Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

Levin přijel do klubu právě včas. V téže době přijížděli hosté a členové. Levin už nebyl v klubu velice dávno, od té doby, co žil po univerzitních studiích v Moskvě a chodíval do společnosti. Pamatoval se na klub, na vnější detaily zařízení, avšak docela zapomněl, jaké dojmy kdysi v klubu prožíval. Ale stačilo, aby vjel na prostranný obloukovitý dvůr, vystoupil z drožky a vkročil na schody, kde mu vrátný s šerpou přes prsa neslyšně otevřel dveře a uklonil se mu; stačilo, aby spatřil ve vrátnici galoše a kožichy členů, kteří usoudili, že je pohodlnější zout si galoše dole než je nosit nahoru; aby zaslechl tajemné zvonění, které ohlašovalo jeho příchod, a kráčeje po koberci na povlovném schodišti, uviděl sochu na odpočivadle a ve dveřích nahoře třetího známého, už zestárlého portýra v klubovní livreji, který rozvážně a přitom ne loudavě otvíral dveře a prohlížel si hosta, a už Levina ovanulo dávné ovzduší klubu, ovzduší odpočinku, blahobytu a dobrého tónu.

„Račte prosím klobouk,“ upozornil portýr Levina, který už zapomněl, že v klubu je zvykem nechávat klobouky ve vrátnici. „Už jste u nás dávno nebyl. Kníže vás přihlásil už včera. Kníže Oblonskij tu ještě není.“

Portýr znal nejen Levina, ale všecky jeho známé a příbuzné a pohotově se o nich zmínil.

Levin prošel prvním průchodním sálem se španělskými stěnami přepaženým pokojem vpravo, kde seděl prodavač ovoce, předběhl pomalu kráčejícího starého pána a vstoupil do jídelny, v které bylo jako v úle.

Minul stoly, už téměř plně obsazené, a rozhlížel se po hostech. Všude se vyskytovali nejrozmanitější lidé, staří i mladí, sotva známí od vidění i důvěrní přátelé. Neviděl zde jedinou mrzutou nebo ustaranou tvář. Všichni snad odložili v šatně zároveň s čepicemi i svůj nepokoj a starosti a chystali se poklidně užívat materiálních životních hodnot. Byl zde i Svijažskij a Ščerbackij, Něvědovskij, starý kníže, Vronskij a Koznyšov.

„Buď zdráv! Co tak pozdě?“ usměvavě pravil kníže a podal mu přes rameno ruku. „Co Kitty?“ dodal a narovnal si ubrousek, který měl zastrčený za knoflík u vesty.

„Všecko v pořádku, je zdráva. Obědvají doma ve třech.“

„Aha, zase táčky povídačky. No, tady je obsazeno. Ale jdi tam k tomu stolu a honem si obsaď místo,“ řekl kníže. Otočil se a opatrně si vzal talíř s polévkou z mníků.

„Levine, sem!“ zazněl opodál dobrácký hlas. Byl to Turovcyn. Seděl s mladým důstojníkem a vedle sebe měli dvě rezervované židle. Levin k nim s radostí přistoupil. Měl dobromyslného flamendra Turovcyna vždycky rád (byly s ním spojeny vzpomínky na vyznání lásky Kitty), ale dnes po všech těch nuceně moudrých hovorech mu byl dobrácký Turovcynův zjev zvlášť sympatický.

„Držím místo vám a Oblonskému. Hned přijde.“

Důstojník s veselýma, věčně rozesmátýma očima, držící se hezky zpříma, byl Petrohraďan Gagin. Turovcyn je seznámil.

„Oblonskij vždycky chodí pozdě.“

„Ale už ho tu máme.“

„Tys teprve teď přišel?“ řekl Oblonskij, který k nim rychle přistoupil. „Buď zdráv. Měl jsi (...)

(......)