Po válce (1946-50) vystudoval Ludvík Vaculík Vysokou školu politickou a sociální v Praze, obor politicko-novinářský. Při studiu působil jako vychovatel v internátech pro učně v Benešově nad Ploučnicí a v Praze. Po návratu z vojenské služby se Ludvík Vaculík působil jako nakladatelský a rozhlasový redaktor. Byl redaktorem Rudého práva, v roce 1965 pak vstoupil do redakce Literárních novin, kde zůstal až do jejich zákazu v roce 1969, a velkou měrou se podílel na jejich popularitě.

Přesvědčený komunista Vaculík byl brzy rozčarován z toho, jak komunistický režim zneužil idealismus svých příznivců. Jeho kritický postoj vyvrcholil v roce 1967 na IV. sjezdu spisovatelů, kde pronesl kritický projev o poválečném vývoji Československa. Za to byl vyloučen ze strany. Ludvík Vaculík byl autorem prohlášení "2000 slov" z roku 1968, což pro něj po potlačení pražského jara znamenalo zákaz publikování. Vaculíkova díla byla proto od roku 1969 vydávána v samizdatu nebo v zahraničí.

V letech normalizace byl Vaculík jedním z největších kritiků režimu a jeho fejetony kolovaly po celé republice. Založil samizdatovou edici Petlice a mnoho energie věnoval rozšiřování zakázaných knih. Za svou novinářskou a společenskou činnost získal řadu vyznamenání, byl mu udělen i řád T.G.Masaryka.

Po listopadu 1989 pokračuje ve své svobodné tvůrčí činnosti. Vaculík představuje i po společenské změně v roce 1989 mnohdy nepohodlný a proti obecným civilizačním tendencím se vzpírající hlas. Vždy ho však charakterizuje myšlenková břitkost, celistvost úsudku a mimořádný jazykový dar.