Vladislav Vančura

PEKAŘ JAN MARHOUL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HLAVA PRVNÍ

Prostor noci je tichý, nikde se neozývá hlas a mrazem a tmou fičí vesmír. Lidé podobni tajemné setbě spí v domech. Kdyby chudoba a bolest řvaly, sloup volání šlehal by vzhůru až tam, kam dosahuje tma. Kdyby smrt nebyla malátná, strašný a veliký děj hřměl by půlnocí a každým úderem času.

Avšak otevřená ústa jen chroptí, pozdvižená hlava klesá a ruka mrtvého nehrozí. Doposud sám hoří jeden každý, doposud sám a sám je pálen bolestí a zoufalstvím, sám umírá na bojištích a v šachtách a na ložích.

Kde je soudružství živých?

Kde je království světa?

Nad mrtvolou klene se komora vždy jiná a muž leží vedle muže vždy cizí, neboť co bylo, jest, a skutky trvají. Dráp křivdy dere jediný svět a na tisíce horoucí bídy plane jako rozdrcené hvězdy.

Mnohonásobný je zmatek i strach a světnice umírajícího je zborcená. Čtyři stěny nestojí, ale visí shora dolů a jejich plocha se vzdouvá hranou, jež rýsuje kříž. Lampa je temná a okno je temné a pohled umírajícího tkví v temnotách. Tam leží věci, jež pracovaly s ním, ale jeho ruka je prázdná. Bud! sbohem vše, co vidí, rozžhavená pec a chléb!, cíp lesa, jenž šumí, starý hudebník s vřískavou křídlovkou a Hlíňanka, hospoda na stráni, kde se zpívá.

Avšak ty, Jene Josefe, jenž kladeš ruku na otcovo slábnoucí srdce, bud zdráv!

Čtrnáct let přešlo městem jako stádo po úzké lávce. Ve středu náměstí vzrostly lípy, domy se zvedly i schýlily a čas zavalil závějí ten den, kdy otec Marhoul byl mlád. Jeho dům stál na jižní straně náměstí a štít, obrácený k lidem, zněl z jeho zdi jako zvon z věže kostelní:

Chléb, chléb, chléb.

Oheň plápolal v peci, bujní koně hryzli udidla. Přebytek radosti podobal se plameni a vodám tryskajícím z nitra skal a hlomoznému kolu, jež okřídleno nese veselého boha. Otevřenými dveřmi vanula vůně pečeného chleba a košíky byly plny žemlí, housek a rohlíků.

Bylo jedenáct hodin a léto, pádem snášel se jas, zněje o náměstí. Marhoul stál před domem s rukama složenýma pod zástěrou a naslouchal hlasům svého domu. V poschodí zpívala si žena, dílna se ozývala smíchem a na dvoře kdosi klel, zřejmě nikoliv proto, aby zlořečil. Marhoul měl syna a vzpomínal si, jak včera hnětl těsto. Šestiletý chlapeček u velikého válu podobal se andělu, jenž přeléval moře. "Bude pekařem," řekl si, "a tento dům bude jeho." Tu bila jedenáctá a slunce se dotklo jasných oken. Marhoul zůstával venku. Šli mimo lidé a pozdravovali ho.

"Dobrý den."

"Dobrý den."

Hluchý cestář se zastavil, aby poslouchal pekařské ticho, když mistr vypráví. Smáli se na sebe, rozumějíce si, že jim oběma jest se radovati.

"To je můj pes," řekl cestář, ukazuje na ohavné zvíře, jež skákalo o třech. Pekařský mistr zapomněl na krám, cestář na své hluché stáří a běželi za zvířetem a jali se je honiti, neboť pes, vyšed z domu, nekulhal, a teď kulhá.

"Je nemocen," řekl pekař, a starý Deyl se bál, že byl zbit.

Takové bylo oslnění pekařovo štěstím, že všechny věci vážil stejně. Řemeslo stálo a obchod stál, ale pták, jenž zpívá na vysoké větvi, způsobil, že mistr nemyslil leč na něho. Toulavý pes vedl ho z krámu, když dveře zely dokořán; pln účastenství šel za ním, křiče na Deyla: "Stůj, jdi sem! Počkej a nestraš ho!"

Vrátil se domů a vypravoval zdlouha a obšírně. Josefína Marhoulová dívala se na svého muže, cítíc, že je obtížno mluviti jinak, než mluvil on sám. Rozdíl, který byl mezi ním a ostatními lidmi, byl více než prospěch, byl to dar. Hradil hněv a naplňoval prostory domu radostí i láskou.

Vešli do krámu a našli v misce kulatý šesták. Kdo jej vložil mezi dvouhaléře a troníčky, a co si vzal? Nikdo nevěděl, neboť minula hodina od těch dob, co mistr vyšel. Snad někdo kupoval a jiný snad kradl.

Marhoul ponořil ruku do misky a vzal něco peněz řka: "Tyto jsou za chléb a ty, které držím, za práci, kup chasníkům maso."

Dával, aniž věřil, že peníze by byly něco. Skuhrající dobročinnost s očima slzavýma a uvozhřeným nosem, křápavé srdce, dům od domu umdlévající dojetím, strkala do pekařových dveří ozáblou pazouru. Mistr ji tiskl, jako se tiskne ruka sousedova, a dával.

"Proč ne," říkával, klada do koše pecen a koláče a dobrou zlatku, "berte, pokud vám mohu dáti."

Paní Josefína myslila, že kdo rozdává, je bohat. Vidouc malého mistra rozdělovati tovaryšům krátké doutníky a rozháněti se v pekárně a smetati mouku, řekla si: "Je pracovitý a moudrý, co rozdá, opět se nám vrací. Vše, co činí, je vytrvalá jistota pro mne a Jana Josefa."

Kdysi uprostřed jara, v neděli, jež se belhala náměstím, šejdíř, muž s tváří pudivousa, přišel k Marhoulovi, aby ho podvedl o tisíc zlatých. Pekař ho neuvítal jinak, než vítal svoje hosty. Vešed do světnice podvodník stanul, dotčen mírem. Dvé krotkých čížků skákalo v otevřené kleci a dětské hračky válely se na nábytku. "Kde jsem?" ptal se podvodník, jižjiž se zpronevěřuje svému řemeslu. Paní mu dala jísti a Marhoul přinesl pivo. Když se nasytil, vyvrhl svou historku. Řekl:

"Jsem vystěhovalec a patnáct let jsem žil v Clevelandu; zřídiv si mydlárnu, vyráběl jsem zboží po pět let."

"Neměl jste štěstí?" řekla paní Marhoulová, a tu šibeničník, domnívaje se, že manželé věří v Boha, jal se kramařiti nebem.

"Ty, který vidíš," řekl, "bud mi svědkem!"

"Co se vám stalo?" zeptal se pekařský mistr.

"Úpadek," odpověděl, "bez vlastní viny stal jsem se žebrákem."

"Nuže," pravil Jan, "proč byste o tom mluvil a znovu byl smuten? Nejste tak stár a tyto věci nic nejsou."

Tu kočičí tvář se zježila vousy. "Bylo to vše, co jsem měl," řekl a prozpěvoval dále o svém neštěstí.

Marhoul, stoje před ním, poznával ho a bylo mu líto tohoto lháře, aniž mu věřil. Půjčil mu třikráte po třech stech zlatých.

Půjčiv peníze sehnané s tolikerou péčí, Marhoul nemyslil, že by byly ještě jeho. Svévolnost dobroty, tato l blbost, jež ho nutila napořád rozdávati ze svého mála, podobala se ustavičnému opilství.

"Zde vezmi!" Dával a dával, byť i otrapům a děvkám. Zapomínal, domnívaje se, že v prostoru trvání nelze souditi ani jemu, ani nikomu jinému. Řekl: "Josefíno, věci nejsou tajemné, ale všechno je dáno. Naše neděle je jiná a jiná je neděle vražedníkova. Když okamžik trvá věčnost a věčnost rychle míjí, co jest žalář soudců? Co jest hromada práv, když se zločin rodí?"

Marhoulovi bylo dvacet devět let a jeho žena byla stejného věku. Ale jest lépe neměřiti Janova stáří, byl jinochem a zůstal jinochem i tehdy, když byl již stár a vlekl se o žebrácké holi. Býval vždy vesel tento rusý a modrooký chasník s měkkými vousy, s bradou a nepravidelnostmi v tváři, jež ho připodobňovaly všem lidem. Nezastavoval se od rána do večera, tu pracoval v dílně a opět v krámě a doma. Robil na zahradě i ve včelíně, hřebelcoval koně ve stáji a nespěchával. Jeho dny byly dlouhé a vždy měl dosti času, aby vycházel. Býval v hospodách i v židovské kořalně a stoje na náměstí poslouchal dlouhá vypravování bab.

Léto prostoupilo náměstí, až žhne a svítí, v hranici slunce se krčí bílé domečky a kašna uprostřed prostranství blekotá pramínkem. V poschodí jednoho domu okna jsou dokořán a v slunečním světle planou čtyři svíce, tak marně. Zde zemřelo dítě. Otec nepláče a matka již je mrtva. Dům je tichý, jen dole stojí žebrácká a kráká: "Zdrávas Maria milostiplná." Smuteční hosté se nescházejí a bije již třetí. Tu přichází kněz a čtyři lidé zdvíhají rakev. Sbor zpívá a hubený průvod se hnul. Za příbuznými vleče se pekařský mistr s malým učedníkem a s Janem Josefem.

Viděl tento pohřeb oknem a shodiv zástěru oblékl sváteční kabát. "Pojďte," řekl oběma chlapcům, "cožpak jste neznali mrtvého?"

Chodíval za rakvemi ubožáků a zoufalců, někdy nepřipraven a skrývaje zástěru v pase složenou, ne aby plakal, ale protože byl podoben všem lidem a všichni lidé byli trochu jím samým.

Nad hroby odhaluje se cíp jakéhosi tajemství, avšak Marhoul se neděsil. Nicota zdála se mu andělskou.

Ke hřbitovu vede krásná cesta podél řeky a nad vodou stojí pobřežní hostinec. Na zpáteční cestě ze hřbitova několik lidí stavělo se zde a s nimi Marhoul. Zanechali mrtvých a mluvili o svých věcech. Bylo zde chladno, jež Jan vdechoval, jako spáč vdechuje noc. Byl malátný a rozmluva nesla se k němu zdaleka.

Mluvilo se o obecním dvoře.

"Náruční kůň," řekl penzista, obutý v kostelnické střevíce s přezkou, "kašle od minulé zimy, správci jsem radil, aby přikládali hlínu s octem, má zduřené žlázy pod Čelistí a to je to, čím stůně."

"Pah," pronesl pohřební zpěvák, "je lépe vykouřiti stáj, ale neraďte mu, je to přivandrovalý zloděj, jenž rozkrade kdeco. Je to lump a krade."

Toto bylo řečeno o správci obecního dvora Čížkovi.

Marhoul se z podbrví díval z jednoho na druhého a nevěděl co říci. Znal Čížka dosti dobře, aby věděl, že lžou.

"Nezlobte se," pronesl váhavě.

"Jak," odpověděl muž v střevících, "jsem městský radní."

"Kdyby zde byl, odpověděl by vám," řekl Jan, "já jen vím, že se mýlíte."

Zatímco takto mluvili, zastavila se lehká bryčka před hospodou.

"Zde jest," řekl pekař.

Správce Čížek vstupoval do nálevny. Bylo ticho a jeho pozdravení stálo v něm jako hůl v poli.

Pekař se polekal, avšak zmatek otevřel mu ústa. Řekl:

"Radní a starý Macháček vám zde nadávají, cožpak kradete?"

Správce zrudl hněvem a podíval se na prosťáčka jako býk. Přistoupil k Janovi a stáli proti sobě tváří v tvář, odděleni jen tichem.

"Vidíte ho," řekl Čížek, čině zadost jakési zdvořilosti k sobě a k ostatním, "vidíte ho, rozkřičeného pomatence, troubu, který chlastá a kydá pomluvu na nepřítomné. Ty blázne, rozzuřený tolikerým bláznovstvím, měj se na pozoru! V tvém korytě je díra a krám ti spadne na hlavu dříve, než se naděješ. Nebudeš se dlouho pelešiti v domě, jenž není tvůj, a dlouho již nebudeš mrhati penězi, jež den předtím jsi sehnal na vysoký úrok."

Marhoul naslouchal, slyše, že hlas rozhněvaného muže odpovídá pochybovačným hlasům jeho vědomí. Nesrozumitelné číslo dunělo kdesi v hloubi a Marhoul sám stál velmi nízko. Kdyby byl správce popatřil na tohoto devětadvacetiletého chlapce, jenž se hrozil a třásl, zajisté by byl ustal a neřekl nic více. Avšak vlna hněvu stoupala s každým úderem srdce a on jal se hrdliti chudáka o malý peníz, jejž mu kdysi půjčil.

"Zde jest můj dluh," pravil Jan, obraceje kapsy, avšak neměl více než dva zlaté. Zaplatil tedy pivo a vstal z ohromení.

"Jdu od vás, ale nebojte se o své peníze, zaplatím do troníčku."

Venku blankyt i sluneční záře spadla na něho a šel ustrašený a tichý, veda k domovu oba chlapce.

"Josefíno," volal, stoupaje po schodišti, "prosím tě, spočítej všechny peníze, které jsme dlužni, chci je zaplatit."

"Znám ta Čísla," odpověděla paní, "a vím, že se nám nedostává tisíc a sedm set zlatých."

"Tak," řekl pekař, "nedostává se nám peněz!"

Chudoba, psice šílených očí a prašivého zadku, jež od těch dob s nimi líhala, tak jako strach líhá v kostnicích, zavyla před pekárnou a vešla.

Marhoul si vzal zástěru, a zasednuv za stůl, jal se psáti, když dříve pečlivě očistil pero.

"Nevíš vše," řekl vzhlédaje od své práce k ženě, "jsem dlužen za tvoje šaty a za deštník. Jednou jsem vyhrál ve hře v karty a koupil jsem nějaké věci Janu Josefovi, opět jindy jsem prohrál a vypůjčil jsem si od správce Čížka dvacet zlatých."

Paní Marhoulová se nepodivila.

"Je to vše, Jene?"

"Není," odpověděl, "zbývá několik haléřů ve mlýně a sedlákům za obilí."

Jan Marhoul psal způsobem dávno již vyšlým z obyčeje a krásným. Kladl řádek k řádku a číslici vedle číslice a nakonec se jeho vrtkavé srdce zaradovalo, že stránka jest sličná. Sešit se zavřel, jako se zavírá žalář za osvobozeným vězněm. Vstal od svého pořádku a jal se tlachati s dítětem a poslouchal holuba, sivého doupňáka.

"Jene," pravila pekařka, "nechci na to mysliti, ale jestliže to zde Špatně skončí, postěhujeme se a ty půjdeš do práce."

"Půjdu," řekl a pozdě se domýšleje, o čem mluvila, odpověděl: "Nemám strachu, naše pekařství je dobré a náš chleba je dobrý."

"Nic méně, nic méně," myslila si paní, "je tím, čím je, je pekařem a umí pracovati." Mrak dluhopisů, který jako truchlivě svislá křídla zastínil dům, se již trhal a opět byl jasný den. Jan Josef seděl na zemi před otcem a hrál si. "Nic více! Nic více!" opakovala paní, patříc na své mužské.

Dříve než kohout podruhé zakokrhá, Jan Marhoul na všechno zapomene. Teď mísí chléb a jeho pět smyslů pracuje jako pětiruký bůh. Tu vládne dřevěnou kopisti, podobaje se plavci, jenž přemáhá divoké moře. Tytam jsou peněžní starosti, je mlád jako všechny děti a nemyslí, jako děti nemyslívají na nic, leda na to, co se jim právě hýbe v rukou. Jeho zručnost stávala se zázračnou v práci, jež byla více hrou než robotováním; tím lépe, že takto dobýval chleba.

Často uprostřed práce přepadala Jana potřeba řeči a tu usednuv na okraj stírky, když byla dílna ticha, jal se sám vypravovati.

"Před devíti lety, chasníci, Rudda se měl ženit; jeho nevěsta nebyla jiná než ostatní, ale on byl nadarmo milencem po celý rok, rozuměl jí jen málo a často stěží poznával, co míní, když mluvila o věcech příliš zvláštních, tak jako mluvívají všechny mladé dívky. Jsa trápen ustavičným nepokojem a nevěda kudy kam, šel k jasnovidci. Rudda se nehonosí vírou, ale viděl prý a poznal, že jasnovidný muž je zcela neobyčejný. Hubenec ho vítal a hned vzápětí znásilňoval hrubě svého hostě jazykem. Mlhy slov valily se mu z úst, a kdykoliv pronesl soud, byl tak zmatený, mylný a strašný, že kdybych si byl zapamatoval kterýkoliv z nich, ještě dnes by vás drtil. Nadával, a zanechav toho konečně, jal se mluviti jako kněz. Louče se s Ruddou, řekl: ‚Navštivte mě, paní, a přineste mi vodu.' Tu, myslím, přece poznal, že Rudda jest sodovkář."

Pekařští pomocníci poslouchali mistra, aniž ustali v práci; byli účastni všech výhod tohoto domu. Pracovali s Janem, tlachali s ním a nikdo z nich neskrýval nic před ostatními. Červenoruký rváč s tváří, již protíná jizva jako škleb, chlap s obrazem dýky a čehosi nezřetelného na levé paži, jenž koneckonců i v pantoflích a pod moučným popraškem je násilník, mluví o svých rvačkách.

Kdyby Marhoul měl v ruce nůž, byla by to sadařská žabka. Až by ji sevřel tváří v tvář chlapovi, jenž mu odvádí Josefínu, zatřpytila by se jako znamení míru. Neboť duch tohoto dobráka byl rozestřen nad celým světem a každým hněvem a každou ranou zraňoval sebe sama. Andělská hloupost, toto mračno opíralo se o něho a on je nesl.

Byl večer a pekař neuléhal, trochu jsa nachmelen pivem, stál u pece, zakoušeje radosti, jež se v něm ustavičně počínaly. Přítomnost a dětství prostupovaly se v jakýsi nesmyslný čas, jenž šuměl a vířil mu hlavou. Hranol stínu pod stolem podobá se tajuplné skříni a odtud vystupovaly bytosti tak, jak je znal. Chlapci napolo smyšlení a dědkové podobní divotvorcům. Na stole stojí džbán a oblost břicha a křivka válce je tak krásná! Stolní deska dělí světlo a stín. "Staří a mladí," říká si pekař Jan a šťastná pohoda má jej k tomu, aby opakoval tato dvě slova donekonečna. A potom, když vše je živé a všechno září a krátký stín se choulí u paty věcí jako za poledne, Marhoul klade ruce do klína a usíná.

Kdyby bylo nějaké tajemství, Marhoul mohl je popadnouti za rohy, avšak již spí a až do probuzení bude žíti ve svém bláznovství, aby vstana činil opět totéž. Hromaditi věc na věc, užitek a škodu, poznatek a zdání, to jest jeho živobytí.

Asi o jedenácté vstane ze svého místa a neznamenaje nic podivného, když jakási záře svítí v temnotě, prořekne Jan něco hloupého. Potom jde, aby si lehl vedle Josefíny a Jana Josefa.

Spí na dosah ruky od obou. Je noc a v zahradě tluče slavík. Ticho mží a noc mží a jako pramen tryská tento hlas. Ó spáči, i radosti jsou temné, radosti, jimž bylo dáno napospas tvoje srdce. Josefína je žena a Jan Josef je pouhé dítě. Hledíš do nitra světa, opakuje svá slova: Staří a mladí. Avšak to, co trvá, jest méně než vteřina, rozdrcená mezi žernovy nekonečna.

Jestliže Jan byl blázen, ani ne zuřivý, Josefína zůstávala dělnicí; její inteligence byla přímá a úzká jako cesta, po níž jí bylo souzeno jíti. Pro ni žádná věc nepřesahovala dne, v němž se udala, a každé jitro počínalo se novou prací. Josefína nepohlížela k počátku ani ke konci, dny míjely a v nich ležela dělnická síla jako setba v zorané zemi. Kdoví jak vzejde. Paní Marhoulová nebyla hospodyní a důvěřovala v podivnou moudrost Janovu. Víra a práce jsou dvě paže dělníkovy, a tak šla před se, vzpírajíc jimi svůj úděl. Byla malá a pevného pohledu, její obočí se setkávala, znamenajíce její tvář ustavičnou zasmušilostí. Zpívala a smála se, konajíc i toto jako práci.

Do Marhoulová domu přišla osmnáctiletá a snadno zapomněla na svá pole o dvaceti korcích. Spřežení volů přivezlo její kuchyni, a skládala ji, nezakoušejíc pocitu slávy, jako se děje nevěstám. Kněz vykonal oddavky téměř mlčky a tu stála vedle svého Jana jedinou chvíli v rukavicích a s věnečkem na hlavě, mimo všední čas. Josefína pronesla svůj slib hlasem ustrašeným, neboť tehdy se jí zdálo, že slovo je mocnější než čin. Potom se octla rovnou nohou ve starém světě.

Městečko Benešov opírá se západním koncem o řeku, je malé, opelichané a starobylé. Veselí kluci řvou zde na nárožích a baby, žmoulající atrofickou čelistí jakýsi den dávno minulý, vlekou se čtyřmi ulicemi, jež se protínají na náměstí. Někdy tu břinkne řeznická bryčka o vylezlý kámen, tu se ulice ohlédne a vzdychá národním zaklením. Jindy jede pivovarský vůz a sedlák, setnina vojáků jako bystrá loď plyne ze svahu a před ní se potlouká mátoha důstojníka. Žaludské eso nad Pejsánkovým krámem hlásá, že tam lze koupiti karty; tento pekelník přemáhá ulici hráčským pohledem, a přece bledne, jako by scípal, neboť vášně města jsou neveliké. Tu a tam o dobytčích trzích některý sedlák prohraje koně i vůz a starý Rejček shrábne slušný peníz. Tu a tam zpolíčkují falešného hráče a opilec se skácí ze skřípající židle mezi chrchle. Snad jenom na Čápku a ve Švárovně bývají rvačky, tu jen matně v kouři sotva hněvivém se třpytí vojákova čepel, když ostatní, majíce opasky omotány kolem paží, bez důrazu se rvou, jako by mlátili slámu.

Město se podobá chlévu, v němž se chovají svině, některý kus střečkuje a jiný se válí ve svém prasečinci, chvále vládu a svatá náboženství. Zdá se, že celé stádo má smyčku na noze a že je uvázáno ke kůlu, na němž slouha, bolestně smrkaje, vyřezal sprostým písmem jméno Benešov. Kdyby byl býval měl některý starý soudruh Honzův obušek, jenž se snáší jako bystrý hrom! Kdyby žebrák Kašpar mohl vraceti posměch a rány! Avšak nikdo se neozval a Kašpar byl obecní chudý a blbec. Od těch dob pak, kdy jej jakýsi prostopášný i scípavý sviňák (jehož jméno není slovo, ale díra v lidské řeči) hnal o sázku třiatřicet kilometrů za svým kočárem, tento nevyrovnatelný běžec byl i mrzákem. Zdálo se, že v městě jakási strašná sudba zbavuje ubožáky rozumu, aby je potom vydala napospas všem bídám.

Večer co večer oživuje posliněný chodníček před kupeckými krámy. Židovské slečny a důstojnická vyžlata vlekou svoje odulá pohlaví, kráčí tudy kněz a nese zlatou žílu, jako slepice nosí vejce. Jest sedm hodin; na druhé straně náměstí sedm chlapů sedmerým drbáním vyklepává svůj hmyz a na straně severní sodovkář, filozof města, kynik litující, že mu nelze bydliti v prázdné láhvi, dívá se přes náměstí k Marhoulovu domu. Pekař ho zdraví po vojensku, tu sodovkář Rudda udělá si z rukou hlásnou troubu a zařve na něho večerní pozdravení. Až mine osmá, sodovkář zabední stánek a dopraví svoje zřídlo do vrat Geissova domu vedle Pejsánka; domnívá se, že tam je to v bezpečí. I tento chlap je chudák; na rozdíl od ostatních je chudák židovský, chodívá v trepkách, ale na jeho hlavě, buď jak buď, klene se tvrdý klobouk.

Uloživ zboží, Rudda šel na náměstí k pekařovi. "Pojď," řekl přede dveřmi Marhoulovi a sám vstoupil do jeho krámu. Opakoval pozdravení a potom pravil:

"Člověk neuniká své sudbě, Jene, avšak ty kazíš svůj prospěch. Kdyby mě nějaký strůjce náhod učinil pánem tvé živnosti, do pěti let bych si vystavěl dům dvakrát větší tohoto. Trávíš život, posmívaje se obchodu. Kde je tvých dvacet tisíc zlatých? Co jsi učinil s penězi Josefíninými?"

"Ty to nevíš!" pravil, když pekař neodpovídal. "Ty to nevíš! Jsi hluch a slep. Tvůj dům je přetížen dluhy a záložna bude požadovati svých peněz. Dověděl jsem se to, hádal ses včera se správcem a již se o tom mluví."

"Kdybys byl pekařem," odpověděl mu Marhoul, "neudělal bys nic víc, než děláš. Cožpak zahálíš, cožpak se nestaráš?"

"Nevyhazoval bych peněz oknem," řekl.

"Ty jsi opatrnější," vece Marhoul, a jal se vypravovati historku o Ruddových obchodech.

Tento žid bez vyznání pokládal sebe sama za vzdělance, a jakkoliv jím byl, nakoupil přece dosti špatných knih, aby je s výdělkem prodal. Byly to jakési hadry o mírném pokroku v mezích zákona, jak se říká od dob Haškových; avšak i kdyby tyto knihy byly dobré, Benešovští by jich nekoupili, neboť nebyli živi slovem.

"Nuže, ty jsi rovněž ztratil peníze," dél Marhoul, směje se.

"Tři sta zlatých."

"To vše je pouhé nic, opět jich nabudeš, však se ti vrátí," řekl Marhoul.

Sodovkářův nos se zdvíhal jako okurka nad dvěma listy vousů. Co mohl Rudda ještě říci? Zatroubil na poplach, svolávaje k útoku všechnu svou moudrost. "Jsi hloupý," pravil, pokoušeje se o nové napomenutí, avšak Jan ho přerušil, řka: "Vím, že jsem hloupý."

"Nuže, jestliže to víš, řekni to před Josefínou;" promluviv to, strkal rozhněvaný pokrokář Jana před sebou a hnal jej do schodů.

"Paní," pravil sodovkář, rudna horlivostí, "přišel jsem vás varovati před zlou věcí. Mějte se na pozoru. Mějte se na pozoru!"

"Co jest?" ptala se paní Marhoulová. "Nic neobyčejného," odpověděl Jan, "záložna prý chce peníze. Jde o několik set, nuže zaplatíme je."

"Marhoul," vece sodovkář, "těmto věcem nerozumí, jděte, paní, do toho ústavu sama a zeptejte se."

Ale i tato rozumná rada zůstala oslyšena a tak večer, prodchnutý sodovkářovou starostlivostí, míjel. Městská věž zvedla svou bláznovskou čepici o něco výše, když zněl večerní zvon. Rudda vyšel, udeřiv ve zlosti dveřmi. "Můžeš se bíti doprostřed prsou," řekl, "je veta po tobě." Zatím se Jan díval z okna na tohoto osvícence, jenž podobaje se viklavému noži, krájel náměstí i nadcházející noc. Snášela se shora dolů, anebo rostla z městských děr? Je tu, čtyři plameny lamp přibíjejí náměstí jako černou roušku kouzelníkovu. Kterási městská děvka se smlouvá s chlapy a okrsek ticha jest jim pelechem. Sliz sviňáctví a kal lichvářského prospěchu se válí na dně tohoto města, i když v něm proudí okeán noci. Kdybys šel náměstím nebo churavým sadem, nalezl bys nevěrné ženy a hnusné milence, jak se svíjejí ve svém neřádu. Za sklepní zdí slyšel bys hlas lakomce, jenž rdoušen sprostým obžerstvím čísla, žmoulá svůj papír a s mrtvičnou tváří tiskne hadr k ozáblému srdci, mýle se hůře než blázen, neboť tyto kaňoury jsou jeho bohatstvím. Kdybys poslouchal pod okny domu, jehož třikráte lomený štít trčí do noci, jsa trojklaným zubem obecní správy peněžní, slyšel bys radu tohoto sboru prašivců a hnidopichů, jenž jedná o tom, jak vyhnati Marhoula z jeho domu.

Předseda záložny, kdykoliv otevře svou moulu, slintá a kolem jeho ropuší díry třpytí se provázky, padajíce na břicho. Řekl: "Na Marhoulově domě vázne tolik a tolik, dále přistupují pohledávky sedláků za obilí, zálohy, jež mu byly vyplaceny a které nevrátil, aniž dodal zboží. Vzhledem ke skutečnosti, že pekařovým špatným hospodářstvím jsou ohroženy peníze ústavu, jež jsme mu svěřili, doporučuji žádati nucenou správu jeho věcí, pokud si nevynutíme zaplacení nebo nezabavíme hodnoty odpovídající půjčce."

"Dobrá!" odpovědělo shromáždění.

Pět hňupů nikterak nepochopilo, že tímto svobodným rozhodnutím zbavují se všeho přátelství s Janem, zdálo se jim, že činí zadost jen těžké povinnosti správního radovství a zítra opět že mohou mluviti s Marhoulem, aniž se budou styděti. Rozhodujíce rozhodovali se již předem pro vše snadné a jejich krotká vůle (jež ani nebyla vůlí) podobala se žravé tlamě, která chňapá po všem, co je jedlé. Vyvalili se z rady, světélkujíce žlutými břichy.

Och, ty zveličené a naduté střevo, jež se na klesajících nožičkách šouráš ze svého kšeftu do hospody a odtud domů, bečko, jež může býti naplněna každým neřádem, a přece jako stará petrolejová nádoba čpí především petrolejem, tak ty se honosíš zvláště dvěma zápachy: beztvarým nadšením a pitomou dobrosrdečností. Dobytku, který ze všech pohrom a revolucí dovedls vynésti svůj bachor neporušen, již kráčí ti, kdo tě zdrtí. Hola, kéž se již snáší jasný světlonoš s rukama plamennýma a s hlavou hořící! Kdyby se Marhoul dočkal tvé porážky, plakal by pro tebe, ale bude již mrtev, až se to naplní.

Ted Marhoul i jeho dům i živnost leží mezi tlapami peněžníkovými.

Druhého dne písař, potřásaje hlavou plnou strachu, uchopil proslulé pero a jal se hotoviti připiš ve smyslu včerejšího usnesení; slova plynula ze skřípajícího hrotu jako z koktavých úst. Dopsav, písař protáhl stará záda, a dopouštěje se mnohých uctivostí, předložil svoje dílo k podpisu. Již vše je hotovo a psaní vznáší se v poslíčkově mošně.

Po celou dobu svého souzení Jan setrvával ve své radosti. "Vy již víte," řekl, obraceje se k dvěma přátelům, kteří ho navštívili, "vy již víte, jakým způsobem rozhodli o mém dluhu."

"Ano," odpověděl ten z hostí, který byl výměnkářem, "slyšel jsem, že ti předložili směnku a ty jsi neměl peněz."

"Tak," pravil Jan, "tedy moje chudoba stává se známou, ačkoliv jsem jí nikdy neskrýval. Kdybych se byl někdy chvástal bohatstvím, teď bych mohl naříkati, avšak nikdy jsem se nevychloubal něčím takovým a nikdy jsem neměl ani více, ani méně, než mám nyní. Jedl jsem a v bezpečí této chudoby, jež se podobá navlas starému blahobytu, budu jísti. Co se stalo? Byl jsem chud, maje tento dům, a zůstanu chud, jestliže již nebude můj. Tato hřmotná vlna, poprask a křik, který uslyšíte, nevycházejí ode mne, pravda, pokud jsem ji říkal sám, zůstávala nepatrnou, a teď, jakkoliv vříská a duní, jsouc vyslovována tolikerými ústy, je táž."

"Jene," řekl druhý z obou hostí, "jsem málem dvakrát tak stár jako ty a znám tě. Nikdo nebyl by více překvapen neblahou skutečností než ty, kdybys ji znal. Nevěda o tom, byl jsi opravdu bohat, a nyní jsi chud a opět o tom nevíš. Nemohu s tebou mluviti o těch věcech, jsi ztřeštěný, či lépe, jsi pouhý prosťáček a janek."

Výměnkář, opíraje unavenou hlavu o ruce složené na holi, jako to činívají všichni starci, řekl: "Až budeš pracovati za mzdu, naučíš se jiné moudrosti. Jest kolikerá chůdoba, avšak chudoba dělníka jest hněv a křivda. V šedesáti letech jsem postoupil synovi statek, znáš jej."

"Ano," děl Marhoul, bráně výměnkářovi, aby vypravoval o svém neštěstí. Avšak stařec mluvil dále: "Zelený statek na úbočí lhotského svahu, jenž mírně stoupá, stavení o nových střechách, odvodněná pole a sad. Až do té chvíle byl jsem hospodářem, který se nebojí leda živlů, ale naučil jsem se bázni! Na výměnku jsem mrzl i hladověl, a přece jsem zůstal pyšný. Kteréhosi dne můj syn ukázal mi dveře, řka: ‚Táhni, jsem syt strojiti tvé hubě a škrábat ti boláky.' Tu jsem šel ze vrat do vsi a odtud k Chynicům. Hlídal jsem v alejích, ale nedostal jsem vždy hlídky; bylo mi voziti hnůj a pásti i jíti na chmel. Pracoval jsem u zedníků a posléze na stavbě dráhy, moje ruce se prohýbaly jako lopata sežraná rzí. Byl jsem starý a těžká práce mě ani nenasytila. Ach, až někde v příkopě skrojíš svůj nádenický bochníček! Až budeš v zimní noci bdíti pod mostem!"

"Strýce," pravil Marhoul, "teď se vám daří již mnohem lépe, vaši se obrátili a jste svorni."

"Nikoliv," odpověděl, "chtěl bych krásti a vzíti si z toho,

co jsem jim dal, tolik, kolik by bylo dosti, abych mohl žíti

o svých bramborech a o svém chlebě. Věz, Jene, že život

není ani radování, ani bolest, ani Bůh, ani nějaké rozjímání,

ale jídlo a byt."

Marhoul poslouchal mlčky, konečně otevřev svá ústa vece: "To vše jest zpozdilost a trápení ducha. Slunce a vítr vracejí se na svá místa, přicházejí pokolení za pokoleními, tisícileté duby padají na zemi, aby z mrtvých těl vyrostly nové stromy."

Výměnkář vstal k odchodu a jeho soudruh rozhněván na Marhoula se bral za ním. Jan zůstal uprostřed světnice a naslouchal jakýmsi bláznivě utěšitelným hlasům času či burácení prostoru, jež by snad mohly smířiti toho, kdo je slyší. A když ještě mluvily a vyznávaly jednotu světa a jednotu nicoty a když snad ještě mluvily a přesvědčovaly ho, Jan Marhoul vyrazil z tohoto lesa starostí a útěch, běže k Josefíně. Řekl: "Maličko pospíš, maličko podřímneš, a již, má milá, již se snese krásný den. Tu nasedneme na vůz, ty, Jan Josef a já. Jsme tři a budeme míti tré vozů a čtyři koně. Pojedeš párem, Josefíno, a totam zůstane město s čadící pekárnou a s nahrbeným domem. Kdekdo se bojí i naříká, že jsme nuzní, avšak není tomu tak."

"Jene," odpověděla Josefína, "bojím se, že jsi opilý, co to mluvíš? Proč bychom se stěhovali dříve, než je nutno, jaké bláznovství ti vnuká tuto myšlenku?"

Tehdy Josefína poprvé odporovala Janovi a poprvé viděla, kdo on jest.

"Dej mi mouky," řekla po chvíli, "ať uvařím." Potom s hrncem zpola plným odešla do kuchyně, rozjímajíc o své chudobě. Janova řeč, pronášená jakoby z vichřice bláznovství, jí tentokráte nepřesvědčila.

Bankrot! Jméno, jež rudne a svítí v temnosti opuštění, hanba vystavená jako hranatý pranýř uprostřed náměstí a patrný všem lidem! V tuto hodinu země je liduprázdná a pekařka vidí poušť, kde bývalo dobrácké město. "Ach," pravila, "kde jest naděje a jak vzdálená jest hodina zapomenutí?"

Snad je blaze člověku, který nic nedá na radu opatrných a nestává na cestách soudců, ale má zalíbení v náhodách, jež prší ze sýpek štěstí. Jeho není moudrost, jeho není právo, jeho není síla. Učení pošetilců bývá pošetilost, je tedy Jan hlupák a hlupota jej obestírá jako plášť a plápolá na jeho rtech. A přece, Jene Marhoule, ať tato cesta není pravá a není příliš lidská, vede tě k ustavičnému radování.

Mistr vešel do pekárny promluviti si s chasníky div ne naposledy a nalezl je, ani málem pláčí. Veliký tovaryš, jehož tvář rudla zbojnickou jizvou, cloumal svou palicí podoben psu, jenž rve nahryzaný řetěz.

"Ach, mistře," řekli mu, "vy jste okraden a obrán!"

"Mýlíte se, mýlíte se," odpovídal, ale nakonec, dopálen jsa mnohými řečmi a touže po svých vypravováních, bez výběru jal se jim nadávati a oni mu dobře odpovídali.

Zatím venku město ze všech sil bzíkalo a vystupovalo ze svých končin a opět na ně padalo tak jako píst v rukou báby, jež stlouká hrudku másla. Kdyby Benešov mohl mňoukati, mňoukal by a vřeštěl, kdyby mohl kokrhati, kokrhal by, metal by kozelce, a úchope sám sebe za vous, vřeštěl by strašnou radostí, až by se pomočil, neboť v tomto kbelíku se něco děje!

Úřední lidé přišli do Marhoulova krámu, a jako by vyzývali pekařův hněv, tropili hluk zde i v dílně, na dvoře, ve stáji i v bytě. První z nich, otylý a utahaný čahoun, když mluvil, zkracoval se jako stříkačka, do níž zalézá píst. Honil se, žera svůj úřad.

"Kde jsou zásoby?" ptal se Marhoula.

"Již jste je viděl," odpovídal.

"To bylo vše?"

"Ano."

Druzí dva bloumali pekárnou a trochu větru pohybovalo se kolem, až se vznesl moučný prach; podobali se couře, jež se plouhá loukou.

"Maličko posečkejte, maličko se pozdržte, pánové," řekl Marhoul a vyšel podle svého obyčeje pro láhev piva. Prodléval dlouho venku a myslil na Josefínu, lituje, že ji s dítětem neodeslal na tento den z domu. Potom sestupoval do sklepa a na nejnižším schodu stanul před dveřmi již zapečetěnými; sevřel prázdné ruce, pochopiv, že tento mumraj není kočičina, při níž se pije. Uchopil závoru, a cloumaje jí, přál si trhnouti tak mocně, aby se celá stavba sesula. Nevrátil se již do pekárny, ale šel k Josefíně. Plakala.

Město stává se plání a dům místem opuštěnosti. Řemeslníček zůstává sláb a žena je žena; všechno, co pravili, byl nářek a pláč.

Konečně tři chlupatí zřízenci učinili zadost svému úřadu, vykoktali se z domu a zalezli do města. Potom přišel sodovkář a starý Deyl, posadili se jako za starých časů, avšak hovor vázl, a tak tato schůzka, málo hlučná, tichla víc a víc, až se skončila mlčením. Rudda ponořil nos do propasti, jež se hloubila na místě starého domu, a cestářova hluchota mávala děravýma ušima.

Nové dny plynuly jen zvolna. Jan Josef otvíral světnici za světnicí, ale zámky byly pevné a nepovolily. Černá pec se šklebila jako chladná ropuší díra. Zdálo se, že v domě leží mrtvola, a dítě se bálo.

"Tatínku," ptal se chlapec, "proč je všechno jiné, než bývalo?"

"Proto! Proto! Proto!" odpovídal pekař, ukazuje se znovu nehoden všech napomenutí. Nemoudřel a všechny peněžní ztráty staly se nadarmo. Tato cena byla by maličká, kdyby byla proto zaplacena, aby se změnil, aby se pozdvihl a stál, aby sevřel svou otevřenou dlaň v pěst. Avšak nic z toho se nestalo, daleko byla hora Tábor, to jest hora shromáždění, a Marhoul nerozděloval světa na levý a pravý.

Čas stravoval příhodu se soudními vykonavateli a Marhoul koneckonců na ni zapomněl. Dům stál a všichni doposud v něm pobývali, Jan uléhal na staré místo a trpělivě si veda očekával deště. Josefíně bylo se starati o mnoho věcí a pracovala po celé dny. Věřitelé nestáli přede dveřmi a netloukli pěstí na vrata, nuže, Jan na ně nemyslil a jeho srdce se posilovalo radostí z cestování, jež se blížilo. Dva páry koní již nebyly jeho, a přece se zřel, jak stojí u potahu a práská, vůz byl vrchovatý a nahoře mezi nábytkem seděla Josefína s Janem Josefem. Koně se vzepřeli a pod kopyty se třpytí jasná jiskra. Skrze sebe sama Jan slavil jakési nepochopitelné vítězství, smazal zápis a oděn jsa v pokoru a mírnost byl živ bez znepokojení.

"Osle," řekl mu Rudda, "osle, osle, cožpak jsi nebyl ošálen? Cožpak se neodloučíš od své důvěřivosti? Kde roste chleba, jejž budeš jísti, kam se obrátíš?"

"Šel bych nejraději do Nadelhot," odpověděl.

Se zlostí a třesením řekl sodovkář:

"Kéž mi není obtížno zbíti tě pro tvou lehkomyslnost, Je-li nějaká útěcha a nějaké slitování, hledej a pros o ně, nebo zajdeš hlady." Řka to, obrátil se zády k Janovi a odešel vyhledati Deyla i ostatní přátele Marhoulovy, aby jim sdělil jeho záměr.

"V Nadelhotách se Jan neuživí," pravil Deyl a ostatní byli stejného mínění. Zapřisáhli se, že přemluví pekaře, aby se nestěhoval do té vesnice, ale taková byla bohatost Janova bláznovství, že jich nedbal.

Nazítří se vypravil z domu, hotov nevrátiti se dříve, dokud by nenajal bytu i pekárny v Nadelhotách. Znal tato místa dobře. Krásná vesnice na okraji lesů, jichž se dotýká říčka jako měsíční srp nočního oblaku. Viděl ji, ana se bělá z temna.

Ted míjela osmá a bylo šest hodin, když vyšel. Bral se silnicí a nesešel na pěšinu, nevěda proč, trochu se kolíbal jako námořník, a míjeje patníky, dotýkal se jich konečky prstů. Tu stanul, aby zavolal na bábu, jež vlekla otýpku chrastí, a tu opět rozmlouval s pasákem koz. Již táhlo k deváté, když přišel do vesnice; uvítali ho v hospodě, avšak nikdo mu neradil, aby vystavěl pec a pekl.

"Sedláci mají svůj chléb a podruhům jej dává hospodář, co bys prodával?"

"Najmi si mlýn," děl nadelhotský starosta. "Ovšem," odpověděl Jan, "ale nemám peněz." Tu ujišťovali, že lze ve mlýně vydělati peněz více než dosti, a Jan opět věřil. I vzdělal nový a přepevný plán na hoře svého bláznovství. Všechno nádobí a vše, co mu zbude po dražbě, prodá, za stržený peníz najme nadelhotský mlýn; je rozhodnut!

Sedláci obrátili na oslavu své sklenice, ale Jan, dříve než se opil, vstal, aby šel do mlýna.

Vodní sádka odrážela veselé nebe, byl červen. To je to místo bez tesklivosti a bez nesnází, zde bude dosti vody a dosti chleba. Vešel do mlýnice a pohnul kolem i větrníkem a vida, že schody do patra jsou rozbity, spravil je.

Vraceje se k městu, viděl sebe sama již mlynářem. Šel a trousil líbeznost svých představ po silnici jako pytel, jenž praskl a z něhož se sype mouka. Možná že se mu v Nadelhotách vysmívali, ale všichni tito sedláci byli v něm obsaženi tak zcela, že jejich zlehčování se Jana netklo. Snad ho někdo nazval hlupákem, ale Marhoul znal všecka jména, jimiž se mohou lidé nazývati, aniž si ubližují. Opíral ruku o hůl a bral se vpřed, rozrážeje severovýchodní vítr; u vědomí novot vysoko pozvedal hlavu a zdálo se, že si i prozpěvuje.

Josefína vyslechla návrh a rozhodnutí Janovo s radostí. Již po dvacet dní s netrpělivou nadějí čekala, že Marhoul spere zlý osud, a úchope ji a synáčka za ruku, vyvede je, jak byl slíbil, odtud. Již nebylo co shánět. Slepice nekvokaly v posadách, perličky nechodily po dvoře. Josefína si přála odejíti a zle soudila všechny končiny Benešova. Pekař ploval jako kačer na jezeře, nezmáchán neštěstím, a paní znovu věřila, že je i moudrý, i pán osudu.

"Ať nebeský hrom hřmí na tento zahálčivý kout," řekla, "stěhujme se co nejrychleji." Svázala uzel z peřin, jenž nebyl ani příliš veliký, snesla svoje rendlíky i pánve, a když byl čas večeře a čas spaní, opět je kladla na stará místa.

Bylo jim čekati dalších pět dnů, než se konala dražba. Tehdy se celý dům proměnil v tržiště, hluk kročejů se ozýval na schodech a na padesát chrapounů dralo se ke stáji. Hola! plamen volání šlehal nad střechu a zvířata bila a vzpínala se. Pěst jako kladivo bušila do Marhoulova stolu a svrabovitá ruka kramařila věci paniny, zatímco vyvolavač řval:

"Deset zlatých poprvé!"

"Vezměte si všechno," pravila pekařka kolozubé babě, z jejíchž úst měl lézti had místo jazyka, "já ani Marhoul vás nezpolíčkujeme."

"Co," vykřikla baba, "sprosťačko, která se válíš v hanbě nad svým outratou, koho bys udeřila? Jsem ubožačka, ale nedotknu se tohoto svinstva, ani kdyby mi je dávali zadarmo. Chválabohu, jsou poctivci, kteří mají ošklivost před vším, co bylo v této bankrotářské peleši. Není mým zvykem cpáti si moulu na loupežných hostinách, kupuji za peníze, platím! Jestliže budu chtíti tvoje hadry, budou mé, jestliže budu chtíti tvůj svatební závoj, bude můj, ale nedotknu se toho, leda abych vystrojila hastroše."

Za tohoto krkavčího zpěvu Josefína stávala se minutu od minuty jinou, a když baba začala řváti o loupeži, uchopila ji v zápěstí a smýkla jí. Ale již tu byl Jan, jemuž klid docela nerušený popřál dosti rozvahy, aby provedl maličký žert. Drže umyvadlo plné vody, podsunul je tak, že se baba, stržena Josefínou, octla v louži.

Řvi, Jene Josefe, radostí a ty, Marhoule, se směj jako zástup, jenž na největším náměstí berlínském práská Stinnesa.

Zatím se kupci rozlezli po domě jako červi v sýru. Všechno bylo zobraceno, všechno neslo již stopy drzosti. Sodovkář, pokud mohl, kupoval nezbytné věci, aby je vrátil Janovi, a totéž Činilo několik přátel.

Konec této hromady nadcházel zvolna, tu a tam někdo odprýskl, spěchaje, aby doma zvážil a přepočítal svou kořist, avšak smečka byla stále dosti veliká. Roztahovali, kdo co sebral, a hekajíce vlekli svůj náklad z kouta do kouta.

Jan s Josefínou odešli, i bylo Deylovi i ostatním přátelům vyhnati kupce z domu. "Je po dražbě! Je po dražbě!" křičeli, zatímco Rudda pomáhal vynášeti Marhoulovy ztracené věci z domu. Máme-li pracovati za peníze, nelze nesloužiti bohatým, a Rudda zde přišel k výdělku, když se byl zcela vydal z peněz, kupuje pro Marhoula.

"Konec," řekl Deyl, zavíraje dveře, "dnes zde neukradne nikdo ani stébla."

Marhoul s Josefínou se vrátili pozdě a dítě toho dne nespalo doma. Světnice byly pusté, Josefína plakala a Jan myslil na své mlynářství; tak nadešla noc, jež kryje bláznovské výšiny i údolí lupu.