J.R.R. Tolkien

Tolkien nikdy neočekával, že jeho vymyšlené příběhy budou zajímat více než jen úzkou skupinu lidí. Na naléhání bývalého studenta publikoval knihu Hobit (The Hobbit, 1937), kterou původně napsal jen pro své děti. Ačkoliv byla určena dětem, kniha si získala také dospělé čtenáře a stala se natolik populární, že nakladatel, fa Allen & Unwin, požádal Tolkiena o napsání pokračování. To ho podnítilo k vytvoření jeho nejznámnějšího díla, kterým se stal výpravný třídílný román Pán prstenů (The Lord of the Rings, 1954–55). Tolkien k jeho napsání potřeboval téměř 10 let, během nichž byl neustále povzbuzován v klubu Inklings, zvláště pak svým nejbližším přítelem C. S. Lewisem, autorem knih o Narnii.

V šedesátých letech se Pán prstenů stal ohromně populárním zvláště mezi studenty a od té doby jej nezmenšující se okruh obdivovatelů řadí mezi nejpopulárnější romány 20. století, a to jak podle odhadovaného množství příznivců tak i podle počtu prodaných výtisků. Pán prstenů byl čtenáři na britském TV kanálu 4 a v řetězci knihkupectví fy Waterstone zvolen nejvýznamější knihou 20. století. V roce 1999 zákazníci internetového knihkupectví Amazon.com v hlasování vybrali Pána prstenů jako nejvýznamnější knihu tisíciletí.

Když začínal psát první kapitolu Pána prstenů, domníval se, že bude vyprávět pohádku pro děti podobně jako v Hobitovi, ale s postupem času příběh stále temněl a stával se vážnějším. Ačkoliv je Pán prstenů pokračováním Hobita, obrací se spíše na starší publikum, na pozadí hlavního námětu rozehrává útržky dalších příběhů a vykresluje tak fascinující atmosféru neodhalených tajemství starobylé historie světa Středozemě. Mytologie tohoto světa je dále rozvinuta v knize Silmarillion (The Silmarillion) a mnoha dalších, které z pozůstalosti vydal syn Christopher. Tolkien výrazně ovlivnil žánr fantasy, jehož obliba po úspěchu Pána prstenů významně stoupla.

Tolkien byl profesionálním lingvistou a jazyky a mythologie, které studoval, přímo ovlivňovaly jeho tvorbu. Například trpasličí jména v Hobitovi byly převzaty ze severské mythologie z básně Voluspa (Vědmina věštba), části eposu Edda. Naproti tomu některé zápletky (např. zloděje, který ukradne pohár z dračího pokladu) převzal ze staroanglické epické básně Beowulf. Tolkien byl uznávaným znalcem Beowulfa a publikoval na toto téma několik vědeckých prací. Dříve nepublikovaný překlad Beowulfa od Tolkiena sestavil Michael Drout.

Tolkien pracoval na historii Středozemě až do své smrti. Jeho syn Christopher Tolkien s pomocí spisovatele fantasy Guye Gavriela Kaye uspořádal některé materiály do ucelené podoby a publikoval je jako Silmarillion (The Silmarillion, 1977). Christopher Tolkien v dalších letech pokračoval v publikování materiálu použitého při vytváření Středozemě. Tituly z pozůstalosti jako Historie Středozemě (The History of Middle-earth) nebo Nedokončené příběhy (Unfinished Tales) obsahují nedokončené, opuštěné, alternativní nebo odporující si verze příběhů, protože Tolkien pracoval na své mytologii po desetiletí a neustále jednotlivé příběhy přepisoval, upravoval a rozvíjel. Pouze Silmarillion se pokouší udržet opravdouvou konzistenci s Pánem prstenů a to jen díky rozsáhlým úpravám Christophera Tolkien — přestože on sám tvrdí, že zde ještě mnoho nesrovnalostí zbylo. (Dokonce ani Hobit není zcela v souladu s Pánem prstenů, přestože při druhé edici (1951) byla jedna kapitola podstatně změněna).

Knihovna Marquetteho university v Milwaukee (Wisconsin, USA), obsahuje mnoho Tolkienových původních rukopisů, poznámek a dopisů; jiné původní materiály zůstávají v Oxfordské Bodleiho knihovně. Marquetteho universita vlastní rukopisy a korektury Pána prstenů, Hobita, rukopisy mnoha "nižších" knih jako Farmář Giles z Hamu (Farmer Giles of Ham) a materiály od Tolkienových obdivovatelů, zatímco Bodleiho knihovna má materiály k Silmarillionu a Tolkienovy vědecké práce.