1
Šest neděl minulo od smrti rychtářovy a rychtářka chodila dosud jako tělo bez duše. Neměla nikdy ani za možné, že by ji mohl bůh navštívit takovou bolestí a muže od ní vzíti, jemuž byla tak velice uvykla, že si nemohla život bez něho ani představit. Scházel jí všude, kam se podívala, na co pomýšlela. S vášnivým žalem pohřešovala kolem sebe jeho laskavou tvář, jeho mírná slova, jeho klidné, přívětivé působení. Teď teprv oceňovala jeho dobrotu, jeho smířlivost, i počala tušiti, že by snad nebyla s tím světem tak dobře vycházela, kdyby on nebyl stál mezi ní a ním, hledě vždy k tomu, aby v tichosti upevnil a napravil, co byla náruživou myslí svou zviklala. Cítila, že byl dobrým jejím duchem, a bála se další pouti pozemské, co on od ní odstoupil. V její modlitby za věčný jeho pokoj mísilo se smělé reptání proti bohu, že jí ho tak krutě a neočekávatelně odňal, i proti muži svému, že uposlechl, opustiv ji, jak smrt naň zavolala. Celý den až pozdě do noci sedávala na manželově hrobě a okolojdoucím usedalo srdce lítostí nad pláčem zoufalé vdovy. Kdo na rychtářku něco věděl, umlkl teď náhle, dojat její žalostí.
Jednou se vracela rychtářka o polednách z hřbitova domů. Nesla si v klíně několik hrstí "líčka Panny Marie". Její oči náhodou utkvěly na této travině, když odpočívala na cestě k domovu na pokraji louky. Uškubla ji pro krávu, v níž míval nebožtík její muž zvláštní zalíbení. Nevolal na ni jinak než "hraběnko", poněvadž nosila vždy hlavu vzhůru, jako by byla něco lepšího než ostatní.
Přišedši domů vešla především do chléva, ale "hraběnky" tam nebylo. Skotačka jí pověděla, že jí nynější hospodář před několika dny prodal.
Toho bylo rychtářce velmi líto.
"Kdybych byla věděla, že hodláš hraběnku prodat," pravila zeťovi, vstoupivši do světnice, kde sedal s čeládkou právě k obědu, "tu bych byla bývala prvním na ni kupcem." A přitom zaplakala.
"Proč?" drsně tázal se zeť, "nedostáváte svoje mléko a svoje máslo jak se patří? Nejen vy, ale pět osob by s vaším výměnkem stačilo. Z toho, co vám dávám, můžete dobrou polovici rozdat nebo prodat, k čemu chcete tedy ještě krávu?"
"Neříkám, že se mi něčeho nedostává," odvětila vdova a přestala plakat, "byla bych si krávu jen proto koupila, že jí přál nebožtík muž. Jemu jedině na památku byla bych ji do smrti krmila."
"A kam byste ji chtěla postavit?" znovu se otázal zeť s úsměvem jizlivým, pokládaje přitom na stůl železnou lžíci, s níž lovil tak horlivě chlebová sousta z řídké vodní polívky, že si musili ostatní velmi přispíšit, chtěli-li také něco pro sebe chytit.
Vdově vstoupila krev do bledé tváře. Vzpřímila se ponejprv zas od té chvíle, co věděla, že musí muž do země, a podívala se zeťovi zostra do tváře.
"Snad jsou u nás chlévy dosti veliké," odpověděla se starou pánovitostí; "kde stojí třicet krav, vpraví se, trvám, bez velkých obtíží i jednatřicátá."
i PDF 
.