Eduard Štorch

VOLÁNÍ RODU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola desátá
VLCI

Luba se radovala, že šťastně vyvázli, ale dále jet po ledě už nechce. Je to přece jen příliš nebezpečné.

„Přituhne-li mráz, pojedem po ledě, ale takto nechci na led ani zanic! Buďme rádi, že nás Svantovít ochránil, a nepokoušejme ho podruhé!“

Vlček poslechl a vyvedl psy opět na suchou zem. Mohutný skalní ostroh je nyní bezpečně chrání od dalšího pronásledování.

I dále však nové kopce příkře spadají do vody, takže nelze po břehu postupovat. Nezbývá tedy než některým údolím vyjet nahoru na hřeben.

Vlček je spokojen. Řeka tu činí velikou zatáčku. Doufá, že si takto zkrátí cestu. Jede se jim arci velmi těžko. Nejvíc je zdržuje nekonečné heblí. Někdy se v něm tak zachytí, že nemohou ani zatočit, a Vlček musí svou ostrou kamennou sekyrkou volný průchod pracně vysekávat. Oteplilo se, a Vlček dokonce tvrdí, že krápe.

Na Špulíčka spadla ze stromu peřina sněhu a zasypala ho.

Vlček mu hned pomohl a hošík prskal a vytíral si sníh z očí.

Nezaplakal, hned se své příhodě smál.

Horší bylo, že jim Hup, dobrý tahoun, vysílením klesal Vlček teprve teď zpozoroval, že je Hup na hřbetě odřen od tlačících kleství. Vypřáhl jej, aby si odpočinul, a sám za něj nyní se Šerým táhne veliký smyk s matkou. Jde to velmi těžce, zdá se, že vrch je nekonečný. Vlček přemýšlí, jak by mohl Hupa lépe zapřáhnout, aby se nedřel.

Za chvíli se jim přihodila nová nehoda. Raf se zabořil do hlubokého sněhu, z něhož nemůže saně vytáhnout. Špulíček se skulil do závěje a namáhavě se hrabe ven.

Vlček vytáhl smyk a hladil těžce oddychujícího psa. Přitom si všiml, že Raf je také odřen. Jistě trpí bolestmi.

Vlček se ulekl. Věděl, že na zdatnosti psů záleží jejich záchrana. Ale už má nápad! Vyhledal v ranci vypelichanou zaječí kožišinu a podložil jí zkřivené klestve na Rafově hřbetě. Aby pes kožišinu neztratil, dobře ji přivázal.

„Teď tě už nic nebude tlačit!“ řekl a spokojeně pohlíží na svůj vynález. Matka ho pochválila a připomenula mu, aby takový polštářek udělal i Šerému, jenž už také má bolák na bedrech Chtějíc synovi ulevit, vstala Luba ze saní. Vlček si na ně složil svůj ranec, a tak přece - s napětím všech sil - dosáhli konečně hřebenu vrchu. Tu padli všichni do sněhu a ani nepromluvili. Těžce oddychovali.

Dnes již nelze dále.

Vlček ucítil na své tváři horký čenich. To Hup k němu přilezl a lísá se. Vlček se pozvedl ve sněhu a pátravě pohlíží na znaveného psa.

Nelíbí se mu jeho světla jsou zakalena, horký čenich - jistě je Hup nemocen! Námaha dlouhé cesty psa zchvátila.

Věrný pes slabě vrtí ohonem, kalnýma očima smutně hledí na svého pána. Vlček vylovil v kabelce kousínek suchého masa, ožvýkal jej a hodil Hupovi. Pes očichal maso, vzal je do huby, ale zas je nechal vypadnout Hup nežere! To je zlé znamení. Hoch s povzdechem pohladil psa. Vyhrábl ze sněhu kousek masa a sám jej snědl. Pak se dal do obvyklé táborové práce.

Vyhrabali si dolík ve sněhu a vystlali jej kožišinami, které jim ještě zbyly. Jídla měli už namále. Luba řekla, že připraví kaši. Vlček rozdělal oheň, vyhrabal ze sněhu několik kamenů a dal je do ohniště rozpálit. Do koženého měchu nabral sněhu a naházel naň horké kamený. Kamený syčí, Sníh se rozhřívá. Zatím se už rozpálily jiné kameny. Vlček je Hůlkami vyhrabává z ohniště a skládá do měchu. Vychladlé kameny předtím z měchu vyndal. Malý Špulíček si nedal dnes vzít úlohu topiče a přikládá dobře.

Matka zatím připravila misku černé mouky a zavařila kaši.

Vlček do ní přidal suché maso, které rozřezal na kousky. Něco plesnivých okrajů dal i psům. Mnoho ne, protože zbývá už jen nepatrný kousek.

Zítra dojedí poslední zásobu potravin. A pozítří…?

Druhého dne byla obleva. Chvílemi prší, mlhy se válejí po lesích. Psi tahají těžké nohy z mokrého sněhu. Vlček je tak unaven, že padá vysílením a hladem.

Dolezli ještě pod nakloněnou skálu a našli úkryt jako pod střechou. Dojedli poslední zbytky potravy. Na ubohého Hupa se nedostalo. Stejně leží stranou a nejeví zájem o jídlo. V noci se obrátil vítr a přituhlo.

Sníh dostal tvrdý, pevný povrch, takže se jim druhého dne jelo mnohem lépe. Luba, opírajíc se o hůl, mohla jít. Šerý utáhl smyk sám.

Jen kdyby měli co jíst! Hlad hryže vnitřnosti!

Z vrchu uviděli opět široký pás Veliké řeky. Vlček tu střelil šípem tetřívka, ale netrefil dobře. Pták, střelený do křídla, přenesl se ještě přes rokli a zapadl někam do mlází. Utábořili se a Vlček se vydal s Rafem a s Šerým na lov.

Našli stopy mohutného zubra. Na tak veliké zvíře si Vlček ovšem netroufal. Pak marně slídil, až najednou psi vyplašili z pelechu zajíce. Hned se hnali za ním Vlček ani neměl čas spustit luk. Šel po stopách psů a po dlouhém lezení sem i tam - jak zajíc kličkoval - našel oba psy ve sněhovém dolíku. Trhali ušáka. Žrali tak hltavě, že z rozervaného zajíce zbývala už jen hlava, kusy kůže a běhy. Smutně se hoch vrátil na tábořiště.

Matka se na něj jen podívala a už se ani neptala, zdali něco ulovil. Co to máš na tváři?“ otázala se za chvíli.

„I to nic není! Větev mne trochu škrábla. Zalepím to pryskyřicí…“

Špulíček se z hladu rozplakal. Utišil se, až když dostal žvýkat řemen.

„Hupe, pojď sem, pojď!“ zavolal Vlček na slabého psa. Mlčky ho hladil a pak ho odvedl kousek stranou.

Za chvilku se vrátil a hodil zaříznutého psa k ohništi.

Pomohl matce psa stáhnout a vykuchat. Vnitřnosti pověsil opodál na strom tak vysoko, aby jich psi nedosáhli. Dá jim je až ráno, dnes měli zajíce.

Luba otřela bronzový nůž o sníh a nabodla vykuchané psí tělo na hladkou větev. Vlček zatím rozdělal větší oheň.

První kousek vonící pečeně dostal Špulíček.

Psi se najednou zvedli a nepokojně zavětřili.

Okolo ležení se mihl nějaký stín. Vlček zbystřil zrak a uchopil oštěp. Psi zavrčeli, najednou zaštěkali a skákali okolo tábora.

Několik kroků od ležení zapraskaly větve stromů. Tam, kde Vlček pověsil vnitřnosti zabitého psa.

„Mámo, vlci jsou tu!“ vykřikl hoch a skočil proti vlkům, kteří skákali na strom. Ještě se jim nepodařilo strhnout vnitřnosti na zem. Vlček bodl jednoho oštěpem, ale hned musil rychle uskočit pod ochranu ohně. Vlci se po něm hnali zuřivě. Byli asi hladoví.

„Mamko, přikládej!“ pobídl Vlček matku a znova se vrhl proti vlkům. Ti široce rozvírali tlamy a cenili ostré tesáky. Couvli sice před oštěpem srdnatého hocha, ale chytře se rozestoupili, aby mohli útočit ze tří stran.

Vlček však postřehl nebezpečí včas a vrátil se k ohni.

Zapraskaly větve - a mohutný vlk strhl pověšené psí vnitřnosti. Ostatní vlci se s ním hned rvali o kořist. Toho využil Vlček, a vzav z ohniště silnou hořící větev, rozehnal se proti vlčí smečce. Luba s oběma psy hájila ležení z druhé strany.

Před sršícími jiskrami vlci prchají. Však jich Vlček několik na hřbetech připražil. Naneštěstí však hořící větev uhasla - honem tedy zpět do ležení! Ej, jak je tam teď daleko!

Silný vlk, který strhl vnitřnosti ze stromu, uviděl hocha, že utíká, a několika skoky mu byl v patách. Vlček se ohnal klackem, ale zabořil se přitom do sněhu tak, že padl naznak. Matka právě přihodila náruč chrastí na oheň. Plameny vzplály a jasně zasvítily. Uviděla syna ležícího - nad ním zuřivého vlka.

Jako podťata sklesla do sněhu vedle ohniště.

Vlček neměl kdy vstát. Rozevřená tlama šelmy po něm rafla a zabořila se do kožišiny pod krkem. Avšak - ejhle! Vlk se nezakousl do ležícího hocha. Jakmile vstrčil čenich k hochovu tělu a ucítil jeho teplý pach, zmizela jeho zuřivost jako kouzlem.

Vyskočil a zaštěkal.

Vlček vstal, zvedl větev, aby zvíře uhodil, ale vlk mu začichal k noze a opět zaštěkal…

Překvapený hoch poznal, že před ním není vlk, nýbrž zdivočelý pes. Utekl asi někdy lidem a připojil se k vlčí smečce .

Promluvil na psa a opravdu - pes se k němu tulí a vrtí ohonem. Je zřejmě rád, že zase našel člověka, dárce potravy a tepla.

Vlček si dodal odvahy a divocha pohladil. Pes blaženě zavrčel - dávno už ho asi nikdo nepolaskal!

Vlci se vracejí. Vlček musí do ležení. Zvlčilý pes ho následuje.

Matka už zatím vstala a s údivem pozoruje, jak synek vede velikého vlka do ležení. Vlček hodil psovi kus jater. Divoký pes po nich chtivě skočil :t zhltl je.

„Tenhle divoký pes už asi zůstane u nás… Koukej, mamko, jak si mi lehá k nohám! Budeme přáteli, viď, divochu! A heleď, nechá se i hladit! Ne, to není vlk! No, Šerý a Rafe - pojďte sem také, zkamarádíte se!“

Od té chvíle se divoch od Vlčka nehnul. Seznámil se s Lubou a Špulíkem i s oběma psy. Očichal je všecky a uzavřel s nimi přátelství.

Špulíkovi se nový pes velmi zalíbil. Běhal za ním a volal: „Pojď sem, pejsku! Nanana!“ A když psa dohonil, zabořil mu ručky do kožichu. Pes nejdříve výhružně zavrčel, ale hned se vzpamatoval, otočil hlavu a olízl Špulíčka po tváři.

Do půlnoci topil Vlček, od půlnoci přikládala matka. K silnému ohni se vlci neodvažují. Sedí opodál na ohonech a svítí očima.

K ránu se rozutekli.

Zkrotlý zuřivec spí stulen na nohou svého nového pána.