Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXII

Alexej Alexandrovič zapomněl na hraběnku Lydii Ivanovnu, ale ona nezapomněla na něho. V nejtěžší chvíli osamělého zoufalství přijela k němu a bez ohlášení vstoupila do pracovny. Seděl s hlavou v dlaních a tak ho nalezla.

„J’ai forcé la consigne,“^[5] řekla, když vstoupila rychlým krokem, těžce oddychujíc rozčilením i tím, jak rychle šla. „Všecko jsem slyšela! Alexeji Alexandroviči! Příteli!“ pokračovala, oběma rukama mu pevně tiskla ruku a hleděla mu do očí krásnýma zádumčivýma očima.

Alexej Alexandrovič zachmuřeně vstal, vyprostil svou ruku a podal hostu židli.

„Račte se posadit, Milosti. Nepřijímám návštěvy, protože jsem churav, Milosti,“ řekl a rty se mu zachvěly.

„Příteli!“ opakovala hraběnka, oka z něho nespustila a najednou povytáhla obočí, až se jí na čele udělal trojúhelník; její nehezký žlutý obličej byl teď ještě ošklivější; avšak Alexej Alexandrovič cítil, že ho lituje a že je jí do pláče. Neubránil se pohnutí. Uchopil její baculatou ruku a líbal ji.

„Příteli!“ opakovala a hlas jí přeskakoval rozčilením. „Nesmíte se poddávat zármutku. Váš zármutek je velký, ale musíte si najít útěchu.“

„Jsem zdrcen, zničen, nejsem už člověk!“ pravil Alexej Alexandrovič. Pustil její ruku, ale stále se jí díval do očí plných slz. „Jsem na tom hrozně, protože nenacházím nikde, ani sám v sobě nemohu nalézt opěrný bod.“

„Najdete oporu, nehledejte ji u mne, i když vás prosím, abyste věřil v mé přátelství,“ řekla s povzdechem. „Oporou je nám láska, ta láska, kterou On nám odkázal. Jeho břímě je lehké,“ pravila s nadšeným výrazem, který Alexej Alexandrovič tak dobře znal. „On vás posílí a pomůže vám.“

Ačkoli v jejích slovech bylo dojetí vlastními vznešenými city i nová, exaltovaná mystická nálada, která se nedávno rozšířila v Petrohradě a kterou Alexej Alexandrovič pokládal za přepjatou, nyní to přece rád slyšel.

„Jsem vyčerpán. Jsem zničen. Nic jsem netušil a teď se v ničem nevyznám.“

„Příteli,“ opakovala Lydie Ivanovna.

„Nejde o ztrátu toho, co už není, to ne,“ pokračoval Alexej Alexandrovič. „Nelituji. Ale musím se před lidmi stydět, v jaké situaci jsem se octl. Je to chyba, ale nemohu si pomoci.“

„To jste nebyl vy, kdo vykonal ten vznešený skutek odpuštění, nad kterým jsem u vytržení já i všichni ostatní, ale ON, jenž přebývá ve vašem srdci,“ pravila hraběnka Lydie Ivanovna a zaníceně pozvedla zraky vzhůru, „a proto se nesmíte za svůj čin stydět.“

Alexej Alexandrovič se zachmuřil a zaklesl ruce do sebe, až mu klouby praštěly.

„Musela byste znát všecko podrobně,“ řekl vysokým hlasem. „Lidské síly mají své meze a já už jsem se svými silami u konce. Dnes jsem musel celý den dávat dispozice, dispozice pro domácnost, vyplývající (položil důraz na slovo vyplývající) z mé nové situace osamělého člověka. Služebnictvo, vychovatelka, účty… Ta malicherná palba mě strávila, nemohl jsem to už vydržet. Při obědě… Včera jsem málem od oběda odešel. Nemohl jsem snést, jak se na mne díval můj syn. Neptal se mě, co to všecko (...)

(......)