Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Na zastávce v gubernském městě nešel Sergej Ivanovič do bufetu, ale procházel se po nástupišti sem a tam.

Když poprvé míjel kupé Vronského, všiml si, že na okně je zatažena záclonka. Ale když šel kolem podruhé, zahlédl u okna starou hraběnku. Vyzvala Koznyšova, aby šel blíž.

„Vidíte, jedu taky, doprovázím ho až do Kurska,“ řekla.

„Ano, slyšel jsem,“ pravil Sergej Ivanovič. Stoupl si pod okno a snažil se nahlédnout dovnitř. „Je to od něho nesmírně ušlechtilé!“ dodal, když viděl, že Vronskij není v kupé.

„Co mu po tom neštěstí zbývalo?“

„Byla to opravdu strašná událost!“ poznamenal Sergej Ivanovič.

„Bože, co jsem zkusila! Ale pojďte dovnitř… Bože, co jsem zkusila!“ opakovala hraběnka, když Koznyšov vstoupil a sedl si vedle ní. „To si nikdo neumí představit! Šest neděl s nikým nemluvil a jedl, jenom když jsem ho proboha prosila. A ani na okamžik jsme ho nesměli nechat samotného. Sebrali jsme mu všecko, čím by se mohl zabít. Bydleli jsme sice v přízemí, ale stejně jsme neměli žádnou jistotu. Vždyť víte, že už se pro ni jednou střílel,“ řekla stará dáma a svraštila obočí při té vzpomínce. „Ano, skončila, jak taková žena musela skončit. I smrt si zvolila hanebnou a bídnou.“

„Nejsme povoláni, abychom soudili, paní hraběnko,“ povzdechl si Sergej Ivanovič, „ale chápu, jaká to pro vás byla rána.“

„Ach, ani nemluvte! Byla jsem na svém statku a on mě přijel navštívit. Najednou přinesli dopis. Napsal odpověď a poslal ji. My jsme nic nevěděli a ona zatím byla u nás na nádraží. Večer, zrovna jsem odešla do svého pokoje, když mi naše Mary povídá, že na nádraží nějaká dáma skočila pod vlak. Do mne jako když udeří! Napadlo mě, že to byla ona. Hned jsem nařídila, aby mu nic neříkali. Ale oni mu to už řekli. Jeho kočí tam byl a všecko viděl. Když jsem přiběhla k němu do pokoje, byl už jako beze smyslů, byl na něho hrozný pohled. Neřekl ani slovo a rozjel se tam na koni. Ani nevím, co se tam dělo, ale přivezli ho polomrtvého. Byl k nepoznání. Prostration complete^[62], říkal doktor. Pak dostal téměř záchvat zuřivosti. Darmo mluvit!“ řekla hraběnka a mávla rukou. „Byla to hrozná doba! Ne, říkejte si co chcete, špatná žena. Co to (...)

(......)