Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Dělníci rozťali uzel Židovského města, a tam, kde opilý muž řval noční píseň, vyje pláč Klubu Za Starou Prahu. Civilisující svět a Evropa vnikla v tato místa sledujíc padesátou-druhou rovnoběžku a čtrnáctý stupeň severní šířky. „Kornout“ padl, „Zelená šiška“ byla stržena, vetešníci, pokud obchodují potravinami, byli přinuceni mýti se každý týden v pátek večer a městský fysik sestoupil do záchodů. Již hřmí a šumí hlas patentních splachovačů v domech, elektrické vozy brázdí ulice a stráž bezpečnosti vlekouc strašný obušek proniká hlouběji a hlouběji, až jedné noci čtyři mužové, jdoucí ze čtyř světových stran, stanou proti sobě tváří v tvář.
Doby mohutného mládí, čase pastýřský! Zde neohrožený praotec Emanuel vodil svoje dívky, zde stává! a líhal obrácen k vysokým hvězdám a hotov napraviti hlavu všem špinavcům a obejdům, kteří neplatili.
Jezero povahy plesa šplíchá nad starým Josefovem a Františkem, neboť vzdechy památkového úřadu nemají odtoku.
Zatím převratný stavitel města dravě a lítě se obořil na starou židovinu. Opraviv gotiku a barok, pokud byly moderní, zesnoval podivuhodný styl. Veliký kovář uchopil přežité a mrtvé slohy všechny vejpůl a máčel je, louhoval, pral, přebíral, roztřepával, sušil, česal a pletl. Když byl hotov, po způsobu mistrů školy technické rozestřel zmnožené tvary po povrchu chutných staveb. V houšti věnců, říms, mílků a krajkoví žijí divoké kočky a před šelmovstvím dobře je skryt kur domácí a holub doupňák. Evropa plynoucí Mikulášskou třídou jich neděsí, avšak čas od času v okně zadumaný obchodník bývá pokálen a ostře křičí. Tu holubi vzlétnou a kočky šplhají do vyšších pater. Byl sestrojen druh domácí pušky holubí, ale mimo ženskou inteligenci nikdo jí neužívá. Neboť je mír. Obecní zastupitelstvo jde s chválou tvůrce a s poschodí měšťák mává velikou dýmkou nad propastí ulice.
Ale v táboře milenců staroby je pláč; nejstarší šedobradý konservátor tvrdí muziku jako basa a na druhém pólu mohutného protestu vydává táhlý a vysoký kvik Kotelka Biliárová.
Barvou bědy a uznání je natřena korouhev reformátorská. „Ať žije stavitel! Ať žije velký mistr!" a „Mažte ho, mažte ho, srabáka!" toto dvojí volání zní patnáct let zprava i zleva, a stavitel slyší na obě uši.
Na východním nároží Platnéřské a Kaprové stál hostinec „U dvou litrů". Roku 1914 učitel stavitelství Belšánek jda mimo trnul nad jeho ohyzdností, neboť stavba byla nahá tak, jak ji stvořila vladislavská gotika před sty lety. Věhlasný učitel stisknul tajné pero na své holi a tato důmyslná architektura zobrazující „Prodanou nevěstu" se změnila v krumpáč, který mistr zatnul jako třiatřicátý zub na topůrku do hnusné stavby. Trhl a s výkřikem padl na zem, zatímco podivuhodná hůl ležíc těžším koncem na krvavé bouli, tiše zpívala Věrné milování. Muž si očistil brýle, vstal a sáhl do nejzazší kapsy pro velikolepou tabatěrku se čtyřmi obrazy Laudonovými (I. Laudonek v mateřské školce, II. Laudon u sv. biřmování, III. Generál před císařem, IV. Invalida v lázni). A tiskna šperk na hrot bolesti, bral se v sezení komise stavebních znalců, aby zničil „Dva litry".
Pivo! vykřikl mladý malíř, vida oknem nepřítele mávati holí, z níž lezly dva ostré konce.
Pan Vrejt, hostinský „U dvou litrů", byl hluchý a před desíti lety slyšel naposled houkat automobil a vystřelit poledne. Hladil si králická po zádech a zatím co bubny s revolvery mu mazaly a třískaly do uší, udělal si malou mýtinku v pralese ticha vesele si zatroubiv nosem.
Náhle, teď, při stavitelově útoku zvuk vjel do domu a do podlahy pod pana Vrejta, udeřil ho do podešví a stoupal vzhůru jako blesk po vodiči. Hostinský slyšel. Hrome, řekl malíři v okně, už jsem dočepoval, pane, už máme po zábavě. Pane Petrlák, to bylo znamení a já jsem hotovej.
Potom odešel do kuchyně na smrt a čekal devět let, aby zemřel na úplaVici cukrovou.
Za měsíc a za den přišli dělníci a polír Drbohlav. Vrejt prodal poslední sklenici piva. Potom snesli střechu a rozdrobili „Dva litry" jako housku. Avšak na dně zbořeniště sedal den co den od čtyř do šesti malíř Petrlák, vzdoruje zkáze. Když bylo spojení mezi sudy a nálevním stolem přerušeno, „Dva litry" podobaly se vraku a malíř statečnému plavci. Drbohlav líčil na mistra láhev kmínky, ale Petrlák vida před okenním otvorem již bez rámu státi kořalku na zednické koze, označil opilství za neřest a činil pohyby, jakoby zavíral okno. Potom se shlukl kolem svojí vášně a nevstal, až ho útrpní zedníci vynesli z praštícího domu. Tehdy padly „Dva litry" a malá hromádka rumu a loužička radosti zbyly z hostince a gotiky.
Téhož dne byl malíři doručen diplom Klubu Za Starou Prahu zhotovený na oslí kůži, a dav nadšeného spolku zpíval pod jeho oknem „Buď dlouho zdráv!". Stařičký jednatel, oděný jako družička, podal mu kytici pažitky a jemného býlí z Maiselova hřbitova a řekl:
Vážený čestný člene!
Pane, přerušil ho postižený, jsem prostý muž a nemohu platiti příspěvku; jděte po svých a nechtě si svoje ohavnosti!
Jednatel podal malíři ruku a pozdravil ho. Venku rozvášněný klub zazpíval „Na starých zámeckých schodech", a Petrlák se vrhl k oknu.
Klube, řekl, „Dva litry" měly dvanáct oken v průčelí, všechny míry na nich byly dokonale dělitelný dvěma, a přece krásná pravidelnost plynula rytmem svobody a v prostorách stavby se nemohl zahnízditi nežli hostinec. A protože pivo bylo dobré a již není, nekřičte. Nemohu za to, a táhněte do separací. Ať žije nové umění!
Tato pře a pozdní uznání gotického stavitele pohnuly Petrlákovým místem v umění, i letěl s hory Měsíčníku na nížiny Díla a Zlaté Prahy; byl zmítán a tu se naň zavěsil kritik mocného drobu mohutným článkem a lítal s ním, ale nevydržel a spadl. Petrlák nepřijal sedm dní výživného jídla a v úzkostech se rozpomínal na boha a čítanky. Zul si střevíce, a rozpárav punčochu soukal tenkou nitku, aby ji pustil dolů. Kritik Věch navázal na nit svůj tenký provázek, a když muž v povětří jej měl v rukou, navázal naň provaz, na provaz šňůru a na šňůru lano a potom táhl zmítaného mistra směrem tíže. Petrlák se octnul dole a zaměřil opět vzhůru do Uměleckého Měsíčníku.
Kdo jsi? řekl mu redaktor.
Jsem váš malíř, odpověděl.
Ale redaktorovy brýle zavěšené jako turecké sedlo na koni pohnuly se divým záporem, když skončil in medias res:
Odejdi, ztracený synu, odejdi do Jednoty!
Tak se stalo, že příhoda s „Dvěma litry“ a učený soud Š. Š. Vechův vyměřily Petrlákovi nové místo ve středověku umělecké fronty. Na východ od něho rozkládali se staří pánové a na západě Skupina výtvarných umělců tyčila se jako divošský oštěp v orbě Přemysla knížete.
Ale blížil se 28. červenec a čas, kdy Evropané táhli na velikou vojnu. V tu dobu narazila se bečka bolesti, a lidé ji pili na náměstích i v poli. Voják a smrt s nahými hnáty, kupec a nevěstka pustili se všude do veselého tance, a duha říšské hymny a Marseillaisy a hymna Rusů a Srbů a Angličanů a Němců visely s nebe nad své země jako nečisté prádlo národních svatých. Volání vlastí ozývalo se ve všech jazycích, lajtnanti lezli na kůň a druhá Internacionála, zdůrazňujíc svoji šedobradost, vytrhla do zázemí sloužiti zatím beze zbraně. „Národní politika“ hlasem potlačovaného bolu psala o smrti dobrého vévody jitříc bojechtivost svých abonentů a členové její správní rady po řadě pohaněli a pokáleli srbský prapor, jenž o sokolském sletu podvodně vylezl na nejloyálnější žerď, aby již tehdy zrádně krákal. Obchod, tisk a průmysl spravedlivě bažily po nepřátelské krvi, a jenom podlci kleli na císaře pána. Malíř Fr. Petrlák, čta mobilisační vyhlášku, zapomněl na ,,Dva litry“, zželelo se mu mrtvého Ferdinanda a chtěje zemříti, vpálil si kulku do levé dlaně.
Halt! vzkřikl Petrlákův domácí slyše střelnou ránu valiti se ze záchodu, už se střílí! Bratr Rus! Bratr Rus! a drkotaje zuby rychle oblékl čamaru, skryl obvazkem císařské licousy a jal se křičeti z plna hrdla: Já jsem pravoslavnej!
Policejní stráž vystoupila z kruhu světla obloukovky. Stůj, zařvala, kladouc služební revolvery na prsa muži, jenž přicházel proti ní. Neznámý občan leknutím spolkl svůj doutník a ztratil vědomí. Tu otevřelo se okno v prvním poschodí a jasný hlas označil pravého viníka. Oba policisté se přesvědčili, že spolknutý doutník vězí v hrdle zajatce výhodně a přirozeně jako roubík, pro jistotu jej doomráčili lehkou ranou, aby neunikl a obsadili nepokojný dům. Tehdy byl zatčen udavač, domácí pán a konečně František Petrlák. Polapenci byli dopraveni na strážnici a zjištěno, že neznámý chodec je inspektorem civilní stráže a v jeho kalhotách nalezli legitimaci a rátaný odznak.
Od počátku nebylo pochyb o zločinné povaze Petrlákova zranění, byl léčen na státní útraty a s chromou levicí zařazen do pochodové setniny svého pluku.
Po válce, řekl mu hejtman Petr Žilka, budeš souzenej, my ti dáme mrzačit společný vojsko!
Záhy vítězství cválalo z redakce do redakce, až v tiskových stanech byly zřízeny vítězné ústředny, loyalita otřásala státy a zvířené nadšení sedalo na každou snítku vojenských těles. Petrlák namaloval devatenáct podobizen šikovatelských dam, načež se uchýlil do záložní nemocnice č. 4, vydávaje se za raněného kulí nepřátelskou. Zatím komár z rodu anopheles jako holubice Noemova, anděl a jasný aeroplán vzlétl nad armády a snášel se a bodal vojska vkládaje do každé rány malárii. Za soumraku vojáci nastavovali zadnice a komáří párek stál tři chleby. Vojáci, kteří si malárii opatřili, dobrořečili statnému mocnáři, jenž se modlí v prosté postýlce, a mazali si to do severních Tyrol nebo jižních Uher na tři měsíce a potom na dovolenou. O du mein Österreich! Ó republiko francouzská! Dříve než jste mohly zcela zvítěziti, Rusko stalo se RSFSR, špatný příklad byl dán, zlý Bedřich střílel, vstal Liebknecht a na místo Clémenceaua četl se Barbusse. Fronty na chleba třásly prázdnými sýpkami a fronta na smrt praskla a sypala se domů. Petrlák otřásl se jako ten, na koho sáhla smrt, pak chutě vstal a rouhaje se vojenské disciplině vsedl na vůz s lékařskými nástroji, aby s celým krámem ujel do Čech. Z podzemí lezli vojáci jako krysy a zástupové hýbali se z jihu na sever, podobni černému spáleništi. Honvédi, dajčmajstři a šestatřicátý pluk se přehnali přes Petrlákův vůz a rozdupali jej; vozataj spadl, ale za čepicí mu zůstalo očkovací kopíčko.
Zemru chud, řekl si vleká vymknutou levici k nádraží, „Dva litry“ zůstanou v sutinách a vzorný hostinec se nestane skutkem.
Leč druhý den nalezl František soucitného topiče, jenž ho vytáhl na tendr. Jeli do Českých Budějovic a vlna mohutného přívalu se nížila dosahujíc na zemských hranicích do výše dospělého muže. Čechy duněly nadšením, neboť byl třicátý říjen roku 1918. Dělník a dělnice, kteří po činu se stali nezvěstnými, drželi za ruce P. Isidora Zahradníka a volali hlasem naposled zjasněným: Ať žije Republika československá!
Sláva! řval František v zátiší revoluce, ale tu velkoobchodník příliš nadšený, vida iniciály císařovy na Františkové čepici, nalil mu ji až po uši a při tom si jeho ukořistěným kopíčkem zranil dlaň. Tekla krev!
Sláva! opakoval Petrlák zmocniv se obratně svojí lancety a pánova cylindru. Mimo tyto dvě věci zachránil jen holý život. Druhý den jel do Prahy.
Kdyby „Dva litry“ dosud stály, byl by Petrlák zasedl k svému stolu a záhy by byl mluvil řečí města. Ale dobrý hostinec byl zrušen, a ve světnici, tam, kde osm let bydlil, zbudovala paní Obrmajerová velkosýrárnu, vyrábějíc ve velkém homolky jménem „Triglav“ a „Vesna“.
Malíř byl sám, padal večer a romantická luna třpytila se v louži na místě, kde stávaly „Dva litry“.
František sňal cylindr s hlavy a mával kopíčkem řka: Měsíci blázne, dorůstající bochníku, z něhož ujídá čas.
Jéje, Franci! vykřikla sličná dívka vrhajíc se na prsa spícímu muži.
Radost ze shledám, brzy hlučná a brzy tichá, rostla ve stínu a poklesala v záři svítilen. Božena vedla Františka do domu svého otce, vzorného učitele Václava Kořínka. Válečná lítice hnala se přes hlavu tohoto dobráka jako stádo 'splašených větrů korunou slovanské lípy. Kýval se, ale stál. Roku 1914 z učitelských úspor koupil si malou chaloupku v Malé Chuchli a po obtížné práci pedagogické spěchal pod její krov. Opřen o kmen desetileté hruše díval se za svým rojem a dále k podolské cementárně a zpátky k jihozápadu, kudy Horymír Neumětelský pražil k Radotínu. Pan učitel vystavěl včelín a osadil ho, aby pracovitost, společenské a královské zřízení tohoto hmyzu nám lidem bylo vzorem v ušlechtilém zápolení prací a v lásce k císaři pánu.
Ale již roku 1916 med stál hromadu peněz, a pan Kořínek prodával, stal se překupníkem, zbohatl, kupoval domy a konečně si zařídil továrnu na medové máslo a starou slovanskou medovinu.
Tohoto dobrodružného večera vězel otec Kořínek v krumplovaných trepkách a radoval se ze svého osvobození. Když vešel Petrlák, žvanec nadšení mu uvízl v hrdle. Oba se vyjevili, ale záhy shoda obletovala láhev dobrého vína.
Vy jste větroplach, pane, řekl otec, ale malíř a dívka si vedli cílevědomě, a šest let na místě „Dvou litrů“ stál Petrlákův dům, zbudovaný z prostředků věnných a za státní pomoci. Dnes na malíře přišla bída, obchod medem vynáší už méně a různé stopy válečného tažení jsou patrný na tvářích dívek. Avšak manželé Petrlákovi podle předurčení čepují a vyvářejí v novém hostinci „U dvou litrů“.
Noc trapně dusila obecní osvětlení a kočičí stezkou přes zídky, žlaby, střechy a přes komíny bral se divý kocour ježe hřbet. Novostavba nořila se svým hrotem v oblak kouřových plynů a v těchto sirých polohách na vrcholu velkoměsta Prahy vlál kocouří chvost.
Obrácen k zlověstnému nebi František Petrlák pil a dopiv řekl: Běda!
Nálevna nového hostince zachřestila svojí prázdnotou a hlas výraziv z hrdla hledal díru, až vlezl do kamen a stoupal, aby se vznesl v širý prostor.
Běda!
vybuchlo nad Prahou a střepiny slova sypaly se dolů. Bylo deset hodin a čas. aby všichni knězi spali a přece šel po Františku veliký kněz mysle na věci tohoto světa.
Jsem lichý z mnoha důvodů, řekl si. Ale dříve, než uvedl prvý ze sta, byl zasažen křikem „Dvou litrů“. Zavřel oči. šel po hlasu a dříve než uplynula hodina, vstoupil do šenkovny Františka Petrláka.
Přicházíte příliš pozdě, pane, řekl František, ale kněz odpověděl, že jeho místo není na počátku.
Jestliže se nemýlíte, zmýlil jste se, pravil Petrlák, „Dva litry“ vás prvého nabraly.
Nuže, odpověděl kněz, tato moje domněnka jsouc potvrzena tak záhy výminkou ukazuje se správnou. Jsem farář Felix Hoch a moje vzdělání jest poněkud středověké.
Řka to, usadil se mezi dva sloupy tak, aby stěna kryla mu záda, a pil a ptal se a byl tichý, aby vypátral záhadu volajícího hostince. Hodiny bily dvanáctou, a tu poznovu se otevřely dvéře a do hostince vešli dva bratří jako spřežení býků.
Krčmáři, řekl prvý z nich, nehledíme na stravu ani na nápoje, ale zacházejte s námi vlídně. Jsme unaveni, pane; byli jsme v pěti místnostech a v šestém hostinci nás odmítli!
Jsme bez přístřeší, kvílel druhý.
Pijácká zvůle, jež od dob zrušení staré hospody přezimovala na místě „Dvou litrů" a teď čekala ve svém koutku na dobrou ránu, aby vylezla, zamnula si zkřehlé ručky hopkujíc kolem dvou bratří.
Sedni, řekl farář, ale bratr Ben vzal ohavu na kolena a zazpíval z plna hrdla: „Ještě včera kafe vařila Hubáčková.“
Přeřval dvacatero veršů a řekl: Jestliže dílna nehučí, mistr zajde; stydím se vězet v tom tichu. Vzhůru, pane faráři, pane děkane, zpívejme, veselme se!
Já jsem farář Felix Hoch, odpověděl kněz a ve všední dny zpívám leda o samotě. Jednou v Dobré na děkanství při večeři otázali se bohoslovci přímo a bez ostychu ďáblů, lze-li jejich jsoucnost pokládati za prokázanou. Ďáblové odpověděli: Ano, ale ačkoliv se domnívali, že odpovídají v dobře laděném sboru, ztropili takový hluk, že pokazili slušný průběh té dobré hostinky.
Jak! ptal se bratr Karel, vy chcete říci, že zpěv je ďábelského původu?
Pánové, řekl Petrlák, mám jakousi naději, že není ďáblů.
Tak! zvolal kněz, budete usazen! O strašné události v Dobré mladý jáhen vyhotovil záznam. Ale nenaleznuv na děkanství tabulky ani papíru, pera ani dřívka, psal oharkem na rukáv košile. Jáhen přijal vyšší svěcení, stal se farářem a zápis, ačkoliv se knězi drží v čistotě, ustavičným užíváním košile se trochu setřel, nicméně navštivte ho.
Nepřičiňuje k písmu osobního výkladu? ptal se Ben.
Někdy, odpověděl kněz. Avšak, neslyšeli jste dnes o desáté výkřik, pánové, nepřišli jste ke „Dvěma litrům“, vedeni hlasem?
Ne, řekl Ben. Jda v tu dobu po Václavském náměstí, viděl jsem koňskou šlápotu plnou vody. Nenapil jsem se, neboť chválabohu, znám několik dobrosrdečných chlapíků, kteří si způsobili trvalé pálení záhy, napivše se z domnělé koňské šlápoty, jež vždy je stopou hrozného ďábla. V naší vsi se tak roznemohl hudebník Štípek. Jsem hotov, říká, na dotvrzení té pravdy rozbíti svůj nástroj, výtečný štěbenec.
Zdá se mi, řekl kněz, že vy, ač jste pil méně, jste moudřejší svého bratra.
Tehdy otevřely se do třetice létací dvéře a vešli dva jinoši. První byl strašně ježatý a jeho vlasy a neholené strnisko po způsobu zoufalého zástupu trnuly na něm zřejmě neznalé svojí mohutnosti. Druhý muž vlnil se na temeni vlasatou bouří. Byli to básníci a přátelé Františkovi.
Vítejte! vykřikl Petrlák otáčeje vypínačem, takže povstala tma a chaos a opět světlo jako prvního dne na počátku světa.
Kněz, jsa znepokojen posupným lesem na básnické hlavě, přisedl na bobek a nepronesl slova. Ale básník vmetl do jeho kouta rázně křesťanský pozdrav, a farář chytiv jej uvěřil v lidství obou příchozích.
František přinesl pivo a všichni hosté se posadili k jednomu stolu. Pili a z mohutných mozků unikaly myšlenky syčíce jako pára, jež letí z kotle. Mozkové závity, v nichž sídlí veselost, vzduly lebeční kosti pěti nových přátel a ostnatému básníku na tom místě tyčil se zveselený chochol.
Druhý den Petrlák vstal o deváté; jeho světnice podobala se hornické kleci, jež z Martina dolů stoupá do bílého dne. Za hodinu probral se z mrákot opilosti a mohl obstojně říci: Milá ženo, včera byl dobrý obchod.
Ale ústa paní Petrlákové zůstala prázdná; vzhlédl k ní a ztrnul. Panina sličnost byla přetržena dvěma jizvami zlosti a na jejích bedrech ležel manželský kříž, který táhla podobna opatu Božetěchovi.
Byl jsem podveden! vykřikl František, toto nemehlo není ta, s kterou jsem se ženil.
Paní propukla v pláč. Ale její matka, stará Kořínková, nalezši dceru v tratolišti slz, osušila ji a řekla: Neřvi, pánové z naší společenské třídy musí se zpít jednou v témdni nebo jednou do roka; přijde na povahu, je-li suchá nebo mokrá. Ale ty neřvi, ó dítě, jsi vlhká jako ropucha a vyvrátíš si nos! V prvém roce manželství neplač, neboť tento prostředek je houfnice příliš hrubá. Když ti František sprostě nadává, buď nejpůvabnější a vytáhni malý kapesníček jen tehdy, když za tebou leze.
Paní stavila proud svých slz a matka podivovala se Petrlákově statečnosti: Von je energickej, řekla na rozloučenou.
Zatím František byl již ve výčepu.
Praha motala se před skleněnými dveřmi, dvě malá dítka pronásledovala kominíka, auto hýkajíc smrdělo z neústrojných vnitřností a vlčák se tetelil nad svojí čistotou, zatímco paní kazíc jeho mravy táhla ho za obojek.
V tu dobu Benjamin Bolom ležel ve své ordinaci na pohovce a poslední jeho pacient lezl se schodů s temnou nadávkou v ústech. Bolomův stůl byl pokryt dvěma desítikorunami a přece bezpočet nemocných přišlo dnes usmáti se na Bena a promluviti s ním o počasí.
Já, řekl velikolepý stařec, jenž se radoval, že patnáct lékařů nezdolalo jeho zlatou žílu, já, pane doktore, zase krvácel!
Operovat! pravil Ben, ale starý pán byl klidný.
Užívám čtrnáctery prášky, třikrát denně se koupám, profesor mi dal čípky a přece krvácím!
Já myslím, pravila zlatá žíla, že moje zdraví je pevné.
Zatím Ben si zaváděl umělé dýchání a zachoval se při živote.
Já ti dám nůž, já ti dám operovat! hučel mohutný stařec na chodbě hroze pěstí. Ale byl poslední a hodiny za ním odbily jedenáctou.
Ben vystavěl svůj stánek v ulici Generálské. Řeka bolesti vtékala a vytékala jeho dveřmi zůstavujíc v plivátkách souchotinářské chrchle a v kbelíku špinavé obvazky. „Mladý může, starý musí!“ Tento nápis stkvěl se na stěně jeho čekárny a nemocní četli jej jako cestovatelé jízdní řád.
Benův bratr byl rovněž lékařem; jeho dvaatřicet let rozkládalo se jako omšelá hra v karty před očima pražských nevést. Smečka dívek dnem i nocí mířila mu k srdci, ale hodný Karel zůstával sám a v samotách kliniky nemocí vnitřních s vášní kreslil hranice útrob na lidské povrchy.
Nech toho, řekl bratrovi kdysi Ben. Ale tehdy obří stín profesora, jenž seznal a učeně popsal případ s platinoirídiovým hřebem, jenž vražen do čtvrté komory mozkové způsobil vylučování cukru močí a jistou smrt, titanský stín ležící po veškeré klinice s praskotem se zlomil nad Benem a vykázal ho ze dveří. Od té doby mimo vémě kliniky Benjamin Bolom sál védu z všelijakých knížek, ordinoval a oženil se.
Karel stal se asistentem a snil, že i on nalezne kteréhosi dne nové jméno staroznámé nemoci, stane se docentem, a jestliže se dobře ožení a jestliže bude správně politicky orientován, snad usedne někdy na stolici profesorskou, aby Konal zkoušky s prothesou mandlí a přívěšku červovitého na slepém střevě.
Teď mezi oběma lékaři ležely ulice nabité tisíckrát mocnějším bratrstvím, neboť bral se jimi zástup demonstrujících dělníků.
Když přešli, slétlo poledne a z úřadů a z obchodů a ze škol vyrazili lidé, jimž mezi dvojí robotou zbývá štěrbina svobody.
Bolomové, oba básníci, a František Petrlák seděli nad svými mísami a jedli, a tu farář Felix Hoch opět je shromáždil kolem včerejší pitky.
Náš kněz asi spí, myslil si Petrlák, ale Bolomové věřili, že vrhne nebo obědvá. Jen básníci viděli faráře se usmívati; byl v dobré míře a roztřepav červený a modrý kapesník, mával jím s hradčanských výšin.
Náš kapoun, řekl ostnatý básník Uhel, sedí v suchu; jsem si jist, že ho nebolí hlava a že si zpívá, neboť dnes je pátek.
Zdá se mi něco jiného, řekl druhý. Snídal v posteli, vstal a koupal se. Potom vymydlen četl ve „Věstníku duchovenstva“, napsal text postního kázání a přitom s jednoduchými pocity vypil lahvičku Tokaje.
Zatím básníci snědli slanečka a deset housek.
Vzpomínka na „Dva litry“ tála a když šeré, ospalé a těžké odpoledne převalilo se přes ni, nezbylo nic z její velikosti než patero míst v dobré hospodě. Vrátili se do ní a pili a poznávali se a konečně hořeli jako keř Mojžíšův plamenem přátelství.
Minulo šest dnů a shoda přerostla výšku nálevny.
Vyjděme si, navrhl Hoch.
Ve dne nemohu! odpovědělo patero úst.
Vy, kněze, jste tak volný? řekl Ben.
Vězím v duchovním rouchu, odpověděl a přátelský stůl pozbyl rovnováhy, zakýval se.
Bylo ticho a každý z pijáků měřil je svojí nespokojeností. Vyzařovalo škvírami dveří jako paprsek zlodějské lampy.
Dosti, řekl Ben, vaše místnost, mistře, je příliš veliká; v hospodě nemá býti .místa pro úvahy.
Ale dříve než promluvil, venku Jiří Baar, sběratel a obchodník starožitnostmi, hledaje tichý výčep, chytil se na pomlčku „Dvou litrů“ a byl vtažen dovnitř jako ryba, jež chňapla vnadidlo na udici.
Sedmý! vykřikl básník Hart, sedmý a sedmého dne! Tento hostinec je stvořen jako svět; vím, pane, kdo jste, nicméně představte se!
Je s podivem, pravil kněz, že příchod jednoho každého z nás je provázen přírodními úkazy.
Ben a jeho bratr vzal nového muže do středu a za dvě hodiny starožitník Jiří v obecném řevu dýmal nejmohutnějším basem. Každý večer „Dva litry“ se naplnily hlučnou radostí a sedm přátel honilo se v ní jako rybičky. Tento stav trval až do patnáctého dne, kdy tři noví mužové, Vala, Holý a Bernard, byli vrženi přicházející zimou na výspu Františkova vzorného hostince.
Vešli zkřehlí a hejlové hnízdili na jejich nosech. Ben vyšel jim vstříc a příchozí, který se podobal ptáku, poklonil se až po pás.
Jsem Bernard, drogista, herec a spisovatel-amatér. Řka to, měnil se před očima společnosti.
Byly tři vidy, v nichž se tento muž vyskytoval. Vid ptačí, vojenský a vid železný, zvaný „kleště“.
Student Vala skryl svoji tvář do ohromného skřipce jsa zřejmě na rozpacích.
Bernard, pravil, má trojí tvář a trojí úvěr.
Nevadí, odpověděl Uhel, ať pije všemi svými ústy.
Pánové si sedli a Vala shodil skřipec jako jelen na podzim parohy a obnažil dvé svých očí. „Dva litry“ seznamovaly se s jejich velikostí s údivem a bez poznámky.
Kněz Ben, Karel, Vala, Holý, Uhel, Baar, Hart, Bernard a Petrlák ráz naráz stavěli svoje prázdné sklenice na stůl a kolemdokola cválal zvuk, napodobuje hru mlatců a slavné čtyřverší: „Čtvermonohým dupotem ujetou tepe podkova půdu“.
Druhého dne řekl František svojí ženě a otci Kořínkovi: Bez pomocníka nemohu učinit zadost svým povinnostem. Kdybych byl sám, moje nedostatečnost zmrhala by slávu „Dvou litrů“. Chci číšníka, dejte mi číšníka! Bez něho vzorný hostinec zvrtne se v zmetka a jméno zakladatelů v niveč.
Starý Kořínek mnul si uši a nespěchal s odpovědí, avšak jednoho dne přišel ke „Dvěma litrům“, veda za ruku jinocha jménem Pavla.
Večer deset přátel vzalo sličného číšníka z Petrlákových rukou a shledali, že je opilý.
Byl přijat v spolek. Byl adoptován. Oslaven. Ale tu, když se sčetli, přátelé prohlásili počet za uzavřený, neboť Ben a kněz se báli nešťastné třináctky a nechtěli s ní sousediti.
Básník Uhel zůstával mimo „Dva litry“ stejně ježatý, jako když seděl mezi desíti přáteli; podoben vzbouřenci nesl hlavu pokrytou ostny jako sudlici. Ale kštice Hartova jenom od případu k případu se vzdula vlnami. Tehdy, když jeho básnická mysl se nejitřila tvůrčí činností a neposedly ji ani „Dva litry“, básníkův vlas ležel jako opičí srst. Uhel hledě na proměnlivý vrcholek lyrikův byl nespokojen s Dohodou, jež se rozkládala mezi jeho ušima.
Řekl: Jsi míšenec, neboť čisté plemeno básnické hvízdá a ječí a hřmí širými verši po všechny dny. Velikost světa je obsažena ve slovech. Mluv a piš!
Hart slezl se židle a zíval.
Kdybych měl srovnati nás oba, shledal bych, že jsem podoben plachetní lodi a ty parníku. Moje plavba je vázána na dobrý vítr.
Uhel neodpověděl a plnou parou sjížděl svůj článek. Jeho kalamář se podobal sopce. Psal o výstavě Tvrdých synů, již z vykopaných kostí jako stvořitel ze žebra Adamova dělali nové umění. Psal: Zástup Tvrdých synů skládá se ze šesti řádných členů a ze řady anonymů, rozptýlených po ostrovech Okeanie, obrazárnách, revuích a barech pařížských. Uhel hnal svůj bystrý soud mimo těchto šest Synů, jako když farář Felix Hoch na Karlově mostě míjí šest svatých. Dopsav svůj úkol odešel s Hartem ke „Dvěma litrům“ a hostinec polkl je jako ryba Jonáše. V kouři a alkoholické rose na plošných výšinách stolu válela se oblaka řeči, válela se a stoupala vzhůru v pomalém letu a tání.
Starožitník Baar snil mezi ostatními nezapomínaje píti. Pročpak v blankytných prostorách opilého nebe by si nehrál? Zde líbezná nemožnost lezla do šlachovitých řádů fysikálních, hostinec mluvil a kněz chlastal. Nuže, Baar, dupnuv, nohou obdanou kamaší, ocitl se v oblasti opojeného radování a kroužil v něm. Brzy vězel v hodinách a brzy v klavíru, vyzváněl na strunách dokonalým hrotem střevíce.
Za chvíli rozptýlil se a byl obsažen ve vakuu osvětlovacího tělesa a procházel se po obrubě Valová skřipce, utíraje mu sladké oči. Houštinami veselí dral se i Bernard, ač jeho hrdinský plášť bral úhonu a pouštěl chlup. Půllitr vzpínal k němu ucho. Bernard se napil, polkl a dávka bratrství vrhla ho na Baarova prsa. Byla prázdná. Bernard řekl: Seber se a opět se ustanov ve starožitníka! Když věc byla hotová, Bernard mluvil dále: Baare, tato hospoda je středem našeho světa. Nemyslím na Vecha ani na příhodu s gotikou, ale malíř František Petrlák šenkuje a vyvářeje zde, je ve středu. Levý Uhel a pravý Hart tvoří dvě křídla. Nuže, stůj na pravé straně vedle Petrláka a já po jeho levici. Jest věcí amatéra a věcí obchodníka uměleckými předměty, aby pobývali mezi umělci. Vzhůru, spojme je, již je spojme!
Patero mužů postavilo se v řad, zbujní jako ústavní sirotci na mši, s ústy otevřenými a posmrkávajíce, zatím co ostatních šest na ně zevlovalo. Prozřetelnost shlédla na statnou skupinu okem, jež se podobá objektivu. Tvůrce všehomíra viděl státi ve „Dvou litrech“ forward budoucího footballového klubu Balí, ale jen on sám znal budoucnost, jež je skryta lidem.
Oko, zavěšené v hloubi prostoru, zamrkalo libostí. Kněz povstal mezi dvěma sloupy, dva bratří, již se podobali dvěma býkům, byli před ním a mezi nimi a mezi Petrlákem, dvěma spojkami a dvěma básníky, hemžili se Holý, Vala a číšník), postupujíce a vracejíce se zpět.
Ejhle, jedenáct footballových hráčů, již stojí v základním postavení nejdokonalejší hry a nikterak nevědí, čím jsou!
Potom, když ticho nadmulo tuto prorockou chvíli až k prasknutí, na výšiných zahřmělo: Staň se! a letělo do „Dvou litrů“ k nohám Petrlákovým. František si založil ruce a položil na to nohu.
Onoho večera a noci před svátkem blahoslaveného Matěje nebe zároveň s pohledem, jenž všechno proniká, chrlilo lijavec, aby řval ve žlabech, rachotil na oknech a skřípěl vývěsním štítem. Veliký svátek snášel se na Prahu, jako lomozná hodina představení „Dědrasboru“. Kněz znepokojen tímto ďábelstvím nad hlavy všech zdvihl plnou sklenici a poslouchal.
Mezitím prorocká sestava se rušila a jasnozření se kalilo a sleplo.
Pavel přinesl rybu z čeledi štědrovečerních.
Darebníče, řekl Karel k faráři, ty se postíš v neustavené dny!
Jednou postil jsem se po celý čas velikonoční, jenž trval sedm neděl, odvětil kněz.
Ben pravil: Postní jídla? Ty, otče, chceš žalostiti tímto způsobem?
Ne, tímto způsobem chci býti ctnostný, a věz, kdo svůj život v ctnosti tráví, ten si plete věnec slávy! Jednou vyšel z Opočna malý a prostý kapucín jménem Odera. Vedl oslici. Kapucín se modlil, zvíře hýkalo, ale subskripční listina v kněžském zápisníku byla čistá a dva koše na milodary zely prázdnotou a skákaly na hřbetě osličím. Letos — řekl si Odera — bylo krásné léto a byla převýtečná úroda. Jest mi obejíti všechny sedláky v kraji a stůj co stůj vyraziti z každého desátého hrudku másla, pecen nebo dvacetikorunu. Probůh, vím, že mi ti všiváci nadávají, ale nedám se. Odera pracoval a byl živ o pivě a mase až do pátku, ale v tento den nechtěl přijímati ani jaternic ani tlačenky a žádal si ryb.
Co — odpověděl mu otrlý chalupník, hroze topůrkem — to chceš jikrnáče nebo mlíčňáka?
Kapucínek se zarděl při tomto výčtu pohlavnosti, ale chtěl mlíčňáka.
Prase — zařval drobný zemědělec — co chceš provádět s mlíčím?! A nečekaje již na knězovu odpověď mazal ho topůrkem, až ubožáku navršil na temeně věžovitou bouli, vysokou jako byla jeho kápě.
Vida, vece Petrlák, co jest vám snášeti, ale vsázím se, že prostý kapucínek se pomstil a štípl rolníka do stehna.
Tři, Holý, Vala a číšník, již byli předurčeni hráti v záloze a proslaviti se nejhutněji, teď netušíce blízké velikosti zpívali sedíce na svých stolech s nohama v povětří. Nohy, tyto nástroje velikého sportu, jež do šesti měsíců chopí se míčů a zahrnou mrzkého nepřítele smrtícími shooty, visely jako bláhová a mírná hovádka. Leč přece v předtuše příštího zbujení svaly ve skupinách ohybačů tahaly za kostičky a mírný pohyb byl předobrazem příštích ran. Pocit svěděni lezl jim od konečku prstů vzhůru hromadě se v kloubech a vystřeluje k mozku. Byl to pocit podobný onomu, jejž zakouší panenství před svým povalením.
Ty zpíváš na Tajteniku, jenž hoří na širém moři, a držíš harmoniku — —
ta tklivá píseň místo míče létala z nohy na nohu. Stehno, jež prostřednictvím svalu krejčovského je účastno stehů mistrových, již nepokojně vězelo v občanských kalhotách a zasténalo. Tiše, řekl Holý, copak se neovládám? A zpíval dále:
Tajtenik, Tajtenik, Jendo, sedni na parník!
Tento inteligent ze všech jedenácti byl nejhodnější. Jeho rudé srdce podle přirozenosti bylo na levé straně, ale protože deset let vězel ve vlasteneckém deníku, přioděl se ještě barvou bílou a modrou. Na nose a za ušima vinuly se mu brýle a za nimi stála milost a láska. Jeho citové mohutnosti byly amorfní, ale nepřebratelné. Nemyslil na sebe, mařil vlastní úspěchy přemírou dobráctví, koncipoval pro jiné, hrál pro jiné, předával svoje míče a nestřílel na goal. Byl halfbackem a zůstane jím i v F. C. Ballu. Lidé ho mají rádi a kdo s ním mluví, popadá ho za kousek dobroty, až mu zůstane v hrsti podstatný kus Jana Holého.
Číšník byl pachole z rodu obratných, trochu záškodník a trochu tichošlápek. Přičiňoval se anonymně, ale kdykoliv stál v útoku před činem, pokrčil ramena i nohy.
A Vala těkal, nemohl jíti vpřed, aby se úprkem nevracel.
Taková byla záloha.
Druhý den farář Felix Hoch, vida oknem step nedělního odpoledne, rozhodl se seděti doma. Ale hrot neklidu vylezl z lenošky a píchl ho, až zasténal a knězovy žlázy a knězova čtyřicítka zadupaly. Nuže, Felix nasadil si roztomile cylindr a vyšel. Bral se hradem a kněžské a nepřemožené tělo chvělo se hlasem stesku: Co jsem se natěšil, až budu farářem. Zatím již zástupové obklopili Hocha a pod nohama všech zmizela rovina svátečního času. Klobouky zelené jako mládí, kývaly na cylindr; dav brodil se jarem.
Před hříštěm Slavie farář Hoch se zastavil.
S. K. SLAVIA versus A. C. VIENNA,
toto návěští velikosti žraloka vznášelo se nad zástupy a pohnutý farář je očichával. Dívky vcházely do ohrady a mizíce usmívaly se na faráře, ale Felix Hoch se odpoutal a kráčel dále. Před Spartou pokušení hnalo na něho novým útokem. Vstup! Vstup! řvala šestnáctá hodina před branami hřiště. Dav ukolébal kněze v nicotu a nesl ho na dvou pannách a na zádech školníka z Budovcovy školy. Felix octl se na tribuně a vklíněn mezi rozvášněné diváky, posedal se tímže pocitem. Tu vešla obě mužstva a rozestavovala se před svými brankami:
Goalman
*
backové
* *
záloha
* * *
útok
* * * * *
Goalman je nejposlednější nadějí. Backové připomínají dva býky, blížence z hospody u „Dvou litrů“. Běhavá záloha a útok důrazný ve středu, prudký a rychlý na křídlech, i spojky, trochu zbrklé, vizte je, vizte, zda to nejsou přátelé, již včera právě tak rozestavili se u „Dvou litrů“ před nálevním stolem!
Jedenáct přátel na hříšti Sparty! Tato skutečnost zjevila se knězi a kněz se bál. Maje při svém řemesle co činiti se zázraky, nevěřil, že za bílého dne na hřišti bude mu zírati na nepřístojnou podívanou toho druhu. Ale nebylo již pochyb, on sám stál v brance a před ním Bolomové, záloha a útok. Poznával Petrláka, jenž si zakládá ruce a klade nohu na míč.
Když ručej údivu odplynula, farář pocítil na svém méně skutečném boku dámu nebezpečného stáří a poznal, že všechny věci mohou být neobvyklé, mimo umouněnců všednost námluv.
Toho dne byl na Spartě dobrý sport, ale když se ozvala soudcovská píšťalka, oznamujíc halftime, kněz odešel, aby oznámil vidění svým přátelům. Shromáždiv je v rodinné jizbě „Dvou litrů“ řekl: ,
Přátelé, volky nevolky, jsme footballovým klubem! Já, čtyřicetiletý farář, stál jsem v brance a vy jste byli přede mnou!
Zatím co kněz mluvil, mužstvo se opětně sestavilo.
Je to tak dobře? zeptal se Bolom.
Zcela, odpověděl Felix, ty jsi kapitánem.
Nuže, shledávám věc přirozenou. Jestliže se bojíš cynického kostelníka, jenž se ti bude posmívat pro tvoje vidění, chci tě léčit.
A zvítězili jsme včera? ptal se číšník. Ještě ne, odpověděl kněz.
A již deset ostatních zařvalo: Hurá, my zvítězíme! A goalman Hoch žehnal, nemoha jinak, svému klubu.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
