Eduard Štorch

ZLOMENÝ MEČ
Povídka o markomanském králi Marobudovi
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

 

 

DÍL I

 

 

U PŘÍVOZU

Na vltavském břehu odpočívají dva muži.

Vyhřívají se na slunci a povídají si. Při své zábavě, zdánlivě bezstarostné, však bedlivě pozorují nedaleký brod v řece. Nic jim neujde. Ostrým zrakem zkoumají převozníkovu loďku, kdykoli se ukáže na vodě.

Tmavé lacerny, volné haleny z hrubé látky, které mají sepnuté sponkami na pravém rameni, na první pohled prozrazuji římské cizince.

Kápě shrnutá nazad a těžké škorně na nohou, pobité na podešvích po vojenském způsobu silnými cvočky, svědčí o tom, že oba muži hojně cestují.

Jsou to zřejmě cizí obchodníci, jakých sem na počátku našeho letopočtu přicházelo mnoho. Čekají tu asi na nějakou kupeckou karavanu, aby se k ní připojili.

„Třetí den tu maříme planým čekáním. Uvidíš, že zatím Tiberius ( Claudius Nero Tiberius, nar. 42 před n. 1., přijatý syn císaře Augusta, jeho zástupce a správce říše. Sám císařem v letech 14-37 n. 1.) přitáhne až sem…“ hovoří jeden z cizinců.

„Slyšel jsi rozkaz, milý Fulvie, a nám jest poslouchat,“ odpovídá druhý a pokračuje: „Běží o důležité zprávy; podle nich zařídí Tiberius směr tažení. Nezbývá než trpělivě čekat… Vždyť mně se v téhle barbarské zemi také nelíbí. Jak je zde všude smutno! Hluboké lesy na všech stranách, slunce sotva hřeje, lidé zamračení, špinaví, nepořádní…“

„A zatím v Římě, Pomponie, naše veselá společnost, víno, zpěv, závody v aréně – všechno bez nás!“

„Ani mi nevzpomínej! Při posledních závodech jsem prohrál všechno, co jsem si v Germánii (Germánie = země mezi Rýnem, Dunajem a Vislou) vysloužil. Považ – dvanáct tisíc sestercií (seitercius = stříbrný římský peníz)! Doposledka jsem držel s červenými, ale Fortuna přála bílým. Jestliže nezbohatnu teď na této výpravě, mám jednou provždy po sázkách…“

„Neboj se, císařský princ a následník trůnu Tiberius odměňuje štědře věrné služby. Jistě se nevrátíš do Říma bez povýšení. Hlavu sázím, že budeš centurionem (centurio = římský setník) nebo velitelem tábora! Přátelé U modrého hroznu při bráně esquilinské budou volat: Vítej, Pomponie, čacký centurione!“

„Nesložím-li tu někde kosti! Věř, Fulvie, Marobudus není hloupý a dobře se připravuje. Jeho zvědové nás už nejednou prohnali. I zde po nás jeho Markomani pohlížejí podezřívavě a nevěří příliš našemu kupectví –“

„Nu, hlavně že zdejší domácí kmeny, Boemové i ostatní, jsou k nám dobří a důvěřiví. Markomanům se už vždycky nějak chytře vyhneme.“

„Pravda, zatím jsme vyvázli šťastně z každého nebezpečí. Ale jestliže padl náš Cincius Mammius Marobudovi do rukou, marně tu čekáme na poselství od západních legií. – U Joviše (Joviš = Jupiter, nejvyšší římský bůh), Fulvie, vidím dobře? Pohleď tam naproti za tu košatou olši!“

Oba Římané postoupili až k samé vodě a nepohnutě se dívali na druhý břeh.

Tam běhalo mezi pobřežním porostem několik nahých, velmi špinavých dětí.

Bylo slyšet koňský dupot.

„Utečte! Honem –!“ vykřikl největší kluk.

Polekané děti se poukrývaly v houštinách a výmolech jako drobné křepelky před jestřábem a ani nedutaly. Jejich vyvalené oči a pootevřená ústa jako by lapaly výkřiky neposedného hocha, který se držel olše a neustále volal:

„Kůň se splašil! – Už je blízko! – Pádí rovnou sem!“

Ve chviličce sem vskutku doběhl zpěněný kůň. Děti ho ještě neviděly, ale jeho mocný dusot je tuze lekal.

„Počkejte!“ volal zase kluk na olši. „Vždyť to není splašený kůň! Chlap sem přijel na koni! Vylezte a nebojte se! Na světlo, žížaly!“

Hoch skočil z olše a už držel otěže uříceného koně, jemuž unavený jezdec prohlížel podkovy.

Ostatní děti pomalu vstávaly z úkrytů a mlčky je obstoupily. Všecky s vypláznutými jazyky, aby je cizí člověk neuřkl.

„Tady je nejblíž k brodu!“ ukazoval řečný klučina.

„Znát brod, znát – ta cesta jet ne první –“ odpověděl jezdec a požádal o džbán vody.

Hoch a jedno děvče se předháněli, kdo bude dřív u chaloupky, ukryté nedaleko mezi stromy.

Jezdec zatím poopravil sedlo a nechal děti, aby chvíli vodily koně sem tam po pažitě a pak ho odvedly až k blízkému brodu, kde si kůň stoupl předníma nohama do vody a dychtivě pil.

Světlovlasá holčička přinesla hrnek mléka a nabídla ho cizinci:

„Mamka povídala, že uhnaný člověk nemá hltat vodu, že pak tlačí v žaludku. Posílá ti mléko.“

Jezdec se usmál: „Gracias! (Gratias (vysl. gracias) = latinsky „děkuji“)“ a napil se s chutí teplého mléka. Pak šel za koněm.

Čilý klučina už na něm seděl a popleskával jej po krku.

„Vja, vja!“ pobízely děti koně a přály si, aby zašel s neposedou hodně daleko do řeky.

Jezdec mlaskl, kůň poskočil a chlapec se překotil do vody.

„Hé – lelele – lé!“ Postříkané děti utíkaly na břeh.

Kůň přiběhl k svému pánu. Jezdec vyskočil do sedla a rozjel se do řeky.

Až doprostřed kůň dobře stačil, ale pak přišlo hlubší místo s velkým proudem vody od peřejí. Jezdec mohl snadno přebrodit řeku o něco níž, ale buď nebyl s brodem dost obeznámen, nebo spoléhal na dobré zvíře pod sebou.

Postavil se na koně, jenž byl potopen až po hřbet a sotva stačil vzdorovat proudu. Po chvilce však už stoupal zase po pevné půdě a brzo dosáhl mělčiny. Pomalu vystoupil na břeh velkého ostrova.

Děti pozorovaly přechod jezdce s velikým napětím. Když viděly, že se šťastně dostal na břeh, hlasitě projevovaly své uznání.

Druhé říční rameno bylo mělké a nečinilo obtíží.

Tu již po břehu přibíhali oba římští přátelé, Fulvius a Pomponius, a radostně vítali nového příchozího.

Znavený Cincius Mummius, centurio 17. Legie (legie = samostatné oddělení římské armády, měla 4200-6000 mužů), se s nimi srdečně pozdravil. Přináší důležité zprávy, jež může ohlásit jen úplně tajně, v bezpečí před nepovolaným uchem. Po dva dny téměř nejedl a nespal, ale neodpočine si, dokud nesplní svůj úkol.

„Nuže zajeďme v převozníkově lodici na ostrov,“ navrhoval Fulvius. „Tam vyslechneme tvé zprávy v úplném bezpečí.“

„A tvého koně zatím opatří převozník, je to dobrý člověk –“ dodal Pomponius.

„Pojďme tedy, přátelé!“ souhlasil Cincius. „Cítím tu všude nebezpečí – ve zdejším kraji je mnoho Marobudova vojska. Musel jsem zajíždět a skrývat se. Marobudus sám prý prodlévá v této krajině u vojska.“

„Ano, milý Cincie. Vidíš vlát na vrchu za ohybem řeky praporce? Tam rozbil ležení král Markomanů, tam sbírá své síly,“ vysvětloval Fulvius.

„Marně se namáhá! Jako že sluji Cincius Mummius, Řím ho rozdrtí!“ řekl pohrdavě nový příchozí.

Tři muži s koněm zašli za pobřežní vrbiny.

„Děti, podívejte – vojáci jedou!“ vykřikoval zas chlapec na vltavském břehu. Děti ustaly ve hře a dívaly se na blížící se jezdeckou družinu. Byl to v těchto dobách všední zjev, nicméně pro děti neztrácel nikdy na zajímavosti.

„Ten na brůně, ten si jede!“ obdivoval klučina.

 

 

Jezdci nejspíš někoho hledali. Na břehu se dlouho nezdrželi… vjeli do brodu. Jeden z jezdců se ptal dětí, zda nepřijel k řece nějaký jezdec.

„Přijel!“ přisvědčoval smělý kluk – „a už je dávno na druhé straně!“

„Než se setmí, musíte ho mít!“ přikazoval jezdec na brůně a sám zůstal na břehu. „Dohoníte ho snadno po kupecké stezce, je už velmi unaven. Já se vrátím do tábora!“ volal za nimi.

Dva jezdci se vrátili z vody na břeh a uctivě se tázali jezdce na bělouši, zda mají zůstat s ním. „Jen jeďte také! Musíme toho Římana chytit.“ Oba jezdci pozdravili, otočili koně a znova se vrhli do řeky.

Osamělý jezdec se chvíli díval za družinou v brodu, pak seskočil s koně a přivázal jej k olši.

Byl to statný muž, asi šestatřicetiletý, plný zdraví a síly. Drahé roucho, kterým byl oděn, i skvostné zbraně a bohatý výstroj koně prozrazovaly vynikajícího muže; jeho pevná postava a smělý pohled svědčily, že je zvyklý poroučet.

Teď na něm bylo patrné jisté vzrušení a nepokoj. Poplácal bujného oře po hřbetě: „Buď tu hezky zticha, projdu se trochu o samotě!“

Jaké starosti na něho doléhají?

Kráčí volně podél břehu, nakrucuje si knír a chvílemi v rozpacích si prohrabuje bujnou kštici.

Podél břehu pluje lodice.

Děvčátko, asi deseti až dvanáctileté, odpichuje se lehkým bidýlkem jako starý přívozník.

„Holá, děvče, svez mne trochu!“ zavolal muž na břehu.

„Ale já musím pro vrše!“

„Pomohu ti!“

Děvče přistálo u kamenitého břehu a muž vstoupil do loďky. Hned se chopil přivázaných vesel a ptal se, kde jsou vrše.

Veslovat uměl dobře, to poznala dívka hned, a proto mu lodici úplně svěřila. Neměla teď co dělat, žvatlala tedy s cizincem. Pověděla, že je převozníkova Běla, tu z chalupy za ostrovem.

„A jak tobě říkají?“ optala se.

„Mně říkej – Maro!“

„Ty se také asi chystáš do války, proto jsi tak nastrojený… Tady teď vídáme vojska! Otec převážel po celý týden zásoby, už nemohl ani veslo v ruce udržet – a jaký on je silák!“ vypravovala hovorná dívčina. „Můj otec přenáší tuhle loďku docela sám, ovci zabije pěstí a koňskou podkovu dovede rukama ohnout…“

Cizince patrně bavilo dívčino povídání a veslování ho osvěžovalo.

Naši proutěné vrše, ale kořist nestála za vybrání. Položili košíky zase do vody.

„Ryby jsou teď vyplašené,“ vysvětlovala dívka. „Nikdy nebýval tak špatný lov. Ještě se podíváme na druhou stranu za ostrov.“

Maro zavesloval do tichého ramene řeky za ostrovem a nechal loďku pomalu plynout podél okrajových houštin.

Zadíval se na hezkou dívčinu, sedící naproti němu.

„Líbíš se mi, Bělo! Maličká jsi jako rybka, hybká jako šipka, štíhlá jako jedlice, chytrá jako lisice – chtěla bys být mou dcerkou?“

„Ale –“ protáhla Běla rozmýšlejíc, co by řekla, „já bych chtěla být vojákem, jako jsi ty, Maro!“

Maro se na ni usmál. Loďka s nimi plula docela tiše a volně.

Najednou se Maro znova chopil vesel a zadržel loďku. Jednou rukou se přichytil olšové větve, druhou dal Běle znamení, aby byla zticha.

Byli jako pod střechou z listí.

Za křovím na břehu seděli tři muži. Úplně zaujati latinským hovorem ani nezpozorovali, že několik kroků od nich zastavila loďka.

„Je jisté, že se Marobudus nedá překvapit. Všiml jsem si, že hutníci pracují dnem i nocí. Jeho výzbroj se téměř vyrovná naší.“

„Ale ne jeho vojenský pořádek, milý Cincie. Jsou to přece barbaři, kteří neumějí válčit…“

„Běží do boje jako ovce v zástupu, jeden druhému překáží – nezdar je uvede ve zmatek.“

„Nu, přátelé, nepodceňujte Marobuda! Nebyl nadarmo kolik let v Římě na dvoře císaře Augusta. Měl jistě oči otevřené a mnohému se přiučil. Naši zvědové vypravují, že Marobudus zavedl ve svém vojsku římský pořádek. Má prý šedesát tisíc – někteří říkají, že sedmdesát, ano i víc – cvičených mužů ve zbrani –“

„– a k tomu ještě čtyři tisíce jízdních. To je značná síla!“

„Avšak tentokrát nic nezmůže. Vše je dobře připraveno. Tiberius táhne s pěti legiemi od Dunaje. Marobudus ustupuje do nitra země, aby Tiberia oslabil dlouhým pochodem. Zatím však tu za několik dní sám padne do léčky. Markomanský král stáhl své síly do této země, aby byl chráněn – jak se domnívá – neprostupným hvozdem. Ten se podiví, až se doví, že se od západu valí nekonečným Hercynským lesem (Hercynský les – hornina mezi Rýnem a Karpatami, hlavně Čechy) náš udatný Sentius Saturnius! Zakrátko vpadne Marobudovi vzad – a on ještě nic neví! Sevřeme Markomany do kleští – a nikdo nevyvázne! Sto padesát tisíc mužů – když počítám i sbory pomocného vojska – nás tentokrát stojí proti Marobudovi…“

„Sám Tiberius řekl: Potřen bude jediný, kdo v Germanii ještě vzdoruje římské moci!“

„Ano, je to poslední král barbarů v Germanii,“ chopil se znova slova centurio Cincius Mummius. „Jen on ještě zbývá! Od Rýna až k Labi je všechno pod naším mečem. Sám jsem vloni táhl s Tiberiem podél Labe až k Severnímu moři a naše legie pronikly ještě dál, až na poloostrov Cimbrický (Jutský). Věru – jen Marobudus překáží, abychom praporce Říma nezanesli až k dalekým Sarmatům.“

Římským vyzvědačům vzplály oči nadšením. Vítězství na dosah ruky!

„A Semnony už máme koupené!“ prohlásil s potěšením druhům Fulvius. „Nevím, kolik zlata slíbil Tiberius Malatovi. Ale slyšel jsem, že ani Vandali a Langobardi našemu zlatu neodolali. Hoj, na hliněných nohou stojí říše krále markomanského!“

„Pověz, milý Cincie,“ otázal se ještě Pomponius, „které legie vede Saturninus na Boiohaemum?“

„Vytáhl, jak smluveno, po Mohanu v čele pěti legií rýnských a s přátelskými Hermmundury. Od horního Dunaje se k němu připojily dvě legie vindelické, takže touto dobou se pod jeho velením prosekává prožluklým lesem Hercynským sedm legií. Nerad jsem opouštěl Sentiův tábor. I teď je u něj veselo, jako vždycky bývávalo. Dovede zpříjemnit válečný život divokých germánských pustinách. Výborný velitel! Nemyslete však, že pro bujné radovánky zameškává své povinnosti. Poznal jsem jej dobře jako ctného a oddaného císařova služebníka. Jak je bedlivý a opatrný, jak moudře vede vojsko! A když je třeba, snáší mužně hlad i zimu a všechny útrapy. Leč já jsem k vám nechvátal, abych o něm vykládal… Pospěšte na čerstvých koních zpátky k Tiberiovi a vyřiďte Saturninův vzkaz:

Než se měsíc doplní, stojí legie Saturninovy zde, u této řeky podají si ruce s legiemi Tiberiovými…“

„A to již tedy bude Marobudus zničen…“

„Najisto, Pomponie, neboť na dvě strany se neubrání. Záruku zdaru vidím v tom, že Marobuda překvapíme náhlým útokem ze dvou stran. Ještě dnes nic netuší a couvá před Tiberiem. Myslí, že láká Římana do léčky, haha! – a zatím padne Saturninovi do připravených klepet. Hercynský les i doposud jako hrob – ale to překvapení potom!“

„Hlavní je, že Marobudus neví nic o naší pasti. Naši zvědové jsou přece jen lepší než jeho. My víme o každém jeho hnutí, a on netuší, že má v zádech Saturnina se sedmi legiemi!“

„Uslyší ho, teprve až se Saturninovy legie pohrnou z lesů jde tedy dobře. Znamenité poselství jsi přinesl, Cinie. Tiberius se do posledního dne strachoval, zda pronikne Saturninus neprostupným prý lesem Hercynským. Nu, šlo to! Dnes tedy stojí naše germánská legie ne dál než na šest nebo sedm denních pochodů od tohoto města –“

„– a Tiberiovy na pět denních pochodů.“

„Do týdne bude po Marabudově říši!“

Vtom zachrastila větev, jíž se Maro přidržoval. Chtěl ji trochu přitáhnout k sobě, aby lépe slyšel, a málem větev zlomil.

Nehlučný šelest listnaté větve vzbudil pozornost hovořících mužů. Podezřívavě se rozhlíželi a pátrali, co to bylo.

„Zrada, braši!“ vykřikl Cincius. „Zde je cizí loďka!“

 

 

S vytaseným mečem vskočil centurio do loďky k Běle.

Holčina se bázlivě krčila a po očku pohlížela na rozhněvaného vojína. Bála se, že ji ostrým mečem probodne. A když Cincius překročil lavičku, pronikavě vykřikla: „Otče, otče!“

Fulvius a Pomponius přitáhli loďku k břehu a konejšili Cincia.

„Vidíš, že tu nikdo není! Upokoj se, ta holka nám přece nerozumí ani slovo.“

V loďce bylo jen ustrašené děvčátko. Cincius chtěl už vystoupit na břeh, když vtom zahlédl, jak se pod vrší blýská nádherný meč.

„Hle, meč! Zde někdo byl – hledejte!“ křikl pobouřeně a rychle začal prohlížet okolní houštiny, v nichž první soumrak již ukládal hluboké stíny.

Nikoho nebylo vidět. Běla se překvapeně rozhlížela. Nemohla pochopit, kam najednou Maro zmizel. Před okamžikem tu přece ještě seděl!

 

 

Teď si připamatovala, že se krátce před tím, než se u loďky objevil voják s taseným mečem, lodička zahoupala a vedle loďky zavířily kruhové vlny, jako by se vymrštila ryba z vody. Snad to Maro vklouzl do vody tiše jako had… Nebo to byly nějaké čáry?

„Bože Svantovíte, stůj při mně!“ zašeptala Běla – ale naráz ji všecka krev ztuhla v těle.

Několik kroků dále vylézal na břeh smáčený Maro a na něj se hnali tři zuřiví cizinci s obnaženými meči.

Maro vytrhl z loďky veslo a velmi statečně se jím bránil přesile. Viděl však, že by na zemi podlehl, proto zahodil veslo, vrhl se do vody a plaval k protějšímu pobřeží.

Dva Římané ruče vskočili k Běle do loďky. Třetí vytáhl z vrbin druhou lodici, na níž sem přijeli, a vší silou vesloval za prchajícím.

Obě loďky brzo dohonily Mara, který v šatech nemohl dost rychle plavat. Sotva Římané položili vesla a chopili se mečů, potopil se Maro jako kámen.

Překvapeni hleděli Římané na sebe.

„Tamhle je!“ Ukázal za chvilku Fulvius – a už zase všichni veslovali k místu, kde se Maro opět vynořil.

Tak unikl Maro ještě jednou. Těžce oddychoval a bylo vidět, že sotva už vydrží plavat pod vodou.

Náhle se objevila nová loď a v ní silný převozník Vaněk. Zaslechl zoufalý výkřik své dcerky a pospíchal jí na pomoc. Bylo mu divné, že by se Běla, tak výborná plavkyně, snad ve Vltavě topila.

Spatří Bělu na lodičce, u ní dva cizinci hrozí tasenými meči. Opodál na druhé lodici stojí třetí voják rovněž s mečem napřaženým.

To mu stačilo. Běla je v nebezpečí.

Vrhl se do boje jako raněný medvěd, aby svou dcerku zachránil. Zahnal oba Římany na záď loďky, levicí uchopil Bělu, krčící se na špičce lodi, a vtáhl ji do svého člunu.

A teď hnal Římany na kvapný útěk. Ve snaze uniknout zuřícímu silákovi veslovali, co mohli, aby dosáhli břehu.

Jakmile se jim to podařilo, vyskočili na zemi, a utíkali, jako by za nimi hořelo.

Převozník chtěl po vyhrané bitvě vysadit dcerku na břeh, ale Běla úzkostlivě zvolala:

„Otče, Maro je ve vodě – snad ho neubili?“

Převozník zajel loďkou zpět a pátral po neznámém, o němž mu dcerka v rychlosti pověděla. Hledal tu i tam – ale marně. Maro zmizel.

Běla se smutně dívá na vltavskou hladinu. Soumrak se sklání nad vodou. Lehké páry se vznášejí nad řekou. Ve výši přeletěly kachny. Večer přikrývá pražskou kotlinu.