Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I

I když se lidé, shromáždění na malé ploše v počtu několika set tisíc, všemožně snažili zohyzdit zemi, na které se tísnili, i když ji rdousili kamením, aby na ní nic nerostlo, i když vytrhávali kdejakou pučící bylinku, i když čadili kamenným uhlím a naftou, oklešťovali stromy a vyháněli zvířata a ptactvo – jaro bylo jarem i v městě. Slunce hřálo, ožívající tráva rostla a zelenala se všude, kde ji nevypleli, nejen na trávnících bulvárů, ale i mezi dlažebními kostkami, a břízy, střemchy a topoly rozvíjely lepkavé vonné listí, lípy nalévaly praskavé pupence; kavky, vrabci a holubi si už v jarní radosti chystali hnízda, mouchy pookřály v slunci a bzučely u zdí. Rostlinám i ptactvu, hmyzu i dětem bylo veselo. Avšak lidé, velcí, dospělí lidé nepřestávali klamat a týrat sami sebe i jeden druhého. Lidé měli za to, že svaté a důležité není to jarní jitro ani krása ladící k míru, svornosti a lásce, ale že je svaté a důležité to, co si sami vymysleli, aby mohli vládnout jeden druhému.

Tak se v kanceláři gubernské věznice nepokládalo za svaté a důležité, že všem zvířatům a lidem byla dána něha a radost jara, nýbrž za svaté a důležité se pokládalo to, že minulého dne došla listina opatřená číslem, razítkem a hlavičkou, aby dnes 28. dubna byli v devět hodin předvedeni z věznice tři vyšetřovanci, dvě ženy a muž. A podle nařízení vstoupil 28. dubna v osm hodin ráno do smrduté, tmavé chodby na ženském oddělení vrchní dozorce. Za ním vešla na chodbu kadeřavá šedovlasá žena s utrápeným obličejem, oblečená do kazajky s rukávy pošitými prýmky a přepásaná pásem s modrou obrubou. Byla to dozorkyně.

„Chcete Maslovovou?“ tázala se, přistupujíc s dozorcem ve službě k jedněm ze dveří cel, otvírajících se na chodbu.

Železo zařinčelo, dozorce odemkl, otevřel dveře cely, z které čišel vzduch ještě smrdutější, než byl na chodbě, a zavolal: „Maslovová k soudu!“ Pak dveře opět přivřel a čekal.

I na vězeňském dvoře byl čerstvý, živný vzduch z polí, jejž vítr zavál do města. Ale na chodbě byl tíživý tyfózní vzduch, nasáklý pachem výkalů, dehtu a hniloby a každého nově příchozího rázem sklíčil a roztesknil. I dozorkyně, ač byla na špatný vzduch zvyklá, to poznala na sobě, když přišla zvenčí. Jakmile vešla na chodbu, padla na ni náhlá únava a chtělo se jí spát.

Na cele byl shon. Ozývaly se tam ženské hlasy a kroky bosých nohou.

„Jářku, Maslovová, hoď sebou!“ křikl vrchní dozorce do dveří cely.

Po chvíli vyšla čilým krokem menší mladá žena s bujnými ňadry, rychle se otočila a stoupla si vedle dozorce. Měla šedý plášť přes bílou halenku a bílou sukni, nitěné punčochy, vězeňské střevíce a na hlavě bílý šátek, z kterého byly vystrčeny zřejmě úmyslně prstence kučeravých černých vlasů. Celá její tvář se vyznačovala onou zvláštní bělostí, jakou mívají ve tváři lidé, kteří dlouho nebyli venku a která připomíná klíčky brambor ve sklepě. Stejné byly i malé široké ruce a plná bílá šíje, vyhlédající z velkého límce pláště. V této tváři překvapovaly, zvlášť při (...)

(......)