Stendhal

Pseudonym Stendhal použil Henry Beyle poprvé ve spisu Dějiny malířství v Itálii v roce 1817; inspiroval se názvem německého města, rodiště historika umění Wickelmanna. Díky slušnému postavení jeho rodiny se mu dostalo dobrého vzdělání, stal se známou postavou pařížských diskuzních salonů, s napoleonskou armádou se zúčastnil ruského tažení a zažil Napoleonovu porážku u Moskvy. Jeho náklonnost k Itálii a její kultuře se objevuje ve většině jeho děl.

Bez zájmu vyšla jedna z prvních Stendhalových knih, později oblíbený spis O lásce, De l'Amour, 1822. Koncem dvacátých let začal psát Stendhal romány, z nichž prvním byl Armance aneb několik scén z Pařížského salonu (Armance, ou quelque scenes d'un salon de Paris, 1827), po něm následovalo jeho asi nejslavnější dílo Červený a černý (Le Rouge et le Noir, 1830).

Po červencové revoluci byl Stendhal jmenován konzulem v Terstu, ale protože rakouská vláda odmítla přijmout policejně stíhaného cizince, byl přeložen do papežského státu Civitaveccia. V Itálii strávil Stendhal víceméně zbytek života a zde také napsal další velké romány Lucien Leuwen 1832-1835 a autobiografické dílo Život Henri Brularda (Vie de Henri Brulard, 1836). Posledním z trojice velkých románů byla Kartouza parmská (La Chartreuse de Parme, 1839) a nedokončený román Lamiela, 1840. Stendhal zemřel při jedné z častých návštěv Paříže v roce 1842.

Stendhal ve svém díle stojí na rozcestí romantismu a realismu. Základním motivem všech jeho knih je hledání lásky. Hledá krásné okamžiky štěstí a osobního uplatnění. Jeho hrdinové se marně brání společenským normám - než pochopí, že je to zbytečné, prohrávají. Podléhají společnosti, opouští ideály a začínají se také přetvářet, aby si jich okolí vážilo.