Rex Stout
překlad: František Vrba

DALŠÍ SVĚDEK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1.

Se zástupcem obvodního státního žalobce Irvingem Mandelbaumem jsem se setkal nejednou už dřív, ale nikdy jsem ho neviděl vystupovat v soudní síni. A tak když jsem ho tenkrát dopoledne pozoroval, jak se snaží přesvědčit porotu, aby odsoudila Leonarda Ashe za vraždu Marie Williové, měl jsem pocit, že si vede velice dobře a že by možná zapůsobil ještě výrazněji jen v tom případě, kdyby se o něco víc rozohnil. Jeho trochu buclatá, pomenší postava, pleš nad čelem a velké uši nedělaly velký dojem. Byl ale systematický a sebejistý, aniž by byl neomalený. Kromě toho využíval šikovného triku. Když se na chvíli odmlčel, přejel pohledem porotu, jakoby tak trochu očekával, že některý z jejích členů mu přispěchá na pomoc s nějakým návrhem. Kdykoli tento trik použil, což nebylo příliš často, obrátil se zády k soudci i k obhájci, takže mu nemohli vidět do obličeje, já jsem ho však z místa mezi přihlížejícími diváky, kde jsem seděl, měl možnost sledovat. Soudní přelíčení probíhalo už třetí den a zástupce obvodního státního žalobce nechal předvolat dalšího, pátého svědka obžaloby, vystrašeně vyhlížejícího podsaditého chlápka s rozpláclým nosem. Ten potvrdil, že se jmenuje Clyde Bagby, složil přísahu, sedl si a vystrašené hnědé oči upřel na Mandelbauma, jako by se vzdával veškeré naděje. "Jaké je vaše zaměstnání, pane Bagby?" zazněl povzbudivě Mandelbaumův hlas. Svědek polkl. "Jsem ředitelem firmy Bagby Answers Inc."

"Tím slůvkem ,Inc' máte na mysli Incorporated, v obchodním rejstříku zapsaná akciová společnost?"

"Ano, pane."

"Ta firma vám patří?"

"Vlastním polovinu vydaných akcií a druhou polovinu vlastní manželka."

"Jak dlouho provozujete tuto firmu?"

"Pět let - skoro pět a půl roku."

"A čím se vaše firma zabývá? Řekněte o tom, prosím, něco porotě." Bagby letmým nervózním pohledem sjel po členech poroty, ale vrátil se k představiteli obžaloby Irvingu Mandelbaumovi. "Naše firma zprostředkovává přijímání telefonních hovorů, to je všechno. Přece víte, oč se jedná."

"Ano, ale někteří členové poroty to vědět nemusí. Popište tu činnost, prosím." Svědek si jazykem zvlhčil rty. "To je tak: jste soukromá osoba, firma nebo organizace a máte telefon, ale nejste pořád u aparátu a chcete vědět, jestli vám za vaší nepřítomnosti někdo volal. A tak se obrátíte na firmu, která vám tuto službu poskytne. V New Yorku je takových firem několik desítek. Některé mají kanceláře po celém městě a jsou velice aktivní. Bagby Answers Inc. není tak veliká, protože nepracujeme pro firmy nebo organizace. My se specializujeme na služby pro soukromé osoby, domy a byty. Naše pracoviště jsou v působnosti čtyř telefonních centrál - Gramercy, Plaza, Trafalgar a Rhinelander. Nabízené služby nemohu zajistit z jednoho místa, protože -"

"Promiňte mi, pane Bagby, není potřeba zacházet do technických detailů. Jedno pracoviště máte v čísle 618 na Devětašedesáté východní ulici na Manhattanu, je to tak?"

"Ano, pane."

"Řekněte nám něco o tom, jakým způsobem na této adrese operujete?"

"Je to moje nejnovější provozovna, otevřel jsem ji teprve před rokem, a je také nejmenší. Umístěna je v budově, která není kancelářským domem, ale domem obytným - kvůli předpisům pracovního práva. Nejde-li totiž o pracoviště veřejné služby, ženy po druhé hodině ranní nesmějí pracovat v kancelářských budovách. Já však musím poskytovat zákazníkům služby celou noc. A tak na Devětašedesáté ulici zaměstnávám u tří telefonních panelů čtyři manipulantky, které v domě zároveň bydlí. Tímto způsobem může telefonní panely obsluhovat jedna z nich od osmi večer do dvou po půlnoci a v té době od ní přebírá službu další její kolegyně. Od devíti ráno pracují tři manipulantky, každá u jednoho panelu, jinak by se denní provoz nedal zvládnout."

"Telefonní panely jsou instalovány v jedné z místností?"

"Ano, pane."

"Řekněte porotě, jak takový telefonní panel vypadá a jak pracuje." Bagby znovu přejel nervózním pohledem lavici porotců a vrátil se k žalobci. "Je to stejné zařízení jako v kterékoli jiné podnikové telefonní ústředně: deska s řadami děr pro zástrčky. Instalaci zapojení samozřejmě provádí telefonní společnost, která linky našich klientů propojí do našich panelů. Každý panel má kapacitu šedesáti zákazníků, z nichž každý má svou signální žárovičku a zdířku, označenou klientovým jménem. Když někdo zákazníkovi volá, rozsvítí se světélko a ozve se bzučivý signál, synchronizovaný s vyzváněním klientova telefonního aparátu. Kolikrát dívka nechá telefon vyzvánět, než zasune zástrčku, to záleží na klientovi. Někteří si přejí, aby se napojila po třech zazvoněních, jiní chtějí vyčkat déle. Mám jednoho zákazníka, který požádal, aby manipulantka vyčkala patnácti zazvonění. Klientům poskytuji specializované individuální služby. Velké firmy, které mají desítky tisíc zákazníků, něco takového dělat nemohou. Ty tuto službu zkomercionalizovaly. U mne je každý klient zvláštní případ a na moje služby se může naprosto spolehnout."

"Děkuji, pane Bagby." Mandelbaum stočil hlavu, porotu obdařil letmým úsměvem a vrátil se ke svědkovi. "Já jsem se ale zatím na vás neobrátil, abyste mi poskytl služby vaší firmy a vyhradil mi jednu zdířku," poznamenal rádoby rozverně. "Když se tedy na desce rozsvítí světlo, dívka po domluveném počtu zazvonění zasune zástrčku do zdířky. Je to tak?" Napadlo mne, že v situaci, kdy někdo bojuje před soudní stolicí o život, Mandelbaumův pokus o vtip není moc na místě. Stočil jsem hlavu vpravo, abych se očima spojil s Nero Wolfem a zjistil, jestli se mnou souhlasí. Jeho profil mi však napověděl, že je zcela ponořený do své role morouse a trpitele a že není ani trochu naladěný na to, aby s někým nebo s něčím souhlasil. Dalo se to čekat. V tuto dopolední hodinu by měl být podle striktního denního plánu ve sklenících na střeše svého staromládeneckého domu na Pětatřicáté západní ulici a sekýrovat Theodora Horstmana kvůli své proslulé sbírce orchidejí, dokonce by mohl mít i trochu umazané ruce. V jedenáct hodin, až by si ruce umyl, by sjel výtahem do kanceláře v přízemí, svou abnormálně velkou tělesnou schránku by usadil do abnormálně velkého křesla u psacího stolu, zazvonil by na Fritze Brennera, aby mu přinesl pivo, a začal by sekýrovat mne, Archie Goodwina. Dal by mi patřičné příslušné instrukce s přesvědčením, že bych je měl začít okamžitě plnit: sednout k psacímu stroji, napsat dopis, sledovat starostu. Protože by se mu to jevilo jako nezbytné pro zajištění příjmů a posílení reputace nejlepšího soukromého detektiva východně od San Franciska. A těšil by se na to, jak poobědvá s Fritzem. Tak by tomu bylo, kdyby - kdyby nebyl předvolaný státem New York, aby svědčil při soudním přelíčení s Leonardem Ashem. Nenáviděl chvíle, kdy mu nezbývalo, než opustit svůj dům, a zvlášť pak ty, kdy musel zasednout na lavici svědků. Jako soukromý detektiv si ovšem uvědomoval, že svědecká obsílka je rizikem povolání a že mu nezbývá než ho přijmout, jestliže chce, aby mu klienti platili. Mračno, které mu zkalilo dnešní den, však nemělo ani kousek tohoto stříbrného lemování. Leonard Ashe se totiž asi tak před dvěma měsíci zastavil v kanceláři Nero Wolfa a požádal ho, aby se ujal jeho případu, ten ho ale odmítl. A tak z toho tady nekoukají ani peníze, ani sláva. Pokud jde o mne, byl jsem k soudu předvolaný také, ale jenom pro případ, že by Mandelbaum chtěl, aby svědectví Nero Wolfa někdo potvrdil, což nebylo pravděpodobné. Já sám bych k svědectví vyzván být neměl. Pohled na Wolfův otrávený výraz nebyl nijak povznášející, a tak jsem znovu začal věnovat pozornost aktérům přelíčení. Bagby pokračoval v odpovědi na položenou otázku. "Ano, pane, dívka zasune kolíček do zdířky a řekne: ,Rezidence paní Smithové' či ,Byt pana Jonese', prostě to, co klient požaduje, aby říkala. Pak řekne, že paní Smithová není přítomna, a zeptá se, jestli má něco vyřídit, nebo něco jiného podle situace. Někdy volající klient dá manipulantce zvláštní pokyny pro případ, že bude volat určitá osoba." Bagby máchl rukou v dokreslujícím gestu. "Může to být cokoliv. Poskytujeme prostě speciální služby." Mandelbaum pokýval hlavou. "Myslím, že nám to dává jasný obraz o tom, čím se zabýváte. A teď, pane Bagby, podívejte se, prosím, tady na toho pána v tmavě modrém obleku, který sedí vedle policejního důstojníka. Je to obžalovaný. Znáte ho?"

"Ano, pane. Je to pan Leonard Ashe."

"Kdy a kde jste se s ním setkal?"

"V červenci přišel do mé kanceláře na Sedmačtyřicáté ulici. Nejdřív zatelefonoval a potom se dostavil osobně."

"Můžete říci, kterého července to bylo?"

"Dvanáctého. V pondělí."

"Co tehdy řekl?"

"Ptal se na to, jak naše služby fungují, já jsem ho informoval a on řekl, že by chtěl takovou službu pro svůj domácí telefon v bytě na Třiasedmdesáté východní ulici. Zaplatil v hotovosti na jeden měsíc dopředu. Chtěl každodenní čtyřiadvacetihodinový servis."

"Měl nějaké zvláštní přání?"

"O nic navíc nepožádal, ale dva dny poté se spojil s Marií Williovou a nabídl jí pět set dolarů, když -" V tu chvíli byl svědek přerušen ze dvou stran. Ze židle se zvedl obhájce Jimmy Donovan, věhlasný právní zástupce, který už deset let vévodí na seznamu úspěšných obhajob v neworských soudních síních. Ale ve chvíli, kdy otevíral ústa, aby vznesl nějakou námitku, i Mandelbaum gestem ruky s rozevřenou dlaní svědka přerušil. "Moment, pane Bagby, odpovídejte jen na to, na co jsem se ptal," skočil mu do řeči Mandelbaum. "Přijal jste Leonarda Ashe jako klienta?"

"Jistě, neměl jsem důvod, proč to neudělat."

"Jaké měl domácí telefonní číslo?""Rhinelander dvě-tři-osm-tři-osm.""Předal jste jeho jméno a toto číslo některé vaší telefonní ústředně?"

"Ano, pane, dostalo ho pracoviště na Devětašedesáté východní ulici, které obhospodařuje telefonní okrsek Rhinelander."

"Jak se jmenuje manipulantka, která měla na starosti telefonní panel s číslem Leonarda Ashe?"

"Marie Willisová." V plně obsazených lavicích přihlížejících diváků to zašumělo, soudce Corbett je změřil podmračeným pohledem a dál se věnoval sledování výslechu. Bagby pokračoval. "V noci je u všech tří panelů samozřejmě jenom jedno děvče - střídají se - ale přes den má každá na starosti svůj vlastní panel. Tak je tomu pět dní v týdnu, a když je to možné i šest. Tím je zajištěno, že každá manipulantka dobře zná svoji klientelu."

"A číslo Leonarda Ashe bylo na panelu Marie Williové?"

"Ano, pane."

"Když jste dokončil běžné ujednání pro poskytnutí služeb Leonardu Ashovi, událo se něco, čím upoutal vaši pozornost on osobně nebo jeho telefonní číslo?"

"Ano, pane."

"Co to bylo a kdy? Začněte tím, kdy to bylo." Bagbymu chviličku trvalo, než se ujistil, že může začít odpovídat a nezadat si s přísahou. "Stalo se to ve čtvrtek, tři dny poté, kdy si pan Ashe objednal naše služby. Bylo to patnáctého července. Marie mi telefonovala do kanceláře a řekla mi, že by se potřebovala se mnou soukromě setkat kvůli něčemu důležitému. Zeptal jsem se jí, jestli by to mohlo počkat do šesti, až jí skončí služba, a ona souhlasila. Krátce po šesté jsem zašel do Devětašedesáté ulice. Uvedla mne do místnosti, ve které bydlila. Tam mi řekla, že den předtím jí volal Ashe a požádal, jestli by se mohli někde sejít, že s ní chce projednat nějaké detaily pro obsluhování jeho telefonního čísla. Řekla mu, že bych se toho měl zúčastnit i já, ale on trval -" Bagbymu do řeči vpadl příjemný, ale rozhodný baryton.

"Dovolte, Ctihodnosti," ozval se obhájce Jimmy Donovan, který se mezitím znovu postavil, "vznáším námitku proti svědectví o tom, co si Marie Williová a pan Ashe povídali, když svědek nebyl jejich rozhovoru přítomný."

"Samozřejmě že tam nebyl," souhlasil okamžitě Mandelbaum.

"Svědek vypovídá o tom, co řekla Marie Williová jemu osobně." Soudce Corbett přikývl. "To by mělo být naprosto jasné. Rozumíte tomu, pane Bagby?"

"Ano, pane." Bagby se kousl do rtu. "Chci říct: Vaše Ctihodnosti."

"Pokračujte," vyzval Bagbyho Mandelbaum. "Co řekla slečna Williová vám a vy jí?"

"Řekla, že souhlasila se setkáním s Ashem, protože je to divadelní producent a jejím velkým snem bylo stát se herečkou. Že jí přitahují divadelní prkna jsem do té doby nevěděl, vím to až teď. Slečna Williová se tedy hned po skončení služby vypravila do jeho kanceláře na Pětačtyřicáté ulici. Když s ní trochu povyprávěl a položil jí pár otázek, řekl jí - tak mi to aspoň tvrdila -, řekl jí, že by chtěl, aby poslouchala všechny hovory, které se během dne uskuteční na jeho domácím čísle. Chtěl po ní, aby kdykoli se rozsvítí světlo a ozve se volací signál, ihned jakmile světlo zhasne a signál ustane - což znamená, že u něj doma někdo zvedl sluchátko -, zasunula kolíček do zdířky a vyslechla rozhovor. A aby mu vždycky večer zavolala a řekla mu, o čem v rozhovoru šlo. Jak mi říkala, o tohle ji pan Ashe požádal. Dál mi ještě řekla, že odpočítal v bankovkách pět set dolarů a nabídl jí je s tím, že jí dá další tisícovku, když to pro něj bude takhle dělat." Bagby se na chvíli odmlčel, aby se nadechl. Mandelbaum ho popohnal. "Řekla ještě něco dalšího?"

"Ano, pane. Řekla mi, že si uvědomovala, že by ho měla briskně odmítnout, že však ho nechtěla ranit, a tak ho požádala o strpení, že si to chce jeden nebo dva dny rozmyslet. Nemohla prý kvůli tomu pořádně spát a v noci dospěla k závěru, co udělá. Uvědomila si, že jde o telefonáty Asheho manželky, a i kdyby všechno pominula, neudělá to už proto, že jde o Robinu Keanovou, která se kvůli sňatku s Ashem vzdala před dvěma lety herecké kariéry, Marie ji zbožňuje jako svůj herecký ideál a v žádném případě ji nemíní špehovat. Zároveň se rozhodla udělat tři věci: říct mi o tom, protože Ashe je můj klient a ona mojí zaměstnankyní, informovat Robinu Keanovou, protože Ashe pravděpodobně ke špehování manželky tak jako tak získá někoho jiného. Napadlo mne, že skutečným důvodem, proč to chce říct Robině Keanové, by mohlo být, že doufala -' Mandelbaum ho zastavil. "Co vás napadlo, není podstatné, pane Bagby. Řekla vám Marie i o svém třetím rozhodnutí a o tom, že ho bude realizovat a proč? "Ano, pane. Sdělila mi, že za třetí musí Ashemu říct o svém rozhodnutí informovat jeho manželku, protože hned na počátku při jejich rozhovoru mu slíbila, že všechno bude považovat za důvěrné a nechá si to pro sebe, takže teď ho chce varovat, že svůj slib ruší."

"Řekla, kdy chce všechny ty tři kroky udělat?" Svědek přikývl. "Tím, že o tom všem se mnou mluvila, už vlastně udělala první. Pak mi řekla, že Ashemu telefonovala a řekla mu, že se zastaví v sedm hodin u něj v kanceláři. Byla v časové tísni, protože měla noční službu, takže v osm už měla sedět u tří telefonních panelů. Já jsem byl taky s časem na štíru a neměl jsem čas, abych to s ní víc probral. Vzal jsem ji taxíkem na Pětačtyřicátou ulici, kde má kancelář Ashe, a cestou jsem se všemožně snažil jí to rozmluvit. Ale neuspěl jsem."

"Co jste jí řekl?"

"Snažil jsem se ji uklidnit. Pokud by svoje předsevzetí uskutečnila, můj byznys by to asi nijak nepoškodilo, ale člověk nikdy neví, co taková věc dokáže udělat. Snažil jsem se ji přesvědčit, aby to celé nechala na mně, že za Ashem zajdu, řeknu mu, že všechno vím, že se mi s jeho nabídkou svěřila, jako se zákazníkem se s ním rozejdu, a tím to celé usne a zapomene se na to. Ona však byla pevně rozhodnuta varovat Robinu Keanovou a kvůli tomu se vyvázat z mlčenlivosti, kterou Ashemu přislíbila. Přemlouval jsem ji celou dobu, dokud nenastoupila do výtahu k Asheho kanceláři, ale odvrátit ji od jejího úmyslu se mi nepodařilo."

"Jel jste nahoru s ní?"

"Ne, bylo by to zbytečné. Byla rozhodnutá to udělat a já jsem proti tomu byl bezmocný." Tak takhle se mělo všechno odehrát. Připadalo mi to dost divoké. Podíval jsem se na Wolfa, ten však měl oči zavřené. Otočil jsem tedy hlavu na druhou stranu, abych viděl, jak to působí na muže v tmavě modrém obleku, sedícího vedle policejního důstojníka. Na Leonarda Ashe to zřejmě také působilo dost divoce. Se svýma zapadlýma tmavýma očima a hlubokými vráskami, táhnoucími se od koutků širokých úst po tvářích kostnatého obličeje, byl prvotřídním objektem portrétistů, kteří pro bulvární plátky načrtávají tužkou podobu kandidátů na elektrické křeslo. Celé tři dny se tu také patřičně činili. Ashe neposkytoval pro oči žádný pěkný pohled, a tak jsem se stočil doleva. Tam, v první řadě mezi diváky, seděla jeho manželka. Robina Keanová pro mne nikdy nebyla zbožňovaný ideál, ale v několika představeních jsem ji měl docela rád. Na svém prvním a jediném vystoupení v řadách diváků soudního přelíčení si dala opravdu záležet. Buď to, co dávala najevo, byla opravdová, neochvějná náklonnost manželovi nebo to jen hrála. V každém případě si však vedla velice dobře. Neměla na sobě žádné křiklavé šaty, seděla tiše, nesnažila se však předstírat, že není mladá a krásná. Každého musela napadnout otázka, jak se právě ona a její starší a málo pohledný manžel dali dohromady, a všem to tu vrtalo hlavou. Jeden extrémní názor hlásal, že on je pro ni vším a musí být úplně padlý na hlavu, jestli ji podezírá z nějakého flirtu. Opačný extrém tvrdil, že odešla z divadelní scény jen proto, aby měla víc času na své promiskuitní hrátky, a pokud tohle Ashe nevěděl dřív, je velký trouba. Můj názor byl někde uprostřed mezi těmito extrémy, nebyl jsem schopen k jednomu z nich se přiklonit. Když na ni člověk pohlédl, mohl mít dojem, že má před sebou anděla. Když jsem se podíval na něj, muselo se stát něco opravdu drastického, že vypadá tak bídně, i když dvouměsíční věznění na základě obvinění z vraždy jistě také patřičně zapracovalo. Mandelbaum se snažil ujistit porotce, že slyšeli dobře: "Takže jste s Marií Williovou nevyjel výtahem do Asheho kanceláře."

"Ne, pane."

"Ani později, když ona už odjela nahoru?

"Ne, pane."

"Setkal jste se s Ashem toho večera?"

"Ne, pane."

"Mluvil jste s ním onoho večera telefonem?"

"Ne, pane."

Jak jsem se tak díval na Bagbyho, a před mýma očima už přepochodovala spousta lidí, na které pršela jedna otázka za druhou, dospěl jsem k závěru, že buď vypovídá naprosto upřímně nebo je to prvotřídní lhář, čemuž však nenasvědčoval jeho hlas. Mandelbaum pokračoval. "Co jste dělal dál toho večera poté, co Marie Williová nastoupila do výtahu k Asheho kanceláři?"

"Šel jsem na večeři, kterou jsem měl dohodnutou s jedním přítelem v restauraci Hornby's na Dvaapadesáté ulici, a potom, kolem půl deváté, jsem se odebral do své trafalgarské kanceláře na Šestaosmdesáté ulici na Broadwayi. Mám tam šest telefonních panelů a službu měla nová dívka, tak jsem tam s ní chvíli zůstal. Pak jsem si vzal taxík a přes park odjel domů, do svého bytu na Sedmdesáté východní ulici. Brzy poté, co jsem dorazil domů, volala policie a sdělila mi, že Marie Williová byla nalezena v mé kanceláři Rhinelander. Dostavil jsem se tam, jak nejrychleji jsem uměl. Před domem jsem narazil na dav lidí a jeden policejní důstojník mne vzal dovnitř." Odmlčel se, polkl a trochu povystrčil bradu. "Ještě ji neodnesli. Sundali jí šňůru se zástrčkou z krku, ale zatím s ní nehýbali. Ležela bez hnutí na desce před panelem se zdířkami. Požádali mne, abych ji identifikoval, a já jsem -" Svědka nikdo nevyrušil, mne ano. Ucítil jsem zatahání za rukáv a uslyšel zašeptání do ucha - "Zvedněte se, odcházíme." Nero Wolfe se protáhl podél dvou párů nohou v uličce a zamířil k zadní stěně soudní síně. Pohyboval se rychleji a ladněji, než by se vzhledem k jeho tělesným proporcím dalo očekávat. Šel jsem za ním ke dveřím. Vyšli jsme na chodbu a vůbec nikdo nám nevěnoval pozornost. Napadlo mne, že k odchodu ho přimělo neodbytné životní nutkání zatelefonovat Theodorovi, aby mu sdělil, že by měl něco udělat s orchidejemi. Wolfe však bez povšimnutí minul telefonní budku, zamířil k výtahu a zmáčkl knoflík směrem dolů. Protože kolem nás bylo plno lidí, na nic jsem se ho neptal. Vystoupil v přízemí a vykročil na Centre Street. Na chodníku se zastavil. K žulové soudní budově byl otočený zády a konečně promluvil. "Vezmeme si taxi, ale nejdřív vám řeknu pár slov."

"Ne, pane," řekl jsem rozhodně. "Napřed budu mluvit já. Křížový výslech už nemusí trvat dlouho, Mandelbaum může s tím svědkem každou chvíli skončit, snad jen Donovan to může trochu protáhnout nějakými dalšími otázkami. A vám bylo přece řečeno, abyste obzvlášť sledoval Bugbyho výpověď. Jestliže chcete taxi, znamená to, že jedete domů, a právě to bude -"

"Nejedu domů. To nemohu udělat."

"Správně. Protože pokud byste to udělal, bez milosti by vás přitáhli zpátky a stálo by vás to pořádnou pokutu za pohrdání soudem. To zatím nemluvím o sobě. I já mám předvolání k soudu pod pohrůžkou trestu, takže se vracím do soudní síně. A kam máte namířeno vy?"

"Do domu číslo 618 na Devětašedesáté východní ulici." Vytřeštil jsem na něho oči.

"Toho jsem se vždycky obával. Něco se vás dotklo?"

"Ano. Cestou vám to vysvětlím."

"Já se vracím do soudní síně."

"Ne. Budu vás potřebovat." Jako každý člověk i já jsem rád, když mne někdo potřebuje. A tak jsem se obrátil, zamával na taxikáře, a když předjel, otevřel jsem dveře auta. Wolfe se nasoukal dovnitř a já za ním. Zatímco se usazoval a připoutával, aby ho tento dopravní prostředek na kolech co nejméně ohrožoval, řekl jsem taxikáři, kam chceme jet, a vůz se dal do pohybu. "Spusťte," obrátil jsem se na Wolfa. "Už jste mi mockrát musel něco vysvětlovat, ale tentokrát to bude zapotřebí ještě víc."

"Je to absurdní," konstatoval. "To tedy je. Proberme to celé znovu."

"Mám na mysli základní tvrzení pana Mandelbauma. Připustil bych, že pan Ashe to děvče zavraždil. Připustil bych, že rozpoložení mysli, do kterého se ve vztahu k manželce dostal, mohlo dospět do stadia šílenství, a tak by motiv činu, jak ho naznačuje tento svědek, mohl odpovídat skutečnosti. Pan Ashe ale není blbec. Podle všech uvedených okolností - a velice pochybuji, že by se dala výpověď pana Bagbyho zpochybnit - odmítám uvěřit, že pan Ashe je takový hlupák, aby se v inkriminované době vydal do té kanceláře a tam ji zavraždil. Byl jste u toho, když přišel a žádal mne, abych se ujal jeho případu. Tak teď mi řekněte, věříte tomu všemu?" Zavrtěl jsem hlavou.

"Zatímco vy se v tom rozebíráte, já poslouchám. Ale taky čtu noviny a pohovořil jsem si o tom s Lonem Cohenem z Gazette a nemusí to být tak, že tam Ashe šel, aby ji zabil. On si to vykládá tak, že Ashemu volal nějaký muž, jehož hlas neznal, a vyzval ho, aby se spolu sešli v Bagbyho provozovně na Devětašedesáté ulici, protože si myslí, že by to společně Mari mohli vymluvit. Ashe se tam hned vypravil a našel dveře provozovny otevřené dokořán. Vešel dovnitř a uviděl Mari s drátem, zařezávajícím se jí do krku. Otevřel okno a volal o pomoc polici . Jestli se vám však spíš líbí, že Bagby teď prostě lže, když říká, že Ashemu nikdy netelefonoval, a že Bagby je tak dobrý obchodník, že by raději zabil zaměstnance, než aby ztratil zákazníka -"

"Fuj, tohle není to, co by se mi líbilo, to se mi vůbec nelíbí. Na druhé straně se mi nelíbilo sedět tam na tý zatracený dřevěný lavici a čuchat tu navoněnou ženskou přede mnou. Za chvíli by mě povolali jako svědka a moje svědectví, jak víš, by mohlo prakticky být jen potvrzením svědectví pana Bagbyho. Tahle představa byla pro mne nesnesitelná. Jsem přesvědčený, že bude-li pan Ashe odsouzen za vraždu na základě obžaloby, jak ji prezentuje zástupce obvodního státního žalobce Mandelbaum, bude to justiční hřích, u kterého se mi nechce asistovat. Nebylo pro mne lehké zvednout se a odejít, protože nemohu odjet domů. Pokud bych to udělal, přijdou a odtáhnou mne zpátky do svědecké lavice." Zabodl jsem do něho svůj pohled. "Jestli jsem to správně pochopil, nejste schopný přenést přes srdce, že Ashe bude potrestaný za vraždu, protože máte velké pochybnosti o tom, že ji spáchal. A tak raději berete do zaječích, je to tak?" Taxikář trochu stočil hlavu, aby nám koutkem úst sdělil:

"Ten je vinej, na to vemte jed." Ignorovali jsme ho. "Jste dost blízko," řekl Wolfe. "Ale to není všechno, viďte? Jestli považujete za důležité, abych utíkal spolu s vámi, a přitom si koledujete i o pořádnou pokutu za pohrdání soudem, tak řekněte rovnou, že pochybujeme o vině pana Ashe, i když ten už je jaksepatří ocejchovaný, protože o Mandelbaumovi se ví, že by nešel k soudu, kdyby neměl jistotu, že vyhraje. Také přiznejte, že náš bankovní účet potřebuje pořádnou injekci, což je pravda. Porozhlédneme se tedy, nenajdeme-li něco, do čeho bychom strčili Mandelbaumovi nos, a když potom Ashe projeví patřičnou vděčnost, nějaká mizerná pokuta pro nás bude směšný pakatel. Jinak bychom jako obvykle postupovali tak, že byste pro mne vymyslel kupu pokynů, co všechno mám udělat, a sám byste šel domů, četl nějakou knížku a dobře poobědval. To však tentokrát nepřichází v úvahu, protože by vás vyčmuchali a vy byste se musel s nimi vrátit do soudní síně. A tak se teď musíme do toho pustit spolu. Pokud je to, jak říkám, pak je to docela pěkný den a musím přiznat, že od té ženy se opravdu linula silná vůně parfému. A protože na to mám nos, myslím, že to byl Tissoťs Passion Flower, jehož pouhá unce stojí celých osmdesát dolarů. Co budeme dělat na Devětašedesáté ulici?"

"Nevím."

"Dobrý. Já taky ne."