Eduard Štorch

ZLOMENÝ MEČ
Povídka o markomanském králi Marobudovi
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ARMINIUS

Stará Přibina se tuze radovala z nalezené dcery.

Když se guslar probudil, vděčně mu líbala ruce, že jí tenkrát zachránil robě.

Teď sedí Přibina na zápraží a u ní Běla, hlavu položenou v matčině klíně. Chvíle tichého štěstí.

„Ano, to je návazek, který jsem ti zavěsila na krček,“ řekla Přibina a rukou přebírala Bělin amulet. „Perlička uprostřed a kolem ty kamínky. Pěkná římská práce. Ten jsem dostala od své matky. Nosila jsem jej, aby mne chránil před neštěstím, až jsem jej zase dala tobě. A věru, chránil tě od všeho zlého… Teď zas budu ráda na světě – i když jsme pozbyli vladyckého dvorce.“

V malé ohrádce se hlučně ozývá kachna s kachňátky.

„Chtějí k vodě,“ řekla Běla a vyskočila. Otevřela vrátka ohrádky a malé hejno hned zamířilo k blízké řece,

Běla se za káčátky dívá. Jak se nemotorně kolébají! Jedno si vylezlo na drn a po hlavě se překulilo dolů. Ostatní nečekají a pospíchají za starou kačenou. Opozdilé káče se namáhá drn přelézt. Když zase spadlo, oběhlo překážku a teď křičí, aby na ně bratříčkové a sestřičky počkali.

Dívka se zasmála a zahleděla se na řeku. Dnes mají převozníci od rána co dělat. Už tu přešly dva silné vojenské oddíly a velká kupecká družina. Nyní převážejí nějaké železné věci. Při nakládání bylo slyšet zvonit železo až sem.

Od kupeckého tábořiště přicházel bohatě vystrojený mladý muž. Blíží se lehkým, pružným krokem. U posledních houštin se zastavuje, upoután ladným dívčím zjevem.

Chvilkový vítr duje Běliným oděvem a zjevuje její pěknou postavu. Dívka vzdoruje větru, jako by jí činilo potěšení jeho šálení.

Mladý muž přistupuje blíž. Slabé zachrastění suché trávy Bělu upozorňuje, že je někdo nablízku.

Katvalda!

Dívka s úlekem v tváři vběhla na dvorek k staré Přibině.

Leč mladý vladyka se nic neostýchá a se lstivým úsměvem vstupuje za ní.

„Neboj se, holubičko, nejsem krahujec!“

Přibina se také lekla nenadálého příchodu včerejšího nepřítele. Chtěla vykřiknout na Vaňka a Mojmíra, aby honem přiběhli, ale Katvaldovy přívětivé způsoby ji zmátly. Jen do síně zavolala.

Starý vladyka vyklouzl ven a překvapeně hned hledal zbraň.

Avšak Katvalda se snažil všecky ukonejšit voláním, že přichází úplně přátelsky a v nejlepším úmyslu se smířit.

Vitorad si mladíka podezřívavě prohlížel. Nechtělo se mu věřit, že by to potměšilý nepřítel najednou myslil s přátelstvím opravdově. Připadlo mu, že je Katvalda jako vlk, který na sebe natáhl beránčí rouno.

„Všechno může být zas dobré,“ hovořil sladce mladý muž, jako by si uhladil řeč liščím chvostem. „Byl jsem poněkud prudký, ale chci vám být nejlepším přítelem.“

Tato slova už zaslechli Vaněk s Mojmírem, kteří se právě vrátili od přívozu. Nejprve nechtěli věřit zraku, že by se Katvalda odvážil k nim, ale už je tomu tak – Katvalda je u nich hostem. Nu, oni se proti právu pohostinství neprohřeší.

Vaněk i Mojmír se zamračeně postavili k chalupě a čekali, co vlastně u nich tento nezvaný host chce.

Dověděli se to hned.

Katvalda projevil své přání slovy dobře podmaštěnými:

„Aby naše přátelství bylo pevné, dáte mi Bělu za manželku a já ji uvedu do vladyckého dvorce, kterým jste vy kdysi vládli. Vše tím bude nejlépe urovnáno. Vitorad i Přibina budou u nás v pokoji trávit své stáří.“

Mojmír zbledl a zachytil se o plot. Oči upřel na Bělu, aby z jejího chování uhodl, jakou asi dá odpověď.

Vaněk zaskřípal zuby a rozmačkal v rukou koště, které tu bylo vedle něj postaveno.

Vitorad se přemáhal, aby zachoval klid. Řekl jen:

„O tvých slovech, mladý muži, je třeba se poradit.“

Do dvorku spěšně vehnaly houfek ovcí Stolata se Zoranou.

„Král přijíždí! Už je tu!“ volaly.

Z lesního porostu vyjíždějí jezdci. Skvostné pláště, lesklá zbroj, bujní koně – jistě královská družina.

V popředí všech král Marobud. Zastavuje na cestě k brodu a rozkazuje, že tu bude poslední odpočinek.

Nastává hned čilý ruch, jezdci seskakují z koní.

Vaněk a Vitorad se jdou králi poklonit.

Marobud hned Vaňka poznal a přátelsky na něho zavolal:

„Jsi posud statný, milý brachu! Nechtěl bys zase se mnou do války? Nu, povíme si o tom. Nejdřív mi dej napít trochu mléka!“

Vaněk zavedl Marobudova koně ke své chaloupce, kde král seskočil a usadil se na pěkném sedátku pod košatou lípou.

Několik předních náčelníků z královy družiny se postavilo okolo.

Vaněk rozradostněn vzácnou návštěvou zavolal Bělu, aby přinesla teplé mléko. Když Běla s uzarděním podávala králi hrneček s mlékem, Marobud se dlouze a se zálibou na spanilou dívku zahleděl. Pak se optal:

„Ty jsi Běla? – My se už známe, pamatuješ ještě?“

Běla v rozpacích jen přikývla, až se jí vrkoče vlasů na ramenou zatřásly. V líčku jí zadováděl roztomilý důlek, a jako by jasnýma očima krále pohladila.

„Tos byla ještě takováhle malá,“ přívětivě hovořil Marobud. „Nu, hodně jsi vyrostla – a jak jsi pěkná!“

Král vypil mléko až do dna. Prázdnou nádobu vrátil dívce a přitom ji pohladil po vlasech.

„Věru, ani při dvoře božského Augusta nebylo krásnější ženy,“ zahovořil pro sebe.

Běla hleděla na krále rozzářenýma očima. Jak je laskavý! Jak vznešený!

K lípě se přihrnul houfec asi patnácti mužů z blízkého rodu Vršovců. Hlučně mezi sebou rozmlouvali a nyní jeden druhého postrkoval před krále.

Vaněk se postavil proti nim a tázal se, proč přicházejí a krále vyrušují.

„Víme, že jasný Marobud sem přijel, a chceme, aby vynesl soud,“ odpověděl jeden z odvážnějších.

„Dnes není soudný rok,“ odvracel je Vaněk, „nechte svou při na společný sněm.“

„Jasný králi, prosíme tebe,“ žalostivě volal Vršovec jménem Háta, jenž se prodral kupředu a vrhl se před krále na zem, „potrestej křivdu mně učiněnou a bozi tě odmění svou přízní!“

Vaněk vzal klečícího Hátu za ruku a odváděl jej, ale Marobud byl právě v dobré náladě a pokynul, aby Háta zůstal.

„Ó králi milostivý, ty jsi naším otcem i matkou! Tobě platíme daně a ty nás můžeš mečem trestat, kdy chceš! Slyš, co se stalo…“

Tak začal Háta vypravovat svou při, a když zpozoroval, že král začíná poslouchat, pokračoval:

„Žili jsme tu za starého Vitorada v míru. On tři rody spravoval moudře a spravedlivě. Ale teď si dělá každý, co chce. Tuhle ten lump, co se tu krčí a vejří do slunce, jako by nevěděl, kam straka nosem sedá, zabil mi prase! Ó pane, jaké to bylo krásné, tučné prase, tak milé, miloučké! Zvykli jsme si na ně tak, že s námi v jizbě bývalo. Netoulalo se, jen okolo chalupy běhalo a na zavolání přiběhlo. A jednoho dne bylo pryč! Hledali jsme celý den, až jsme uviděli na jednom místě za humny havrany. Šli jsme tam a na palouku leželo naše prasátko – ó – ó – ó! Leželo na boku a mělo v sobě sedm ran. Sedm ran oštěpem! A stopy ukazovaly k tomuto vrahu Bonešovi, jenž má jedno ucho natočeno.

Nyní žádám, aby mi Boneš, jenž se i s otcem svým hádá, prase vzkřísil, a jestliže nemůže, ať zaplatí dvojnásob za svůj pych – podle rozhodnutí tvého, o moudrý králi!“

Marobud s úsměvem poslouchal rozčileného Hátu a pokynul, aby předstoupil obviněný Boneš.

„Vinen nebo nevinen?“

Boneš, zčervenalý a zpocený, hrnul ze sebe odpověď:

„Nevinen jak čisté slunce, ó pane! Nedej sluchu tomu lháři Hátovi, který ženu bije a má křivé zuby i křivý jazyk!“

„Pověz, jak se to stalo!“ napomenul král přísně Boneše.

„Pane, již několik dnů jsem viděl, že moje záhony jsou pošlapány, ječmen zválen, země rozryta. To jistě udělalo divoké prase! I hlídám v noci své pole, a ležím proto vedle na palouce. Vidět mnoho nebylo, luna se kryla za mraky. Uslyším chrochtání, skočím do ječmene. Náhle se přede mnou něco zdvihne. Cítím nějaký náraz a na můj oštěp se nabodlo prase. Nabodlo se dvakrát, ó králi, a viděl jsem, že je to prase tohoto lháře. Vzal jsem prasátko – bylo hubené, ó pane, a vyhodil jsem je z pole, aby netřísnilo můj ječmen. Zdali není platný zákon, že kdokoli může zabít prase, najde-li je na svém poli? Po právu jsem jednal, spravedlivý králi!“

„Ano, Boneši, tak zní zákon!“ potvrdil Marobud obranu obviněného a obrátil se znova k žalobci:

„Máš nějaké svědky, Háto, kteří viděli, jak bylo prase zabito?“

„Jasný králi, svědků mám dost!“ vzchopil se Háta. „Přivedl jsem jich šest, ale jestliže nestačí, přivedu všechen rod, aby vydal svědectví pravdě.“

Ze zástupu se prodírali svědkové, jak je Háta jmény vyvolával. Postavili se před krále do řady. Byli zřejmě rozpačití; stáli pokřiveně, poškrabávali se ve vlasech a popotahovali nosem.

Svědčili kupodivu shodně, jak Boneš prase zabil.

„Ano, Boneš zabil prase!“ vypovídá prvý svědek. „Zabil je a sám to doznává. To prase bylo lehké na nohou a utíkalo, když Boneš napřáhl oštěp. Utíkalo daleko, než je Boneš dostihl a zabil. Viděl jsem, jak krev stříkala, ó pane! Pak to prase vzal na ramena a nesl je k svému poli, aby se zdálo, že je zabil podle zákona.“

Ostatní svědci říkali totéž. Jeden přidal, že viděl, kterak se oštěp blýskl měsíčnou nocí a jak prase kvičelo. „Báli jsme se, ó pane, ježto jsme nevěděli, zdali to snad k nám nevpadli nepřátelé.“

Marobud byl dostatečně zkušený, proto nechal svědky vyhovořit, ale pak se jich optal:

„Viděli jste to svýma vlastníma očima?“

Šest svědků se krčilo, jeden se schovával za druhého. Zástup posluchačů utichl jako pěna. Všichni poznávali, že se pře o prase chýlí k rozhodnutí.

„Viděli jste to svýma vlastníma očima?“ znova se otázal král přísnějším hlasem. „Můžete přísahat při svých předcích?“

Šest svědků se třáslo. Přitahovali své haleny, jako by zafoukal studený vítr.

„Mluvte čistou pravdu!“ naléhal král a povstal ze svého sedátka.

„Jasný králi, slunéčko naše, viděli jsme to svýma vlastníma očima, když jsme spali. Zabili jsme ráno kuře a nechali krev vytékat. A hle! Krev tekla směrem k Bonešově chalupě! Což může být mýlka? Kuře nelže nikdy, ó pane! A když jsme ještě rozhodili osikové větvičky, ukazovaly zase k Bonešovi, který kdysi neodvedl daň z medu.“

„Dost, víc nechci slyšet!“ přerušil je král. „Toto zde je půhon bezprávný, lichá žaloba. Propouštím Boneše bez viny, neboť zabil prase na svém poli při škodě! Domluvil jsem. Máte mé svolení, abyste odešli.“

Šest přikrčených svědků s ochlazeným Hátou odchází za špatně tajeného smíchu posluchačů.

Jen Boneš, syn Ratimírův, se ještě hluboce králi klaní a hlasitě velebí jeho moudrost.

Teď přistoupil starý Vitorad, podává králi chléb a sůl.

Marobud si kousek vzal a zvolna pojídal.

„Jasný králi, jsem Vitorad, vladyka rodů této krajiny. Teprve nedávno jsem se vrátil z římského zajetí.“

„Vitorad?“ otázal se Marobud, jako by dobře neslyšel. Jeho laskavě usměvavý obličej se pojednou zachmuřil.

„Ano, jsem Vitorad. Katvalda mě křivě obvinil, aby se zmocnil mého statku i důstojenství.“

„Pravíš, že jsi byl obviněn křivě?“ přísně řekl Marobud. „Kdyby tu byl Katvalda, dokázal by ti pravdu své žaloby. Těžce jsi se provinil, když jsi u Římanů přijal službu.“

„Králi!“ vmísil se do hovoru Vaněk. „Rozsuď spravedlivě a slyš obě strany! Katvalda je zde, přikaž jen, ať před námi všemi pronese žalobu na Vitorada.“

„Nemám nyní mnoho času, tíží mě válečné starosti. Ale budiž tedy –přiveďte Katvaldu. Ať se nemluví, že Marobud zameškává spravedlnost.“

Za okamžik stál Katvalda před Marobudem.

Počínal si směle, ano – možno říci, že drze. Však žalobu svou neuhájil. Starý Vitorad mu na místě vše vyvrátil.

I Vaněk pověděl, jaký je Katvalda.

„Králi,“ vykřikl Katvalda, „snad nebudeš věřit těm bídným otrokům víc nežli mně, urozenému?“

„Honosíš se rodem, nemůžeš-li ctí a statečností?“ pověděl na to břitce Marobud a dodal:

„Neprávem jsi uchvátil vladycký dvorec! Odevzdáš jej Vitoradovi a tady ještě přede všemi prohlásíš, žes jej křivě obvinil!“

„Nikdy, Marobude! Katvalda neodprosí cháma od dobytka,“ vzpurně se rozkřikl Katvalda.

Marobud rozhněvaně povstal a chtěl něco říci. Ale Katvalda byl již tak pobouřen, že toho nedbal a křičel:

„Nemohl bys, Marobude, něco takového žádat od svévského šlechtice, kdybys opravdu byl králem!“

„A co jsem, opovážlivče?“

„Tys jen – římským sluhou!“

 

 

Sotva pronesl Katvalda tato urážlivá slova, byl uchopen několika náčelníky. Chtěl se jim vymknout, ale v tu chvíli přiskočil Vaněk a držel mu vzadu ruce jako v železných kleštích.

Ale Marobud nedal rozkaz, aby drzému Katvaldovi srubli hlavu, jak všichni očekávali. Za okamžik úplně ovládl své vzrušení a chladně řekl:

„S nepříjemným hmyzem nebojujeme, vytřepáváme jej z roucha. Vyžeňte Katvaldu ze země a nechť o něm víc neslyším.“

„Však ještě uslyšíš, Marobude!“ zahrozil Katvalda, ale už byl odtud hnán pryč.

Čtyři ozbrojenci dostali rozkaz vyvést jej kus cesty a pak jej propustit s výstrahou, že propadne hrdlem, bude-li tu někdy dopaden.

Vitorad s Přibinou poklekli před králem a děkovali, že jim vrátil čest i majetek.

A když s nimi král, zase už klidný, laskavě hovořil, pověděli mu také, jaké štěstí jim bozi seslali: po letech našli ztracenou dceru!

Marobuda příběh velmi zajímal.

„Je tedy Běla vladyckého rodu,“ řekl pak. „Škoda že zemřela moje choť – měla by Bělu za nejpřednější společnici. Nu – i tak jí zůstanu navždy příznivcem.“

Královu pozornost teď upoutal Vaněk, který se před ním ukázal oblečen ve své staré skvělé zbroji.

„To rád vidím, můj milý Vaňku, že se zase stavíš pod mou korouhev,“ zvolal potěšen.

„I můj syn ti jde, králi, sloužit,“ představoval hrdě Vaněk svého Mojmíra. „Jeho ruka dovede dobře vládnout mečem i framejí!“

„Dovol, králi, abych se hlásil do války i já,“ připojil se šedý Vitorad. „Mečem ti, králi, dokážu svou věrnost.“

„Jen zůstaň, Vitorade, a spravuj své rody. Vystroj mi však řádný houfec dobrých bojovníků a ty ať mi Vaňkův syn přivede co nejdřív do vojska.“

„Nuže a ty, Vaňku, vzhůru na koně jako druhdy!“ pobídl Marobud a už se také sám vyšvihl na koně, jejž mu přivedli.

Rozlehlo se troubení, jezdci pojížděli chvíli ve zmatku, ale brzy se vše vyprázdnilo a utichlo.

Na zápraží převoznické chaloupky sedí sklíčená Stolata.

Ze světnice vyšla Zorana. Zemdlenými kroky přistupuje k opuštěné ženě a vzlyká.

Stolata se k ní obrátila.

„Děda zemřel!“ zašeptala Zorana. „Co si teď sama počnu?“

„Zůstaneš u mne!“ tiše řekla Stolata a hladí svou novou dceru.

 

Léta 17. křesťanského letopočtu chvěla se Germánie ve svých základech.

Strojilo se k dlouho očekávané srážce mezi králem Marobudem, mocným vládcem svévské říše, a bojovným a ctižádostivým Arminiem, náčelníkem kmenů germánských.

Světovládný Řím neměl v Germánii trvalé úspěchy. Z rozkazu samého císaře Tiberia bylo zastaveno další plýtvání římskou krví. Chytrý císař viděl, že své legie vysílá zbytečně krvácet do severních hvozdů, když přece rozdvojená Germánie zhubí časem sama sebe. Třeba jen klidně vyčkat, až se oba mocní soupeři do sebe zakousnou…

Král Marobud se chystal k válce a požádal římského císaře, aby mu přispěl v boji proti Arminiovi. Dovolával se svého přátelství k Římu a upozorňoval, jak by bylo pro Řím nebezpečné, kdyby Arminius rozšířil svou moc až k Dunaji. Poselství bylo s cennými dary dávno vypraveno, leč nepřicházela ani odpověď, ani pomoc.

Řím čekal. Díval se zdáli na černé mraky, zatahující germánskou oblohu.

Zachována je modlitba vynikajícího a vlasteneckého Římana z této doby, který vzýval bohy těmito slovy:

 

„Ó kéž zůstane,

kéž potrvá mezi národy,

ne-li láska k nám,

aspoň vzájemná nenávist!

V dobách, kdy již neodvratně

se osud říše naplňuje,

Fortuno, nic většího nemůžeš popřát Římu

– než nesvornosti nepřátel!“

 

Modlitba prozrazuje, jak se v Římě strachovali barbarů a jak se těšili z rozmíšky mezi oběma germánskými pohlaváry.

Marobud i Arminius byli skoro stejně silní. Marobudovi se dobrovolně poddávaly svévské kmeny, které viděly jeho statečnost a moudrost. Doufaly u něho nalézt ochranu proti římským útokům i proti vpádům nevraživých sousedních kmenů. A tak se Marobudovi skutečně podařilo založit první velkou říši v Germánii.

Arminius, mladý knize – bylo mu něco pres třicet let – kmene Cherusků v poříčí Vesery (Vesera = řeka v severním Německu), byl sžírán závistí nad úspěchy Marobuda a nad jeho královským titulem. Obratně si získával příznivce mezi severozápadními germánskými kmeny a stavěl se jediným bojovníkem za svobodu Germánie proti Římanům.

Mračna vystoupila a v dáli hřmělo.

Král Marobud vytáhl s vojskem z Čech přes Krušné hory vstříc Arminiovi, jakmile mu zvědové donesli spolehlivé zprávy o pohybu Cherusků. Chtěl dotáhnout k řece Sále, kde se k němu měla připojit pomocná vojska Semnonů, Langobardů a Hermundurů.

Náhle však byl nucen svůj postup zastavit. Dověděl se, že ho některé kmeny zradily. Langobardi a Semnoni již dokonce přešli k nepříteli, zlákáni jeho sliby a snad i zlatem.

To byla pro Marobuda těžká rána!

Rozbil tedy ležení a chystal se znova upevnit mezi nespolehlivými kmeny kázeň.

Zde ho našli Arminiovi poslové.

Nabízeli smír, jestliže se Marobud dobrovolně k Arminiovi připojí.

„Arminius bojuje za svobodu Germánie,“ mluvili vyslanci, „a jak statečně si vede, ukazují zbité římské legie a hojná kořist, kterou jim vyrval…“

Při těchto slovech vystavovali poslové na odiv svá skvostná odění, jež odňali v bojích vznešeným Římanům.

„Ty však, králi Marobude,“ pokračovali, „ukrýváš se před Římany do lesních skrýší, posíláš jim dary a prosebné listy a doprošuješ se jejich přízně. Ano, můžeme ti říci, Marobude, že lid germánský nazývá tě odpadlíkem a císařovým sluhou!“

„Dost již!“ přísně zarazil Marobud chvástavost Arminiových poslů. „Vím dobře, jaký je váš Arminius. Neskrývám si, že je hrdinný a odvážný. Leč nedbá cti. Pravíte, že sloužím Římu, a nazýváte mne zrádcem. Nuž, kdo to byl, jenž se vyznamenal v službách Říma v Panonii, když jsem já odrazil Tiberia? Nebyl to snad váš Arminius? Kdo byl vyznamenán občanstvím hrdého Říma? Právě on, Arminius. Komu dali Římané důstojenství rytířské? Arminiovi! A takovými poctami odměňuje Řím jen platné služby sobě prokázané…“

Poslové dívali se do země.

Marobud se rozhorlil a pokračoval:

„Honosíte se kořistí z pobitých legií. Ano, dovedli jste tři bezelstné legie a jejich vůdce, neznajícího šalby, oklamat zradou. To však nenazývám vítězstvím, nýbrž hanbou! Bylo nedůstojno muže, když mi Arminius ještě poslal uříznutou hlavu nešťastného římského vůdce, aby se pochlubil! Hnus mne jímá, vzpomenu-li si na to.

Já však měl dvanáct legií proti sobě – víte, co to znamená, když se na mne ze dvou stran vrhla plná polovina veškeré válečné římské moci? – A hle, čestně jsem obstál, svobodu zachoval a mír upevnil! Nikoli, nevstoupím v Arminiovy šlépěje. Jestliže chce opravdu mír, nechť jen vládne svým germánským kmenům – nechám jej v pokoji. Ale mé říše svévské ať se nedotýká! Jsem dost silný, abych si ji proti němu uhájil – a bude-li třeba – i proti Římu!“

Arminiovi poslové odešli s nepořízenou.

Ještě nezajeli za nejbližší vrch, když z opačné strany přijelo nové poselství – z Říma.

Marobud ihned přijal dva římské rytíře, Julia Fabia a Valeria Ofilia, kteří mu přinesli Tiberiův dlouho očekávaný dopis. Obsahoval zprávu, jejíž obsah Marobud již správně vytušil z Tiberiova dlouhého otálení.

Římský císař psal zdvořile, ale vyhýbavě. Je právě jinak zaměstnán a nemůže poslat Marobudovi pomocné vojsko. V boji proti Arminiovi mu však přeje štěstí a přízeň bohů.

Marobud mlčel a chmuřil se v obličeji.

Římští poslové očekávali výbuch hněvu.

Marobud se po chvíli zcela ovládl a přijal Tiberiovu odpověď úplně klidně.

Nuže, bude bojovat proti Arminiovi sám. Také dobře.

Rozkázal přinést výtečné falemské víno a oba rytíře přátelsky pozval k tabuli.

V hovoru s nimi zapomněl na válku, na Arminia i na zrádné kmeny a vzpomínal na skvělý, slunný Řím.

Poslové vypravovali, co v Římě nového, o ženských pletkách u císařského dvora, o nádherných lázních, o nevídaných hrách a zápasech, o společenských událostech v rozkošných Bajích (Baje = skvělé starořímské lázně u Neapole).

Král se těmito historkami velmi bavil a leckdy i vybuchl smíchem.

Připomněli též, že právě když z Říma odjížděli, přišla zpráva, že ve vyhnanství zemřel veliký básník Publius Ovidius Naso ze Sulmona, v šedesátém roce věku. Nedočkal se tedy císařova odpuštění. A když cestou projížděli Patavií (Padovou), pochovávali tam váženého spisovatele římských dějin, Tita Livia.

„Livius zemřel?“ podivil se Marobud. „Znal jsem ho a mluvíval jsem s ním v Římě – a byl již tehdy hodně starý.“

„Dožil se vysokého věku,“ potvrdil Fabius.

„A nevyrovnatelný Ovidius je tedy mrtev!“ vzdychl Marobud. „Mám opsány některé jeho básně – i zpaměti znám verše, v nichž zpívá o věčné myšlence…

 

Díla, po nichž prahneš, pominou;

já oslavy věčné

zdám, by celý vesmír zněl

slovy písně mojí.

Závist jen na živých vždy hlodá;

po naší smrti ztichne.

Pak každý je zdoben ctí

podle zásluhy své.

Tehdy tudíž, až i posledním

stráven budu žárem,

žít budu! – Díl veliký

ze mne nadál potrvá.

 

Marobud deklamoval báseň velmi procítěně, a zvláště konec vyzněl vzrušeně.

„Tak mi z duše mluví váš Ovidius!“ dodal Marobud a přivřel oči, jako by svým myšlenkám otvíral cestu do oblak.

„Ano, tak pěl náš nešťastný, Augustem zavržený Ovidius! Paměť tvá je výborná, ó králi, stejně jako tvá latina!“ pochvaloval Ofilius.

„Nuže, přátelé, vyprázdněte tyto poháry na počest našeho básníka!“ vytrhl se Marobud ze snění a sám nejprve po římském způsobu odlil několik obětních kapek na zem.

„Mne verše Ovidiovy zavedly před sedmi lety až do Sýrie,“ poznamenal Ofilius, když dopil pohár do poslední kapky. „Byl jsem mladý, miloval jsem – nu, opsal jsem jednu báseň a poslal ji s dopisem dívce po otrokovi. Avšak její otec zachytil dopis a mně vzkázal velikou hrubost. Byl bych ho musel zabít – i připojil jsem se raději k senátorovi Publiu Sulpiciu Quiriniovi, jenž byl právě jmenován císařským legátem v daleké Sýrii. Prožil jsem tam čtyři léta.“

„Zažil jsi asi mnoho příhod a mnoho jsi viděl,“ povzbudil jej Marobud k vyprávění.

„Dlouho bych mohl vypravovat o moři, o cizích krajinách, o podivuhodných městech Tyru, Sidonu, Jeruzalémě, Damašku. Končina kolem Jeruzaléma je snad nejsmutnější kraj světa. To již Galilea je mnohem příjemnější země, plná zeleně, stínů a úsměvů. Zejména zjara je Galilea jediným květinovým kobercem neporovnatelné svěžesti barev.

Nikde na světě nevystupují zasněžené hory v dálce tak krásně a velkolepě jako zde hřebeny Libanonu. Zato v Jeruzalémě se mi nelíbilo. Je to veliké a slavné město a jeho prokurátor Coponius mi byl velmi nakloněn, ale žije tam divný lid – nerozuměl jsem mu. Ti Židé mají v hlavách nějaké zděděné předpisy a jeden po druhém kouká, zda dbají ne o správný, dobrý život, ale o puntičkářská pravidla. Je někdy až k smíchu, jak si navzájem ztrpčují život. I dítě by soudilo rozumněji než oni. Však jsem se jednou nahodil k tomu, jak mladý chlapec řádně vyčinil nejpřednějším kněžím a učencům jeruzalémským… Neunavuje tě, králi, mé vypravování?“

„Jen povídej, Ofilie, ať poznáme mravy a obyčeje dalekých národů,“ pobídl král živého vyprávěče.

„Je tomu pět let, když se Jeruzalém o jarních svátcích naplnil nespočetnými zástupy poutníků. Vmísil jsem se mezi ně, ale zvířený prach, horko, tlačenice a zápas lidí i mezků mne zahnal do úkrytu v chrámě. Byl tam chládek, ale lidu také plno. Protlačil jsem se kupředu a vidím, že tu Židé konají své náboženské shromáždění. Uprostřed stál na lavici nějaký hubený chlapec. Oděn byl chudě, po venkovsku, ale kdybyste viděli, jaké měl oči! Tak mu hořely a plály, jako u nás básníkovi, když zápasí o vavřínový věnec. A jak ten hoch mluvil! Nic se nestyděl, směle odpovídal na všechny otázky přítomných učených mužů a nedal se jejich kličkami a léčkami uvést do rozpaků. Mně se velmi líbil, poslouchal jsem chvíli.

Chlapec zrovna říkal, že mu nemají hrozit prstem, když si utrhl v nouzi dva fíky. Hájil se, že nejedl od rána a že jen z hladu tak učinil. – ‚Vy nábožní kněží‘, volal hoch, ‚viděli byste mne raději padnout slabostí, než byste mi dopřáli těch dvou fíků. Vy si myslíte, že bůh, který všemu ovoci dává vyrůstat, je pohoršen mým činem a že by se spokojeně díval, kdybych pod smokvoní zhynul hladem? Vy jste sytí, a proto hrozíte hladovému trestem božím i svým! Ale bůh je dobrý otec, který pečuje laskavě o své děti, i když jsou chudé jako oblázek v poušti…‘

‚My přece víme nejlépe, kdo je boží a kdo nikoli!‘ přerušili hocha učení zákoníci. ‚Jen s námi mluví bůh a ty nás musíš poslouchat!‘

Ale hoch se bránil neohroženě: ‚Každý dobrý člověk je synem Abrahamovým, vy nejste o nic víc! Všichni lidé jsou si rovni, jsou bratři, a vy se povyšujete neprávem. Nikdo nestojí bohu blíž…‘

Hazzan, starší onoho shromáždění, pobouřen hochovou smělostí, udeřil pěstí na skříň s posvátnými knihami a volal: ‚A tož by i takový publikán, takový Samaritán a otrok byl naším bratrem, byl by jako my, vyvolení boží?‘

‚Ano, jak jste řekli! A běda vám, že to neuznáváte! Vy se spravujete zákonem božím jen na odiv lidem, ale srdce vaše jsou tvrdá, studená a boha neznají.‘

Teď vznikl proti statečnému chlapci hlasitý hovor. Přítomní na hocha křičeli, nadávali mu a hrozili.

Do tohoto zmatku přišla nějaká chudá žena, asi poutnice zdaleka, a zvolala:

‚Hle, hochu můj, zde jsi! Co jsme se tě nahledali!‘

A hoch řekl matce:

‚Proč jste mne hledali? Cožpak mne neznáte a nevěděli jste, že jsem vždycky tam, kde je třeba tepat faleš a stíhat pokrytce?‘

Žena neporozuměla jeho slovům a vytýkala mu:

‚Nepřísluší mládeži, aby vystupovala proti moudrým.‘

Na to jí odpověděl:

‚Musí se to povědět, pravdu nutno zjevit! Budu-li mlčet já, bude volat kamení!‘

Matka vzala chlapce za ruku a vedla jej z chrámu. Všichni ustupovali, aby volně prošla. Hochovo smělé vystupování si získalo v shromáždění uznání a obdiv, ačkoli mnozí byli pobouřeni, že nedospělý chlapec poučuje staré vykladače zákona.

Šel jsem také ven. Před chrámem na schodech seděl otec toho hocha, asi venkovan, dělník nebo řemeslník. Oba rodiče chlapci domlouvali, aby víckrát kněze, farizeje a zákoníky nezlobil, že páni sice rádi náboženství lidem hlásají, ale ani je nenapadne, aby se podle něho k chudákům chovali.

‚Ale proč my chudí, bídní a opovržení máme mlčet a klanět se těm nadutým pokrytcům?‘ ozval se zas hoch. ‚Když náboženství, teda doopravdy! Rozdělit bohatství, žít bratrsky…‘

‚Chlapče, nech toho, sic jednou zle skončíš! Svět a lidi nepředěláš,‘ ukončil rozhovor otec a odvázal oslíka od stromu.

Díval jsem se za nimi, až se v davu ztratili.

Ten hoch se mi líbil. Kdyby byl vojákem, jistě by šel směle za svým úkolem – i na smrt! Věřte, kdyby ten hoch byl z nejlepší rodiny, jistě bychom jednou o něm ještě slyšeli, nejen v Sýrii, ale i v Římě! V takovém hochovi roste duch tvrdé bojovnosti. Ten by jednou dovedl zápasit za myšlenku…“

Valerius Ofilius všecek rozohněn vypravováním setřel si pot z čela a zhluboka se napil.

„Ano, smělých, nebojácných lidí je zapotřebí!“ dodal Marobud. „Kdo stojí za svým přesvědčením i proti všem, je hrdina, i když je to třebas mladík nebo chuďas.“

„I kdyby hlásal vzpouru, jasný králi?“ otázal se směle Fabius, vínem již poněkud rozjařený.

„Ano, i tehdy!“ doložil král opravdově.

„To u nás takové dáme lvům nebo je ukřižujeme – viď, Ofilie!“ zasmál se Fabius.

Marobud povstal.

Římští poslové byli propuštěni.

 

A došlo tedy k bitvě mezi Marobudem a Arminiem.

Ještě než byla vojska sešikována, událo se toto:

Mojmírova četa se vracela ze špížování a narazila na velký houf Arminiova zbrojného lidu. Přední řady nesly listnaté ratolesti. I vystoupil Mojmír z úkrytu, také s vrbovým prutem v ruce. Ptal se, co znamená jejich pochod. Odpověděli, že chtějí přejít do Marobudova tábora.

Mojmír se k nim tedy se svou četou připojil a vedl je do tábora. Poslem už napřed ohlásil příchod. V ležení uvedl Mojmír vůdce zástupu s několika předními bojovníky ke králi.

„Tys Vaňkův syn!“ poznal ho hned Marobud. „Nu pověz, co přinášíš!“

Mojmír pověděl a ukázal zástupce cizího houfu.

„Kdo z vás je náčelníkem?“ otázal se král.

Vystoupil statný muž vysoké postavy, načervenalých vousů. Kraví rohy upevněné na přílbě mu dodávaly zlého vzezření. Ruce držel pořád na jílci meče.

„Jsem Ingomar!“ řekl hrdě a rozhlédl se, aby spatřil dojem, který jeho jméno způsobí.

Sotva kdo z přítomných znal mimo Marobuda toto jméno, slavné mezi západogermánskými kmeny.

„Arminiův strýc?“ překvapeně zvolal král.

„Ten jsem, jak jsi pravil,“ potvrdil Marobudovu otázku Ingomar. „Nesnesitelná je pýcha Arminiova a mně nelze v jeho šiku bojovat. Zde je můj meč, nabízím ti, králi, jeho služby!“

Ingomar vytasil meč, držel jej v obou rukou za hrot a za jílec a s úklonou jej podával Marobudovi.

Marobud, zřejmě potěšen cennou posilou Ingomarova zástupu, přijal vlídně nabídnutý meč, zamával jím a opět jej vložil do rukou Ingomara.

„Vracím ti meč, statečný Ingomare. Vytas jej k hrdinským činům svého zástupu!“

Ingomar meč zastrčil.

Marobud ho objal a políbil na obě líce.

„Mohu ti říci, Marobude, že nejsem sám mezi knížaty germánskými,“ pověděl ještě vousatý Ingomar, „kdo odepřel Arminiovi službu. Je to slovutný Segest, jenž raději z Germánie za Rýn přešel, než aby se družil s Arminiem. Je to Flevus, udatný bratr Arminiův, který byl uražen a teď u Římanů na Rýně pomoc žádá, aby mohl proti Arminiovi bojovat. Věru, brzo bude Arminius v prachu prosit o mír!“

Příchod Ingomarův a jeho zprávy vzbudily značnou pozornost v králově družině. Strana věrná Marobudovi byla velmi posílena.

Marobud se s Ingomarem srdečně rozloučil a v důvěře ve vítězství se radil až do noci se svými veliteli o nastávající bitvě.

Když porada spěla ke konci a všichni vůdcové již králi jako obvykle na meč věrnost přísahali, přivedli jakousi starou ženu pichlavých očí. Pravili o ní, že to je proslulá věštkyně.

Marobud poručil, aby věštila o výsledku boje. Stařena byla ochotna. Požádala krále, aby sám uťal věštebnou ratolest z dubu, který stojí za jeho stanem.

Za světel pochodní šel tedy Marobud i s družinou k rozložitému dubu. Vytasil meč, mocně se rozpřáhl a ťal do větve. Meč švihl vzduchem, zasyčel v tvrdém dřevě a vyletěl Marobudovi z ruky. Dopadl na skalisko, břinkl o ně a rozletěl se na dva kusy…

Král Marobud ustoupil o dva kroky, jako by na něho zasyčel had. Družina stála zaleknutá – beze slova.

Králův meč zlomen…

Oznamují snad bohové tímto způsobem výsledek boje?

Věštkyně však nedbala všeobecného pohnutí a ulomila z naseknuté větve neporušený letorost. Prostřela na zemi bílou roušku a větvičku rozlámala na kousky. Pomodlila se k bohům a pak velmi rychle drmolila zaříkávání, po němž rozhodila dřívka na roušku. Vzniklo několik skupin. Někde ležela vedle sebe, jinde křížem přes sebe nebo porůznu.

Stařena kroutila hlavou a nakonec prohlásila, že bohové odpírají zjevit svou vůli.

Všichni přítomní byli zaraženi. Šeptali si, že bohové už svou sudbu projevili… Králův zlomený meč jim byl zlou předzvěstí. Stačila jim; bohové už nemuseli víc oznamovat.

Ráno, sotva slunce vyšlo, daly se bojové zástupy na pochod.

 

 

 

Marobud si počínal jako zkušený vojevůdce, dobře poučený od Římanů. Opatrně rozvíjel bojový šik a dával pozor, aby nikde nevypukl zmatek, který vznikal u barbarských kmenů vždycky i z malicherné příčiny.

Také Arminius těžil vydatně ze svých zkušeností nabytých u Římanů. Dovedl obratně čelit všem Marobudovým opatřením. Vojska se srazila a na obou stranách se udatně bojovalo. Bojištěm hřměly válečné zpěvy.

Pravé křídlo Marobudovo postupovalo. Byl tu divoký kmen Hariů, kteří bojovali sice polonazí, ale byli barvami tak divoce pomalováni, že nepřátelům naháněli hrozný strach. Praví se, že v každé bitvě bývají přemoženy nejdříve oči.

I na Arminiově straně vítězilo pravé křídlo. Uplatnila se tu proslulá jízda kmene Tenkterů a pěší zástupy Chattů, Sigambrů a Marsů. V boji je povzbuzovalo volání jejich žen a pláč dětí, které přivedli s sebou až na bojiště, aby se za žádnou cenu nedali zahnat na útěk.

Třesk mečů a štítů se rozléhal jako rachotivá bouře.

Když prudký Arminius viděl, že na pravém křídle vítězí, neudržel se déle a vrhl se také do bitevní vřavy. Bojoval skvěle, chtěl se nad všemi vyznamenat.

Hanbou je náčelníkovi, když je někým v boji překonán udatností, hanbou by bylo jeho družině, kdyby se nevyrovnala udatnému náčelníkovi. Proto je vždycky kolem vůdce nejhorší seč. Je nečestné a potupné vrátit se z boje živ bez náčelníka. Jeho bránit a stříci a vlastní hrdinské činy přičítat jeho slávě je nejsvětější povinností věrného průvodce. Náčelníci bojují o vítězství, jejich vojsko bojuje za náčelníka.

Jako Arminius bojoval i Marobud. Vlající chochol na jeho přílbici ukazoval vždycky cestu vpřed.

Polední parno přerušilo boj, aniž byl rozhodnut. Vysílení bojovníci hasili žízeň u potoků a odpočívali ve stínu stromů.

Marobud přikázal svému vítěznému pravému křídlu ustoupit za vrch, neboť k dokončení obchvatu jeho síly nestačily. Na výhodnějším místě, chráněném močály, pak opřel o silný střed vojska zatlačené levé křídlo.

Toho dne se už v boji nepokračovalo. I Arminius přemísťoval své zástupy; také on potřeboval posílit své levé křídlo, jež ve zmatku ustupovalo.

Druhého dne Marobud váhal. Má útočit? Přesvědčil se, že jsou v jeho vojsku některé zástupy nespolehlivé. Příklad Langobardů a Semnonů účinkoval zle na ostatní kmeny.

Mojmír přinesl Marobudovi zprávu, že se na levém křídle připravuje nová zrada. Odvážit se za takových okolností rozhodné bitvy by nebylo rozumné. Nejdříve musí zradu vyplenit.

I vydal rozkaz k ústupu, ačkoli nebyl v bitvě poražen.

Marobud předvídal správně. V noci opustily dva velké zástupy vykázaná místa a přešly k nepříteli.

Král byl rozhněván jak ještě nikdy.

Ve chvíli, kdy chce upevnit moc a sílu svévské říše, tak aby odolala každému nepříteli, je opuštěn těmi, pro něž právě boj podstupuje.

Malicherná řevnivost kmenových vůdců jej div nedohnala k zoufalství. Záviděli si vzájemně sebemenší přednosti a pocty. A kdykoli se cítili nějak odstrčeni a zneuznáni, hned vypovídali poslušnost a hrozili odpadnutím. Co se Marobud natišil jejich dětinských hádek! Jak byli uraženi, když někdo jiný se dostal na přednější místo u královské tabule. A to v době tak vážné…

Marobud si svolal kmenová knížata a velitele oddílů k poradě a otevřeně některým vytkl nespolehlivost.

Doufal ještě, že si je získá. Mluvil k nim zaníceně o velké říši, v níž by byly sjednoceny všechny svévské kmeny v Germánii, ale na očích jim viděl, že je vše marné. Arminiovy sliby důstojenství, poct a bohatství už zviklaly věrnost mnohých z nich. Zápasit o nějakou velkou myšlenku bylo jim vzdáleno.

 

 

„Sjednocovat Svévy,“ řečnil vyčerpaný Marobud, „je tolik, jako vázat písek do otepi nebo pást mravence! Máte sice společné bohy, společný jazyk i společný mrav, ale přitom jste roztříštěni na drobné zlomky. Jeden kůl plot neudrží. Všichni myslíte jenom na sebe – každý váš kmen, ba každý rod, každá dědina – a nenávidíte svého nejbližšího rodáka…“

„Nikomu neodnímám jeho přesvědčení,“ horlil Marobud, „nerad vidím kolem sebe otroky a muže třtiny, kteří si hledí získat mou přízeň přikyvováním… Povím vám něco.

Přijel jsem před několika dny k řece a na břehu stál sedlák:

‚Ha, starý,‘ ptám se, ‚jsou tu ryby?‘ – ‚A jsou, pane,‘ odpověděl. I řekl jsem: ‚Myslím, že nejsou!‘ A sedlák zamžoural očima a hned přisvědčil: ‚Ha, kde by se tu vzaly!‘

Rozumíte tomu příběhu? Z bláta dům nevystavíš – a ze svévských národů už nikdo nezbuduje velikou říši, jež by byla společnou slávou všem. Já jsem chtěl muže, bláto odhazuji!“

Král Marobud se odvrátil od proradných vůdců a zavřel se ve svém stanu.

A opuštění vůdcové vojsk začali hrát v kostky…

Od té chvíle rychle pokračoval ústup Marobudova vojska.

Za týden byl Marobud zase v Čechách.

Arminius se ovšem honosil, že Marobuda zahnal.

Sen o veliké svévské říši se rozplynul. Marobud již nebude vládnout širou Germánií.

Řím si konečně oddychl.

Císař Tiberius dává rozkaz, aby v sadech Caesarových byl postaven bohyni Fortuně mramorový chrám.