ale s tím by se vám nesvěřil,“ žertovala Charlotta. Byla to moudrá a příjemná žena. A mateřsky dohlížela na Zoe, které stačilo, že sedí na pohovce a dívá se.

Ještě se necítila na tancování, ale dobře se bavila s Johnem Kronerem, který přišel na večeři i na tanec. Charlotta ho často zvala a dnes tady byl hlavně proto, že se setká se Zoe a bude mít příležitost promluvit se svou hrdinkou.

„Umí někdo z vás twostep?“ zeptala se Charlotta, když se před ně postavil Gordon, a několik stálých hostů zvedlo rozpačitě ruku. Tanye to přišlo k smíchu.

„Naposledy jsem ho tancovala asi ve čtrnácti, slečno Charlotto.“

„Výborně,“ usmála se na ni mile Charlotta, „máme tady Texasanku. Zkusíte to?“ zeptala, jako by jí Tanya prokazovala laskavost, a hosté začali okamžitě tleskat. Když ji nemůžou slyšet zpívat, alespoň ji uvidí tančit twostep.

„Mám strach, že si udělám ostudu,“ pronesla a zasmála se.

„A vám taky,“ řekla Gordonovi, když k ní přistoupil. Ale pokušení tančit s ním bylo příliš velké, jeho přitažlivost příliš silná. Vložila ruku do jeho a oba zamířili do středu sálu. Začala hrát hudba a Charlotta všem vysvětlila, jak se twostep tancuje.

Gordon s Tanyou nejprve pomalu předvedl kroky a pak při další skladbě se začal otáčet rychleji, vířili s Tanyou dokola a všichni aplaudovali. Skvěle se k sobě hodili. Spíš vypadali jako profesionálové. Když hudba dohrála, Gordon zachytil Tanyu do náruče.

„Ty lhářko,“ zašeptal se širokým úsměvem, „jsi lepší než já. Nevykládej, žes to dlouho netančila.“

„Netančila,“ odpověděla také šeptem. Pak tancovali znovu a přidávaly se k nim další páry. Všichni se snažili, ale někteří zakopávali. Taný a si ještě čtyřikrát zatančila s Gordonem a pak vystřídal partnerky, aby ukázal ostatním, jak se to dělá. Úplně v závěru se zase vrátil k Tanye a naposledy si zatančili. Hosté se výborně bavili a obdivovali Tanyu, ale jinak ji nechali na pokoji. Ani si nešuškali, když se objevila. Už si na ni zvykli. Tanya se cítila na ranči moc dobře a ještě lépe jí bylo s Gordonem.

Když hudba dohrála, Gordon se ještě zdržel a několik dalších honáků se bavilo s hosty. „Moc se mi to líbilo,“ řekl a usmál se na ni. Tanya na něj vrhla pohled plný vzrušení a radosti.

„Mně taky. Jste dobrý tanečník, pane Washbaughu.“

„Děkuju, madam.“ Zdůraznil svůj texaský přízvuk a uklonil se. Oba se rozesmáli. Přistoupila k nim Charlotta Collinsová.

„Vy dva byste měli jít soutěžit,“ doporučila jim se širokým úsměvem. „Vypadá to moc hezky, když se to tančí správně.“

„Bojím se, že jsem vyšla ze cviku,“ podotkla Tanya skromně.

S Bobbym Joem se však kdysi zúčastnili všech soutěží a vítězili v nich.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se Charlotta. Dělala si velké starosti o Zoe. John Kronerjí neřekl, o co jde, jenom že její stav je vážný. „Paní doktorka Phillipsová je už trochu veselejší.“ Zoe však byla ještě bledá, a i přes svou znovu nabytou živost se zdála tak křehká.

„Dneska večer je jí mnohem líp,“ pronesla Tanya s úlevou, ale stále ještě si dělala obavy. Když se na ni dívala zdálky, znovu si všimla, jak je Zoe bílá a hubená. Nedalo se to přehlédnout, ale pokud se s ní člověk bavil, byla tak plná života, že na to zapomněl.

„Takže zítra zase pojedete na rodeo,“ poznamenala s úsměvem Charlotta. Tanya právě před večeří objednala vstupenky.

„Budete zase zpívat? Všichni o vás potom mluvili.“

„Ráda bych,“ přiznala Tanya, přehodila si dlouhé světlé vlasy přes rameno a koutkem oka zahlédla, že se Gordon zamračil.

„Pokud mě o to požádají a taky podle lidí.“ Jestli tam uvidí spoustu opilců nebo atmosféra bude divočejší než ve středu, tak to odmítne.

„Určitě vás o to poprosí. V Jackson Hole to byla událost roku. Možná i dekády. Jste hodná, že jste zazpívala.“ Charlotta se usmála a pak šla k dalším hostům. Gordon byl stále zachmuřený.

„Nechci, abys to udělala,“ zašeptal. „Nelíbí se mi, co to s lidma dělá, když jsi u nich tak blízko. Když jsi na pódiu s ochrankou, nemůžou ti ublížit.“

„Ale můžou,“ řekla upřímně. Jednou na Filipínách měla pod šaty neprůstřelnou vestu a přísahala, že se to už nebude opakovat. Během koncertu se třásla od hlavy až k patě a dělalo se jí zle od žaludku. „Proto jsem tehdy večer jela na koni,“ vysvětlila mu. „Věděla jsem, že se z toho dostanu, když bude třeba.“

„Nechci, abys riskovala,“ pokračoval, nechtěl ji však přemlouvat, ale opravdu se o ni bál.

„Mně se zase nelíbí, když jezdíš na rodeu.“ Podívala se mu přímo do očí. Znala kovbojský život. Vyrůstala v tom. A znala také cenu, kterou za to člověk platil, i všechna nebezpečí.

„Poslyš,“ začal, „jestli nám dvěma to vyjde, tak slibuju, že nechám rodea.“

„Připomenu ti to,“ ubezpečila ho, „ale já se nemůžu vzdát koncertů, Gordone. Živí mě to.“

„Vím to. Ani bych to po tobě nežádal. Jen nechci, abys pro ně dělala nějaký laciný gesta a aby ti ublížili. Nestojí to za to. Nezaslouží si to.“

„Máš pravdu.“ Vzdychla a podívala se na něj. Bylo těžké uvěřit, že spolu vedou hovor týkající se jejich budoucnosti.

„Jenže někdy bych si ráda zazpívala jen pro radost, bez pořadatelů, kontraktů, reklam a dalších pitomostí. Jen tak si prostě zazpívat.“

„Tak zazpívej mně.“ Usmál se.

„To bych moc ráda.“ Znala jednu starou texaskou písničku.

Zpívala ji zamlada na školních plesech a od té doby se stala velmi populární, ale Tanya ji vždy považovala za svou píseň. „Jednou to udělám.“

„Taky ti to připomenu.“ Neustále si něco slibovali.

Ještě chvíli se všichni bavili a pak Mary Stuart a Tanya odvedly Zoe do chaty. Gordon slíbil, že se ještě ukáže, pokud mu to vyjde. Prý zaťuká Tanye na okno ložnice. Řekla mu, které to je, a pak odešly. Hartley se k nim také přidal a potom zůstal sedět venku s Mary Stuart. Tanya se Zoe si uvnitř povídaly.

Mary Stuart vyprávěla Hartleymu o telefonátu s Billem a on ji zamyšleně poslouchal.

„Zřejmě mu dochází, o co přišel a čeho se v posledních měsících vzdal,“ poznamenal a podíval se na ni. „Co budeš dělat, když to bude chtít dát dohromady?“

„Nedovedu si to představit,“ řekla upřímně, „ale když jsem s ním večer mluvila, na něco jsem přišla. Nechci to udělat. Nemůžu se vrátit. Ten poslední rok nejde jen tak smazat ani to, co se stalo s Toddem. Asi mu nikdy neodpustím, jak se ke mně zachoval. Je ode mě ošklivé a podlé, co teď řeknu, ale upřímně řečeno, podle mě to zničil on.“

„A co když ne? Co když přijde a poví ti, že tě miluje a že se spletl, co pak?“ Chtěl, aby to zvážila, dřív než udělají nějakou chybu. Navzájem se nesmírně přitahovali, ale byli velmi opatrní. Hartleymu to rovněž vyhovovalo, nechtěl se trápit.

„Nevím, Hartley. Nejsem si jistá. Teď mám dojem, že je to jasné. Věřím, že pro mě to skončilo. Domnívám se, že to nemůžu zaručit, dokud ho neuvidím. Pak teprve budu vědět.“

„Proč kvůli tomu čekáš až do září?“ Byla to otázka, kterou si v poslední době kladla také. Původně si myslela, že potřebuje čas, a byla ráda, že má celé léto na rozmyšlenou. Ale od té doby, co sem přijela, si uvědomila, že je připravená vyřídit to hned. Dokonce ji napadlo, že by mohla zaletět do Londýna a promluvit si s Billem. Řekla o tom i Hartleymu.

„Podle mě je to dobrý nápad, jestli se na to cítíš. Nechci tě nutit.“ Znali se pět dní a pro oba to byl mimořádný zážitek, ale možná to byl jen sen, iluze, nebo to možná byla realita a něco velmi zvláštního. Pouze čas rozhodne. Nejdřív to však musí projednat s manželem. Ani jeden prozatím nechtěl udělat nic nepředloženého. A ať bylo sebevíc lákavé skončit spolu v posteli, věděla, že to neudělají.

„Letím odsud do Los Angeles s Tanyou. Zůstanu u ní týden. Stejně bude mít plno práce,“ přemýšlela nahlas Mary Stuart.

„Asi se pár dní zdržím a pak poletím do Londýna. Sem jsem přijela, abych si všechno rozmyslela a rozhodla se, co vlastně chci. Už jsem to zřejmě věděla předtím.“ Když tehdy odjížděla z newyorského bytu, byla přesvědčená, že v něm už nikdy nebude žít jako dřív. Loučila se se svým starým životem a Hartleymu to řekla.

„Na těch horách je něco, co člověku objasní plno věcí. Po smrti Meg mi chyběly.“ Usmál se na Mary Stuart a vzal ji za ruku. „Bylo by báječné, kdybych tady našel nový život.“ Sklíčeně na ni pohlédl. „Ale i když z toho nic nevzejde, jestli se k němu vrátíš, chci, abys věděla, že jsem byl s tebou moc šťastný. Ukázalas mi, že nejsem tak sám, jak si myslím, že existuje někdo, kdo mě přinutí se znovu zamilovat. Jsi nádherný dar, který jsem už nikdy nečekal, jsi ztělesnění toho, jaký může být život, když se dva milují a jsou šťastní.“ Pro ni znamenal totéž.

Byl živoucím důkazem toho, že se někdo ve světě o ni zajímal, že si s ním mohla povídat a že ji dokázal milovat. A nehodlala se toho nyní vzdát. Nežádal to po ní, ale jen se chtěl ujistit, jak to vyřeší se svým manželem, než se plně sblíží s ním. Mary Stuart byla přesvědčená, že se definitivně rozhodla.

„Myslím, že když za ním pojedu, stejně to nic nezmění,“ pokračovala a přitom držela Hartleyho ruku a líbala ji. Byl jí tak drahý, tolik si ho za ten krátký čas oblíbila a oba měli pocit, že se navzájem ochraňují. Věděli však, že si Mary Stuart potřebuje ujasnit svůj vztah k Billovi. A Hartley na ni nechtěl spěchat.

„Bylo to tak zvláštní, když mi dnes večer zavolal. Jako bych mluvila s někým cizím. Nejdřív jsem ho nepoznala a on zase mě a nedokázala jsem přijít na to, proč volá. Je to smutné cítit se tak vzdálená od někoho, koho člověk dřív miloval. Nikdy mě nenapadlo, že se to stane nám.“

„Překonala jsi jednu z nejkrutějších životních ran,“ řekl Hartley soucitně. „Většina manželství to nepřežije. Statistiky jsou šokující. Myslím, že zhruba devadesát sedm procent lidí, kteří přijdou o dítě, se rozvede. Člověk musí být velice silný, aby to vydržel.“

„A to jsme zřejmě nebyli.“

„Jsem s tebou moc rád, Mary Stuart,“ poznamenal s úsměvem a změnil tak téma. Toužil s ni být v New Yorku, jet s ní do Evropy, mít s ní společné přátele, sdílet s ní život i svou práci.

Bylo toho hodně, co s ní chtěl podniknout, a těšil se, až začnou. Dva roky žil sám, ale věděl, že je nutné počkat. Mary Stuart musí jet za manželem do Londýna. Nic je už od sebe nemohlo oddělit, přesto si trochu dělal starosti kvůli její dceři.

Neměl děti a přemítal, zda se mu Alyssa nevzepře, zda ho nebude obviňovat z rozvodu a nebude ho nenávidět za loajalitu vůči svému otci. Ve skutečnosti rozvod nezapříčinil on, ale mohlo by pro ni být obtížné se s tím vyrovnat. Odpoledne to probíral s Mary Stuart, která připustila, že si s Alyssou musí vážně promluvit. Ale na druhé straně nebyla ochotná zůstat s jejím otcem pouze kuli ní. Alyssa si musí zařídit vlastní život. A když o tom Mary Stuart uvažovala, ona sama má za sebou víc než půlku života, tohle je její poslední šance, jak začít novou životní etapu s člověkem, na kterém jí záleží a který ji miluje. Nehodlá tu šanci promarnit kvůli věrnosti něčemu, co už nesdílela s mužem, který ji přestal mít rád. Přála si být s Hartleym.

Seděli venku ještě dlouho, hovořili o minulosti, současnosti i budoucnosti. A na všem se domluvili. Týden po odjezdu z Wyomingu odletí Mary Stuart do Londýna. Domnívala se, že se v Londýně nezdrží déle než pár dní, možná i méně, pokud o tom nebude chtít Bill dál diskutovat. Zkusila by se někde setkat jeden den s Alyssou. Váhala, zda jí to má říct, jedině že by si to Bill výslovně přál, jinak jejich oznámení o rozvodu může počkat až na září. Mary Stuart by byla ráda, kdyby Alyssu někde na jejích toulkách Evropou objevila. Neměla ponětí, co Bill provede s jejich bytem. Zda si ho ponechá, nebo si myslí, že by měl připadnout Mary Stuart. Ale o tom se už také rozhodla. Nechtěla v něm žít. Bylo to příliš bolestné, a když procházela kolem Toddova pokoje, neustále jí připomínal jejich tragédii. Nezáleželo na tom, jestli tam jeho věci jsou nebo ne.

Věděla, že tam kdysi bydlel, kde přesně měl vlajku z Princetonu, různé trofeje a medvídka na posteli, když byl malý. Jeho věci jsou teď pryč a je načase odstěhovat i jejich věci. Pro všechny začíná nový život, a pokud bude mít Mary Stuart štěstí a osud k ní bude milosrdný, začne ho s Hartleym.

„Nechtěla bys se mnou jet na Fisher's Island, až se vrátíš?“ zeptal se nesměle. „Mám tam zvláštní starý dům. Nebyl jsem tam od té doby, co Margaret umřela, ale asi tam strávím pár dní v srpnu.“ Vděčně se na něj podívala a přikývla.

„Moc ráda. Vlastně jsem ani nevěděla, co budu letos dělat, když Bill odjel na tak dlouho. Chtěla jsem navštívit přátele v East Hamptonu.“

„Tak pojeď se mnou,“ vybídl ji a otřel se jí tváří o krk. Nepřál si nic víc, než se vedle ní probouzet, poslouchat moře a milovat se s ní celé odpoledne, večer i ráno, povídat si do časných hodin a číst s ní oblíbené knihy. Už zjistil, že je vášnivá čtenářka a že mají v oblibě stejné autory. Toužil se s ní procházet po pláži, držet ji za ruku a svěřovat jí všechna svá tajemství. Mnoho z nich si řekli, když jezdili na koni mezi lučními květy přes úpatí hor a údolí Wyomingu. Už nyní to bylo krásné a bude to jen lepší.

Bylo pozdě, když ji konečně pustil. Jejich plán, že Mary Stuart pojede přespříští týden do Londýna a pak s Hartleym na Fishet's Island, oba uspokojil. Zvláště cesta do Londýna byla důležitá. A když jí přál dobrou noc, položil jí poslední nepříjemnou otázku.

„A co když si tě získá zpátky?“

„To ne,“ ohradila se a políbila ho.

„Byl by blázen, kdyby to neudělal,“ zašeptal Hartley a oplatil jí polibek. Pokud ano, Hartley věděl, že si bude muset poradit i bez ní. „Možná bychom si měli domluvit nějaké heslo,“ navrhl, „abych se dozvěděl, jestli mi život končí, nebo právě začíná.“

„Přestaň si dělat starosti,“ chlácholila ho. Znovu se políbili, ale Hartley si nemohl pomoct. Tolik po ní toužil. „Miluju tě,“ vydechla a myslela to naprosto vážně. Sotva ho znala a přesto věděla, že s ním může strávit zbytek života a ani na okamžik toho nebude litovat. Byl úplně jiný než Bill, přitom však věděla, že s každým z nich by dokázala žít a být dokonale šťastná. Její čas s Billem se však naplnil a pominul. A s Hartleym její nové období právě začíná.