<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Rex Stout
překlad: Kristýna Rosenbaumová

HOŘKÝ KONEC
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
   1   

 

Ve starém domě z hnědého pískovce na Západní Pětatřicáté ulici poblíž řeky Hudson, který sloužil Nero Wolfovi jako sídlo a zároveň kancelář, pronikl beznadějný smutek do každého koutu každé místnosti, takže z něj nebylo úniku. Fritz Brenner ležel v posteli s chřipkou. Kdyby se jednalo o Theodora Horstmanna, který v nejvyšším patře pečoval o tři tisíce orchidejí, byla by to pouhá nepříjemnost. Kdybych to byl já, Archie Goodwin, tajemník, osobní strážce, pomocník a obětní beránek, Wolfe by byl přinejhorším mrzutý. Ale Fritz byl kuchař, a to takový kuchař, že Marko Vukčič ze známé Rustermanovy restaurace kdysi nabídl fantastickou sumu za jeho uvolnění z našich služeb a setkal se s opovržlivým odmítnutím jak Wolfovým, tak Fritzovým. To listopadové úterý už ho kuchyň neviděla třetí den a výsledná situace vůbec nebyla k smíchu. Měla spoustu smutných detailů, například v podobě zoufalého a katastrofálního souboje, který Wolfe sváděl v neděli odpoledne s párkem mladých kachýnek - a tak by se dalo pokračovat. Bylo úterý, čas oběda.

Wolfe a já jsme seděli za jídelním stolem. Já jsem s chutí likvidoval plechovku fazolí, kterou jsem zakoupil v lahůdkách. Wolfe, se zarputilým a ponurým výrazem v široké tváři, nabral plnou lžičku čehosi z malé skleničky, kterou si právě otevřel, namázl ji na konec rohlíku, ukousl ho a žvýkal.

Najednou, aniž mě cokoliv varovalo, exploze, jako by vybuchl granát. Instinktivně jsem upustil sendvič a zdvihl ruce, abych si chránil obličej, ale bylo příliš pozdě. Malé hrudky té věci a kousky rozžvýkaného rohlíku mě zasáhly jako šrapnel. Upřel jsem zrak na Nero Wolfa. "Tedy," pronesl jsem zničujícím tónem. Růžkem ubrousku jsem odstranil cosi ze svého očního víčka. "Nemyslíte, že byste mohl projednou zkonzumovat..." Nedokončil jsem. S výrazem tak šílené zuřivosti, jakou jsem u něj nikdy předtím neviděl, se vztyčil a zamířil do kuchyně. Zůstal jsem sedět. Poté, co jsem se svým ubrouskem napravil, co se dalo, a zatímco Wolfe nad kuchyňským dřezem kloktal a vyplachoval si ústa, jsem se natáhl pro tu skleničku, prohlédl si její obsah a přičichl k němu.

Prozkoumal jsem nálepku. Byla malá a mluvila věcně:

TINGLEYHO POCHOUTKY - Už od roku 1881 - Nejlepší játrová paštika č. 3

Právě jsem k ní znovu přičichával, když do místnosti vkráčel Wolfe s podnosem obsahujícím tři láhve piva, kus sýra a štangli salámu. Beze slova se posadil a začal krájet salám. "Poslední člověk, který po mně plivl," prohlásil jsem nedbale, "dostal tři kulky do srdce, než se zhroutil k zemi."

"Fuj," řekl Wolfe chladně. "A navíc," pokračoval jsem, "on to alespoň tak myslel. Zatímco vy jste se pouze zachoval dětinsky a snažil jste se ukázat, jak obzvláště citlivý jste gurmán..."

"Zmlkněte. Ochutnal jste to?"

"Ne."

"Tak to ochutnejte. Je to plné jedu." Podezřívavě jsem ho pozoroval. Bylo to deset ku jedné, že si ze mě utahuje, ale koneckonců existovalo pěkných pár lidí, kteří by smrt Nero Wolfa považovali za paprsek slunečního svitu v temnotách, a několik z nich se už dokonce pokusilo něco takového uskutečnit. Uchopil jsem skleničku a lžičku, nabral sousto velikosti hrášku a vložil ho do úst. O chvilku později jsem ho diskrétně, leč kvapně vyplivl do ubrousku a odporoučel se do kuchyně, kde jsem si několikrát vypláchl ústa. Po návratu do jídelny jsem si ukousl pořádný kus kyselé okurky. Poté, co ostrá chuť nakládačky do určité míry utišila bouři v mých chuťových buňkách, sáhl jsem po sklenici a znovu přičichl. "To je směšné," řekl jsem. Wolfe zavrčel. "Chci říct," pokračoval jsem spěšně, "že to nechápu. Jak by vás nějaký zloduch mohl otrávit? Koupil jsem to u Bruegela a sám to donesl domů. Otevíral jsem to a přísahal bych, že s víčkem nebylo manipulováno. Ale nemám vám za zlé, že jste to vyplivl, i když jsem byl náhodou zrovna v centru palby. Jestli je tohle Tingleyho představa vybrané exotické chuti, která má přitahovat přesycené labužníky..."

"To stačí, Archie." Wolfe položil prázdnou sklenici. Ještě nikdy jsem od něho neslyšel tak výhružný tón. "Vaše neschopnost pochopit toto odporné zprznění na mě nepůsobí. Ještě bych dokázal tolerovat, kdyby mě nějaká vyděšená nebo pomstychtivá osoba zastřelila, ale tohle je neospravedlnitelné." Znovu zavrčel. "Mé jídlo. Znáte můj postoj k jídlu." Namířil prstem na skleničku a hlas se mu třásl zuřivostí. "Ať už to tam dal kdokoliv, bude toho trpce litovat." Víc už neřekl a já se soustředil na své fazole, okurky a mléko. Když dojedl sýr, vstal a s třetí lahví piva v ruce odešel z místnosti. Když jsem skončil já, uklidil jsem stůl, šel do kuchyně a umyl nádobí. Potom jsem zamířil do kanceláře. Wolfovo hmotné tělo bylo rozložené v nadměrném křesle za jeho stolem, opíral se o něj zády se zavřenýma očima a s úšklebkem na rtech, který prozrazoval, že pivo sestupující jícnem nespláchlo nic z té zášti. Aniž otevřel oči, zamumlal ke mně:

"Kde je ta sklenice?"

"Tady." Postavil jsem ji na stůl. "Sežeňte pana Whippla z laboratoře." Posadil jsem se ke svému stolu, vyhledal číslo a vytočil ho. Když jsem oznámil Wolfovi, že mám Whippla na lince, napřímil se, natáhl se pro svůj telefon a promluvil do něj: "Pan Whipple?... Tady je Nero Wolfe. Dobré odpoledne, pane. Můžete pro mě teď hned udělat jeden rozbor?... To nevím. Je to sklenička obsahující nějakou látku, o které jsem se bláhově domníval, že je jedlá... Nemám nejmenší představu. Pan Goodwin vám ji bez prodlení doručí." Byl jsem rád, že mám pochůzku, která mě na nějakou chvíli dostane z tohohle doupěte skleslosti, ale přihodilo se něco neodkladnějšího. Zazvonil zvonek u dveří, a protože Fritz byl mimo provoz, musel jsem tam jít sám.

Když jsem doširoka otevřel venkovní dveře, ocitl jsem se tváří v tvář něčemu příjemnému. Ještě jsem ji nestačil úplně ocenit a neříkám, že jsem musel zadržet dech, ale jediný důkladný pohled na ni ve mně vzbudil pocit, že bylo bláhové považovat svět za místo plné utrpení jen proto, že má Fritz chřipku. Její tváře tvořily jemnou křivku a oči měly světle zelenou barvu, zhruba jako zdi v mé koupelně. Vypadaly ustaraně. "Ahoj," řekl jsem nadšeně. "Pan Nero Wolfe?" zeptala se mě milým hláskem s přízvukem odněkud západně od Pittsburghu. "Jmenuji se Amy Duncanová." Věděl jsem, že je to beznadějné. Kdybych zašel za Wolfem, který se právě zmítal ve stavu, kdy jím střídavě lomcovaly zuřivost a malomyslnost, a řekl mu, že by ho chtěla vidět přitažlivá dívka jménem Duncanová, ať už to bylo kvůli čemukoliv, choval by se jako hulvát. Kdežto takhle existovala šance... Pozval jsem ji dál, dovedl ji halou do kanceláře a nabídl jí židli. "Slečna Duncanová, pan Wolfe," řekl jsem a posadil se. "Chce vás o něco požádat." Wolfe se na ni ani nepodíval a upřel pohled na mě. "K čertu s vámi!" zamumlal. "Jsem teď zaneprázdněný. Mám práci." Obrátil se k návštěvnici. "Slečno Duncanová, stala jste se obětí nestydatosti mého potrhlého asistenta. Já také. Přijímám lidi jen po předchozím ujednání." Usmála se na něj. "Omlouvám se, ale teď, když už jsem tady... Nezabere to moc času..."

"Ne." Jeho pohled se vrátil ke mně. "Archie, až vyprovodíte slečnu Duncanovou, vraťte se sem." Zjevně se vůbec nekontroloval. Co se tohoto týká, já sám jsem byl poněkud podrážděný, po těch třech dnech, kterými jsem právě prošel, a zdálo se mi, že před další výměnou zdvořilostí by bylo záhodno poněkud vychladnout. Takže jsem vstal a pevně mu řekl:

"Zajedu do města do laboratoře. Můžu slečnu Duncanovou svézt." Zdvihl jsem skleničku. "Chcete, abych počkal...?"

"Kde jste to vzal?" zeptala se Amy Duncanová. Udiveně jsem na ni pohlédl. "Vzal?

Tuhle skleničku?"

"Ano. Kde jste ji vzal?"

"Koupil jsem ji. Pětašedesát centů."

"A vezete ji do laboratoře? Proč? Chutná to divně? Ach, vsadím se, že ano! Hořké?" Ohromeně jsem na ni zíral. Wolfe se napřímil, zaostřil na ni pohled a vyštěkl: "Proč se na to ptáte?"

"Protože," řekla, ,jsem poznala tu nálepku. A vy ji chcete dát do laboratoře... kvůli tomu jsem za vámi přišla! Není to zvláštní? Sklenice toho přímo tady..." Na kterémkoliv jiném člověku by Wolfův výraz vyjadřoval stav naprostého oněmění, ale já ho nikdy neviděl až tak vyvedeného z míry, že by nedokázal promluvit. "Chcete tím říct," zeptal se, "že jste ve skutečnosti věděla o tom hanebném spiknutí? Že jste věděla o tomto nepopsatelném útoku na mou chuť a mé zažívání?"

"To ne! Ale vím, že je v tom chinin."

"Chinin!" zařval. Přikývla. "Předpokládám." Natáhla ke mně ruku. "Můžu se na to podívat?" Podal jsem jí tu skleničku. Odstranila víčko, konečkem prstíku nabrala malinko obsahu, olízla ho jazykem a čekala na efekt. Netrvalo to dlouho. "Brrrr!" otřásla se a dvakrát polkla. "Je to jasně hořké. Takže je to ono." Položila sklenici na stůl. "Jak velmi zvláštní..."

"Ne zvláštní," řekl Wolfe temně, zvláštní není to správné slovo. Říkáte, že v tom je chinin. Věděla jste to hned, jak jste ji uviděla. Kdo ho tam dal?"

"Nevím. Kvůli tomu jsem za vámi přišla, abyste to zjistil. Víte, můj strýček... Mohu vám o tom povědět?"

"Můžete." Začala se soukat z kabátu a já jí pomohl a odložil ho stranou, aby se mohla pohodlně usadit. Poděkovala mi s přátelským úsměvem, ve kterém nebylo po chininu ani stopy, a já se vrátil ke svému stolu, vytáhl zápisník a nalistoval prázdnou stránku. "Arthur Tingley," řekla, "je můj strýc. Bratr mé matky. Vlastní Tingleyho Pochoutky. A je to takový tvrdohlavý..." Začervenala se. "No, je tvrdohlavý. Skutečně mě podezírá, že mám něco společného s tím chininem, jenom proto... úplně bezdůvodně!"

"Vy říkáte," otázal se nevěřícně Wolfe, "že ten syčák, ačkoliv ví, že ty jeho zatracené pochoutky obsahují chinin, pokračuje v jejich prodeji?"

"Ne," zavrtěla hlavou, "není to syčák. Takhle to není. O tom chininu se dozvěděli teprve před několika týdny. Začaly přicházet stížnosti a z celé země se jim vracely zpátky tisíce skleniček. Nechal udělat rozbor a mnoho z nich obsahovalo chinin. Samozřejmě to byla jen malá část celého objemu výroby - je to pořádně velká společnost. Snažil se to vyšetřit a slečna Yatesová - ta řídí produkci - přijala všechna možná opatření, ale v posledních dodávkách se to stalo zase."

"Kde je ta továrna?"

"Nedaleko odtud. Na Západní Šestadvacáté ulici, blízko řeky."

"Vy tam pracujete?"

"Ne, kdysi jsem tam pracovala, když jsem přišla do New Yorku, ale... skončila jsem tam."

"Víte, co vyšetřování odhalilo?"

"Nic. Nic podstatného. Můj strýc podezřívá... řekla bych, že podezřívá každého, dokonce i svého syna Philipa, svého adoptovaného syna. A mě!

To je prostě směšné! Ale hlavně podezřívá jednoho muže - viceprezidenta společnosti Potraviny a Nápoje. Tingleyho Pochoutky jsou starý, zavedený podnik - můj pradědeček ho založil před sedmdesáti lety - a P. and N. se ho pokoušela koupit, ale můj strýc ho nechtěl prodat. Myslí si, že někdo podplatil někoho v továrně, aby tam dal ten chinin a vystrašil ho tak, že by si dal říct. Myslí si, že to pan - ten viceprezident, o kterém jsem mluvila - udělal."

"Pan...?"

"Pan Cliff. Leonard Cliff." Sotva postřehnutelná změna v jejím hlase mě přinutila na chvíli zvednout oči od zápisníku. Wolfe se vyptával: "Vy znáte pana Cliffa?"

"Ach ano." Zavrtěla se na své židli. "Tedy, já... jsem jeho sekretářka."

"Podívejme se." Wolfe zavřel oči a pak je znovu napůl otevřel. "Když jste opustila zaměstnání u svého strýce, dala jste se dohromady s jeho nepřítelem?" Vzplanula zlobou. "Jistěže ne!" řekla rozhořčeně. "Mluvíte jako můj strýc. Musela jsem mít nějakou práci, ne? Narodila jsem se a vyrostla v Nebrasce. Před třemi lety má matka zemřela a já přišla do New Yorku a začala pracovat v strýčkově kanceláři. Vydržela jsem tam dva roky, ale začalo to být... nepříjemné, takže jsem buď odešla, nebo mě vyhodil, těžko říct. Sehnala jsem práci jako stenografka u P. and N., před šesti týdny jsem byla povýšena a teď jsem sekretářka pana Cliffa. Jestli chcete vědět, proč to začalo být v kanceláři mého strýce tak nepříjemné..."

"Nechci. Pokud to ovšem nemá něco společného s tou chininovou záležitostí."

"To nemá. Vůbec nic."

"Ale vás ten chinin zajímá natolik, že jste kvůli tomu přišla za mnou. Proč?"

"Protože můj strýc je takový..." Zarazila se a kousla se do rtu. "Vy ho neznáte. Píše mému otci něco o mně, co ve skutečnosti není pravda, a můj otec také píše a vyhrožuje, že přijede do New Yorku - je to takový hrozný zmatek! Já jsem chinin do těch jeho zatracených Pochoutek nedala! Asi jsem proti němu zaujatá, ale nevěřím, že se jakékoliv vyšetřování, které on povede, někam dostane a jediný způsob, jak to zastavit, je nechat to vyšetřit někoho, kdo ví, kudy na to." Usmála se na něj. "Čímž se dostávám k té trapné části. Nemám moc peněz..."

"Máte něco lepšího," zamumlal Wolfe. "Lepšího?"

"Ano. Štěstí. Ta věc, kterou se chcete dozvědět, je totéž, co jsem si já umínil zjistit ještě dřív, než jsem se dozvěděl, že vůbec existujete. Už předtím jsem řekl panu Goodwinovi, že mizera, který otrávil tu paštiku, toho bude litovat."

Zašklebil se. "Ještě pořád tu pachuť cítím. Mohla byste teď zajít s panem Goodwinem do továrny svého strýce a představit ho?"

"Já..." Vrhla pohled na hodinky a zaváhala. "Přijdu hrozně pozdě zpátky do kanceláře. Dovolila jsem se jen na hodinu..."

"Dobrá. Archie, vyprovoďte slečnu Duncanovou a vraťte se pro instrukce." Byly sotva tři hodiny, když jsem se chystal splnit tu poslední, a sklenička v mé kapse byla jen z poloviny plná, protože nejdřív jsem zajel do města do laboratoře, kde jsem nechal vzorek na rozbor. Třípatrová cihlová budova na Západní Šestadvacáté ulici byla stará a ponurá, s tunelem skrývajícím dlážděnou příjezdovou cestu pro náklaďáky uprostřed. Vedle tunelu byly tři kamenné schody vedoucí ke dveřím, na kterých byl popraskanou a vybledlou barvou vyvedený nápis: TINGLEYHO POCHOUTKY - KANCELÁŘ Když jsem zaparkoval svůj sporťák a vystoupil, vrhl jsem obdivný pohled na luxusní ocelově šedé auto se značkou GJ88 stojící u chodníku. "Časy se mění," pomyslel jsem si, "příště si pořídím takovéhle." Už jsem pokládal nohu na první z kamenných schodů vedoucích ke kanceláři, když se otevřely dveře a v nich se objevil muž. Měl jsem zatarasenou cestu. Na první pohled se zdálo nemožné, že by ho někdo mohl nazývat strýčkem Arthurem, s jeho hranatou nesmlouvavou bradou a úzkými tvrdými rty, ale nechtěl jsem propást svou kořist, a tak jsem neuhnul a oslovil ho: "Pan Arthur Tingley?"

"Ne," řekl tónem, který nepřipouštěl námitky, a když se protáhl kolem mě, vrhl na mě nadřazený pohled svýma chladnýma, pronikavýma očima, které byly stejně ocelově šedé jako jeho auto. Právě včas jsem si vzpomněl, že mám v kapse kousek žluté křídy, kterou jsem to ráno označoval kelímky s orchidejemi. Obešel jsem ho, přimáčkl ho ke dveřím auta, které uniformovaný řidič přidržoval otevřené, a dvěma rychlými tahy křídou jsem nakreslil na elegantní lak velké X. "S tímhle si nehrajte," řekl jsem přísně, a než kterýkoliv z nich mohl cokoliv říct nebo udělat, vyběhl jsem po kamenných schodech a vstoupil do budovy. Bylo to pěkně zanedbané doupě. Z omšelé haly vedlo nahoru zchátralé schodiště. Vystoupal jsem do prvního patra, kde jsem uslyšel odněkud přicházející hluk, včetně hučení strojů, rozvrzanými dveřmi pronikl do další části a ocitl se v předpokoji. Zpoza zamřížovaného okénka na mě vykukoval něčí dědeček a mně se mu hlasitým křikem podařilo sdělit, že chci vidět pana Arthura Tingleyho. Po chvíli čekání mi bylo řečeno, že pan Tingley je zaneprázdněn a bude po neurčitou dobu. Na list ze svého bloku jsem napsal: "Chinin - naléhavě!" a dal mu to poslat. To zabralo. Po dalším čekání přišel šilhavý mladík a provedl mě labyrintem různých oddělení a chodbou až do kanceláře. U starého odřeného stolu se stahovací roletou seděl muž a mluvil do telefonu a v křesle proti němu byla usazena žena, starší než on, se vzhledem velícího důstojníka. Protože mi do toho telefonátu nic nebylo, stál jsem tam a poslouchal a dal jsem si dohromady, že někdo jménem Philip by se sem měl dostavit okolo páté hodiny nebo tak nějak. Mezitím jsem si rovněž prohlížel místnost, kterou jim tu zjevně nechali nádavkem Indiáni, když prodávali ostrov Manhattan. U dveří, částečně skrytých zástěnou, stála stařičká komoda s umyvadlem s mramorovou deskou. Masivní staromódní sejf byl umístěn u zdi naproti Tingleyho stolu. Dřevěné skříňky a police naložené sbírkou po staletí nahromaděných věcí zabíraly většinu zbývajícího místa podél zdí. "Kdo sakra jste?" Otočil jsem se a přistoupil k němu. "Člověk jménem Goodwin. Archie. Otázka zní, chcete, aby se v Gazette objevil článek o chininu v Pochoutkách, nebo byste si o tom radši nejdřív promluvil?" Spadla mu čelist. "Gazette?"

"Správně. Přes milión výtisků."

"Proboha!" řekl prázdným a bezmocným hlasem. Žena na mě civěla. Zachvátil mě soucit. Možná si zasloužil mínění své neteře, ale v tuhle chvíli to bylo dozajista dojemné stvoření. Posadil jsem se. "Buďte veselý," řekl jsem mu povzbudivě. "V Gazette to ještě nevědí. To je pouze jedna z možností, kterou nabízím pro případ, že byste se k tomu stavěl vyhýbavě. Zastupuji Nero Wolfa."

"Nero Wolfa, toho detektiva?"

"Ano. Začal jíst..."

Žena si odfrkla. "Čekala jsem to. Nevarovala jsem vás, Arthure? Vydírání." Vystrčila na mě bradu. "Pro koho pracujete? Pro P. and N.? Pro Spojené Vločkárny?"

"Ani pro jedny. Vy jste slečna Yatesová?"

"To jsem. A můžete vzít..."

"Promiňte." Zakřenil jsem se na ni. "Rád vás poznávám. Pracuji pro Nero Wolfa. Snědl plnou lžíci játrové paštiky číslo tři s bolestnými důsledky. Je velmi citlivý, co se jídla týká. Chce mluvit s osobou, která tam dala ten chinin."

"To já také," řekl temně Tingley. "Vy ji neznáte. Nebo ano?"

"Ne."

"Ale rád byste ji znal?"

"To si teda pište."

"Dobrá. Přišel jsem vám nadělit dárky. Kdybyste si na tuhle práci najali Wolfa za předpokladu, že by to vzal, stálo by vás to majlant. Ale on je pomstychtivý. Přeje si něco tomu chininovému padouchovi provést. Byl jsem sem vyslán, abych se tu porozhlédl a kladl otázky." Tingley potřásl unaveně hlavou. Pohlédl na slečnu Yatesovou. Ona pohlédla na něj. "Věříte mu?" zeptal se jí Tingley. "Ne," prohlásila úsečně. "Je pravděpodobné...?"

"Jistěže ne," přerušil jsem ji. "Nic okolo Nero Wolfa není pravděpodobné, což je důvod, proč ho snáším. Není to pravděpodobné, ale je to tak. Vy lidičky jste komičtí. Nabízí se vám zdarma služby nejlepšího detektiva v zemi a jen se poslechněte. Říkám vám, Wolfe toho chininového šiřitele dostane. S vaší spoluprací, prima. Bez ní - budeme muset začít tím, že tomu dáme trochu publicity, a proto jsem taky zmínil Gazette." Tingley zasténal. Slečna Yatesová upřela svůj pronikavý pohled do mých očí. "Na co se chcete ptát?"

"Na všechno, co mě napadne. Počínaje nejlépe vámi dvěma."

"Mám práci. Právě teď bych měla být mimo továrnu. Říkal jste, že máte schůzku, Arthure?"

"Ano." Tingley odsunul židli a vstal. "Musím... musím někam jít." Z věšáku vedle stolu vzal kloubouk a z jiného svůj kabát. "Vrátím se v půl páté." Nasoukal se do kabátu a otočil se ke mně. Klobouk měl posazený nakřivo. "Pokud s vámi slečna Yatesová bude chtít mluvit, může vám toho říct zrovna tolik, co já. Stejně jsem z toho napůl šílený. Jestli je to nějaký ďábelský trik té party z P. and N...." Sklonil se ke svému stolu, otočil klíčkem spodní zásuvky, strčil ho do kapsy a zamířil ke dveřím. Na prahu se otočil: "Postarejte se o to, Gwen." Takže se jmenovala Gwendolyn nebo možná Guinevera. To jméno jí nepochybné museli dát, když byla úplně malá - řekněme před šedesáti lety. Výkonně a nevyrušitelně sbírala různé listiny, které nechal Tingley rozházené po svém stole, a zatěžovala je válcovitým kusem kovu s číslicí dvě, závažím ze starodávné váhy. Napřímila se a setkala se s mým pohledem. "Přemlouvala jsem ho, ať na to najme detektiva, ale nechtěl. Někdo musí tuhle věc zastavit. Je to strašné. Pracuji tu celý život, řídím továrnu dvacet let, a teď..." Zatnula zuby. "Pojďte se mnou." Následoval jsem ji. Vyšli jsme jinými dveřmi, než kterými jsem přišel, přešli jsme chodbu, prošli dveřmi na jejím konci a octli se v místě zrodu Pochoutek. Dvě stě dívek a žen, možná víc, v bílých pracovních pláštích se lopotilo u stolů, pultů a různých druhů kádí a strojů. Slečna Yatesová mě vedla uličkou a zastavila se u velké nádrže. Žena zhruba mého věku, která do ní hleděla, otočila tvář k nám. "Tohle je slečna Murphyová, má asistentka," prohlásila stručně slečna Yatesová. "Carrie, tohle je pan Goodwin, detektiv. Zodpověz mu všechny otázky, které bude klást, kromě našich receptů a ukaž mu všechno, co bude chtít vidět." Otočila se ke mne. "Promluvím si s vámi později, až zkontroluji nějaké směsi." Zpozoroval jsem záblesk čehosi, snad váhání nebo pochopení, v očích slečny Murphyové, ale zmizel stejně rychle, jako se objevil a ona tiše řekla: "Ano, slečno Yatesová." Wolfe se držel svého navyklého denního rozvrhu s určitým zatvrzelým zoufalstvím navzdory katastrofě způsobené Fritzovou chřipkou. Všechna dopoledne od devíti do jedenácti a odpoledne od čtyř do šesti trávil nahoře ve svém skleníku. Když toho odpoledne v šest sešel dolů, už jsem na něj čekal v kanceláři. Zastavil se uprostřed místnosti, rozhlédl se, zamračil se na mě a řekl: "Doktor Vol mer prohlásil, že Fritz může ráno vstát. Dnes ještě ne. Ne na večeři. Kde je pan Tingley?"

"Nevím."

"Řekl jsem vám, abyste ho sem přivedl." Užíval svého nejprovokativnějšího tónu. Jako kdybych to byl já, kdo mu dal do jídla chinin.

Řekl jsem: "To je dobře, že Fritz už bude zítra na nohou. Takhle to nemohlo jít dál. Tingley je na pokraji nervového zhroucení. Odešel chvíli potom, co jsem se k němu dostal. Slečna Yatesová, jejíž křestní jméno je Gwendolyn, správkyně továrny, a její asistentka, slečna Carrie Murphyová, mě provedly. Právě jsem dopsal podrobnou zprávu, ale není v ní nic než holá fakta. Tingley se vrátil okolo půl páté, ale když jsem si s ním chtěl promluvit, právě vedl rozhovor se svým synem a mě vykopli na ulici. Vrátím se tam ráno, jestli stále ještě pracuji pro vás. Ti z vás, kteří jsou pro mé odstoupení z funkce, zvedněte ruce."

Vztyčil jsem pravici. "Fuj!" řekl Wolfe. "Muž prodávající otrávené jídlo..."

"Chinin není jed."

"Muž prodávající otrávené jídlo a vy ho klidně necháte pohodlně usazeného konverzovat se synem. Nyní jdu do kuchyně a budu se snažit připravit něco k jídlu. Kdybyste se mohl připojit..."

"Ne, děkuji. Mám schůzku. Nečekejte na mě." Šel jsem do haly, vzal svůj klobouk a kabát a vypadl. Z garáže na Desáté avenue jsem si vzal místo sporťáku sedan a zajel do Pietra na Devětatřicáté ulici, kde jsem spořádal talíř špaget a haldu salátu. Díky tomu jsem se cítil o něco lépe. Když jsem znovu vyšel na chodník, pršelo, poryvy studeného listopadového deště bičovaly všechno okolo, takže jsem zasprintoval za roh do kina. Ale neměl jsem klid. Wolfovo rýpnutí bylo dost oprávněné - řekněme asi z jednoho procenta - na to, aby to ve mně hryzalo. Mé hodinky ukazovaly tři čtvrtě na osm. Vyšel jsem do vestibulu, vytáhl zápisník a nalistoval stránku, kam jsem si podle svého zvyku zaznamenal jména a adresy všech osob spojených s případem. Tingley bydlel v čísle 691 na Sullivanově ulici. Telefonovat mu nemělo smysl, protože plán byl sehnat ho a přivést. Nasedl jsem do svého auta a rozjel se pro něj. Byl to starý cihlový dům, modře natřený, nejspíš původně sídlo jeho otce a předtím jeho dědečka. Černošská služka mi řekla, že není doma, neukázal se ani na večeři a mohl by tedy být ve své kanceláři. Začínalo to vypadat poněkud beznadějně, ale měl jsem to téměř při cestě, takže když jsem se dostal na Šestadvacátou ulici, odbočil jsem na západ. Zastavil jsem u chodníku přesně před Tingleyovou budovou. Vypadalo to slibně, v prvním patře svítilo několik oken. V dešti jsem přeběhl chodník, našel dveře odemčené a vstoupil. V hale svítilo světlo a já se vydal ke schodům. Ale s nohou položenou na prvním schodu jsem se zarazil. Vzhlédl jsem totiž a spatřil něco tak neočekávaného, že jsem vypoulil oči jako ropucha. V polovině schodiště stála naproti mně Amy Duncanová. Měla bledou tvář, skelný pohled, oběma rukama se křečovitě držela zábradlí a nakláněla se ze strany na stranu. "Vydržte!" vykřikl jsem ostře a rozběhl se po schodech nahoru. Než jsem se k ní dostal, ztratila vědomí. Sesula se k zemi přímo mně k nohám. Zdvihl jsem ji, sešel s ní dolů a položil ji na zem. Byla v bezvědomí, ale když jsem jí zkusil pulz, byl v pořádku. Běžné mdloby, pomyslel jsem si, ale vzápětí jsem to musel vzít zpět, protože jsem na její hlavě spatřil nad pravým uchem velkou bouli. Tím se věci změnily. Napřímil jsem se. Někdo ji nesporně praštil. Bral jsem schody po dvou a hledal jsem toho ptáčka. V chodbě v prvním patře se svítilo a v předpokoji jakbysmet. Zavolal jsem, ale nikdo se neozval. Dveře vedoucí dovnitř byly otevřené, a tak jsem prošel a pak pokračoval ještě několika otevřenými dveřmi a vnitřní halou až ke vstupu do Tingleyho kanceláře. I tyhle dveře byly otevřené a místnost osvětlená, ale od prahu nebylo nikoho vidět. Napadlo mě, že zastená stojící v pravém úhlu ke zdi by mohla někomu dobře posloužit jako úkryt, odkud by mě mohl napadnout ze zálohy, takže jsem uhnul stranou a čelem k ní ji obešel a pro všechny případy nahlédl za ni. Po zádech mi přeběhl mráz. Tingley tam ležel natažený podél zástěny, hlavou směrem ke komodě s umyvadlem, a jestli byla jeho hlava stále ještě připojena k tělu, muselo to být vzadu, a to nebylo vidět. Vpředu tedy určitě žádné spojení nezůstalo. Několikrát jsem se nadechl a polkl, což mělo poněkud podnítit mé vnitřní procesy, které se na okamžik zastavily. Krev z rány zející v jeho krku se rozlévala po podlaze, stékala v rudých jazycích prohlubněmi ve starých zkroucených prknech a já ukročil stranou a zeširoka ho obešel, abych se dostal k druhému konci jeho těla. Když jsem si vedle něj dřepl, abych ho prohlédl, zjistil jsem dva fakty: Vzadu na lebce měl bouli a v tom místě také protrženou kůži a byl dočista mrtvý. Narovnal jsem se a zaregistroval několik dalších důležitých položek, které jsem měl na očích:

1. Zakrvavený ručník na podlaze u umyvadla, půl metru od zdi.

2. Další zakrvavený ručník přehozený přes okraj umyvadla, napravo.

3. Nůž s dlouhou tenkou čepelí a černou rukojetí z umělé hmoty na zemi mezi tělem a zástěnou. Odpoledne jsem v továrně viděl, jak s takovými noži dívky krájejí maso.

4. Na podlaze mezi dvěma předníma nohama komody kovový válec s číslicí dvě. Bylo to Tingleyho těžítko.

5. O kus dál, až za hranou zástěny, dámská kabelka z hadí kůže. Tu už jsem také viděl, když Amy Duncanová navštívila Wolfovu kancelář.

Znovu jsem celou tu spoušť obešel, sebral jsem kabelku, nacpal ji do kapsy kabátu a prohlédl si zbytek místnosti. Ničeho jsem se nedotkl, ale někdo jiný ano. Zásuvka psacího stolu s roletou ležela vysypaná na podlaze. Dvířka toho velikého starého sejfu byla otevřená. Věci z polic byly shozeny a rozházeny všude kolem. Tingleyho plstěný klobouk visel na háčku na zdi nalevo od psacího stolu, ale jeho kabát ležel zmuchlaný na zemi. Podíval jsem se na hodinky. Bylo 8.22. Byl bych to tam rád prozkoumal důkladněji, ale kdyby se Amy Duncanová probudila a zmizela... To se ale nestalo. Když jsem došel dolů, stále ležela na zemi. Znovu jsem jí zkusil pulz, zapnul jí kabát, ujistil se, že jí klobouk pevně drží na hlavě a zdvihl ji. Otevřel jsem dveře a prošel, aniž by se o ně uhodila, nohama jsem nahmatal schody a sešel po nich. Přešel jsem chodník ke svému autu a s ní v náručí jsem se na chvíli zastavil. Myslel jsem, že by ji déšť mohl oživit. Vzápětí jsem málem potřeboval oživování sám. Něco mě praštilo do čelisti. Klesl jsem k zemi, ne z donucení, ale z vlastní vůle, abych se zbavil svého břemene. Když jsem znovu vyskočil na nohy, nechal jsem Amy ležet na chodníku a uskočil stranou, když se na mě ten muž znovu vrhl. Jak jsem uhnul, ztratil rovnováhu, ale hned ji zase nabyl a sápal se po mně. Předstíral jsem úder levačkou, on po ní chňapnul a má pravačka ho trefila přesně. Sesul se a už nevstal. Doběhl jsem zpátky ke kamenným schodům a zavřel dveře, vrátil se, otevřel zadní dvířka auta a naložil Amy dovnitř. Otočil jsem se, právě když se škrabal na nohy. Vrhl se na mě, křičel o pomoc a zároveň volal polici . Zjevně toho věděl o pěstních soubojích asi tolik, co já o lovu perel, takže jsem ho prudce otočil, zezadu mu sevřel paže levačkou, pravačkou mu stiskl hrdlo a štěkl mu do ucha:

"Ještě jednou mukneš a sbohem! Máš jedinou šanci na přežití. Buď hodnej a udělej, co ti řeknu." Než jsem uvolnil sevření, ujistil jsem se, že u sebe nemá zbraň. Ani nepípl, tak jsem ho pustil.

"Otevřete dveře toho auta..." Myslel jsem přední dveře, ale než jsem ho mohl zarazit, otevřel zadní, polovinou těla se nasoukal dovnitř a začal skučet: "Amy! Proboha, ona je... Amy..." Popadl jsem ho za rameno, vytáhl ven, zabouchl zadní a otevřel přední dvířka. "Žije," řekl jsem, "ale vy za pět vteřin nebudete. Nasedněte a hezky se připoutejte. Vezmu ji k doktorovi a vy pojedete s námi." Nasedl. Postrčil jsem ho dál, nedbaje přitom jeho reptání, nacpal jsem se vedle něj na sedadlo řidiče, zabouchl za sebou dveře a nastartoval. Za dvě minuty jsme byli na Pětatřicáté ulici a za další dvě jsme zastavili u chodníku před Wolfovým domem. Nechal jsem ho vylézt na vzduch.

"Program," řekl jsem, "je následující: Já ji ponesu a vy půjdete přede mnou po těch schodech ke dveřím. Jestli začnete zdrhat, upustím ji..." Zíral na mě. Srdce měl v kalhotách. "Nebudu utíkat..."

"Dobrá. Já vysednu první." Pomohl mi vytáhnout ji z auta a chtěl ji nést, ale já jsem ho popohnal do deště a řekl mu, aby zmáčkl zvonek. Když se dveře otevřely, stál v nich sám Wolfe. Při pohledu na neznámého zablokoval svým mohutným tělem vstup, ale když spatřil mě, ustoupil a udělal prostor, abychom mohli vejít. Neznámý spustil: "Vy jste dok...?"

"Zmlkněte!" řekl jsem mu. Obrátil jsem se k Wolfovi a zjistil, že i nyní dostál své pověsti, že ho nic nevyvede z míry. "Předpokládám, že jste poznal slečnu Duncanovou. Někdo ji praštil po hlavě. Mohl byste prosím zavolat doktoru Vol merovi? Vezmu ji nahoru do jižního pokoje." Vydal jsem se k výtahu, a když se neznámý přidal, nechal jsem ho. V jižním pokoji, o dvě poschodí výš, jsme ji uložili do postele a přikryli. Když doktor Vol mer dorazil, neznámý stále ještě stál u postele a zíral na ni. Poté, co jí zkusil pulz a nahlédl pod zavřené oční víčko, doktor prohlásil, že pohřeb ještě hned tak nehrozí a nás teď nebude nějakou chvíli zapotřebí, takže jsem řekl neznámému, aby šel se mnou. Opustil se mnou místnost a laskavě mi dovolil, abych za námi zavřel dveře, ale hned potom oznámil, že zůstane přímo tady, před nimi, než ji doktor přivede k sobě. "Myslím," řekl jsem, "že byste se měl začít dívat pravdě do tváře. Víte moc dobře, že vás z těch schodů můžu shodit. Jestli to udělám, budete muset také ulehnout do postele. Tak mazejte!" Šel, ale jistě hrozně nerad. Následoval jsem ho dolů a do kanceláře. Wolfe seděl za stolem a vypadal zcela klidně, ale když nás spatřil, začal si třít bradu, což znamenalo, že to v něm vře. "Posaďte se," vyzval jsem neznámého. "Tohle je pan Nero Wolfe. Jak se jmenujete vy?"

"Do toho vám nic není, sakra!" informoval mě. "Tohle je ten nejohavnější...!"

"To se vsaďte, že je. Když jste se na mě zezadu vrhl, musel jste přijít z té budovy. Nebo ne?"

"Do toho vám taky nic není!"

"To se pletete, bráško. Ale zkusím to znovu. Proč jste zabil Arthura Tingleyho?" Vykulil na mě oči. "Zbláznil jste se?"

"Ani trochu. Zarazte mě, jestli jste tohle už někde slyšel. Šel jsem tam, abych našel pana Tingleyho a přivedl ho na návštěvu k panu Wolfovi. Na schodišti byla Amy Duncanová a vypadala divně. Upadla a já ji chytil a nechal ležet na podlaze v hale, zatímco jsem to šel nahoru prozkoumat. Tingley ležel na podlaze ve své kanceláři s podříznutým hrdlem. Po krátké inspekci jsem se vrátil k Amy a vynesl ji ven a právě jsem ji chtěl naložit do auta, když jste mě zezadu napadl. Musel jste odněkud přijít. Tak proč ne z té budovy? Ta představa mě láká."

Neznámý se rozhodl, že by židle nebyla k zahození a na jednu se sesul. "Vy říkáte..." Polkl. "Mluvíte pravdu?"

"Ano, pane."

"Tingley - s podřezaným hrdlem? Mrtvý?"

"Dočista mrtvý." Obrátil jsem se k Wolfovi. "Předstíral, že si myslí, že se snažím Amy unést. Je do ní blázen. Přivedl jsem ho s sebou, protože jsem si myslel, že byste ho mohl potřebovat." Wolfe na mě hleděl. "A proč bych ho měl potřebovat?"

"No, byl tam. Musel vyjít z té budovy. Pravděpodobně zavraždil Tingleyho..."

"A když ano?"

"Ach. Tak takhle vy o tom smýšlíte."

"Přesně. Nejsem ani v nejmenším povinen chytat vrahy jen tak pro nic za nic. Zavolejte polici . Řekněte jim, že slečna Duncanová a tenhle pán jsou tady a že mohou..."

"Ne!" vyhrkl neznámý. "Ne?" Wolfe zdvihl obočí. "Proč ne?"

"Protože to je... Proboha! A Amy... Nemůžete..."

"Nechte toho," poručil jsem mu. "Tohle mám udělat já." Zašklebil jsem se na Wolfa. "Oukej, šéfe, zavolám poldy. Jenom jsem si prostě myslel, že byste si třeba nejdřív rád pokecal s tímhle chlápkem, protože se mi zdálo pravděpodobné, že ten, kdo zabil Tingleyho, dal taky chinin do vašeho jídla."

"Ha," zamumlal Wolfe. "Ten ohavný..." Namířil na oběť prstem. "Otrávil jste tu játrovou paštiku?"

"To jsem neudělal."

"Kdo jste? Jak se jmenujete?"

"Cliff. Leonard Cliff."

"Vida. Jste viceprezidentem společnosti Potraviny a Nápoje. Sám pan Tingley vás podezíral, že jste pokazil jeho výrobek."

"Vím, že mě podezíral. Mýlil se. Stejně jako se mýlí tento muž, když říká, že jsem musel vyjít z té budovy. Vůbec jsem uvnitř nebyl."

"A kde jste byl?"

"Byl jsem na té příjezdové cestě. V tom tunelu vedle dveří."

"Co jste tam dělal?"

"Schovával se před deštěm. Podívejte," řekl Cliff prosebně. "Nemůžu normálně přemýšlet. Je to příšerné! Jestli byl Tingley zavražděn, policie by o tom měla být uvědomena, vím to, ale proboha nevolejte je sem teď! Se slečnou Duncanovou... Nechte mě odvézt ji do nemocnice! A zavolat právníka..." Wolfe ho přerušil: "Co jste dělal na té příjezdové cestě?" Zavrtěl hlavou. "To nemá žádnou spojitost..."

"Fuj!

Nebuďte blázen. Jestli jste něco provedl s výrobkem pana Tingleyho nebo mu podřízl krk anebo obojí, radím vám, abyste odsud pěkně rychle zmizel. Jestli jste to neudělal, pak vám doporučuji, abyste odpověděl na mé otázky rychle a úplně. Že to má být také pravdivě, to ani nezmiňuji. Takže, pane? Archie, zavolejte na velitelství policie. Mluvit budu já." Vytočil jsem číslo, a když jsem dostal spojení, Wolfe si to vzal na svém přístroji. "Dobrý den... U telefonu Nero Wolfe. Zapište si tohle: Arthur Tingley. Kancelář v budově..."

"Počkejte!" vyhrkl Cliff. "Budu odpovídat na vaše otázky..." Vyskočil ze své židle, ale já se dostal mezi něho a stůl, a on se uklidnil. Wolfe pokračoval: "... v budově jeho podniku na rohu Šestadvacáté ulice a Desáté avenue. Leží tam mrtvý. Zavražděný...

Nechte mě to dokončit, prosím. Můj asistent Archie Goodwin tam byl a viděl ho. Pan Goodwin musel odejít, ale bude k dispozici zde, v mém domě... Ne. Nemám představu." Odstrčil telefon a přivřenýma očima pohlédl na Cliffa. "Měl byste to, pokud možno, co nejvíc zestručnit. Co jste dělal na té příjezdové cestě?" Cliff seděl vzpřímeně, strnule na kraji své židle. Podíval se mu do očí.

"Čekal jsem, až vyjde slečna Duncanová. Sledoval jsem ji tam."

"Sledoval? Bez jejího vědomí?"

"Ano."

"Proč?" Cliff zatnul zuby. "Měl jsem se s ní sejít na večeři, ale v šest hodin mi zavolala a zrušila to. Důvod, který udala, mi připadal nevěrohodný a já jsem... k čertu, já jsem žárlil! Šel jsem k domu, ve kterém bydlí, na Grove Street, a čekal jsem naproti přes ulici. Když vyšla, začalo pršet, a tak si vzala taxíka, a mně se podařilo taky jednoho zastavit a sledovat ji. Jela rovnou k Tingleymu, tam poslala taxík pryč a vešla. Udělal jsem totéž, ale došel jsem ke vstupu do tunelu a tam počkal. Nedokázal jsem si představit, co tam dělá."

"V kolik hodin tam přijela?"

"Pár minut po sedmé. Bylo minutu před sedmou, když odjížděla od svého domu na Grove Street. Když jsem uviděl nějakého muže, jak přijíždí a vchází a o chvilku později zase vychází, nese ji v náručí a začíná ji cpát do svého auta, přirozeně jsem se na něj vrhl."

"Přirozeně," řekl Wolfe. "Vy jste stál v tom tunelu, zatímco slečna Duncanová byla vevnitř?"

"Ano. A viděl jsem přicházet a opět odcházet tři muže. Goodwin byl poslední. Před ním se tam objevili dva." Wolfe potřásl hlavou. "Pochybuji, že to je dobrý nápad. Když si vymyslíte vytrvalý příliv návštěvníků a ono se ukáže..."

"Já si nic nevymýšlím, sakra! Viděl jsem je!"

"Povězte mi o nich."

"První přišel v sedm třicet. Velké šedivé auto zastavilo u chodníku, řidič vystoupil a přidržel deštník jinému muži, který přešel ke vchodu. Pět minut nato ten muž opět vyšel, doběhl k autu, nastoupil a auto odjelo. Mělo poznávací značku GJ88." Vydal jsem neurčitý zvuk. Pohlédli na mě. "Nic," řekl jsem, "pokračujte."

"Toho druhého, který vešel, jsem si málem nevšiml, protože přišel pěšky. Měl na sobě plášť do deště. Když vcházel, bylo sedm čtyřicet a uvnitř byl sedm nebo osm minut. Když vycházel, mohl jsem si díky pouličnímu osvětlení velmi dobře prohlédnout jeho tvář. Odkráčel směrem na východ."

"Poznal jste některého z těch mužů?"

"Ne. Ale ta poznávací značka..."

"Vy ji znáte?"

"Ne, ale díky tomu GJ se to dá uhádnout. Myslím, že patří Guthrie Juddovi. To se dá prověřit."

"Guthrie Judd, ten bankéř?"

"Říká si bankéř, ano. Je to spíš spekulant. Vede firmu, kterou nazývá Spojené Vločkárny. Nedávno se snažil získat Tingleyho podnik. Je prohnaný, bezohledný... a vytrvalý."

"Byl to Judd, kdo vcházel v sedm třicet do té budovy?"

"To nedokážu říct. Řidič nad ním držel deštník." Wolfe zavrčel. "To je rozumně opatrné. Kdybyste prohlásil, že jste poznal Judda a on by mohl dokázat..."

"Mluvím pravdu!" vybuchl znovu Cliff. "Říkám vám přesně to, co se stalo! Myslíte si, že jsem takový zatracený idiot?" Vstal. "Jdu nahoru." Za ním se ozval hlas: "Můžu dál?" Byl to doktor Vol mer. Po Wolfově přikývnutí vstoupil s kufříkem v ruce a profesionálně prohlásil: "Bude v pořádku. Dostala zlou ránu do hlavy, ale naštěstí tam není fraktura. Vypadá to spíš na nervový šok než na cokoliv jiného. Až si přes noc odpočine..."

"Je při vědomí?" chtěl vědět Cliff. "Ano." Cliff se vrhl ke dveřím, ale doktor ho popadl za paži.

"Počkejte chvilku... jenom pomalu..."

"Je možno ji převážet?" vyzvídal Wolfe. "To bych nedoporučoval. Ne dnes v noci."

"Chci se jí na něco zeptat."

"Teď? Je to naléhavé?"

"Dost naléhavé. Policie tu bude každou chvíli."

"Chápu. Dobrá, ale radši půjdu s vámi. Musíte na ni jít polehoučku." Pohnuli jsme se. Wolfe zamířil k výtahu a my ostatní jsme ta dvě poschodí nahoru vyšlápli. Dorazili jsme tam jako první. Amy ležící na boku otevřela oči, ale pohled na mě a na doktora v nich nevzbudil žádný zájem. Zato když její zrak spočinul na Cliffovi, otevřela je doširoka a něco zamumlala. "Amy!" vyjekl Cliff. "Díky bohu! Amy..." Vol mer ho zadržel. "Ty..." promluvila slabým hlasem. "Kde... ty... já nevím..."

"Vezměte ji za ruku," poradil mu Vol mer uvážlivě. "Držte ji za ruku. Nemluvte." Wolfe přistoupil a Amy pohnula hlavou, aby ho měla ve svém zorném poli.

"Ahoj, všichni," řekla nejistě. "Dobrý večer, slečno Duncanová," odpověděl zdvořile. "Bolí vás to moc?"

"Ne... no... trochu ano."

"To věřím. Rozumíte slovům?"

"Ano... ale nechápu..."

"Poslouchejte, prosím. Dnes odpoledne jste nic neřekla o svém úmyslu jít večer do kanceláře svého strýce. Ale v sedm hodin jste tam šla. Proč?"

"Zavolal mi... a požádal mě, abych přišla. Chvíli potom, co jsem se vrátila z práce domů."

"Řekl vám kvůli čemu?"

"Říkal, že je to něco s Philem. S mým bratrancem." Pohnula trochu hlavou a tiše zasténala. "Po telefonu mi nechtěl říkat, o co jde."

"Ale když jste tam dorazila? Co vám pak řekl?"

"Neřekl... ach..."

"Odteď opatrně," varoval ho doktor Vol mer. "Jsem v pořádku," prohlásila Amy. "Teď už neomdlím. Ale když zavřu oči, vidím to před sebou. Dveře jeho kanceláře byly otevřené a svítilo se tam, ale on tam nebyl. Chci říct... neviděla jsem ho. Šla jsem rovnou dovnitř."

"Pokračujte."

"To je vše, co si pamatuji. Příští věc, na kterou si vzpomínám, je to s mou hlavou. Myslela jsem, že mi na ni něco spadlo a srazilo mě. Pokoušela jsem se vstát a pak jsem ho uviděla. Ach!" Svraštila obočí. "Myslím, že jsem ho viděla... svého strýce... tam v krvi..."

"To je v pořádku. Netrapte se tím. Co se stalo potom?"

"Nic se nestalo. Nic víc už si nepamatuji."

"Viděla jste někoho, když jste vešla? Nebo slyšela?"

"Ne. Nemyslím... jsem si jistá, že jsem ne..."

"Promiňte," řekl jsem. "Někdo zvoní. Jestli jsou to pánové od policie, mám po nich chtít povolení k domovní prohlídce?"

"Ne." Wolfe se na mě zamračil. "Vezměte je do kanceláře... Počkejte chvíli. Doktore Vol mere, jestli tahle mladá dáma není v takovém stavu, aby mohla opustit můj dům, bylo by pro ni jistě kruté a nebezpečné, kdyby musela podstoupit policejní výslech. Souhlasíte?"

"Ano."

"Dobrá... Slečno Duncanová, až se sem na vás přijde podívat nějaký policista, nechte oči zavřené a sténejte. Uděláte to?"

"Ano. Ale..."

"Žádné ale. Nepřežeňte to a nemluvte." Pohnul se. "Jdeme, pánové."

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist