Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

POSLEDNÍ PŘEMYSLOVCI

Hluboké lesy

Zvěst vypravuje, že za času kralování Přemysla Otakara II. žil v mazovské zemi a právě na okrajku pralesa mezi řekou Vislou a Drvencou člověk jménem Kmitas. Byl prý dobrého srdce a zbujné mysli. Měl hbité tělo, širokou hruď, útlé boky, kadeřavou hřívu, planoucí zrak, vlčí tesáky.

Byl krásný?

Možná, avšak svědkové mluví rozličně.

Kteréhosi léta zabloudil do Kmitasova hvozdu jáhen Razek, dobrý řeholník a dobrý křtitel pohanů. – Jáhen jde bez bázně. Prodírá se podrostem, klopýtá přes kořeny a znenadání spatří před sebou plameny. Znenadání spatří Kmitase. Oheň svítil, bylo jasně viděti Kmitasovu tvář, jeho ramena, jeho vlasy, jeho lesknoucí se zrak. Bylo jasně viděti plesající stvoření, ale jáhen se v hrozných úzkostech dává do křiku. Volá, volá, prosí o pomoc a div nezemře strachy.

Byl tedy Kmitas ohyzda? Měl zoban místo přímého nosíku, dráp místo ušlechtilých rukou a pazneht místo chodidel?

Snad, ale ženské, které jednou šly mimo kosjuvský brod a které zastihly Kmitase jak plaví hřebce, spustily chechtot a házely za chasníkem hrudkami. Jedna z těch ženušek držela v ruce tlouk, kterým se hněte prádlo, a byla by milého Kmitase velmi ochotně uprala.

„Ty bídný vlku, nás chceš rozehnat? Jen to zkus, jen si něco začni!“

Řkouc to dala se ženuška do běhu. – Suknici nad kolenem, tvář v ohni, hrdlo plné šťastného výskotu – přisámbůh, podobá se spíše zamilovaným rusálkám než trestající dívčině.

A kyj?

Od hada v ráji, od časů kamenné palice, od prvního úsměvu, který zkřivil lidskou tvář, znamenají rány nejen zlobu, ale i příchylnost. Hrozící tlouk, nadávka a hrudky, které se sypou na Kmitase, jsou jen hrubá řeč lásky. – Tak jest! Pekelník, jenž zděsil svatého kněze, byl u kosjuvského brodu shledán hezoučkým.

Kmitas sám neměl ovšem o svém zevnějšku a o svých mravech ani ponětí. Strojil se jak se dalo a konal nezbytné věci. Hlad, starý pořádek v rodinách a nájezdy ho nutily, aby pásl dobytek, aby rubal dříví, aby lovil zvěř, aby mstil křivdy a utíkal před mocnějším nepřítelem. Byl lstivý, byl nelítostný a tu a tam si vedl něžně jako neviňátko. Táhlo mu na dvacátý rok, ale tehdy se čas nepočítal; a lze připustit, že se narodil o něco dříve či později.

Pokud běží o příbuzné, o Kmitasova otce, o paní máti, o kmotry, bratříčky a sestry, byli všichni stejně sveřepí a stejně milostní. Prales či děsné podmínky pralesa je vedly k děsným činům, cit lidskosti je poutal v šťastný svazek a jejich zbožnost viděla jak se otvírá nebe.

Jednou přálo mužským Kmitasova rodu štěstí. Vyšli do lesa a prvnímu z nich padla do rukou jalůvka, druhému los a třetímu kňour, čiperné rochně. I zabili jalůvku, losa i rochně a složili kořist před krb do řádky. Potom se nejmladší žena jala chválit manžely svých sester a všechny mladice se radovaly.

„Neradujte se,“ pravila paní, která přivedla Kmitase na svět, „jakpak usušíme tu kořist? Je parno, je vlhké počasí a nesvítí slunce.“

Potom udeřila brašnou na sůl a pravila dále: „Brašna na sůl je prázdná. Jakpak prosolíme tolik masa a jak je chcete ukládat do beček?“

Kmitas tedy rozčtvrtil jalůvku, oddělil pěkný kus od hřbetu, vzal maso, vzal brašnu a již pospíchá do kláštera, aby tam odevzdal dáreček a požádal o vzácnou sůl.

„Nesu vám, svati otcové, pěkný špalek hovězího a vy mi na oplátku poskytněte tolik soli, co se jí vejde do té brašnice.“

„Dej pokoj, divochu! Jsme jen služebníci. Svatí otcové se modlí v kostele. Nevíš, že je dnes svátek? Neslyšíš zvon? Vy, černé duše, se staráte jen o to, kde by se dal posmejčit nějaký žvanec. Co, nepotkals tu jalůvku někde v ohradách pana knížete?“

Pokud běží o hovězinu, nebylo Kmitasovo svědomí dost čisté. Dostal strach, zůstal před branou. Věru, kdyby sůl nebyla tak vzácná a kdyby mnišské zpěvy nezněly tak nádherně, vzal by do zaječích.

Když se otevřela klášterní branka a když na vnější cestu, která obtáčí zeď, vyšel zástup mnichů, zacinkaly drobounké zvonečky tak něžně a s takovou veselostí, že se dal milý Kmitas do smíchu. – Nu, Bůh ho potěš! Prior měří chudáka zlými pohledy a každý může uhodnout, že se hněvá.

V tom okamžiku se průvod zastavil a ke Kmitasovi přiskočili dva sluhové. Jeden jím smýkl na zem, druhý jej bije hlava nehlava.

„Vlku prokletá, náš milostivý pán ti kyne ku spasení a ty se chechtáš?“

Co slovo to rána.

V zástupu řeholníků kráčel tehdy pán jménem Zemomysl, který byl jedním z velmožů toho kraje. Když prior pozvedl zrak k nebi, když se poznovu ozval nádherný zpěv a mnichové vykročili, nachýlil se jáhen Razek k uchu vznešeného pana Zemomysla a řekl mu:

„Ten býk, kterého jsi viděl a který teď leží u cesty, ten tvor tak nepodobný lidskému stvoření je přece křesťan. Sám jsem ho uvedl v církev, sám jsem k němu mluvil svatá slova. – Ach, velmoži, který jsi pánem mazovského kraje, a my, služebníci boží, kteří v těch končinách velebíme nejsvětější Pannu, kterak se budeme zodpovídati za své poddané? Klášter a tvoje světská moc má vládnouti lidu jako vůle, která poroučí údům. Bůh nám vtiskl do rukou správy a my je nedobře vykonáváme, neboť ten člověk žije po pohanském způsobu. Nadarmo byli pokřtěni jeho otcové, nadarmo jsem jemu otevřel brány ovčince. Vede si jako vlk a jako ďábel skáče do ohně. Viděl jsem jednou, jak se vzteká: Plamen mu šlehal po srsti a ta srst nevzplanula.“

Vznešený Zemomysl naslouchal jáhnovi bez pozornosti. Jeho duše, jeho zpívající duše letěla k výšinám, kde přebývá jen blaženost; jeho kosti se chvěly, jeho ústa byla plna hlasu, jeho mohutný hrudník se dmul dechem písně. Šel s hlavou zvrácenou, šel opřen v plášť tak jako by ten bílý plášť, který mu mnichové přehodili přes ramena, byl nějaké lože vytržení. I slyšel Zemomysl jen skuhravý šepot; když hlas neustával, zkřivilo se mu obočí a řekl:

„Co povídáš, co mi hučíš do ucha? Ten chlap je z lesů, které jsem dal vám, mnichům!“

„Nikoliv, pane. Je to tvůj poddaný a odvádí ti daň. Říkají mu Kmitas. Přebývá v bídné peleši u kosjuvského brodu; má mnoho bratří, mnoho příbuzných a všichni se mu navlas podobají. Všichni žijí v nepravosti.“

„Mlč, hlupáku! Neslyšíš vroucí zvon? Neslyšíš hlaholiti sbory?“

Kníže se rozhněval. Stahuje ústní koutky, vyrazí z nozder dech, obrátí se k jáhnovi zády, jme se zpívat, ale jeho duch zří bídníka, který byl ztlučen, a jeho pamět opakuje Kmitasovo jméno.

Tak byl Kmitas poznamenán jako beránek ve stádu.