Rex Stout
překlad: František Vrba

DALŠÍ SVĚDEK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3.

Když jsme stáli v garáži na Šestatřicáté ulici poblíž Desáté Avenue a čekali na Peteho, než nám doveze naše auto, Wolfe se vytasil s tím, co jsem čekal. "Mohli bychom zajít domů," řekl, "jsme tam za čtyři minuty." Usmál jsem se na něj. "Ano, pane. Věděl jsem, že na to dojde - už když jste telefonoval. Dostat se do Katonahu, to znamená jet autem. A jet autem, to musíme nejdříve zajít pro něj do garáže. Garážujeme blízko našeho domu, takže bychom se tam mohli zastavit a nejdříve poobědvat. A až budeme doma, dveře pořádně zamčené, nebudeme brát telefony a budeme si moci pořádně to naše cestování do Katonahu promyslet. Proto jste jí řekl, že tam za ní zajedeme, co?"

"Ne, že bychom se mohli zastavit doma, to mne napadlo až v taxíku."

"Nemohu prokázat, že tomu bylo jinak. Mám však jeden návrh." Kývl jsem hlavou ke dveřím do kanceláře. "Mají tu telefon. Nejdřív zavolejte Fritzovi. Nebo to mám udělat já?"

"Udělám to sám," zahučel, vydal se ke dveřím do kanceláře, vstoupil, sedl si k psacímu stolu a vytočil číslo. Za chvilku oznamoval Fritzovi, kde se nalézáme, položil mu několik otázek a dostal odpovědi, které se mu moc nezamlouvaly. Když Fritze instruoval, aby těm, kdo budou volat, říkal, že o nás nic neví a nemá ponětí, kde bychom mohli být, a sám ať nás nečeká, dokud nedorazíme, zavěsil, zadíval se na telefonní přístroj a potom upřel oči na mne. "Už k nám čtyřikrát volali. Jednou ze soudu, podruhé ze státního zastupitelství a dvakrát od policejního inspektora Cramera."

"No ne," zašklebil jsem se. "Soud a státní zastupitelství, prosím, to chápu, ale co ten Cramer. Jakmile se ocitnete na vzdálenost do jedné míle od vraždy, kterou vyšetřuje, začne sebou cukat od hlavy až k patě. Dovedete si představit, jaká podezření jste v něm vyvolal, když jste jako svědek, předvolaný obžalobou, odešel ze soudní síně? Pojeďme domů. Bude zajímavé si ověřit, jestli u baráku nechal hlídkovat jednoho nebo dokonce dva či tři poldy. Jistě vás popadnou za límec a budete mít po obědě, to bude peklo."

"Buďte zticha."

"Jistě, pane. Už tu máme naše auto." V okamžiku, kdy jsme vycházeli z kanceláře, dorazil k nám hnědý sedan a zastavil. Pete z něj vystoupil a otevřel Wolfovi zadní dveře, protože ten odmítá sedět vpředu, protože se bojí, že kdyby došlo ke srážce, rozbité sklo ho celého pořeže. Sedl jsem za volant, odbrzdil, zařadil jsem rychlost a šlápl na plyn. Provoz na West Side Highway nebyl tou dobou moc hustý a ještě slabší byl severně od mostu Henry Hudsona i na Sawmil River Parkway. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky, šlo však o to, dát jim nějaký kloudný směr, a to se mi nedařilo. Chtěl jsem se přičinit o to, abych si po právu zasloužil aspoň trochu vděku za to, že bychom vysekali Leonarda Ashe z obvinění, ale jak? Zatím se mi to jevilo jako dětinské počínání. Ve své kanceláři a v pohodlném křesle byl Wolfe obvykle schopný držet svého génia pod kontrolou, ale na tvrdé soudní lavici, s navoněnou ženou před sebou, u vědomí toho, že se nemůže zvednout a jít domů, se přestal ovládat. Najednou byl v koncích. Nemohl to celé odvolat, vrátit se do soudní síně a tam se omluvit, že si počínal příliš unáhleně. Domů se také nemohl vrátit. V jedné chvíli mne napadlo, že ani do Katonahu si nemůže jen tak pro nic za nic vyjet, to když jsem ve zpětném zrcátku viděl, jak se k nám přibližuje policejní auto. Stiskl jsem rty a trochu se mi ulevilo, až když nás předjelo a pokračovalo v jízdě. Zhluboka jsem se nadechl. Byl by to opravdu extrém, kdyby policie po něm vyhlásila celostátní pátrání jenom proto, že coby předvolaný svědek opustil soudní síň. Ovšem vzhledem k tomu, co Cramer vůči Wolfovi cítí, by to nebyla zas tak velká divočina. Když jsem sjížděl na silniční okruh kolem města Hawthorne, řekl jsem Wolfovi, že je tři čtvrtě na dvě a že mám hlad. Zeptal jsem se ho, jestli na tom není stejně, a on mi řekl, abych někde zastavil a koupil sýr, keksy a pivo. Za chvíli jsem sjel na vedlejší silnici a udělal nákup. Pustil se do keksů a připíjel k nim pivo, sýr po prvním soustu zavrhl. Já měl příliš velký hlad, než abych vnímal, jak co chutná. Hodiny na palubní desce ukazovaly 2:38, když jsme podle instrukcí Alice Hartové sjeli z prašné silnice na úzkou cestu s vyježděnými kolejemi, lemovanou po obou stranách hustým křovím, a dorazili k travnaté louce. Šlápl jsem na brzdu, abych neodřel zářivě žlutého jaguára. Po levé straně travnatého porostu, který potřeboval posekat, se táhl štěrkový chodník, který vedl k postranním dveřím malého bílého domku s modrým soklem. Když jsem vystoupil z auta, na rohu domku se objevily dvě postavy. Ta vpředu byla odpovídajícího věku, vzezření a vzrůstu. Měla modré oči a barva jejích vlasů, svázaných dozadu žlutou stužkou, odpovídala barvě jaguára. Šla nám vstříc. "Jste Archie Goodwin? Já jsem Helena Weltzová. Pan Wolfe? Ráda vás poznávám. Toto je Guy Unger. Pojďte tudy. Sedneme si do stínu staré jabloně." Guy Unger, jak jsem si ho trochu pamatoval z fotografie, otištěné před dvěma měsíci v novinách, a jak jsem ho viděl na fotce, kterou jsem našel v zásuvce Bel y Velardiové, ničím nepřipomínal vraha, fyzicky vůbec nevyvolával takovou představu. Byl střední postavy a ve velké oblé tváři měl nevýrazné malé oči. Střih jeho šedivého obleku dělal odborník, který věděl, jak si poradit s jeho vystouplými rameny, z nichž jedno bylo níž než druhé. Jeho malá ústa, kdyby je doširoka otevřel, byla právě tak velká, aby si v nich mohl cucat palec. Jabloň pamatovala ještě koloniální doby a pod ní byla roztroušená jablíčka, jak je shodil vítr. Wolfe si podmračeně prohlížel křesla z dřevěných latí, která byla před rokem bíle natřená. Neměl na vybranou, buď takové nebo žádné, a tak se přece jenom do jednoho z nich usadil. Helena Weltzová se zeptala, co si dá k pití, a nabídla mu čtyři možnosti, Wolfe však s chladně zdvořilým poděkováním odmítl. Jak se zdálo, tak ji to nijak nevyvedlo z míry. Posadila se do křesla proti němu a obdařila ho širokým přátelským úsměvem, který zahrnul i mne, když mi věnovala krátký pohled svých živých modrých očí. "Vy jste mi po telefonu nedal žádnou možnost," spustila, aniž by to znělo jako stížnost. "Nechtěla jsem, abyste se za mnou zbytečně vydával. O té strašné události, která se stala Mari , vám nemohu vůbec nic říct. Skutečně nemohu, protože vůbec nic nevím. V té době jsem byla venku na lodi, užívala jsem si moře na Long Island Soundu. Neřekla vám o tom slečna Hartová?" Wolfe zabručel. "O to mi nejde, slečno Weltzová. Rutinní záležitosti, jako je ověřování alibi, určitě naprosto kompetentně provedla policie a to v takovém rozsahu, v jakém ji to zajímalo. Mne celá záležitost zaujala až mnohem později - doufám jen, že ne příliš pozdě - a já na to musím jít úplně jinak. Tak například, kdy sem dorazil pan Unger?"

"Proč, ten právě -"

"Moment, pane." Unger sebral nedopitou sklenici whisky se sodou se stolu a držel ji konečky prstů v obou rukách. Jeho hlas nezněl písklavě, jak se dalo očekávat, měl hluboký baryton.

"Na mne zapomeňte, já jsem jenom přihlížející divák, to je vše. Nemohu říct, že jsem nestranný pozorovatel, protože trpím na slečnu Weltzovou, snad jí nevadí, že to říkám." Wolfe se na něj ani nepodíval. "Vysvětlím vám, slečno Weltzová, proč se ptám, kdy sem dorazil pan Unger. Plně vám to osvětlím. Když jsem se zastavil v kanceláři na Devětašedesáté ulici a hovořil se slečnou Hartovou a slečnou Velardiovou, byl jsem nesnesitelný. Svým chováním a způsobem objasňování věcí. Mohly se mi vysmát a vykázat mne, ony to však neudělaly. Vyciťoval jsem z nich určité obavy a mně jde o to, abych se dověděl důvod. Předpokládám, že vy víte, proč se tak chovaly. Zároveň předpokládám, že po mém odchodu vám slečna Kartová znovu zavolala, vylíčila vám situaci a probrala s vámi, jakým způsobem bude nejlepší se mnou jednat. Domnívám se, že také zavolala panu Ungerovi, nebo jste to udělala vy, a ten měl na setkání se mnou takový zájem, že nelenil a pokusil se sem dostat dřív, než dorazím já. Je přirozené, že jeho přítomnost tady musím považovat za významnou okolnost. Ale zesiluje to moje podezření, že -"

"Na to zapomeňte," přerušil ho Unger. "Že sem máte namířeno, to jsem se dověděl právě před deseti minutami, když jsem přijel. Slečna Weltzová mne pozvala už včera, přála si, abych se dnes odpoledne u ní zastavil. Vlakem jsem jel do Katonahu a tam jsem si vzal taxi." Wolfe se na něj zadíval. "S tím nemohu polemizovat, pane Ungere, ale to nerozptyluje moje dohady. Právě naopak. Asi bychom se slečnou Weltzovou byli hotovi rychleji, kdybyste se vzdálil. Řekněme na dvacet minut, co říkáte?"

"Myslím, že bych raději měl zůstat."

"V tom případě to laskavě neprotahujte a nepřerušujte nás."

"Chovej se slušně, Guyi," usadila ho Helena a usmála se na Wolfa. "Řeknu vám, co si myslím. Chce vám prostě ukázat, jak je chytrý. Když jsem mu řekla, že sem přijde Nero Wolfe, měli jste ho slyšet! Řekl, že na rozdíl od něj vy jste možná známý svou důvtipností, ale že by se s vámi rád setkal, aby si ten váš bystrý mozek prověřil. Nepředstírám, že jsem kdovíjak chytrá. Tohle mne ale vyděsilo!"

"Co vás tak vyděsilo, slečno Weltzová?"

"Vy jste mne vyděsil! Koho by nevyděsilo, když se dozví, že ho právě vy přijdete z něčeho zpovídat?" Snažila se na něj udělat dojem. "Ale to neznamená, že byste si musela zvát někoho na pomoc," nenechal se Wolfe zatáhnout na její led. "Tak se to nedá zdůvodnit. Vaše kolegyně v kanceláři přece měly možnost mne odbýt a nebavit se se mnou. Stejně tak to můžete udělat i vy. Proč to neuděláte? Proč mne tu trpíte?"

"To je správná otázka," zasmála se. "Řeknu vám proč." Postavila se, pokročila, stanula před Wolfem a pohladila ho po ramenou a potom i po temeni hlavy. "Nechci promarnit příležitost dotknout se velkého Nero Wolfa!" Znovu se zasmála, přistoupila ke stolu, natáhla do sebe pořádný doušek whisky, vrátila se ke křeslu a dobrou polovinu doušku polkla. Pak se otřepala a řekla: "Brrrr. To je ten důvod!" Unger se na ni zamračil. K tomu, aby člověk pochopil, že slečna Weltzová má nervy na dranc, nebylo zapotřebí mozku Nero Wolfa a ani Guye Ungera. "Už jste se mne dotkla, ale trpět jste nepřestala," poznamenal Wolfe suše. "Jak by ne, když vám slečna Hartová určitě také řekla, že odmítám podezření, že Leonard Ashe zabil Mari Williovou, a snažím se ho vyvrátit. Mám ale příliš velké zpoždění, abych se pustil do vyšetřování podle vžitých stereotypů. Běžné způsoby byly už plně a kompetentně vyčerpané na jedné straně policií a státním zastupitelstvím a na druhé straně obhájcem pana Ashe. Protože nemohu počítat s tím, že se mi podaří prokázat nevinu pana Ashe, musím alespoň doufat, že se mi závažným způsobem podaří zpochybnit jeho vinu. Můžete mi v tom pomoci?"

"To víte, že ne. Jak bych mohla?"

"Třeba tím, že byste mi řekla o někom, kdo by mohl mít motiv a příležitost tu vraždu spáchat. Jak to ten člověk provedl, to je známo, protože telefonní šňůra zůstala na místě činu. Nevíte o někom takovém?" Zasmála se, ale vzápětí bylo vidět, že je šokovaná. Pravděpodobně tím, že se začala smát při hovoru o vraždě. "Promiňte," omlouvala se, "vy jste ale legrační. Když si jenom vzpomenu na způsob, jakým nám na státním zastupitelství dávali najevo, že na nás mají spadeno, a na způsob, kterým po nás šli, když se vyptávali na všechny podrobnosti o Mari a o každém, koho znala! O co jiného by jim přitom šlo, než odhalit, jestli vedle pana Ashe neexistuje ještě někdo jiný, kdo tu vraždu mohl spáchat. Teď se však pana Ashe snaží už odsoudit a určitě by se o to nepokoušeli, kdyby nebyli přesvědčeni, že jeho vinu mohou prokázat. A najednou se tu objevíte vy a čekáte, že něco takového ze mne za dvacet minut vytáhnete. Nezdá se vám směšné, když takhle postupuje detektiv vaší proslulosti? Mně ano." Helena Weltzová pozvedla znovu sklenku a vyprázdnila ji, zadržela dech, aby se prudce neotřásla, vstala a vykročila ke stolu. Guy Unger se však nahnul a sebral jí láhev whisky. "Už máš dost, Heleno," zavrčel na ni. "To chce klid." Chvíli na něj upřeně hleděla, sklenku mu hodila do klína a vrátila se do svého křesílka. Wolfe z ní nespouštěl oči. "Ne ne, slečno Weltzová," řekl, "nepočítal jsem s tím, že bych z vás za dvacet minut vytáhl nějaké senzační odhalení. Nanejvýš jsem očekával, že si u vás ověřím přesvědčení, že vy všichni společně něco víte a nechcete to prozradit. To jste mi vlastně potvrdila. Přejdu ale dál k věci a přiznám se vám, že nejsem příliš optimistický. Je docela dobře možné, že vydám spousty energie, času, úsilí a finančních prostředků, že si zbytečně vyžádám pomoc několika schopných vyšetřovatelů a nakonec zjistím, že to, kvůli čemu jste všichni tak nervózní, nemá vůbec žádnou souvislost s vraždou Marie Williové, takže mi to bude k ničemu. Jasno mi ale bude, až budu s jistotou vědět, oč se jedná, a teď mi nezbývá než udělat všechno, abych to vypátral. Pokud se domníváte, že vám a dalším lidem způsobí moje odhalení nějaké obtíže nebo něco ještě horšího, pak vám doporučuji, abyste mi všechno řekla raději hned teď. To bude -"

"Nemám, co bych vám řekla!"

"Nesmysl. Jste na pokraji hysterie."

"Nejsem!"

"To chce klid, Heleno." Guy Unger soustředil pohled svých malých oček na Wolfa. "Podívejte, oč vám vlastně jde. Jak se mi to jeví, tak se snažíte vysekat Leonarda Ashe z obvinění z vraždy. Je to tak?"

"Ano."

"A to je všechno?"

"Ano."

"Mohl byste mi potom prozradit, jestli si vás najal obhájce pana Ashe?"

"Nenajal."

"A kdo si vás tedy najal?"

"Nikdo. Postupně ve mně narostl odpor k tomu, abych fungoval jako svědek obžaloby, a to souběžně s tím, jak ve mně vzrůstala pochybnost o vině pana Ashe."

"Proč o jeho vině pochybujete?" Ramena Nero Wolfa se trošku nadzvedla a zase klesla. "Tušení. Neakceptování panujícího názoru."

"Rozumím." Unger sešpulil maličkou pusinku, ačkoliv takové sešpulení vůbec nepotřebovala. "Vystartoval jste na to jen tak spekulativně." Předklonil se. "Neříkám, že na to nemáte svaté právo, ale nemáte k tomu vůbec žádné oficiální oprávnění. Sám jste se nám tady přiznal, že vás tím nikdo nepověřil. Pokud vás slečna Weltzová pošle do háje, nezbaví se vás tím, protože už jste se k tomu rozhodl a přišel až sem. Zodpoví vám proto všechny otázky, týkající se vraždy. A já také. Odpovídali jsme polici a státnímu zastupitelství, proč bychom neodpověděli vám. Považujete mne za podezřelého?"

"Ano."

"Dobře." Unger se znovu napřímil. "S Marií Williovou jsem se poprvé setkal asi tak před rokem, možná o něco dřív. Několikrát jsem ji pozval na večeři a na nějaké představení, asi tak jednou za měsíc, poslední dobou trochu častěji. Ne zasnoubili jsme se, nic takového. Poslední týden v červnu, právě čtrnáct dní před tím než zemřela, si vzala dovolenou a ve čtyřech jsme se vydali na mé lodi proti proudu řeky Hudsonu až na jezero Champlain. Ti dva další lidé byli moji přátelé, muž a žena - chcete znát jejich jména?"

"Ne."

"Tak jsem se dostal do té mlejnice kolem vraždy, tou nedávnou týdenní plavbou na mé lodi. O nic nešlo, jenom jsme společně chtěli v pohodě strávit pár dní. Když ale došlo k vraždě, policajti si přirozeně mysleli, že docela dobře bych mohl být jejím pachatelem. V mých vztazích s Marií však nebylo absolutně nic, co by mě vedlo k tomu, abych ji zabil. Chcete se na něco zeptat?"

"Ne."

"Pokud by se přece jenom vytasili s nějakým motivem, museli s ním pohořet, protože já Mari onoho večera patnáctého června určitě nezabil. Tehdy ve čtvrtek jsem v pět hodin vyzvedl svou loď a plavil jsem se na ní po Karlem River, abych se dostal na hladinu moře v prostorách Long Island Soundu. V deset večer jsem už spal, když jsem předtím loď zakotvil poblíž přístavu New Haven v Connecticutu. Se mnou byl přítel Ralph Ingal s, jeho manželka a slečna Helena Weltzová. Policie moje alibi samozřejmě prověřovala, je však klidně možné, že vám se nelíbí způsob, jakým to udělala. Jestli máte zájem, klidně si ho můžete prověřit sám. Máte nějaké otázky?"

"Jednu nebo dvě." Wolfe změnil polohu svého zadku na latích křesla. "Jaké je vaše zaměstnání?"

"Pane bože! Vy jste nečetl noviny."

"Četl, ale už před týdnem a pokud si dobře vzpomínám, v tom směru byli velice vágní. Myslím, že tam bylo uvedeno ,makléř'. Burzovní makléř?"

"Ne, jsem na volné noze. Mohu obchodovat téměř se vším."

"Máte nějakou kancelář?"

"Žádnou nepotřebuju."

"Podílel jste se na nějakých transakcích pro někoho, kdo je spjatý s firmou Bagby Answers Inc.? Ať už šlo o cokoli, o jakékoli transakce?" Unger vzpřímil hlavu. "To je ale divná otázka. Proč se na to ptáte?"

"Protože mám podezření, že vaše odpověď bude kladná."

"Ale proč se ptáte? Jen tak ze zvědavosti, co?"

"Poslouchejte dobře, pane Ungere." Wolfe obrátil ruku dlaní vzhůru. "Protože jste asi o mně slyšel, mohl byste vědět, že nerad jezdím autem, a to i když ho řídí pan Goodwin. Vy si myslíte, že bych se vydal na tuhle cestu jen tak pro nic za nic? Pokud vás ta otázka přivádí do rozpaků, neodpovídejte na ni."

"Nepřivádí mne do rozpaků." Unger se obrátil ke stolu, nalil si do sklenky whisku, ze džbánu dolil dvojnásobné množství vody, několikrát sklenkou zatočil, trochu upil, potom ještě jednou a konečně sklenku odložil a obrátil se zpátky k Wolfovi. "Něco vám řeknu," pronesl poněkud jiným tónem. "Celá tahle záležitost je pořádně přiblblá. Myslím, že jste se chytil nějakého bláznivého nápadu, bůhví jakého, a já bych s vámi chtěl mluvit mezi čtyřma očima." Vstal. "Projděme se trochu." Wolfe zakroutil hlavou. "Nerad si s někým povídám ve stoje. Pokud chcete o něčem mluvit bez svědků, slečna Weltzová a pan Goodwin se mohou spolu trochu projít. Archie?" Postavil jsem se. Helena Weltzová se podívala po Ungerovi a po mně a potom se pomalu zvedla ze židle.

"Pojďme si natrhat nějaké kytičky," navrhl jsem. "Pan Unger bude rád, když mu zmizím z očí a nebudu na doslech." Helena Weltzová vykročila. Vyhýbali jsme se spadanému ovoci pod jabloní a dalšími dvěma stromy a vyšli jsme na louku, kde nám tráva s nejrůznějšími kytičkami sahala po kolena. Ona šla vpředu. "Celík zlatobýl znám," promluvil jsem na ni zezadu, "jak se však jmenují tyhle modré kytky?" Žádná odpověď. Po několika desítkách metrů jsem se znovu pokusil navázat hovor. "Pokud na sebe nemluví přes megafon, tak jsme snad už od nich dost daleko." Pokračovala v chůzi. "Naposledy vás vyzývám, nechoďme dál!" zahalasil jsem. "Připouštím, že pan Unger by musel být maniak, aby za daných okolností na pana Wolfa fyzicky zaútočil, jak ale můžu vědět, že maniakem není. Už dávno jsem pochopil, že u lidí, zapletených do vraždy, se nedá vůbec nic vyloučit." Obrátila se ke mně. "On není zapletený do žádné vraždy!"

"Než s panem Wolfem dokončí ten rozhovor, tak bude." Žuchla sebou na zadek do trávy, zkřížila nohy, obličej zabořila do dlaní a začala sebou škubat. Stál jsem nad ní, pozoroval ji a čekal jsem, kdy tu scénku završí příslušný zvukový doprovod. Ten se však nedostavil, jenom sebou pořád škubala, a to nebylo moc zdravé. Asi tak po půl minutě jsem k ní přisedl na bobek, rukou jsem jí pevně sevřel nahý kotník a rozhodným hlasem jsem k ní promluvil. "To vám nepomůže. Uvolněte se, pořádně se natáhněte, kopejte kolem sebe a křičte. Jestli Ungera napadne, že to je kvůli mně a poběží vám na pomoc, aspoň budu mít záminku patřičně ho usadit." Něco zamumlala. Její dlaně to ještě ztlumily, ale znělo to jako "Bůh mi pomáhej." Škubání jejího těla přešlo ve chvění a i to ustávalo. Když znovu promluvila, bylo jí už daleko lépe rozumět. "To bolí," špitla a já uvolnil sevření kotníku, odtáhl jsem ruku a ona spustila své ruce do klína a zvedla hlavu. Měla rudý obličej, ale oči měla suché. "Bože můj," řekla, "jak by bylo báječné, kdybyste mne sevřel pevně v náruči a řekl mi: ,Dobře, miláčku, o všechno se postarám, nech to na mně.' Ach, to by bylo báječné!"

"Mohu se o to pokusit," nabídl jsem, "jestli mi svěříte, o co bych se měl postarat. Abych vás pevně sevřel v náruči, v tom nevidím problém. O co tedy jde?" Nevěnovala tomu pozornost. "Bože můj," zahořekovala znovu, "jaký já jsem blbec! Všiml jste si mého auta, toho Jaguára."

"Jo, všiml. Velice pěkný vůz."

"Zapálím ho. Jak se zapaluje auto?"

"Polejte ho benzinem, svrchu i zevnitř, hoďte do něj hořící sirku a rychle uskočte zpátky. A dejte si záležet na tom, co řeknete pojišťovákům, protože jinak skončíte v base." Posadila se. "Nebylo to jenom to auto, byly to i další věci. Musela jsem je mít. Proč jsem si raději nevybrala nějakého muže? Mohla jsem si vybrat nejmíň z tuctu, ale já ne, to jsem celá já. Všechno musím dělat a mít sama. Musel to být můj jaguár. A teď jsem tam, kde jsem, a vedle mne je člověk, se kterým jsem se nikdy předtím nesetkala - bylo by božské, kdybyste mi z toho mohl pomoci. Navíc by vás neminula odměna! To vám slibuji."

"V tom případě bych se o to měl pokusit." Projevil jsem pochopení a nebyl jsem přitom ani opatrnický. "Nemyslete si, že je to pro mne špatný obchod. Jaké mi můžete dát záruky?" Otočila hlavu, aby měla výhled přes louku k domu. Wolfe a Unger seděli v křeslech pod jabloní a zřejmě nezvyšovali hlas, protože nebylo nic slyšet, uši mám dobré. Stočila tvář znovu ke mně. "Neblufuje jenom? Nepokouší se nás jen vystrašit?"

"Ne, to je trochu jinak. Pokud jenom nahání strach, to by ještě šlo, ale pokud mu jde ještě o něco jiného, pak k tomu, aby toho dosáhl, použije i těch nejtvrdších způsobů. Pokud existuje něco, čeho chce dosáhnout, pak toho dosáhne. Jestli sedíte na víku něčeho, co nechcete otevřít, pak bych vám radil, abyste z něj rychle slezla, čím dříve tím lépe, protože až to bouchne, odnesete to i vy."

"Už to odnáším!"

"Tak to odnesete ještě víc."

"Mám pocit, že to tak dopadne." Natáhla ruku po jedné z modrých kytek a utrhla jí hlavičku. "Ptal jste se, jak se jmenuje. Jsou to divoké astry, mají stejnou barvu jako moje oči." Květ rozemnula v prstech a odhodila ho do trávy. "Už vím, co udělám. Rozhodla jsem se v průběhu téhle naší vycházky. Kolik je hodin?" Očima jsem sjel k zápěstí. "Čtvrt na čtyři."

"Dobře, potřebuji čtyři - pět hodin. Kde se mohu v New Yorku kolem deváté večer setkat s Nero Wolfem?" Díky dlouhodobým návykům jsem jí začal říkat, že v jeho kanceláři, ale rychle jsem si uvědomil, že tentokrát tomu bude jinak. "Adresu a číslo najdete v telefonním seznamu," řekl jsem jí, "dnes večer tam asi nebude. Zatelefonujte a chtějte Fritze. Ohlaste se jako Srdcová dáma, on vám pak řekne, kde pan Wolfe je. Pokud se neohlásíte jako Srdcová dáma, Fritz vám nic neřekne, protože pan Wolfe nechce být mimo domov nikým vyrušovaný. Proč ale neušetřit čas a vyhnout se případným problémům? Zřejmě jste se rozhodla, že se mu s něčím svěříte. Pojďte a rovnou mu to řekněte, dokud je ještě tady." Zakroutila hlavou. "Nemohu. Netroufám si."

"Týká se to Ungera?"

"Ano."

"Když ten mohl požádat, aby si mohl s panem Wolfem promluvit mezi čtyřma očima, proč byste to nemohla udělat vy?"

"Říkám vám, netroufám si!"

"Vrátíme se tedy, až Unger odejde."

"On se nechystá odejít. Počítá s tím, že pojede autem do New Yorku se mnou."

"V tom případě to zaznamenejte na magnetofonovou pásku a jako pásku použijte mne. Na moji paměť se můžete spolehnout. Zaručuji vám, že to zopakuji panu Wolfovi slovo za slovem. Až budete večer volat, aspoň bude mít čas -' "Heleno! Heleno!" Volal ji Unger. Začala se pomalu zvedat. Postavil jsem se a podal jí ruku. Vydali jsme se přes louku zpět k domku a ona na mne mluvila, skoro šeptala. "Jestli mu to řeknete, zapřu to. Řeknete mu to?"

"Wolfovi ano, Ungerovi ne."

"Kdybyste to udělal, zapřu to."

"To víte, že to neudělám." Když jsme dorazili k domku, oba se zvedli z křesel. Z jejich výrazu bylo patrné, že nepodepsali žádný pakt o neútočení, nebyli však ani poznamenaní nějakými bojovými šrámy. "Tady jsme skončili, Archie," poznamenal věcně Wolfe a vykročil. Nikdo nemluvil, takže situace byla napjatá. Wolfe kráčel kolem domu do otevřeného prostoru a já ho následoval. Viděl jsem, že budu muset hodně manévrovat, abych při vyjíždění nepoškrábal toho jejího jaguára. Rozhodl jsem se raději couvat mezi křovím až na prašnou cestu, tudy jsem si to namířil zpátky k silnici, po které jsme sem dorazili. Ujeli jsme půl míle, než jsem k pasažérovi na zadním sedadle promluvil. "Něco pro vás mám!"

"Zastavte někde," přikázal mi hlasitěji než bylo třeba. "Takhle nejsem schopný o něčem si povídat." Kousek dál bylo při okraji silnice místo pod stromem, zajel jsem tam a vypnul motor. Otočil jsem se k zadním sedadlům, abych viděl Wolfovi do tváře. "Zabralo to," řekl jsem a vykládal jsem, jak to s Helenou Weltzovou probíhalo. Wolfe začal krabatit čelo, a když jsem skončil, mračil se jak kakabus. "Sakra," zahromoval, "zpanikařila a brzy jí to přejde."

"To se může stát," připustil jsem. "Co se dá dělat? Když mi napíšete přesný scénář, vrátím se a projdu to s ní znovu."

"Fuj. Neříkám, že bych to udělal líp. Vy jste znalec půvabných mladých žen. Zavraždila v nějaké panice Mari Williovou, protože se pokusila z něčeho dostat? Nebo jak je to?" Zakroutil jsem hlavou. "Otázku ignoruji. Snaží se prostě z něčeho dostat. Ale z čeho, na to bych potřeboval aspoň šestkrát hádat. O co šlo Ungerovi mezi čtyřma očima?

Taky se potřebuje z něčeho dostat?"

"Jo. Nabídl mi prachy - pět tisíc dolarů, a potom dokonce deset tisíc."

"Za co?"

"Přesně to nedefinoval.

Odměna za pátrací služby. Vůči člověku, kterému to myslí, byla jeho nabídka urážkou."

"Teď se mnou nebudete souhlasit," zazubil jsem se na něj. "Mockrát jsem si myslel, že byste si měl přijít na víc. Je to jen pět hodin, co jste vypochodoval ze soudní síně v zájmu spravedlnosti, a už jste dosáhl nabídky deseti táců. Vždyť to nemusí být ani v nejmenším spojené s tou vraždou. Co jste mu na to řekl?"

"Že se mi to hnusí a že opovrhuji jeho pokusem podplatit mne." Zvedl jsem obočí.

"Zpanikařil a brzy ho to přejde. Proč v něm nevzbudit falešné naděje?"

"To by chtělo čas, a já ho nemám. Řekl jsem mu, že mám v úmyslu objevit se zítra ráno v soudní síni."

"Zítra?" Vytřeštil jsem na něj oči. "S čím, proboha?"

"Přinejmenším s manévrem, který otřese sebejistotou obžaloby. A pokud bude slečna Weltzová dál panikařit, možná i s něčím lepším, i když tohle jsem ve chvíli, kdy jsem s Ungerem hovořil, nevěděl." Chvíli jsem o tom přemýšlel a konečně jsem se ozval. "Prožil jste perný den, brzy bude tma, je čas povečeřet a potom čas uložit se ke spánku. Vaše rozhodnutí, že se zítra objevíte v soudní síni, vám umožňuje vrátit se domů. Dobře, v pět hodin vás tam vysadím". Obrátil jsem se, sáhl jsem po klíčku v zapalování, ale Wolfův hlas mne zarazil, než jsem se ho stačil dotknout. "Domů nejedeme. Cramer tam bude mít policejní hlídku celou noc, možná i se zatykačem, a já nehodlám něco takového riskovat. Myslel jsem na hotel, to však může být také riskantní, ale teď, když se slečna Weltzová se mnou možná bude chtít sejít, to vůbec nepřipadá v úvahu. Nebyl by příhodný Saulův byt?"

"Byl, Saul Panzer tam ale má jen jednu postel. Spousty místa má ve své mansardě Lily Rowanová a tam budeme vítáni, zvláště pak vy. Jistě vzpomínáte, jak vás postříkala voňavkou."

"To vzpomínám," utrousil Wolfe chladně. "Nějak se u Saula složíme. Navíc musíme vyřídit určité vzkazy a můžeme ho potřebovat. Nejdřív mu ovšem musíme zatelefonovat. Spusťte motor. Jedeme." Připoutal se a já nastartoval.